Listopad 2006

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 16)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

8. Smutná země

A zase jsem se nechal napálit. Jako bych už neměl dost zkušeností s figurkami, které se k pocestnému přidruží, jsou nadmíru přátelské a ochotné, až se nakonec vytasí s žádostí o peníze nebo našince rovnou okradou. Jsem důvěřivý trouba? Asi ano. Pověsil se na mě takový černý chlapík, vypadal sympaticky, poradil mi, dovedl k slušné restauraci - jistě tam měl provizi za dodané turisty, to už jinak nebývá - a s mnoha omluvami si vypůjčil osm dolarů, je prý lodník toho člunu, jímž za hodinku popluji do přístavu Livingston, a vrátí mi peníze hned, jen co mu šéf dá výplatu. To se ví, už jsem ho neviděl. Osm dolarů není tak mnoho, ale člověka dost dlouho štve pomyšlení, že se nechal přelstít gaunerem. Příště musím být opatrnější, umiňuje si, a nevěřit hned každému, kdo se přátelsky zazubí. Musím se naučit být tvrdší a poslat každého do háje.

Tak se nakonec může stát, že cestovatel chodí cizími kraji odměřeně a nedůvěřivě, odháněje od sebe i ty, kteří mu opravdu chtějí jen projevit přátelství a nic jiného. Lupiči a vysloužilí osvoboditelé plundrují zemi ve velkém. Šestákoví podvodníčci pak ničí i to, co ze všeho zbude, důvěru a přátelskou náklonnost k lidem navštívené země.

Ale snad jsem za své dolary aspoň něco i získal: přímý kontakt s příslušníkem zajímavého národa Garifuna. Ne že by mu sloužil zvlášť ke cti, ale jinak bych možná nepoznal žádného. Garifunové jsou potomci jednak černých otroků, uprchlých z Jamajky a jiných karibských ostrovů, jednak původního indiánského kmene Arawaků, a roztroušeně obývají karibské pobřeží mezi Belize a Hondurasem. Kromě všelijakých původních obyčejů je zajímavý zejména jejich jazyk. Totiž vlastně jazyky dva; jedním hovoří mužská část populace a druhým, zcela odlišným, ženy. Tak musí každý Garifuna už od dětství ovládat dvě řeči, aby se domluvil s maminkou a sestrami a ony s ním. Mimoto obvykle mluví i anglicky, což je obcovací jazyk černé populace středoamerických zemí, a navíc ještě španělsky, což je zase jazyk úřední. Nevím, je-li na světě takových příkladů mnoho.

Plavba přes Honduraský záliv byla dost divoká, lodička malá a vlny obrovské, chránil jsem se poletující plastikovou plachtou proti přešplíchávajícímu mořskému živlu, a měl jsem se co utěšovat, že ta skořápka tudy pluje dvakrát denně, takže snad kormidelník ví, co dělá; a utopí-li se jednou i se svou loďkou, nebude to snad zrovna dnes. Přesto jsem si oddechl, když plavidlo zamířilo do klidnější vody zálivu a v husté, temné zeleni se objevilo městečko Livingston. Nevím, proč bylo nazváno podle proslulého afrického cestovatele, snad jako symbol jednak afrického původu převážné části obyvatelstva, jednak anglického jazyka, jímž se zde hovoří. Je to svět sám pro sebe, odlišný od zbytku Guatemaly a s ním ani příliš nesouvisející; z Livingstonu nevede ani silnice, ani dráha, a nepravidelné lodní linky jej spíš spojují s Hondurasem na východě a s Belize na severu.

Jedno z lodních spojení ale vede i do vnitrozemí, po řece Rio Dulce. Vlastně je to spíš průrva v strmých vápencových srázech než řeka, a abych to pověděl rovnou, jedno z nejkrásnějších míst v Guatemale i v celé Střední Americe. Už kvůli němu stojí za to vážit cestu do Livingstonu. Tady ještě pokrývá zemi hustý tropický prales, jeho temná zeleň se střídá se světlejšími pruhy a skvrnami obdělané země - to vám je zvláštní, ale v tropech má vždy divoká neporušenost temný odstín, kdežto kdekoliv do ní vpadl svou prací člověk, objevují se líbezné, oku milé tóny světlé zeleni. Jsou to asi nejmalebnější scény ze všech, tyhle rákosové chaloupky na břehu tichého zálivu, kokosové háje a drobná políčka za nimi, lesklými listy vodních rostlin pokryté zátočiny, domorodé loďky, bílé volavky... Tmavolistá neporušenost panenské džungle dovede být velebná a ohromující, citlivější cestovatel v ní má pocit, že se octl v jakési nesmírné katedrále. Lidským přičiněním se však z krásné krajiny může stát krajina malebná. Pokud to ovšem člověk s přičiněním nepřežene, protože pak mizí krása i malebnost, krajina šedne a hnědne, až jsou z ní ty vyprahlé, uprášené, žalostně nezajímavé krajiny, jaké tvoří valnou část středoamerických zemí.

Rio Dulce se jmenuje i městečko u vyústění vápencové průrvy, a to už je svět hispánský, tady už začíná skutečná Guatemala. Dál k západu se vodní cesta rozšiřuje v rozlehlé jezero Izábal, na jehož břehu stojí malebná pevnost San Felipe ze španělských časů, inu, museli se Španělé bránit proti pronikání pirátů, kteří se průrvou Rio Dulce hleděli dostat k pokladům guatemalského vnitrozemí. Což může být poněkud divné dnes, kdy by se v něm ani nejdůmyslnější pirát mnoha pokladů nedohledal. Býval bych z Rio Dulce zmizel hned příští den, ale čert tomu chtěl, že kamion s přečnívajícím nákladem strhl jediný most, spojující tuto část země s hlavním městem, a měl jsem po legraci. Pasado maňana, zněla nejistá odpověď, když jsem se ptal, kdy bude zase obnoven provoz. Pozítří. Co teď s časem? Nu, třeba si zajet nějakých dvacet kilometrů k severozápadu, rozřachanému autobusu trvá ta cesta hodinku a stojí pouhých sedm quetzalů ... už jsem něco pověděl o guatemalské měně? Ne?

Jsou to papírky, potištěné podobiznami národních hrdinů a zasloužilců, jichž má Guatemala jako každá latinskoamerická země hromadu, vejde se jich čtrnáct do dolaru a pro našince tkví hlavní půvab v jejich názvu. Quetzal je jméno překrásného, za mayských časů posvátného ptáka s dlouhými zelenými ocasními pery. Pro ně ho Mayové lovili a lovili, z třpytně zeleného peří královské i jiné čelenky vyráběli, až ho ze samé posvátnosti málem vyhubili, takže se dnes vzácně vyskytuje už jen v několika speciálních rezervacích a ovšem i v pojmenování peněz. Českému uchu však spíš než názvem posvátného opeřence zní jistou nešlechetností, neboť výslovnost je kecal. Za čas si člověk zvykne, že tuhleto stojí pět kecalů a tamhleto tři a půl, ale krapet směšné to nepřestane být nikdy.

Ale kde jsem to přestal: ano, za zmíněných sedm quetzalů - nebo kecalů - vyklopí autobus poutníka u místa, zvaného Finca Paraiso. Tam mu jest zaplatit čtyři další kecaly, načež smí vstoupit na úzkou stezičku, vedoucí hloubí džungle k ... že k ráji, což je překlad slova paraiso? Nevím. Krásné jezírko v džungli mezi skálami se najde leckde. I do něj se řítící vodopád se najde. Ale aby bylo jezírko pěkně chladné v tom tropickém úpalu a vodopád naopak horký, aby se dalo hned poplavávat v jezírku, hned si zas medit pod přívalem teplé minerální vody a sytit se krásou té zdařilé syntézy, to už se jen tak nenajde. Dá se strávit den u Finca Paraiso, a dá se u ní zapomenout i na stržený most i na jiné patálie, co jich Guatemala má pro poutníka přichystaných. Kdybyste někdy zabloudili do těch míst, nezapomeňte: Finca Paraiso. V turistických průvodcích to jméno najdete stěží, i když označuje jeden z nejpěknějších koutů země.

Mezitím silniční úřad most ... no, neopravil, tak honem to nejde ani v Guatemale, ale zřídil aspoň brod napříč mělkou říčkou, což mohl dle mého soudu udělat hned a ne až po dvou dnech zmatků. Pak už cesta stoupá do značně vyprahlých a vypálených hor, až se zjeví hlavní město. Není zvlášť úchvatné, i když obsahuje národní divadlo, národní muzeum a jiné slavné stavby, jakož i sochy proslulých osvoboditelů a generálů, jak se jimi latinskoamerické metropole už tak zpravidla pyšnívají. Jinak požívá pověsti spíš mizerné; bylo mi důrazně doporučeno, abych si vybral autobus, který do Ciudad Guatemala dorazí spolehlivě za denního světla, a abych nelezl do postranních uliček. Nu, nepolezu, jelikož v nich není stejně nic k vidění a kromě toho se v slavné metropoli nechci déle zdržet, nýbrž jen přestoupit na spoj do zajímavějšího města Antigua.

Autobusových nádraží je zde povícero, takže se musím proplést a provyptávat sítí pravoúhlých ulic a s pocitem spíš stísněným kvačím k cíli, o jehož poloze se mi dostává rozporných informací. Ale aspoň jsou všichni ti policajti, obchodníčci i jiní lidé, jichž se vyptávám, velice milí a ochotní, kdoví, z jakých doupat se pak večer líhnou ty temné postavy, jichž je nutno se bát.

Konečně jsem dospěl na jakýsi roh, z nějž jeden za druhým startují modré autobusy - to tedy jsou kýžené spoje. Označen pochopitelně ten roh nijak není, domácí přece vědí, odkud se do Antiguy jezdí, a cizák ať se stará, to už je takový obyčej, a nejen v Guatemale. Ledaže modré autobusy ... poslyšte, viděl už jsem ledacos a zatím jsem se domníval, že nejjedovatější, výfukovými smrady nejzamořenější ovzduší má indická metropole Bombaj. Nyní jsem o tom začal pochybovat. Ó ucpaná Praho, ó líbezné Los Angeles, o jehož smogu se tolik píše, ó neprůjezdný Mnichove, jak vás nemilovat pro váš vzdoušek, ve srovnání s tímhle dopuštěním božím zrovna vonící jako rozkvetlý háj!

Metr za metrem, za velikého troubení se dobývají autobusy uliční vřavou, která se na výjezdu z města zhustí v nehybnou zácpu; a z tisíců výfuků se valí hustý, černý, sazovitý, čpavý dým. Je až s podivem, že se ještě určitá část nafty stačí proměnit v energii a pohybovat motorem, neboť se zdá, jako by jejím jediným účelem bylo transformovat se ve smrad. Za bystřejší jízdy to ještě jde; větřík odvane černá mračna, a když některé míjející vozidlo naplní autobus svými zplodinami, stačí na pár vteřin zadržet dech a zavřít oči. Když se ale vehikly vlečou do kopce - Guatemala je metropole dost hornatá - příď od zádi vzdáleny sotva na loket, nebo když se docela zastaví a nemohou dál, motory řvou a smrdí, protože vypnout se pochopitelně nedají, startér fungoval naposledy někdy v temném dávnověku - tu člověka přejde smích. Na hodinu dech zadržet neumím, a nadechnu-li se, vpustím si do plic tu černou, mastnou břečku, úporný kašel mnou otřásá - jak to vlastně dělají místní lidé, že po krátké době všichni neumírají na rakovinu plic? Jak dlouho vydrží při svém řemesle zejména řidiči autobusů? Jakého věku se při něm dožijí? A proč to vlastně, jak se zdá, nikomu nevadí? Proč sem nepřijdou přátelé a podporovatelé třetího světa, mající takovou starost o blaho chudých národů, a nepomohou aspoň seřídit motory těch smrdutých kostitřasů? Snad že je snadnější někde uspořádat demonstraci a vymlátit McDonalda?

Poté se silniční chaos přece jen rozplete a za hodinku jsme u cíle. Antigua má prý být jedno z nejkouzelnějších míst Střední Ameriky, nu, zatím vidím jen dlouhé řady přízemních domků... Ale pravda, jsou to domky starobylé, postavené v koloniálním španělském stylu, a hle, tady rozlehlé zříceniny jakéhosi objektu, asi kláštera, a tady, a tady, kostely, kláštery, některé ještě stojí a snad i fungují, jiné jsou v rozvalinách... Když dospěji na centrální náměstí, čtvercové a s parkovou úpravou jako všude ve Střední Americe, musím uznat, že Antigua je opravdu pěkné město, aspoň na ty poměry. Je zarámované v krásné, hornaté krajině, z níž se vypínají tři malebné sopky, Agua, Fuego, Acatenango. Byl bych v pokušení se tam některý den vydat, ale byl jsem varován: okolí zdejších sopek je v lupičstvím prolezlé Guatemale to docela nejprolezlejší a nejeden zvědavec už se odtud vrátil s dírami v těle. Jakáž pomoc, už jsem si zvykl, že si v této zemi musím ledaco odepřít.

Město bylo založeno roku 1543 pod stručným jménem La muy Noble y muy Leal Ciudad de Santiago de los Caballeros de Goathemala, a až do roku 1776 bylo hlavním městem nejen nynější Guatemaly, nýbrž celé rozlehlé španělské državy, zahrnující území všech současných středoamerických republik s výjimkou Belize a Panamy. Jenže se jeho budovatelé dopustili jisté chyby: nepočítali s tektonickým neklidem zdejší půdy a stavěli po španělsku, jak byli zvyklí, příliš napevno a natvrdo. Opakující se ničivá zemětřesení je poučila o omylu. Když už z města nezbylo o mnoho víc než hromady trosek, Španělé se vzdali a přeložili sídlo své správy do nynější metropole. Bývalé hlavní město se pak zvolna vzpamatovávalo, znovu se zalidňovalo, vzdalo se i pyšného názvu a přijalo nynější, Antigua (Stará) Guatemala. Ponechalo si svůj starobylý ráz, koloniální stavby, dláždění z oblázků a kočičích hlav, k tomu se samozřejmě v přítomné době přidaly i nesčíslné restaurace, hotely, hotýlky i hotelíčky, směnárny, cestovní agentury a vůbec všechno, co mohou potřebovat zámožní turisté z cestovních autokarů i daleko méně zámožní cestovatelé s ruksaky na zádech, všichni přilákaní pověstí krásného starobylého města.

Po pravdě, je ta pověst pouze relativní. Kdo spatřil výstavná historická města sousedního Mexika, může nad Antiguou ohrnout nos. Množství větších i menších kostelů by zde v zásadě bylo, ale ve srovnání s překypující nádherou mexického baroka jsou spíš skromné; a vejde-li poutník dovnitř, najde v nich - nu, skoro nic. Tak je tomu, musím případného zájemce upozornit, ve Střední Americe všude. Na rozdíl od stříbrem oplývajícího Mexika byla španělská provincie Guatemala chudobná, madridské koruně nepříliš výnosná, a proto nezajímavá. K tomu ještě zbylo v Antigui, poté co ztratila funkci hlavního města, příliš mnoho církevních objektů a nemohla o všechny pečovat; a tak je současný dojem spíš rozpačitý.

Nicméně stojí katedrála na hlavním náměstí za pohled: zarámovaná scenérií hor a sopek, v paprscích předvečerního slunce působí zrovna dramaticky. Vstoupiv do ní jsem se dočkal jistého překvapení. Hle, tady pestře pomalovaná socha jakéhosi svatého ... kterýpak to je? Vyznám se v těch věcech trochu a vím, že třeba ten plešatý strejda s velkým klíčem je svatý Petr a ten s tesařskou širočinou zase Josef, ale postava v rudém plášti, s očima převázanýma bílou páskou ... ne, takového svatého neznám. Rozsvítilo se mi, až když jsem touž postavu našel o kus dál, schýlenou pod velkým křížem: to je přece sám Kristus Pán! A ta bílá páska ... inu, jsme přece ve Střední Americe, vlasti revolucí. Revoluce mívají mnoho nepřátel a zrádců, jež, jsou-li dopadeni, je třeba popravit. S popravami mají Středoameričané velkou zkušenost. A když je někdo veden na popravu, jest obyčej zavázat mu oči bílou páskou, již on ovšem může odmítnout a pronést něco hrdinských slov, než klesne pod kulemi popravčí čety. Tak se to dělá. Nu, a Kristus šel na té Golgotě přece na popravu, že. Je proto logické, že mu zavázali oči.

Mimoděk vypovídá socha v katedrále města Antigua o jedné z hlavních příčin neradostného stavu tohoto konce světa. Bylo v něm až příliš mnoho dodnes oslavovaných revolucí a rozličného osvobozování. Ulice se nazývají jejich slavnými daty a málokteré náměstí se obejde bez prapory a šavlemi ověšeného hrdiny; je ale otázka, zda by neměl být spíš ověšen barvami smutku. Válka je dost zlá, jelikož ničí životy i materiální statky. Revoluce je však ještě mnohem horší, protože ničí duše. Zvyká je na představu, že je za určitých okolností nejen možno, nýbrž záhodno a chvályhodno být krutý, bezohledný a sadistický; a to nejen vůči protivníku na poli bitvy, nýbrž i vůči bezbranným lidem vlastní krve a původu, označeným za jakýsi druh nepřítele.

Latinskoamerické revoluce všude mezi Argentinou a Mexikem měly své bitvy, ale ty neprobíhaly zvlášť slavně a ani bojové nadšení většinou neodpovídalo legendárnímu podání; dějiny praví, že rekruti museli být do bojů za svržení španělského jha voděni v poutech. Zato plenění a rabování probíhalo na vysoké úrovni a po každém válečném utkání následovaly popravy zajatců. Výsledek je takový, jaký je: někdejší španělská provincie Guatemala se brzy po osvobození rozpadla do pěti republik, které se od sebe velmi liší nejen stupněm blahobytu, nýbrž i bezohledné kriminality. Bezpečí a jakous takous zámožnost najdeme tam, kde se osvobozování pořádalo pokud možno co nejméně, především v Kostarice; země slynoucí revolučním hrdinstvím jsou na tom velmi žalostně. Vím, že je darmé se tázat, jak by dnes vypadal svět, kdyby ta či ona dějinná událost nenastala; nicméně se nemohu zbavit představy - jaká by byla Guatemala a celá Střední Amerika bez osvobození ze španělského jha? Bylo to tak hrozné jho, jak se říká? Vyplynulo z jeho svržení něco víc než jakési pošimrání lokálního patriotismu, zpestření filatelie a generálské třapce pro pár příslušníků místní smetánky? Španělský místokrál, dlící v městě Guatemale a odpovědný koloniálnímu úřadu v Madridu ... jistě, je to pro dnešek dost bizarní představa. Ale není přece jen trochu škoda, že ten čas odplynul a lidské duše se pokřivily revolucemi? Stálo vůbec za to se osvobozovat? Snad někdy přijde čas, který na tu otázku objektivně, bez legendárně-heroického nánosu odpoví.

Abych však také vyslovil jedno upřímné doporučení: kdokoliv toužíš naučit se dobře a příjemným způsobem španělsky, zkus to v Antigua Guatemala. Četné tamní rodiny se tím způsobem živí; výuka i s jídlem a ubytováním přijde na 110 dolarů týdně, a jak jsem mohl zjistit u mnoha mladých spolucestujících, už po krátkém čase přináší skvělé a trvalé výsledky. Jelikož jsem se už ale naučil jakž takž španělsky předtím, nevyužil jsem této možnosti. Rovněž má neposednost mě pudila dál, i pustil jsem se k další guatemalské památečnosti, ležící nějakou hodinku autobusem k severu. Je jí jezero Atitlán, o němž jde řeč, že má být absolutně nejkrásnějším jezerem světa. A musím říci, ano, je opravdu docela pěkné, zvlášť dopoledne, než je zahalí mlžný opar a jihovýchodní vítr, zvaný Xocomil (vysl. Šokomil), vzbouří jeho hladinu.

Je zasazeno mezi srázné horské svahy a vroubí je krásné, pravidelné kužely tří sopek, San Pedro, Atitlán a Tolimán. Stojí za to, den nebo dva u něj pobýt, i koupání v něm dovede být příjemné a voda je teplá, ne však té kafovité, malátnost vzbuzující teploty jako v tropickém moři. Ale že by to bylo nejkrásnější jezero světa, jak hlásají turistické příručky a jak hrdě věří guatemalská veřejnost, to zase ne. Nasbíral bych jen z vlastní zkušenosti na tom božím světě nejmíň pět tuctů jiných vodstev, jež by té cti byla hodna právě tak a mnohá ještě daleko spíš; jeden z těch pěti tuctů bych asi umístil do Norska, druhý do Kanady a do Švýcar, ostatní leckam jinam. Je tomu vůbec jako s veškerou ostatní samochválou: předpona nej- musí být udělena jinými. Co se jí ozdobí samo, nenaplňuje obvykle očekávání, jež vzbudilo.

Poutník, chtivý zhlédnout krásy jezera Atitlán, se obvykle ubytuje v městě Panajachel. Je to ... nu dobře, co je krásné nebo aspoň zajímavé, láká k sobě návštěvníky, tomu není nutno se divit. V Panajachelu jich však je až trochu moc. Ne darmo mu domorodci mezi sebou říkají Gringocastenango neboli Místo cizinců. O významu latinskoamerického slova gringo i o zlovolných pověrách s ním spojených už jsem psal v kapitole o Chile, takže se jen dodatečně zmíním o jeho původu, o němž není mezi vědci jistoty. Prý vzniklo takto: Přišel chudý mexický hoch do amerického velkoměsta a celý vyplašený stanul na jeho křižovatce. Američané mu ukazovali na světelné signály a říkali: »Green - go!« Když je zelená - jdi! Mexičan pak doma vyprávěl o podivných obyčejích Američanů, a tak povstala jejich přezdívka.

Co se týče turistického města Panajachel, inu, také mi v něm bylo rušněji než milo. V jeho ulicích jsem slyšel spíš angličtinu, japonštinu a jiné jazyky celého světa než domácí španělštinu, a dostavil se mi pocit, jaký se mě v takových místech zpravidla zmocňuje: že nejsem pocestný v dlani Boží, nýbrž předmět obchodu, což nemám zrovna rád.

Slyšel jsem však od mladých cestovatelů, že malé městečko San Pedro Laguna na druhé straně jezera má být pěknější, původnější a ne tak plné těch turistických paďourů jako Panajachel; i vydal jsem se tam. A opravdu. San Pedro je nejen stranou turistického ruchu, nýbrž lze oprávněně říci, že v něm chcípnul pes. Dá se jít kolem jezera kousek doleva a pak zas doprava, nebo se vydat do kopečka strmou uličkou, také dohromady nikam. Koupat by se v jezeře dalo, kdyby nebyl břeh zanesený plastikovým a jiným neřádstvem, jak již jest obyčejem v těchto končinách.

Naproti v zaturistovaném Panajachelu se pláž čistí, kdežto zde se nechává tak, v čemž asi lze spatřovat zmíněnou původnost. Pohled na jezero je také pěkný, ale bez velebné kulisy tří sopek, jež má nyní poutník za zády. Ještě k té zaneřáděnosti odpadky, kam oko pohlédne: vím, že se o tomto tématu zmiňuji na každé desáté stránce, ale nemohu si pomoci, je to jev, jejž lze jen stěží pominout. Nějak se mi dokonce začíná zdát, není-li tohle má poslední cesta do těch zaneřáděných, umatlaných zemí, jak se říká, třetího světa. I jiné pomyšlení se mi vtírá - není už v řečeném jevu cítit příchod jakéhosi konce, jemuž nelze zabránit?

Hovořil jsem o těch věcech se starší paní, Američankou, která v Guatemale už dlouhá léta žije a provozuje dobročinnost, osvětu a takové věci. Pokývala zamyšleně hlavou. I ona se prý ptává mladých lidí, nevadí-li jim ten stav a jestli ještě, například ve škole, neslyšeli o tom, že se nesluší kolem sebe stlát odpadky. »Slyšeli,« odpovídají prý. »Učíme se o tom a teoreticky problém udržování čistoty zvládáme. Ale nepraktikujeme je.« Babo raď. Jaká osvěta a jaká dobročinnost za těch okolností? Může vůbec mít kladný výsledek snaha importovaná, nevycházející z vlastní vůle těch, jichž se týká? A není omyl považovat to všechno jen za jakési nedopatření momentální situace, které se brzy nějak vyřeší, nýbrž je to zákonitý vývoj, v němž už pro zaostalé země není cesty zpátky?

Dost černé myšlenky se mě zmocňují při obchůzce San Pedra, snad je to tím, že jsem přechodil lehčí chřipku a ještě nejsem docela ve své kůži. Ale také omezené možnosti tohoto místa a jeho bezútěšnost v tom budou dělat své, chyba, neměl jsem sem lézt, rozhoduji se, seberu se a půjdu pryč.

Ostatně jsem zanedlouho zjistil, v čem tkví hlavní díl přitažlivosti San Pedra pro jistou část mladého publika: černý muž v restauraci nad břehem vcelku nepokrytě a prý i levně nabízí různé drogy. Nezabaživ po tomto druhu původnosti a prohlédnuv si v krátké chvíli všechny místní krásy, sestoupil jsem k přístavišti převozních člunů a vrátil se do turistického Gringocastenanga. Měl bych už být poučenější: je nesmysl hledat místo, které by bylo zajímavé a dostupné, a přitom aby v něm panovalo idylické osamění. Turisté jsou tam, kde je něco k vidění. Kde není, proč bych tam lezl? Na Karlově mostě, například, je spousta turistů. V obci Ouholičkách nejsou, i dal by se jí udělit šalebný, leč oblíbený titul off the beaten tracks - stranou vyšlapaných stezek. Jenže když on tam zase není ten Karlův most. Je to potíž. Ale snad bychom se jí mohli zbavit přiznáním, že jsme všichni turisté, jeden jako druhý, my lidé Západu, puzeni svou zvídavostí do rozličných koutů světa. Někdo z nás má peněženku plnější a někdo zas prázdnější, jeden si své dobrodružství předem zaplatí u cestovní kanceláře, kdežto jiný se protlouká na vlastní pěst; nic z toho nás ale neopravňuje, abychom nad sebou vzájemně ohrnovali nosy. Jen hloubkou pohledu a zkoumavou schopností se od sebe lišíme; jen ona určí, vrátíme-li se domů plni zážitků, jež se nám časem změní v trvalé životní obohacení, nebo po nás všechno steče jak voda po oleji a zůstaneme, jací jsme byli: naplněni přejatými názory, předsudky a povrchnostmi. Dokonce bych následkem určitých pozorování řekl, že právě ti, kteří nosí zobáky zvlášť zdvižené a dávají si mimořádně záležet na tom, aby se svým zjevem (chováním ani ne) vydělili z opovržené turistické masy, bývají vesměs názorů povrchních, prefabrikovaných a velmi masových; především oni potvrzují správnost starobylého přísloví, že kdybys osla do Paříže vedl, komoně z něj neuděláš.

Mezitím udeřila neděle, čímž se naskytla příležitost navštívit proslulý trh v městečku Chichicastenango vysoko v horách. Jméno je to dlouhé, takže je domorodci zkracují, říkajíce Chichi, čti Čiči. Avšak není na něm nic kočičího, jak by se název zdál napovídat, nýbrž v něm poutníka čeká zážitek opravdu zvláštní, jejž jsem si dodnes zcela nepřebral. Trh sám ... nu dobře; indiánské ženy v červenočerných krojích, přikrývky a přehozy týchž barev, klobouky, dřevořezby i rozličný suvenýrový krám, neboť ani město Chichi se nevyhnulo tomu, aby se zčásti nezměnilo v turistický jarmark. Jen domorodý živel je tu člověku blíž, Guatemala je nejindiánštější země Střední Ameriky a její hory jsou indiánské téměř stoprocentně. Je to, abych tak řekl, zvláštní národ, tihle indiáni. S černochem se člověk sblíží v tu ránu, s Číňanem také najde společnou řeč, aspoň co se týče věcí praktických a obchodních, Malajci, Japonci, ba i Arabové, to všechno jsou lidé životních způsobů velmi odlišných od evropského, ale není potíž se jim v srdečnosti a vzájemném pochopení přiblížit. K indiánovi se přiblížit je těžké, ne-li nemožné. Uzavřel se v sobě a o kontakt nestojí; může to být výsledek dlouhé zkušenosti s evropskými podmaniteli, ale takové zkušenosti udělali i jiní a nejsou tak stroze odmítaví. Spíš bych řekl, že takový byl indiánský způsob už odjakživa. Pernatými čelenkami ozdobení náčelníci, sedící mlčky a nezbadatelně kolem poradního ohně ... autoři starých indiánek nám asi bezděky poskytli pravdivý obraz. Lze se jen domnívat, co se v indiánské duši děje. Třeba je to hlubokomyslná, nám nepřístupná úvaha. Třeba jen tak prázdně koukají před sebe. V podivně elektrizovaném ovzduší nedělního Chichicastenanga jako by se přece jen jakési okénko do indiánské duše otvíralo. Zkusme jím nahlédnout.

Zponad širokého schodiště přehlíží trhovecké hemžení bílý, poněkud obnošený kostel svatého Tomáše s přilehlým stinným dvorem. Už to schodiště ... cosi to člověku připomíná; jestlipak se jeho stavitel neinspiroval mayskými pyramidami? Neboť svatý Tomáš je chrám zajisté katolický, ale zároveň a ještě víc indiánský; jeho obřady a svatí napodobují zpoza oceánu přivezený vzor, zároveň však pokračují v tom, co v těchto místech zůstalo už z dob předkolumbovských. Oběti duchům předků, prozpěvování magických formulí i jiné divné obřady ukazují, že katolicismus byl přijat jen povrchně. Co se zde ale ve skutečnosti odehrává, tím je také těžko prohlédnout. Ostatně pozná cizí návštěvník hned, že není v té zvláštní zbožnosti tak docela vítán; zaplatí quetzal nebo dva, a smí se tedy porozhlédnout a sledovat obřady, ale cosi dusného, napjatého jako by se vznášelo pod oprýskanou klenbou. Vzduch je do mlhava naplněn dýmem proděravělých plechovek, jež zde zastupují kadidelnice ... vtom venku zaduní petardy, všechno se zahemží, lidé se začínají řadit a odkudsi se vynořili mužové zbožných bratrstev, zvaných cofradías. Mají na sobě pláště a haleny v týchž barvách jako indiánské ženy venku na trhu, černé s červenou, černé krátké kalhoty a v rukou ozdobné hole s náboženskými symboly na špicích. Ve skupinách po čtyřech nakládají na nosítka sochy světců a za velkého zpěvu a zvonění je houpavým krokem nosí kolem města. Svatí vypadají, jako by je ten náhlý přechod ze zakouřeného přítmí do plného slunce oslnil, skoro mžourají, a všude v záhybech rouch a kde je to vůbec možné, mají zastrkané bankovky. Ušmudlané půlquetzalovky od těch nejchudších, i dosti slušné hodnoty od zámožnějších, ba i dolar se tu a tam ukáže; ne, nedají se mayští věřící přesvědčit, že k zámořskému Bohu se stačí modlit, každý přece ví, že božstva si žádají obětí.

Jakýsi pocit se mě zmocňuje a musím chvíli zkoumat, co to na mě přišlo, až to vím. Stísněnost, pochmurnost. A nejen proto, že cítím, jak sem svým západním vzezřením a svou cestovatelskou všetečností nepatřím.

Ti lidé se modlí, a to vroucněji a úpěnlivěji, než jsem kdy viděl v Evropě. I slzy vidím v očích, ačkoliv indián obvykle nedává své city najevo. Zač prosí? Za pomoc v bídě? Cítím se jaksi spoluzodpovědný za ty slzy, i když nevím, čím a jak bych mohl někomu pomoci. Třeba tím, že bych venku na trhu koupil nějakou tu hloupůstku a dal tak někomu utržit pár quetzalů? Snad že bych se nechal i maličko ošidit, nevídáno, ti lidé potřebují ten skromný výdělek. Jenže jsem zrovna se zbožným bratrstvem obešel město i trh a ještě jsem celý uvláčený stálým odmítáním, ne, nechci, nepotřebuji, nekoupím, no, no necesito, gracias, no, no. Mohu jednou či dvakrát koupit a desetitisíckrát nekoupit, kdybych se rozkrájel, nemohu vyhovět všem těm naléhavým hlasům, vnucujícím mi drobný obchůdek. Co se dá dělat, při vší lítosti mi nakonec nezbývá než chodit tím davem, uhýbat pohledem a trousit kolem sebe odmítnutí. Jde to na mozek a dělá to smutno v duši, až se mě zmocňuje pochyba - že jsem sem lezl! Jaksi až příliš často mě ta slova napadají v této smutné zemi.

A jako bych začal chápat i cosi jiného, jistý jev, o němž jsem zatím nevěděl, odkud se bere. Tváří v tvář tak beznadějné bídě a nevyslyšeným modlitbám začne člověk sám sebe vidět jako nažraného, nafoukaného vepře. Jak teprve mě musí vidět ti chudáci, jejichž zástupem pluji a vyslovuji své ne, nechci! Stupňováním toho dojmu se může dostavit pocit jakési viny; vím samozřejmě, že zámožnost není koláč, z nějž jeden ukrajuje a tím se zmenšuje sousto toho druhého, ale to říká rozum a rozvaha, ne duše. Tady, na schodech indiánského kostela, mám neodbytný pocit, že jsem vinen; že svým skrovným blahobytem a svou nepříliš plnou peněženkou mohu za tu indiánskou nouzi. Blahobyt jako provinění - není tohle výchozí předpoklad rozličných sociálních reformátorů z lepších vrstev? Zlé semeno, z nějž vyrůstá závist a zášť, z nich pak návody, jak těm bohatým utrhnout od huby jejich koláč a zvětšit tak koláč chudákův, návody vyvrcholí v revoluci, která nevyhnutelně skončí úpadkem, zoufalstvím, nouzí ještě trpčí a bezvýchodnější, než byla kdy předtím. Levicoví světlonoši se zle, zhoubně mýlí, chtějíce po svém vyrovnat sociální rozdíly. Ale to tady, v městě Chichicastenango, v jeho kostele, celém učouzeném od laciného kadidla, není zřejmé.

Jen nevím, jde-li spolu dohromady revoluční zášť a upřímná, proslzená zbožnost. I když zbožnost všelijaká, již lze pouze s velmi přivřenýma očima zvát katolictvím. I ten omalovaný svatý Tomáš s ušmudlanými bankovkami, zastrkanými v rouchu, se patrně nazýval jménem nějakého mayského boha, i průvod cofradías se nejspíš vyvinul z kdovíčeho pohanského. Přesto. Po španělském záboru šikovní a zkušení misionáři přesně odvážili porci katolictví, již ještě indiáni dokázali strávit, smísili ji s nutnou porcí starých představ a obřadů a měli úspěch. Výsledkem jim byl národ sice nezachovávající všechny ceremonie přesně jako v Madridu, ale nepochybně zbožný. Čím to, že naroubováním týchž španělsko-katolických prvků na vžitou českou víru nevyrostla nepochybná, i když svérázná zbožnost, nýbrž vlažné chodičství do kostela a nakonec odmítnutí víry a u mnohých holý ateismus? Budu o tom ještě muset přemýšlet. Nu, nachodil jsem se po trhu už dost a načichal se domácího kadidla také dost, takže se mohu chystat k návratu. Ale snad odnikud jsem se nevracel s hlavou tak plnou nezvyklých myšlenek a znepokojujících podnětů jako z města, jehož jméno se vyslovuje Čiči.

B e l i z e

9. O jedné málo známé, leč pořádné a sympatické zemičce

Jelikož jsem jako kluk sbíral známky, vím, který cípek Střední Ameriky se tímto jménem označuje a kde leží, třebaže jej ze svých filatelistických dob znám jako Britský Honduras. Jinak je to územíčko nevelké, o něco menší než Belgie, a jelikož neplní stránky novin zprávami o pozdviženích a skandálech, málem by o něm nebylo slyšet. Což je znamením toho, že to asi bude země spořádaná a přívětivá; o čem se často píše, nestává za moc. Proti ostatním středoamerickým republikám se Belize liší v tom, že nebývalo částí koloniální říše španělské, nýbrž britské, a jeho úředním jazykem není španělština jako jinde, nýbrž angličtina. Hispánský živel je zde ovšem zastoupen také, a dost silně, neboť Guatemala i Mexiko jsou blízko a spořádané poměry lákají mnohého přistěhovalce. Hlavní skupinou obyvatel jsou však černí kreolové, hovořící svým zvláštním a nesrozumitelným dialektem angličtiny. Kromě toho je možno slyšet mayské dialekty, čínštinu, jazyk Garifuna, libanonskou arabštinu a v neposlední řadě archaickou němčinu, jíž mluví komunita mennonitů. Jsou to potomci náboženských zanícenců ze Švýcarska a jižního Německa, jimž víra brání brát do ruky zbraň; začátkem devatenáctého století proto odmítli bojovat v různých válkách, co jimi tehdy Evropa oplývala, a vystěhovali se do této odlehlé, zapomenuté končiny.

Podle vší zkušenosti by se sbírka ras, národností a věr tak rozmanitá měla mezi sebou nesnášet, nenávidět a prát, co by jí ruce a nohy stačily, avšak hle, neperou se. Belize je živý doklad toho, že lidé spolu mohou žít v souladu a snášenlivosti, třebaže mají nosy velmi různě zbarvené a z úst vypouštějí nejrozličnější hatmatilky. Snad že k nim dosud nepřišel žádný kazatel a nesdělil jim, že jejich řeč či víra je tak výjimečná, že vedle sebe nesnese žádnou jinou.

Nějaké praní nicméně jeden čas Belize kynulo; to když roku 1981 britská říše spustila z žerdi svůj koloniální prapor a byla vyhlášena samostatnost. V tu ránu se guatemalský soused rozpomněl, že je Belize jeho odvěká provincie, na jejíž vlastnictví má nesporné a mnoha historickými i jinými důvody stvrzené právo. I přibrousili si guatemalští generálové šavle a chystali se do boje za větší slávu své vlasti. Avšak Britové, jednou nohou už venku, ji opět moudře zasunuli zpět a ponechali v zemi vojenské jednotky, stanovivše jejich definitivní odchod až do chvíle, kdy Guatemalu bažení po vlastenecké slávě přejde. To se sice neochotně, ale nakonec přece jen stalo a Belize se dnes vyskytuje jako samostatný stát dokonce i na guatemalských mapách, což se dřív pokládalo za nesmytelnou urážku národní hrdosti. Inu, svět se mění, a v případě Belize je možno s úlevou zaznamenat, že ne vždy k horšímu.

Jen mi vrtá hlavou ... jak by asi dnes Belize vypadala, kdyby Britové nechali citům guatemalské vlasti volný průchod? Kdyby se rozhodli nezasahovat po kolonialisticku do jejích vnitřních záležitostí? Byla by z Belize stejně nepořádná, chřadnoucí končina, pod jejímž povrchem by vřela kriminalita všech druhů? Bývalo by možná i zde došlo k sociálně revolučním bojům, následkem čehož by ji nyní a až na věky věkův sužovali nezaměstnaní osvoboditelé? A jak a k čemu by si tím Guatemala pomohla? Jak si vůbec pomůže každý, kdo sílou a nátlakem přilátá kus cizího, nesourodého území k podolku své drahé vlasti? Co tomu říkáte, vlastencové čeští, kteřížto jste, jak se ze svého dětství ještě pamatuji, ke své vlasti rovněž hodlali přilátat kdeco na severu i na jihu a pouze jistá nebojovná váhavost vám v tom zabránila?

První cestovatelův dojem z Belize je vysloveně pozitivní, zejména přichází-li z Guatemaly. Vesnice a městečka dřevěných chaloupek na nožičkách, to aby dovnitř nelezla různá havěť, nu, lze takových zřít všude dost v celé karibské oblasti, ale v Belize jsou chaloupky jaksi veselejší, barevnější, snad dokonce i výstavnější; je znát, že lidem se nevede zle. Příliš monumentálně se ovšem nestaví, protože čas od času přijde hurikán a z barevných chaloupek nadělá hromádku prkýnek, to už je takový osud této končiny. Je s podivem, jak se zdejší lidé s tou vyhlídkou naučili žít, jsou veselí a netrpí kvůli tomu nespavostí. Srovnávám to s tím nářkem a lamentem, jaké se obvykle strhne u nás, dožijeme-li se navštívení osudu daleko nevinnějšího ... napadá mě, nepotřebuje vůbec člověk svůj kus nebezpečí a rizika, aby si vážil klidného živobytí? Nebo by se možná u nás také měly stavět chaloupky z barevných prkýnek? Bylo by třeba o tom pouvažovat.

Na hranicích se jako všude na pocestného vrhnou nevyhnutelní veksláci s tlustými svazky bankovek, umně poskládanými mezi prsty. Našinec je k tomu jevu jaksi ze zásady nedůvěřivý, obávaje se podvodu. Ukáže se však, že středoameričtí veksláci zpravidla nabízejí lepší kurs než slavná státní banka, a navíc ještě poskytují své služby nepřetržitě, nepotrpíce si na siestu, zavírací hodinu a takové věci. Měnou je belizský dolar, hodnotou se rovnající půlce dolaru amerického, a je to pěkný peníz z dobrého papíru s vyobrazením britské paní královny, neboť Belize je sice samostatná, ale moudře setrvala v rodině britského souručenství. To všechno na cosi poukazuje. Měny z mizerného papíru, bankovky ušmudlané a pomuchlané, donečitelna odrbané nošením v kapsách, poutníka vesměs připravují na to, že i země, do níž vkročil, bude nejiná, ušmudlaná a odrbaná. Jaký peníz, taková země - a Belize stvrzuje tento poznatek v pozitivním smyslu. Kontrfej paní královny pak zrovna zahřeje u srdce; i to je předzvěstí země spořádané, pozdvižení a poprasků nemilující, s životním mravem příbuzným západnímu.

Jediným kazem té pohody je skutečnost, že poutník musí mít těch pěkných penízků v kapse poměrně dost, jelikož zemička Belize je ve srovnání s jinými kraji toho konce světa ne právě levná. Zatímco v sousedním Mexiku vyjde při určité skromnosti s dvaceti třiceti dolary na den a v Guatemale dokonce s deseti nebo dvanácti, v Belize si jich musí připravit aspoň čtyřicet, a ani tak se nelze oddávat velkým prostopášnostem. Je mi zřejmé, že si příliš dlouhý pobyt nemohu dovolit, třebaže bych rád.

Líbí se mi v Belize jako už dlouho nikde. Jestlipak je to také rasismus, když povím, že mám raději končiny osídlené černým obyvatelstvem než takovým tím středoamericko-hispánsko-indiánským? Ještě se k tomu jevu dostanu, ale hned jak u San Ignacio projdu hraničními obřady a vstoupím na půdu Belize, cítím ulehčení. Autobus do městečka je pohodlný, nepřeplněný, má jízdní řád, a dokonce se v něm vydávají jízdenky, to u lokálních spojů nebývá jinde běžné. Řeka vlevo, zaříznutá v hlubokém údolí, tmavozelený džunglovitý porost kolem a v řece se cáchají nejen děti, nýbrž i dospělí - to, račte vědět, jinde také nenajdete; pravý latinskoamerický caballero do vody nevleze, nýbrž sedí nanejvýš na břehu, na sobě má dlouhé kalhoty a vyleštěné boty, kouří a kouká. Jest nedůstojno caballera počínat si dětinsky, k čemuž náleží sandály, kraťasy jakož i lezení do vody. Musím říci, že jinak takhle mám caballerovskou dvornou důstojnost docela rád, určitě raději než zpěněné hašteření leckde jinde, není-liž pravda, ale někdy může být maličko směšná.

A pozor: kudy autobus jede, vidím vzorně, přepečlivě zastřižené trávníky a vývěsní štít na každém druhém rohu oznamuje opravnu travních sekaček. To už jsme zase ve staré dobré Anglii, třebaže v Anglii drobet horké, rozkvetlé bouganvilliemi a flamboyanty. Je to pěkná směs britské tradice a života radostného, karibského, vyjadřujícího se úsměvy od ucha k uchu, jak je jich schopná jen černá tvář.

Hotel v San Ignacio stojí dost našišato, ono se nevyplatí stavět moc stabilně, když příští hurikán beztak všechno rozkýve, za skromný pokojík je vyžadováno dvacet belizských dolarů, no sakra. Za touž sumu bych v Guatemale bydlel půl týdne. Ale majitel je přátelský černý chlapík, s nímž je rozumná a zábavná domluva, a hned se od něj o živobytí v Belize ledaco dozvím, takže finanční oběť ani tolik nebolí. Ze San Ignacia se dají konat výpravy do okolí, jež jsem si představoval značně romanticky, asi proto, že zázemí, oddělené od pobřežní částí země bezcestím pohoří Pine Ridge, nese název Hidden Valley, Ukryté údolí. Jaksi mi tím vznikla myšlenková asociace čehosi tajuplného, tropicky romantického, a ony jsou to zatím takové borovicemi porostlé svahy a pláně, ne příliš jiné než u Brandýsa nad Labem, teď koncem suchého období ještě navíc vyprahlé a ožehlé požáry. To je tak, když si člověk překládá, co se mu hodí; Pine Ridge značí v překladu Borový hřbet a býval by mi dal jasněji najevo, co od něj mohu čekat.

Ale přesto je to pěkná výprava; čisté říčky spěchají peřejemi a kaskádami k údolí, pod vodopády a mezi skálami vytvářejí stupňovitá jezírka, a je příjemné v nich poplavávat. Tu a tam se porost rozestoupí a ukáže se obdělaná půda: pomeranče, bavlna, kukuřice, cukrová třtina. Někdy je poblíž roztroušená vesnička černých kreolů, ale jindy člověku málem že nevypadnou oči z důlků: neoctl jsem se náhodou na Starém bělidle za časů komtesy Hortensie? Cestou vážně kráčí důstojná matróna v odění, jaké bývalo módou v těch zašlých časech: na hlavě má vysokou karkuli s krajkou, na sobě kytli s širokým škrobeným límcem a sukni s fěrtochem až na zem. I malé holčičky, cupitající způsobně vedle maminky, jsou vystrojeny obdobně; mužská část populace je pak zrzavě či světle vousatá, má na hlavě roztřepaný slaměný klobouk a kalhoty na kšandách, takže připomíná obrázek farmáře z knížky o Tomu Sawyerovi. Mennonits, upozorňuje mě černý řidič. Ano. Tohle tedy jsou lidé, jejichž předkové sem kdysi přišli z hříšné Evropy, aby zde žili v odloučení od světa, ctnostně a bohabojně, jak jim káže jejich víra. Prostopášnostem neholdují, svůj čas tráví dílem v tvrdé práci, dílem na modlitbách, a zdá se, jako by si umanuli zastavit čas v té chvíli, kdy opustili své evropské domovy. Teď zrovna hrčí po kamenité cestě koňský povoz, na kozlíku sedí vousatý mennonita a vážně, důstojně kyne dlaní na pozdrav. Jakpak, kdybych na něj zahovořil německy, Grüss Gott, pantáto, jak se vám tady daří? Ale vozík rachotí dál a jaksi v sobě nedokážu sebrat potřebnou rozhodnost; je cosi odmítavého v té vážné tváři a já jsem si nepřivykl dostatečné novinářské vlezlosti, abych toho nedbal.

Mennonité se obejdou bez motorů a bez aut, ani do autobusu nevlezou, nejvyšším povoleným stupněm techniky jim je kosa, motyka a párem volků tažený pluh. Před televizí po večerech nevysedávají, jelikož zavrhují i elektrický proud, přísně a důsledně se zříkají všeho, co přinesl moderní čas. Idyla? Sepětí s přírodou? Živobytí prosté, leč klidné a radostné, jak o něm hovořívají a po němž touží ekologičtí nadšenci? Nevím. Nevím, neměl-li by řečený nadšenec idylického živobytí po krátké chvíli dost. Ono je něco jiného se usídlit o prázdninách v nadšenecké komuně, a něco jiného odříci se civilizačního pohodlí natrvalo, bez možnosti návratu. Idyla bývá to, co pozorujeme z povzdálí, vypouštějíce z úst roztoužené vzdechy. Zblízka a na vlastní kůži je to především dřina. Uživit sebe a početnou rodinu vlastníma rukama tak, aby netrpěla nouzí - o ni nestojí dokonce ani mennonita - a ještě aby něco zbylo k prodání v městečku na trhu, to už dá nějakého ohánění. Co se sepětí s přírodou týče, lze závidět belizskému mennonitovi, že když večer doříká modlitby a ulehne, slyší ticho a ne motorový hřmot. Jinak je takové sepětí věc dost ošidná; aby se člověk uživil pomocí motyky a volského potahu, musí odlesnit a rozorat podstatně víc půdy, než jí má zapotřebí racionální zemědělství dneška. V horách a údolích Belize se může ukrýt před světem a po svém žít pět či deset mennonitských osad; kdyby se mělo idylické živobytí bez technických vynálezů stát obecným návodem společenského způsobu, bylo by v krátké době po veškeré přírodě, takže by snad už ani nebylo s čím se sepnout.

Nikoli, pravím. Kdo věří, že našel správný a jeho názoru odpovídající životní styl, nemá jej vnucovat jiným, nýbrž vyzkoušet nejdřív na sobě. Třeba by zjistil, že nevynalezl nic nového, jelikož tu věc provozují mennonité už po dvě století; i vzdal by se svého německého či amerického pasu, své dobře kryté kreditní karty, svého řidičského průkazu, vyhledal by některou obzvlášť idylickou mennonitskou osadu v Belize, vsadil by si na hlavu roztřepaný slamák, do ruky vzal motyku a večer místo televize by při louči studoval bibli. Až někoho takového najdete, lidé drazí, zpravte mě o tom; a já půjdu a padna před ním na kolena, vyznám se z hříchu pochybování. Zatím takového nikoho neznám; zatím jsem se vždy setkal pouze s takovými, kteří by rádi prostou a idylickou dřinu doporučovali jiným.

Ale abych se vrátil z idyly k něčemu modernějšímu, musím vypovědět, že Belize má snad nejroztomilejší hlavní město, co jich svět nosí. Nazývá se Belmopan a sestává z autobusové zastávky, několika trhoveckých bud, v nichž se prodává ovoce a smažená kuřata, a pak už jen z vládních budov. Ty jsou celé dvě nebo tři a drobet připomínají betonové bunkry. Když se vláda rozhodla přemístit metropoli do vnitrozemí, dala postavit vládní budovy tak, aby je hned příští hurikán nerozložil na hromadu prkýnek, jak se nejednou stalo bývalému a lidnatějšímu hlavnímu městu jménem rovněž Belize, blíž k pobřeží a hurikánům víc na ráně. Kromě zmíněných pozoruhodností není v Belmopanu už nic, a tak čekám, až přihrčí autobusový spoj, jímž se vypravím k městu Dangriga a dál k jihu až na samý konec země, do Placencie.

Uvedl jsem, že Belize je mezi zeměmi světa tou, o níž není nic slyšet a kromě filatelistů o ní málem nikdo neví. Musím tento údaj opravit. Je jeden lidský druh, který nejen že o Belize dobře ví, nýbrž ji náramně miluje a nedá na ni dopustit: sportovní potápěči, šnorchleři a vůbec všichni, kdož se zasvětili krásám podmořských hlubin. Podél celého belizského pobřeží se táhne mohutný, rozlehlý korálový útes, po australském Big Barrier Reef největší na světě; jeho vody jsou čiré, s viditelností až k padesáti metrům, a plné barevných rybiček, korálů, potopených španělských korábů a vůbec všeho, čeho si může srdce potápěčovo žádat. Jelikož k řečenému druhu ve skromné míře sám náležím, rozhodl jsem se strávit několik dní podmořskými radovánkami. Proslulé ostrovní ráje v severní a střední části korálové bariéry jsou dost drahé, ale na jihu, v městečku Placencia, prý lze k podmořským krásám sestoupit přímo z pláže a vůbec to má být, jak se tak říkává, tajný tip.

Asfaltová silnice se krátce po opuštění Belmopanu mění v prašnou, a to velice, převelice prašnou. Okolní krajina je velmi pěkná: sytá tropická zeleň, háje kokosových i olejných palem, po pravici rozeklaný pás hor, a to všechno úpravné, čisté, bez obvyklé středoamerické zaneřáděnosti. Až pozdě odpoledne odbočí vedlejší cesta k východu, ukáže se voda, po levé straně moře, po pravé rozvětvená laguna, až to už dál nejde a Placencia je tady. Jak tomu obvykle s tajnými tipy bývá, ukáže se, že je v ní hlava na hlavě a chvíli trvá, než seženu ubytování; cena, jak jsem mohl očekávat, je dost mastná. K tomu se i údaj o dosažitelnosti mořských krás přímo z pláže ukáže jako nepřesný, jako vždy je nutno zaplatit si výpravu motorovým člunem daleko do oceánu, kde teprve je kolem malých robinsonských ostrůvků průzračná voda a pod její hladinou podmořská korálová bludiště. O jejich barvách a tvarech nebudu psát, jelikož se musí vidět; jsou věci, že je perem vypsat nelze.

A abych nezapomněl, pyšní se obec Placencia ... jiné končiny světa se chlubí tím, co mají největšího a nejnáramnějšího, avšak Placencia se octla v samotné Guinnessově knize rekordů se svou nejmrňavější hlavní třídou. Sám jsem se po ní dost naběhal a mohu potvrdit, že je tak úzká, že když se na ní setkají dva chodci, musí jeden seskočit vedle do písku; jediný přípustný dopravní prostředek je s jistými výhradami kolečko.

V noci pak se udělá nad Placencií nádherné nebe s velkými hvězdami tropů, měsíční srpek leží na zádech, jak se patří poblíž rovníku, koruny palem se tmí proti obloze a vrhají roztřepený stín na písek pláže, vlahý vzduch se mísí s lehkou vůní pomerančů, inu, romantika, o jaké jsme za trampských časů zpívávali při kytaře.

A to už by bylo tak zhruba všechno o zemi jménem Belize, neboť fax z domova mi potvrdil mou obavu: moje kreditní karta byla vyrabována neznámým nálezcem a nyní musím zacházet se svými financemi velice, převelice opatrně, abych se neoctl někde uprostřed hor a džunglí s posledním dolarem v kapse. Jelikož je Belize končina k velkému šetření nezpůsobilá, odjel jsem autobusem do Punta Gorda a odtud člunem zpátky do Guatemaly, země ani z poloviny tak sympatické, zato však chudému poutníku dostupnější. Bylo právě devátého března, národní svátek jménem Baron Bliss Day, nazvaný po bohatém britském šlechtici, který plaviv se roku 1920 podél zdejšího pobřeží byl jeho krásou tak uchvácen, že tehdejší kolonii Britský Honduras odkázal celé své veliké jmění. Ani prý při tom nevystoupil; stačil mu pohled z moře.

Po vyhlášení samostatnosti pak Belize vyhlásila ten den svátkem. Z čehož je vidět, že jde o kraj opravdu pozoruhodný, a rád bych jej ještě někdy navštívil; to ovšem pouze v případě, že bych nalezl poklad piráta Flinta. Prý se tu někde má skrývat.

H o n d u r a s

10. O povaze a pravděpodobném příštím osudu národních parků

Pořídil jsem si cestou v Mexiku sombrero. Jednak že jsem neodolal touze po předmětu, připadajícím mi vlivem klukovské četby tak velice romanticky, jednak že jsem nechtěl vypadat už na první pohled jako cizák; jest pravidlem, že cizáci k sobě vábí kapsáře a jiné šizuňky jako hnilička vosy. Byla to ovšem holá naivita, protože kdybych si na hlavu posadil sedmero sombrer, svůj seversko-evropský kukuč tím nezastřu. Inu, aspoň jsem se naučil, co takové sombrero obnáší. Divil jsem se domorodým seňorům, proč tu věc nedají z hlavy, jako by bez ní nemohli ani vteřinu přežít, sedí se sombrerem na hlavě v autobusu, v hospodě i všude jinde, a nedal bych nic za to, že v něm i spí. Teď jsem se dozvěděl proč: ono ten zatracený krám není kam dát. Držet jej celý den v ruce nelze; dej jej do rance, a po hodině z něj vyjmeš zmuchlanou slaměnou kouli; odlož jej na poličku pro zavazadla, někdo ti na něj hodí kufr a máš z něj placku. Jediné možné místo odložení je vlastní hlava. Mimoto ... ano, v Mexiku je sombrero kus národní identity, i když to už dávno není to širokánské kolo od vozu, jaké nosíval Pancho Villa a dosud se takovými zdobí pěvci mariachi. Spíš se nosívá klobouček sice dost široký, ale nepřevyšující svými rozměry to, co lze vidět například v Arizoně nebo v Austrálii. Ostatně i v Mexiku už sombrero vychází z módy, stavše se součástí úboru spíš chudších lidových vrstev, ze všeho nejvíc ještě tak venkovských campesinos. Jinak každý, kdo už přičichl k městskému životu, si sází na hlavu omuchlanou čepičku golfku; pokud se taková otočí ještě kšiltíkem dozadu, jest tím dosaženo přímo světáckého efektu. Škoda. Něco velmi národního se ze Střední Ameriky se sombrerem vytrácí. Ta, která se dosud vyskytují, bývají slaměná, obnošená, s roztřepanými okraji a vybledlá; nezřídka ale campesinovi na takový přepych nezbývá peněz, takže si pořídí výlisek z umělé hmoty v témže tvaru. Jak v tom může celý den chodit a nepřijít o vlasy, to nevím.

Když se však poutník vydá z Mexika k jihu, může pozorovat ještě intenzivnější proces desombrerizace: v Guatemale indiáni a jiná chudoba ještě sombrero běžně nosí, v Hondurasu je vidět méně, v Nikaragui zřídkakdy, v Kostarice ještě vzácněji a v Panamě vůbec ne, ačkoliv se tam vyrábějí proslulé slamáčky panamáčky. Jak jsem putoval, shledával jsem čím dál častěji, že na mě lidé divně koukají: cizí pán, a má na hlavě sombrero jako nějaký nuzák. Inu, mají ti gringové zvláštní nápady.

Když jsem překročil hranici Hondurasu, duchové kraje se konečně rozhodli, že mě té podivnosti zbaví. Bylo to tak: odložil jsem sombrero v autobusu na poličku nad hlavou a díval se, jak vypadá honduraská krajina. V tu chvíli zavál vítr, vzal mé sombrero z poličky, hnal je uličkou mezi sedadly až k otevřeným dveřím - ty v kraji nahrazují klimatizaci - a šup dveřmi ven. Bylo to tak podivné, jako by je hnala neviditelná ruka. I rozhodl jsem se jí neprotivit, protože kdoví čím by mě duchové za tu smělost mohli postihnout; kromě toho jsem byl dost rád. Sombrero, potvora, mi pořád překáželo, ale sám bych se neodhodlal je vyhodit. Takhle to duchové vyřídili za mne, sláva jim.

Je vůbec zajímavé, jak se poutník za měsíc za dva otrká. Nepotřeboval jsem už krém proti slunci, moje pokožka se ožehla do tmavé hnědi jako u místních campesinos, kteří žádných krémů také nepoužívají. Přesto jsem se doposud hleděl chránit proti tropickému slunci, abych si neuhnal úžeh, ale teď jsem zůstal bez pokrývky hlavy a už jsem po ní nezatoužil. Nepotřeboval jsem ji, otužil jsem se. A když přešlo ještě něco času, zjistil jsem, že i na rovníkové horko jsem si zvykl a že bych snad za určitých okolností mohl v těch končinách i žít, což jsem dosud pokládal za vyloučené. Ale k proměnám poutníkovy duše se ještě dostanu.

Honduras je mezi středoamerickými zeměmi patrně ta nejméně navštěvovaná, ačkoliv bych řekl, že je svou krajinou možná nejpěknější. Turistické autokary zamíří ještě tak k Copánu nedaleko guatemalské hranice, což je nejvýchodnější a poslední výběžek slávy někdejší mayské civilizace. Za tento bod se už nerozšířila, sice k malé radosti archeologů, ale jako by s územím mayských říší končila i určitá pochmurnost, již citlivější poutník vnímá v atmosféře Mexika a Guatemaly. Nu, o tom jsme si už řekli dost. Jinak skýtá Copán obvyklou podívanou na pyramidy a mayské chrámy, všechno zasazené v prostředí, v němž je zachováno právě tolik původní džungle, aby mu zůstal dojem jistého tajemství, a právě tolik zahradnické úpravnosti, aby byla celá lokalita pěkně přehledná a dobře dostupná. Od jiných celebrit toho druhu se Copán odlišuje četnými stélami, představujícími mayská božstva a zbožnělé panovníky; zdejší pískovec je křemičitý, méně náchylný k větrání a stély jsou zachovalejší než jinde. U brány parku pak poskakuje a dělá veletoče na bidýlcích aspoň tucet velikých papoušků ara. Je to takhle veselý pohled, i když vnucuje jistou pochybnost: neslušela by těm krásným ptákům spíš volnost v širé džungli? Už v ní totiž skoro nejsou k nalezení, ani velicí barevní ara, ale ani menší druhy.

Vůbec je zarážející, jak je v celé Střední Americe vidět málo papoušků i jiného původního ptactva ve srovnání dokonce i s kraji evropskými. Papoušek cvičící na bidýlku, s vykloubeným křídlem, aby neuletěl ... je to veselé? Smutné? Jenže kdyby nebyl na bidýlku, nebyl by už možná vůbec; o to by se postarali ti, jimž neunikne ani pírko, dá-li se nějak zpeněžit. Za deset let, četl jsem rezignovanou úvahu v kostarických novinách, prý v Střední Americe černý obchod se vzácnými ptáky skončí sám od sebe, protože už nebude co chytat. Jakáž pomoc, zoologické zahrady a podobná zařízení sice bývají přísnými přáteli přírody odsuzovány jako vězení zvířat, ale aspoň v nich některá přežijí zánik svého druhu. Nepřivodila jej globalizace, oteplení atmosféry, a dokonce ani kácení pralesů, ale docela obyčejná domorodá chamtivost, prostá ohledu i na budoucnost své vlastní země. O sepětí s přírodou mi pak nemluvte vůbec, abych nevypukl v satanský smích.

Cesta mě vede dál do vnitrozemí a jako obvykle jinudy, než jsem si předsevzal. Chtěl jsem sice strávit nějaký čas v pěkných, rozeklaných honduraských horách, ale mraky visí nízko nad zemí, je chladno, občas mží, takže se zdá, že kromě tápání v mlze by mi hory velkých rozkoší neposkytly; i rozmysliv se rychle, měním směr k druhému největšímu městu země, San Pedro Sula, a odtud ke karibskému pobřeží. Hor vidím cestou i tak dost a je na ně pěkný pohled, ledaže jsou už dost vyholené. Ještě jsou vidět plochy a ostrovy horského lesního porostu, ale stále dravěji se do něj zahryzává...

Ne, poslyšte, nedejme si namluvit, že ty holé stráně, ty smutné pahýly někdejších pralesních velikánů mají na svědomí cizí těžařské společnosti, jak se stalo zvykem je z toho hříchu vinit. Americké i jiné společnosti možná také někde těží, ale to se pozná podle toho, že vedle vykácených ploch už také roste nová výsadba. Není totiž obtížné stanovit takovou podmínku k udělení těžební licence, i kdyby společnost sama byla třeba neochotná. To, co vidíme všude kolem sebe, lesy vykácené, lesy ustupující a stahující se do nejnepřístupnějších strmin a skalin, lesy hořící, záměrně vypalované ... to je v naprosté většině případů dílo místních lidí. Množí se lid honduraský, množí se mírou obvyklou v zemích, jimž se dostalo titulu rozvojových, a prostředky k živobytí zůstávají, jaké byly za pradědů: kukuřičné políčko, pasoucí se kravka.

Je třeba nové půdy, a v údolích už dávno žádné není; vezmou se tedy sirky a jde se podpálit kus pralesem pokryté stráně. Je to katovská práce, vyklučit takový kus tisíciletého pralesa, a půda tak získaná je nevalná, za pár let se vylouhuje a vyčerpá. Ale lidé chtějí žít, nezbývá jim nic jiného. Na vyholeném horském svahu je někdy vidět kus kávové plantáže, ale častěji jen osamělá kravička, kousek kukuřičného pole. Erozní koryta rozrývají porostu zbavené stráně a kalné říčky odnášejí jejich prsť k moři, strašnou daň si žádá to prosté, netechnické živobytí, západními mysliteli tak velebené. Nespočítali si, myslitelé, kolik hektarů horské stráně je nutno odlesnit, aby se napásla kravička, nevynásobili hektary odlesněné plochy procentem přírůstku obyvatelstva.

Tři tisíce čtverečních kilometrů lesa prý v Hondurasu padne ročně za oběť sekyře a sirkám ... jak dlouho ještě? Jako dlouho potrvá, než zmizí i poslední strom? A kam se pak bude šířit množící se populace, kde kukuřičná políčka zakládat? Leda by se naučila vést život průmyslové společnosti, s přírodou sice tolik nesepjatý, ale k ní šetrnější. Rád bych v to doufal. Ale nedovedu se k tomu přimět.

V městečku Encontrada se horská silnička napojuje na hlavní spojnici ze San Salvadoru a přestupuji na trochu modernější autobus. Nad řidičským sedadlem lze zřít četné tabulky se zbožnými průpovídkami, jejichž text dává tušit, že pan šofér náleží k údům církve Svědků Jehovových. Nu což, náboženská příslušnost je každého soukromá věc, a nadto je mi známo, že Svědkové Jehovovi nemilují hlučné muziky a jiné hříšné zábavy, takže bude aspoň cestou ticho. To, dlužno vědět, není tak zcela běžné; nechci vinit z hlučnosti jen Honduras nebo Střední Ameriku vůbec, je až zarážející, jaký sklon k rozeřvanosti jeví celičký třetí svět. Potěšen nadějí na klidnou jízdu sleduji krajinu, když v tom hle: autobus zastaví a nastoupí úhledný seňor v obleku a kravatě. Pozdraví se s řidičem, načež ... ó nebesa! Rozevře hubu jak hladový aligátor a začne řvát. Strašlivě, až okna drnčí, sám antický Stentór snad nebyl majitelem takového hlasu. A řve a řve, zachycuji biblická slova, zbožné nabádání i strašné hrozby těm, kdo by tomu navzdory hodlali i nadále oddávat se hříchu ... čekám, až se zbožný muž vysílí nebo aspoň ochraptí, ale marně. Dalť Jehova svému zvěstovateli hlas nejen mocný, ale i nezničitelný. Sejmul jsem ruksak, spěšně vyhledám voskové ucpávky do uší a s úlevou si je zasunu co nejzvukotěsněji. Svatý muž na mne hledí s neskrývaným nesouhlasem, ale ať. Není posláním slova Božího, aby z něj lidé dostali psotník.

Nelze přehlédnout, jak velice se v zemích Střední Ameriky, kraji to kdysi čistě katolickém, rozšířily všelijaké novodobé církve, církvičky a sekty. Jehovisté, adventisté, mormoni, metodisté, quakeři, novoapoštolové, tucet jiných. V každé vesnici jsou nejmíň čtyři stavení s okénkem z barevného skla a křížkem na střeše, svatostánek to nějaké spasitelné víry. Co se zde přihodilo? Proč se tak do všech stran rozběhlo původně jednotné katolické stádečko? A rozběhlo-li se už, proč ne k stájím důstojně zavedených věr protestantských, nýbrž ke kazatelům všelijakých pár desítek let starých konkurenčních spolků, u nichž nikdy nevíte, jestli ten ryčně deklamující pán prodává prášek na praní nebo velebí Hospodina?

Asi že milá církev katolická v tom chudobném kraji káže a své radostné poselství zvěstuje už půl tisíciletí, ale zatím se nic zvlášť radostného nedostavilo, bída zůstala, jaká byla. A lidem se nechce už dál čekat, rádi by měli kousíček lepšího štěstí dnes. Že by byl katolický pánbíček takový hodný strýček, který lidem sice všechno dobré přeje, ale na nic kloudného se nezmůže? To nechce zbožná duše připustit. Ale třeba má Bůh neschopné prostředníky; a tady obchází kazatel nové víry, usměvavý, vyžehlený, a nabízí štěstí, ráj a jiné zboží když ne hned, tedy na počkání. Hubu má od ucha k uchu a jede mu jedna radost, neboť se tomu naučil v kazatelském kurzu v USA. A lidé jdou za rychlejší nadějí, za práškem na praní svůdněji nabízeným. Jenom ... co až se ukáže, že i on pere jen velmi zvolna? Že uběhne století za stoletím a prádlo je uplouhané, jak bylo? Kam se pak obrátí zbožné stádo? Jako bych slyšel dunění jakéhosi hlasu z hloubi hor, a byl to hlas dávných indiánských božstev. Ta prášky na praní neslibovala, takže se v nich aspoň nikdo nemohl zklamat.

Z města La Ceiba odplouvají lodi k řetězci karibských ostrovů: Utila, Roatán, Guanaja, k řádce menších. Ostatně bylo to zde, kde Honduras přišel k svému jménu, které neznamená ve španělštině nic jiného než hlubiny. »Honduras, honduras,« hlásil asi lodník s olovnicí, a kapitán to slovo zapisoval do námořní mapy, až se ujalo jako název pobřeží a po něm celé země. Na ostrově Guanaja prý přistál při své čtvrté výzkumné cestě Kolumbus, ale jinak španělská koruna o karibské pobřeží své středoamerické kolonie nijak zvlášť nestála. Bylo jí příliš divoké, navštěvované piráty a hurikány a zamořené malárií, takže se spíš soustřeďovala na stříbronosné vnitrozemí a úrodnější tichomořskou stranu pevninské šíje. Nebránila se ani příliš, když se karibských ostrovů i některých částí přilehlé pevniny po čase zmocnila Anglie a teprve roku 1859 je předala Hondurasu. Navzdory předávací smlouvě s ním však ostrovy nikdy příliš nesrostly. Když poutník vystoupí na Utile z lodi, kouká zprvu drobet vyjeveně; je mu, jako by se octl v nějakém mimořádně slunečném koutě Anglie. Že se na atlantickém pobřeží středoamerických republik mluví vesměs anglicky, na to už si zvykl; ale tady poprvé neslyší angličtinu z černých úst, nýbrž tak spolu obcují praví britští gentlemen a ladies, jako by je právě někdo posbíral v Regent Parku a dopravil sem. Vychází zde i dvouměsíčník The Utila Times - docela obdivuhodný výkon při celkové populaci dvou tisíc duší. Tmavší, španělsky hovořící lidé jsou na Utile také, ale spíš drobní obchodníci, připlouvající sem na den na dva z pevniny a snažící se přivydělat něco na turistickém ruchu. Neboť honduraský ostrovní pás sice nedosahuje proslulosti Barbadosu, Svaté Lucie a jiných turistických rájů, ale znalci o něm dobře vědí. Na rozdíl od předražených Antil je zde totiž levně a tropického kouzla si může každý užít za pár dolarů, i když, pravda, nikterak luxusně.

Přesto: jedno asi nikdy nepochopím. Jak mohou davy dovolenců trávit třínedělní prázdniny na jedné pláži, v jednom hotelu, v jedné společnosti. Já mám i nejkrásnějších podmořských radovánek do čtyř dnů tak zrovna dost. Dušička setřásla pocit osamělosti klábosením s ostatními cestovateli, oči se naplnily barevným kouzlem korálových útesů, to by tedy bylo, a teď kam zase dál. Lákal by mě málo osídlený a těžko přístupný východ Hondurasu, zvaný Mesquitia; ale nic tam nejezdí, jelikož není po čem, jedinými dopravními tepnami jsou řeky v džungli ... což, dal bych si říci. Jenže najmout si motorový člun na několik dní, to bych vyprázdnil svou cestovní pokladnu, že by mi možná ani nezbylo na cestu k letišti. Ale co, však ono je to všude nějak zajímavé. Třeba městečko Trujillo, odlehlé a přiospalé, nějakou stovku kilometrů dál k východu. Mají tam prý být pěkné pláže i leccos historicky památného; zde prý Kolumbus poprvé vystoupil na americkou pevninu roku 1502 a nějaký čas v Trujillu sídlil sám guvernér kolonie Honduras.

Co se týče pláží ... dobře, jsou tu, jako i jinde. Komu stačí ležet dopoledne na pravém boku pod kokosovými palmami a odpoledne zase na levém, může být spokojen. Můj nepokojný čert v duši mě i z té nejkrásnější pláže za hodinu žene zase dál. Pěšky lze dojít plantážemi a kokosovými háji k rozlehlé sladkovodní laguně, dávající tušit, jak asi může vypadat nepřístupná Mesquitia. Ještě lze probádat starou španělskou pevnost, malé muzeum, a to by tak ... a ano, nakonec se vydat do hor, vypínajících se hned za městečkem strmě do výšin. Nalézá se v nich přírodní rezervace Capiro Calentura, prý hotový zázrak všelikého živočišstva i rostlinstva, tak uvidím. Na zvířátka, na ta já koukám rád.

Nu vot, eto vazmožno, řeklo by se na jiném poledníku. Honduraský národní park ovšem není žádný holubník, takže je nejdřív nutno ohlásit návštěvu, dát se zaregistrovat a zaplatit vstupné. Tak to aspoň stojí v průvodci. Co by však člověk neudělal pro zhlédnutí kusu neporušené tropické přírody; i doptám se, kde leží sídlo správy parku, s uspokojením konstatuji, že je to pěkný, moderní bungalov v udržované zahradě, zřejmě si Honduras svých rezervací hledí. Dívky v informační kanceláři jsou hezké, milé, a ochotně sahají do šuplete pro barevný prospekt: tady, seňor, se můžete dozvědět, co všechno se v Capiro Calentura nalézá a jak náš stát o svou přírodu pečuje. Když se dozvědí, že bych si krom toho prospektu rád do slavné rezervace i vyšlápl, koukají poněkud zaraženě, jako by takovou žádost ještě neslyšely. To tedy ... ano, takovou věc musí vyřešit sám šéf. I dostaví se ten důležitý muž, je rovněž milý, a ochotně sahá do šuplete pro prospekt. »Co, že sami ... to by se muselo ... povolení ... ozbrojený doprovod...« Zjevně je šéf ještě zaraženější než jeho pomocnice.

Abych nezapomněl, táhnu tím časem už asi týden s mladým Němcem. Sám bych se možná nechal úřední rozplizlostí odradit, ale mládenec je energický a rozhodný, jednou je tady, a tak půjde do té rezervace, i kdyby v ní trakaře padaly. »Jaké jsou podmínky vstupu?« nenechá se odbýt. »Kolik to stojí? Kde je ten ozbrojený doprovod?«Seňor el jefe dlouho zasněně přemýšlí, kombinuje všelijaké možnosti, ale nakonec se usnese, přece jen je to hodný pán. Máme prý přijít maňana, zítra ráno, on mezitím sežene jednoho muchacho s bouchačkou, ten tady na nás bude čekat a provede nás rezervací. Proč u toho musí být ta bouchačka, není zcela jasné, lidé v městečku nám řekli, že je tu celkem bezpečno, Honduras opravdu není žádná Guatemala. Ale je to takový předpis. U předpisů je zbytečné se ptát po účelu. Uvidíme.

I vydáme se v určenou hodinu ... to se ví, sídlo správy bez živé duše, muchacho nikde žádný ... máme čekat? Už tušíme své. Celá slavná správa národního parku je zde spíš pro ozdobu a rovněž ozbrojený muchacho patrně existuje pouze teoreticky jakož i mnoho jiného. Hranice národního parku je kousek dokopečka, koukáme, jestli aspoň tady nás někdo nezastaví, zájem neprojeví, ale kdepak. Brána je doširoka otevřená, zrezavělá, kus dál jakési dřevěné pavilony. Návštěvní středisko, hlásá informační cedule, ale středisko je prázdné jako strašidelný zámek, nikde nikdo, jen cáry jakýchsi vybledlých poutačů se povalují po zteřelé podlaze. Kdysi se zde všechno zřejmě s velkým nákladem zřídilo, ale od té doby nikdo hřebík nepřibil. Kdoví, jestli tady sám mocný el jefe vůbec někdy byl. Kdo se moc ptá, moc se dozví; ověřená pravdivost toho přísloví je jediný užitek, který nám z té anabáze vyplynul. Nikoho se neptat a jít; však kdyby zde opravdu panovala nějaká ostraha a vybírání vstupného, někdo už by nás zastavil. Zapamatujeme si to propříště, neboť národních parků je v Hondurasu mnoho.

Ukáže se, že národní park sestává z hustě porostlých svahů, jimiž se vine až k vrcholu dost mizerná cesta. S bohatstvím zvířeny to není zvlášť slavné, jednou nebo dvakrát cosi zašramotí v korunách, to asi opice, tu a tam vypískne pták. Jen modrý motýl, velký jako dlaň, se třepetá kolem nosu, ale nechce postát, potvora, aby se dal vyfotografovat. Pod vrcholem je znát nějaké polorozpadlé objekty, vypadá to jaksi vojensky, a skutečně: dotaz mi potvrdil to zdání, býval prý v těch kopcích vojenský cvičák, dokud se vedle v Nikaragui vyrábělo marxistické osvobození na export, a Honduras se stal útočištěm těch, jimž se to nelíbilo. Contras se tehdy říkalo těm lidem, kontrarevolucionáři, zrovna jako říkali nám Čechům ti, kteří nás přijeli osvobodit roku osmašedesátého. Musím říci, že mi od těch dob to slovo nezní tak špatně; jste-li vy revoluce, komunistická pakáži, pak já jsem rád a s hrdostí kontrarevolucionář. Ale to jsem odbočil. Čas se od těch dob pohnul, plamen revoluce v Nikaragui jako mnohde jinde pohasl a cvičáku již nebylo třeba; i dumali orgánové, dumali co teď s ním, až padlo rozhodnutí. Je to porostlé nějakým stromovím, i opice se tu a tam mihne, nu což, udělejme z toho národní park. Tak se i stalo.

Tím spíš, že doba je příznivá ideji zřizování útočišť neporušené přírody. Republika Honduras může počítat s vlídnou odezvou, oznámí-li v bohatších částech světa, že by ráda, ba s nadšením uvedla řečenou ideu v život, kdyby se ovšem někdo zámožnější ujal jejího financování. Žádost nenarazí na hluché uši, v rozvojových programech Spojených států, Japonska či jiného hříšně bohatého globalizátora se najde příslušný peníz a vypracuje se projekt. Zřízení národního parku ... sídlo správy ... informační středisko ... naučná stezka ... to bychom měli, řekněme, takových ... milionů dolarů... Peníze se poukážou, pro první čas možná i nějaký americký expert na všechno dohlíží, až je vše vybudováno a expert se vrátí domů. I utichne budovatelský ruch a idea ochrany přírody se obrátí v štůsek barevných prospektů v šéfově šupleti, jak západní dárci mohli vědět už předem, kdyby se uměli oprostit od představy, že idea má na březích karibských touž cílevědomě přičinlivou podobu jako na březích Potomacu. Jen to pěkné úřední sídlo nakonec ze všeho zbývá a v něm spousta slušně placených zřízenců, na nichž není požadována žádná práce a také jí už dávno odvykli, takže zjeví-li se jim ve dveřích cizinec se žádostí o vstup do národního parku, naskáčou jim zděšením pupínky na pokožce. Snad i muchacho s bouchačkou někde existuje a za svou existenci peníz pobírá, nikdy do národního parkunohou nevstoupiv. Ale aspoň má řádka lidí v ospalém městečku Trujillo ... neříkám, že zaměstnání. Ale pravidelný a slušný příjem. Jsou i rozvojové peníze nadobro rozházené, nemající ani tento skromný efekt. Snad, přemýšlím, jda příkrou stezkou zase zpátky, snad by občas měl některý z amerických úředníků plánujících financování rozvojových pomocí vzít ranec na záda a jít se podívat na výsledek svých snah z jiné strany. Odspoda, abych tak řekl. Našel by mnoho slušně placených seňorů a rozpadlý zbytek někdejšího projektu, k němuž už od té doby nikdo prkýnko nepřibil. A napadla by ho možná znepokojivá pravda - co v sobě sám kdo nemá, snahu, prozíravou starost, kus vůle, to mu nikdo nenaprojektuje, trychtýřem finančních darů nenasype.

Svěřil jsem se s tou temnou myšlenkou svému dočasnému spolupoutníku, ale nesouhlasil s ní. Inu mládí, ideálů plné. Asi že časem dozraje, šedivý rub ideálu shledá. Ani mu to nepřeji.

Aspoň snad, utěšuji se, i když jsem nenašel právě ukázkový národní park, přece jen zde zůstal kousek přírody, chráněný zákonem před vyplundrováním. Ochrana asi nebude úplně dokonalá, to by tady toho v korunách pípalo a poletovalo víc, ale přece jen se nemůže jen tak ledakdo vydat do pralesa se sekyrou a sirkami, proměnit jeho nádheru ve vyholenou pastvinu. Jenže ... co dál? Co tak někdy za dvacet let, až se celá země od oceánu k oceánu změní v šedivý, vypálený úhor, z nějž budou čnít jen zelené skvrnky rezervací? A rodiny se budou dál rozrůstat, sedm dětiček, dvanáct dětiček, ale nenajdou už kousek lesa, jejž by mohly proměnit v novou půdu ... co pak? Dovedu ... ne, nedovedu si to tak úplně představit, chybí mi fantazie tak divoká, ale jisté mrazení mi sjíždí po hřbetě. Neboť Honduras a s ním i jiné země toho konce světa jsou demokracie, aspoň v tom smyslu, že se v nich jednou za čas uspořádají volby, a kdo v nich vyhraje, obsadí významná a výnosná vládní místa. Jenže s politikou je tomu v chudých zemích jako s církvemi: co paměť sahá, slibuje obrat k lepšímu, sytější a důstojnější život, ale ono pořád nic; a tu snadno nadejde hodina tlučhubů. Ji už si dovedu představit docela dobře.

»Prostí lidé! Campesinos!« rozevře ústa politický tlučhuba. »Vaše rodiny hladoví? Potřebují víc půdy? Podívejte se tam...« zakýve prstem k zelenající se rezervaci, »tam je půdy dost, jen jít a vzít si ji! Volte nás a my vám ji dáme! Uděláme konec tomu bláznovství! Všechna půda patří lidu! Opicím blahobyt, lidem bídu? S námi ne! Nejdřív lidé, pak stromy!« A dovedl bych si vymyslet ještě řádku příhodných hesel, jak vidno, není žádný kumšt být dobrodincem lidu. Ale raději toho nechám, protože je mi z toho divně. Jestli my, lidé zámožného Západu, můžeme příchod chvíle tlučhubů nějak zbrzdit ... netěším se příliš. To bychom museli mít moc změnit demokracii chudáků v demokracii blahobytu. Jsou tací, kteří se domnívají, že je to jen otázka množství peněz nasypaných do rozvojového trychtýře, ale různé zkušenosti napovídají, že ta věc nefunguje tak, jak se dobré duše domnívají. Co dělat jinak ... asi že nakoupit tolik živých zvířat, kolik jich ještě zbývá v posledních ostrůvcích přírody, a umístit je v našich zoologických zahradách. Přivézt vzácné rostliny a vysázet je v sklenících. Nebo je aspoň včas vyfotografovat, aby vnuci věděli, jak vypadaly. Že by se dochovaly ve svém přirozeném prostředí ... nu, stávají se i zázraky. Snad by bylo možno z prostředků rozvojové pomoci koupit velkou svíci a zapálit ji například v chrámu Matičky Boží Guadelupské. Někdy to prý pomáhá.

Luxusního cestovatele všudy vozí klimatizovanými autokary, ale ten neluxusní si musí zvykat na všelijaká nepohodlí, zvlášť když si usmyslí dojet do horského městečka La Unión. Je to z Trujillo složitá cesta s mnohým přestupováním; a tak dřepím na pusté křižovatce, čekám, hodinu, dvě hodiny, nakonec pět hodin ... jezdí tudy vůbec něco? Nenapovídali mi dobrovolní informátoři zase hromadu nesmyslů, jen aby nemuseli přiznat, že nic nevědí? To se totiž stává. Ale přišourávají se i další zájemci o přepravu a ujišťují mě, že si, seňor, určitě to pojede, ještě dneska, to se asi něco porouchalo, ale žádná starost, jistě se to spraví. Ach tak. Autobusu upadlo kolo nebo tak něco. Pravda, žádný div při těch starožitných kostitřasech, které prožily své lepší časy jako školní autobusy v USA a nyní rozklepaně, učouzeně dosluhují na venkovských středoamerických linkách. Vlastně je div, že vůbec jezdí; v chudších zemích dovedou prostě lidé dělat hotové zázraky. Něco se svaří, něco se sdrátuje, a už se zase den nebo dva kolečka točí. A když netočí ... počkáme u příkopu, však ono se ukáže. A opravdu, ukázalo se, autobus přijel. Dobýval se sice kupředu po půl kilometru, načež musel řidič pokaždé vyskočit a dolít chladicí vodu, ale hle, hvězdy ještě ani nevyšly a osada La Unión je tady, v ní přívětivá hospoda a prostá, levná hospedaje (rodinný hotýlek) s přijatelnými pokojíky a fungující sprchou ... co víc si lze žádat po celodenním trmácení?

Co se té hospody týče, už vím, že od ní nesmím žádat příliš mnoho. Ve větších městech mohu najít čínskou restauraci s jejím obvyklým výběrem a zpestřit si tak živobytí, ale v horském městečku vím už předem, že jídelní lístek bude sestávat z pokrmu jménem gallo pinto (malovaný kohout), pod kterýmžto barvitým názvem se skrývá talíř rýže a černých fazolí. Nebo obráceně, jak račte. Rovněž pečené kuře je možno mít, je pozoruhodné, jak se kuře stalo hlavní složkou stravy většiny prostších národů. Jenže našinec má za nějaký čas kuřat dost. I rýže má dost, i fazolí má dost, ačkoli je doma mám rád. Takhle něco ... ale není nic, leda kousek nějakého ovoce od babky na trhu. A všelijaké slané buráčky, lupínky a jiné synteticky vypadající pochoutky v pestrých sáčcích. Jsme zhýčkaní, my Evropané; zvykli jsme si na mnohotvárnost stravy, naše kuchyně se vzájemně obohatily prvky italskými, tureckými, francouzskými i mnoha jinými, takže už se na to díváme divně, máme-li být někde živi výhradně z původní domácí kuchyně.

Zato je v horách nad La Unión další národní park, jménem La Estrada. Také žádný mimořádný zázrak, ale aspoň nevznikl zrušením vojenského cvičáku, což je jaksi znát. Cestu k němu vroubí drobné kávové plantáže, na něž je hezký pohled: kávové keříčky se sázejí do stínu, to ony mají rády, takže výsledkem té snahy bývá řídký les s kávovým podrostem, už ne původní příroda, ale také zdaleka ne jednotvárnost řepného lánu. Když ještě k tomu obzor rámují ježaté hory a mezi temně zelenými kříčky poletují hezcí, žlutočerní ptáčci ... ani by snad na konci cesty nemusela ta rezervace být. A ještě pěkný vodopád mezi skálami k večernímu smytí poutnického potu, a to by bylo v La Unión tak všechno. Zítra před svítáním jede autobus do Tegucigalpy, snad aspoň na linku do hlavního města nasazují něco onačejšího než ty třaslavé školní rachotiny. Ukáže se.

Ukázalo se pak, že se dostavil týž rozřachaný přístroj, ale aspoň že dochvilně a bez dolévání chladicí kapaliny. Dobrou půlhodinu objížděl městečkem za velikého troubení, to kdyby třeba ještě někoho napadlo se vydat na cesty. U nás by asi pršely stížnosti na rušení nočního klidu, ale středoamerický člověk je na nějaký rámus zvyklý, obrátí se na druhé ucho a spí dál. Cestující přistupují na každé mezi, s koši, krabicemi, ranci, hustota těl, potu, rámusu se stává kritickou, ale i na to je zdejší člověk zvyklý, neuplyne ani šest hodin a těch sto padesát kilometrů je za námi, sláva, a objeví se první smetiště a chudinské brlohy Tegucigalpy. Dál ke středu není dojem o nic lepší, leda že nakyne nervózní, chaotickou dopravou. Zjišťuji, že Tegucigalpa je ze všech středoamerických metropolí ta nejubožejší, nejušmudlanější a k pobytu nejméně lákavá; i měním operativně cestovní plán a pomocí taxíku se rychle přesouvám k autobusovému nádraží. Chtěl jsem se sice podívat do horského městečka Santa Lucia, prý tam má být vyhlášená restaurace Miluska, v níž se údajně vaří po česku - docela rád bych si s tou paní Miluskou popovídal a dozvěděl se, jakými životními křivkami, proboha, v téhle končině zakotvila. Ale vyhlídka na pobyt v rámusivé, prachšeredné Tegucigalpě mě od té ideje odradila. Škoda, možná.

Ale i poutník po rovnoběžkách má jen obyčejné nervy a občas se mu stane, že se mu prostě nechce do něčeho, co si předsevzal. Ještě jeden přestup, ještě jeden po střechu nacpaný autobus, kolem silnice se množí stánky s brakovým zbožím jako někde na Cínovci, jen ty sádrové trpaslíky zde nenabízejí ... je patrno, že se blížím k hranici. A to k hranici země ubohé, z jaké si rádi lidé vyjedou do přepyšnější ciziny, aby v ní nakoupili plastikových zázraků, jež domácí trh neposkytuje. Známe to, známe. Ta země se jmenuje Nikaragua.

(pokračování)