Listopad 2006

Zelený mužík v muslimském pojetí

Luděk Frýbort

Proslýchá se, že textilní dílny v Gaze obdržely velkou zakázku: v co nejkratším čase ušít dostatečné množství žlutobílých papežských praporů, aby bylo co pálit, jelikož při tom posledním mazci zásoba nedostačovala poptávce.

Pěkně to schytal Svatý otec Benedikt XVI., když se odvážil ocitoval výrok předposledního byzantského císaře Manuela II: »Ukažte mi, co Muhammad přinesl nového, a uvidíte, že jsou to samé špatné, nelidské věci, jako příkaz šířit víru mečem.« Načež se věrní muslimové urazili a začali pálit ty prapory. Člověk by se mohl divit, proč se tolik vztekají, když je obojí samozřejmá a jimi samými přijímaná pravda. Pochopitelně že islám nepřichází s ničím novým a ani přijít nesmí a nemůže: sami muslimové vycházejí z předpokladu, že jeho zásady byly jednou provždy stanoveny ve století sedmém, jsou naprosto dokonalé a zlepšit na nich není co. Kdo by chtěl něco měnit nebo připisovat nějaké dodatky k svaté knize koránu, dopadlo by to s ním hůř než s Mistrem Janem z Husi. A násilné šíření víry ... dobytí křesťanského Cařihradu a smrt Manuelova syna a nástupce Konstantina XI. jsou snad dostatečným dokladem pravdivosti těch slov. Muslimové ovšem nepřestávají být na dobytí Cařihradu pyšní. Je to taková islámská dialektika: šíření vlastní víry a panství je věc záslužná, kdežto činí-li tak jiní, je to zavrženíhodné křižáctví. Budiž vzdán dík a čest Svatému otci, že měl odvahu na ten rozpor poukázat, třeba i za cenu, že se kdesi kdosi urazí.

Ba, je to urážlivé plemeno, tihle muslimové. Připomínají mi jednoho mládence, co jsem s ním sloužil na vojně. Stačilo v jeho přítomnosti povědět třeba: »Na topole podle skal zelený mužík zatleskal.« A on hned vstal, zaťal pěsti a výhrůžně cedil skrz zuby: »Tak já jsem u tebe nějakej zelenej mužík, co. Chceš do držky?« Přemýšlím, jaká mela by se asi strhla, kdyby básníkova věta o topolu podle skal dospěla až někam do Káhiry nebo do Teheránu. Protože zelený jest prapor islámu, rozumějme, a mužík... urážlivec si vždy najde vhodnou paralelu, aby se mohl namíchnout. Lze očekávat, že by ze stran východních zaznělo: »Takže Prorok je u vás, vy křižáci a nevěřící psi, nějakej váš zelenej mužík. Chcete do držky?« Je to holt kříž s lidmi se sklonem k urážlivosti.

Dávám k úvaze, nebylo-li by pomalu na čase, abychom se přestali vzrušovat nad uraženými mohamedány. Oni se vztekají a vztekat nepřestanou, i kdybychom vyškrtli ze svého slovníku nejen všechny zmínky o ustrnulosti islámu a jeho násilné povaze, ale i slova mužík a zelený. Místo toho by mohl náš textilní průmysl dodat do muslimských zemí dostatek praporů všech barev včetně papežských, aby bylo na ulicích co pálit, jakož i celou armádu vkusně vyvedených hadrových panáků se štráfatými cylindry, křivými nosy, a co tak ještě je v tom oboru žádáno. Paliči vlajek a panáků by si přišli na své, krejčovským dílnám v Gaze by se ulevilo, textilní průmysl by se dočkal oživení, a my bychom si užili legrace. Ale muselo by se s tím začít honem, než nám na ten kšeft skočí Číňani.

Neboli jinak a vážněji: měli bychom konečně už jednou přijmout skutečnost, že to, co k nám zaznívá vstříc ze světa islámu, není omyl ani nepochopení, ale záměrné a promyšlené vypovězení nepřátelství. Nelze mu čelit diplomatickými úsměvy, nabídkami ústupků a nekonečným vyjednáváním, nýbrž přípravou k obraně. Buď uhájíme své hodnoty a svůj životní způsob my, nebo bude triumfovat zelený muž ... ech, zelený prapor Prorokův. Leda by měli pravdu ti, kteří říkají, že vzteklounů a urážlivců je mezi muslimy jen malá menšina, kdežto v naprosté převaze jsou lidé rozumní, v násilnostech si nelibující... A třeba i jsou. Ale jaksi je není slyšet. Zatím jsou to zdivočelí nenávistníci, kteří islámské muzice udávají takt. Můžeme se těšit nadějí, že hlas rozumu převládne. Ale také bychom se měli připravit na nejhorší. Je čas. Je zatraceně čas.