Listopad 2006

Novodobá Johanka z Arku

Johanna Grohová

Je vůbec první ženou v čele francouzské armády od časů Johanky z Arku. Francouzi jí neřeknou jinak než MAM. Tak zní iniciály Michele Alliotové-Marieové, která patří mezi pouhých osm ministryň obrany ve světě. Ale jen jí podléhají jaderné hlavice, jimiž Francie jako nukleární mocnost disponuje.

Je tomu už řádka let, co Michele Alliotová-Marieová vešla do francouzského Národního shromáždění v kalhotách. Ostraha u dveří jí tehdy zastoupila cestu s upozorněním, že v dlouhých kalhotách mohou dovnitř jen pánové. Alliotová-Marieová na to bryskně odvětila: „Mám si je tedy svléknout?“

Něco takového si dnes vůči nejmocnější ženě ve Francii a číslu tři ve vládě už nikdo nedovolí. Snad s výjimkou poznámek o kráse jejích nohou, které však s oblibou skrývá. Prezident Jaques Chirac například podotkl, že má nejhezčí nohy v celé straně. Jiní její kolegové si zase utahují, že „jediným důkazem její ženskosti jsou často jen Micheliny hezké nohy“.

Tyto nohy však neuměly pochodovat. A tak, když před čtyřmi lety stanula v čele francouzských ozbrojených sil, požádala svého dlouhodobého životního partnera Patricka Olliera, aby ji to naučil. Lekce prý proběhla v jejich obývacím pokoji.

Skočí i s padákem

Od té doby Michele pochoduje s nebývalou jistotou. Od nástupu do funkce ministryně obrany si vydobyla až závistivý obdiv u nejvyšších armádních důstojníků i zbytku vojáků. Tak jako to dělají její mužští kolegové v podobné pozici, i ona se obléká do maskovací uniformy a za svými pluky skočí třeba i padákem. O Vánocích opustila rodinný krb a navštívila speciální jednotky v Afghánistánu.

„Vždy jsem věřila, že armáda je velmi lidská, vysoce se tam cení profesionalismus, kompetence, smysl pro povinnost, odvaha, odpovědnost, respekt, etika, přímočarost. To jsou kvality, které lze nalézt jak u žen, tak u mužů,“ odpověděla na otázku, jaké je velet vojákům a zároveň být ženou. Přesto i ona přiznala, že nástup do tak mužské domény, jako je armáda, nebyl snadný. „Je velké vítězství, že nikdo na tak mužském ministerstvu, jako je obrana, nemluví o mém pohlaví,“ prohlásila nedávno v rozhovoru pro Le Figaro.

V případě Alliotové-Marieové není divu. Její pověstná inteligence, dokonalé vzdělání, tvrdost a schopnosti musely utišit všechny pochybovače, zda žena stačí na tak silový resort. Ráznost, díky níž obhájila štědrý rozpočet pro své ministerstvo, jí vynesla uznání i u jejích kolegů ve vládě.

Lepší než muži

Není zrovna velkého vzrůstu, s plavými vlasy a brýlemi nepůsobí dojmem tvrdé ženy, za jakou je považována. Když jsem ji počátkem června potkala v její kanceláři, měla na sobě bílý kostým. Přitom se o ní říká, že má nejraději právě kalhoty: modré nosí, když navštěvuje námořnictvo, béžové zase, když jede za pozemními pluky.

Mluvila jasně a krátce, bez všudypřítomného patosu, tolik oblíbeného u jejích francouzských kolegů. Profesionálka každým coulem potvrzuje nepsané pravidlo, že pokud chce žena v politice uspět, musí být mnohem lepší než mužští oponenti. Ve Francii potřebuje žena v politice ostré lokty a pevné nervy, aby setřásla vtipy a posměvačné poznámky. Země, kde milenka je stále vnímána jako běžná součást mužského charakteru, není zrovna rájem pro političky. Jsou spíše vábničkami na voliče, které pak z vlády vypadnou při prvních obměnách.

Možná i proto se mnoho Francouzek o politickou kariéru ani nepokouší. Jen 12 procent žen sedí v Národním shromáždění, zatímco ve Švédsku je to 45 procent. Však si také Francouzky musely na volební právo počkat až do roku 1944, déle než v Británii, či dokonce v Turecku. Alliotová-Marieová přesto není příznivkyní kvót či jakékoli pozitivní diskriminace, které by právě ženám či jiným „menšinám“ pomáhaly na cestě za politickými metami. Ona sama je důkazem toho, že i bez nich se lze dostat až na vrchol.

Narodila se před šedesáti lety ve francouzském Baskicku na jihu země. Její tatínek byl prominentní konzervativní politik a také mezinárodní rozhodčí ragby. Láska k tomuto sportu přešla i na dceru, která s oblibou v rodném kraji zaskočí na ragbyový zápas, velkou událost pro většinu místních.

Svůj život nenechala náhodě a zajistila si důkladné vzdělání. Má doktorát z práv, politologie a je magistrou etnologie. V osmdesátých letech vstoupila na nejistý led politiky a opustila kvůli tomu pozici úspěšné advokátky. Nejprve pracovala jako státní tajemnice pro výuku na ministerstvu školství, byla zvolena do Národního shromáždění a později zasedla v Evropském parlamentu. V roce 1999 se jí podařil jeden z prvních politických kousků. Tehdy byla jako první žena zvolena do čela Chirakovy gaullistické strany Sdružení pro republiku. Dostala neuvěřitelných 67 procent hlasů. Noviny to tehdy komentovaly jako políček mužským kolegům. „Někdy pomáhá být ženou,“ přiznala Michele, která pohlaví v politice jinak váhu nepřikládá. „Když jsem byla zvolena předsedkyní, strana byla rozdělena do frakcí, které vedli velmi siláčtí muži. Vzájemným bojem přišli o hodně energie,“ prohlásila pro Financial Times.

Pokud se její socialistické kolegyni a rovněž aspirantce na post prezidenta Ségolene Royalové vyčítá, že nemá politické vize a pozice, o Alliotové-Marieové to říct nelze. Knihu nevydala jen jednu, ale hned tři. Vášnivě umí vykládat o republikánských hodnotách a gaullistických ideálech, odmítá „komunitarismus“, tedy speciální politiku pro menšiny. Argumentuje, že se tím vytvářejí nebezpečné bariéry mezi státem a jedincem. „Když jednu komunitu necháte žít podle jiných pravidel, vzniknou z toho tlaky a případné konflikty. Každý občan bez ohledu na rasu či náboženství musí mít přesně stejné možnosti a odpovědnost. Stát k němu musí přistupovat zcela bez rozdílu.“

Prezidentské ambice

Francie byla jedním z nejhlasitějších oponentů války v Iráku a Alliotová-Marieová se snaží napravit narušené vztahy mezi Paříží a Washingtonem. Avšak lidé v USA podle ní často vidí svět takový, jaký by si ho přáli mít, a ne takový, jaký je. Svůj americký protějšek musí dráždit i jinými názory. Například prosazovala zrušení zbrojního embarga Unie vůči Číně, pro Spojené státy něco zcela nepřípustného. Podle Alliotové-Marieové by však prodej zbrojních technologií mohl zpomalit snahy Pekingu vyvinout vlastní kapacity.

Je také propagátorkou samostatných ozbrojených sil pod hlavičkou Evropské unie, což se zastáncům NATO také příliš nelíbí. Zatím jde spíše o zbožné přání s výjimkou vytvoření evropské jednotky rychlého nasazení, která má zasáhnout v případě konfliktu kdekoli na světě. Ještě počátkem roku se o ní mluvilo jako o možné kandidátce na prezidenta ve volbách příští rok. Tím by prolomila další francouzské politické tabu. „Politika není hra rezervovaná jen pro kluky,“ poznamenala v souvislosti se svou nepřímo potvrzenou kandidaturou. Nebyly to úplně plané naděje. Tehdy ještě současný premiér Dominique de Villepin měl slušné vyhlídky, podobně jako současný ministr vnitra Nicolas Sarkozy. Alliotová-Marieová s podporou svého dlouholetého spojence Chiraka mohla být dost dobře tím třetím vzadu, který se směje naposled.

De Villepinův propad popularity kvůli nedávnému kontroverznímu zákonu umožňujícímu mladé lidi v případě prvního zaměstnání propustit do dvou let, však změnil situaci. Jako jediný seriózní kandidát na straně pravice se nyní jeví Sarkozy a Michelino jméno už v souvislosti s kandidaturou zmiňováno příliš není. Nicméně v případě Sarkozyho vítězství bude její vysoké postavení ve vládě s největší pravděpodobností znovu potvrzeno.

„Nic nevylučuji, prezidentská kandidatura není na pořadu dne. Co mě zajímá, je obrana mého přesvědčení a ideálů. Jde mi o to zajistit, aby přetrvaly,“ poznamenává možná příští prezidentka Francie. Máloco, zjevně ani letošní šedesátka, tuto mladistvě vypadající ženu, jednu z nejpopulárnějších političek ve Francii, nemůže zastavit.

(MFDNES)