Listopad 2006

Proč je třeba změnit ústavu

Anneke Hudalla

Kdo nese vinu na současné krizi? Tradičně jedna z nejoblíbenějších otázek politického souboje. V Česku se tato otázka momentálně vztahuje především k neschopnosti politiků shodnout se na nové vládě.

Podezřelých je přitom samozřejmě mnoho: mocichtivý Paroubek, arogantní Topolánek, oportunističtí lidovci – skutečně máme na výběr. Poměrně málo se ve veřejnosti ale mluví o jednom viníku, který ve značné míře také přispívá k tomu, že se sestavování vlády změnilo v nepotěšující nekonečný příběh. Tím viníkem je česká ústava. Přitom nejde jenom o to, že nešťastný sudý počet poslanců současný pat umožnil. Co naléhavě potřebuje přepracování, je také procedura, s kterou ústava při vytvoření vlády počítá.

Prezident je příliš silný

Stejně jako několik dalších oblastí českého politického systému také vytvoření vlády trpí jedním základním problémem: Ačkoli se „otcové ústavy“ rozhodli pro tzv. parlamentární vládní systém, ve kterém je vláda závislá výhradně na sněmovně, při vytvoření vlády má nezvykle velkou váhu také český prezident. Z čistě teoretického pohledu působí trochu pochybně již skutečnost, že prezident má právo nastolit vládu, která ještě nemá politický souhlas parlamentu – a to nejen jednou, nýbrž hned dvakrát po sobě. Navíc ústava nestanoví, že prezident musí nutně jmenovat zástupce nejsilnějšího poslaneckého klubu – což ve vyhroceném případě může vést k tomu, že prezident z vlastního politického přesvědčení politickou vůli voličů ignoruje.

Opakující se zpráva o tom, že prezident Václav Klaus váhá s jmenováním Jiřího Paroubka, protože nechce uvolnit cestu do vlády komunistům, dobře ilustruje skutečnost, že silná pozice prezidenta funkční logiku parlamentárního vládního systému hrubě ruší. A pro alternativní model nemusíme jít daleko: V Německu má prezident také právo navrhovat prvního kandidáta na kancléře. Pokud tento kandidát ale nezíská většinu ve Spolkovém sněmu, druhého a třetího adepta si zvolí parlament sám.

Velké roli, kterou české ústavodárné shromáždění přiznalo budoucímu prezidentovi, se dá porozumět, pokud si uvědomíme, za jakých okolností ústava vznikla: U kolébky České republiky chtěli tehdejší politici do ústavy „zabudovat“ efektivní závoru, která zabrání legálnímu návratu komunistů k moci. Nejlepším garantem tohoto záměru byl silný prezident, o kterém se tenkrát ostatně už vědělo, jak se bude jmenovat: Václav Havel. A nikdo nepochyboval, že on by komunistického premiéra či vládu s komunisty nejmenoval.

Ale tato úvaha byla chybná. Nejdůležitějším úkolem ústavy je totiž stanovit pravidla pro co nejhladší fungování politického systému – a ne zabránit konkrétní straně v přístupu k moci. Pokud jsou nekomunističtí politici přesvědčení, že KSČM představuje reálnou hrozbu pro demokratický politický systém, měli by se před Ústavním soudem snažit o zákaz strany – anebo prostřednictvím dobré politiky přilákat voliče k vlastní straně. Komunisté ale nesmějí být důvodem pro to, že prezident určuje, kdo smí sestavit vládu. Proto by byla změna ústavy na místě.

Plýtvání časem, personálem a penězi

Ještě naléhavější než omezení pravomoci prezidenta je ale druhá ústavní novela: Týká se lhůty, během níž vláda musí požádat o důvěru sněmovny. Celých 30 dnů má prezidentem jmenovaná vláda čas, aby propustila čelné úředníky, restrukturovala ministerstva nebo plánovala novely zákonů – i když všem zúčastněným je jasné, že všechna tato opatření budou za čtyři týdny makulaturou. Tuto praxi nelze nazvat jinak než plýtvání schopným personálem a financemi – a obojího není v této zemi právě nadbytek.

Druhý výsledek velmi dlouhé lhůty, kterou má vláda k dispozici, než předstoupí před parlament, je, že se celý proces vytvoření vlády neúměrně protahuje. Dejme tomu, že každá ze tří možných „předběžných“ vlád vyčerpá lhůtu až do konce – a už uplynuly tři měsíce bez efektivní vlády a bez výsledku. A k tomu je ještě nutné připočítat dlouhé týdny koaličních jednání. O tom, že takový systém není moudrým řešením, asi nikdo nepochybuje.

Proto stojí za to podívat se ještě jednou do evropského sousedství: V Itálii se jmenovaná vláda o důvěru parlamentu musí ucházet během deseti dnů. Španělská ústava zase určuje, že proces vytvoření nové vlády nesmí trvat déle než dva měsíce. Také německý základní zákon omezuje lhůtu, během níž se politici mohou o nové vládě dohadovat. Propadne-li první kandidát na kancléře, Spolkový sněm má podle ústavy přesně tři týdny, aby absolvoval druhé a třetí volební kolo. Potom prezident buď jmenuje posledního neúspěšného kandidáta, anebo sněm rozpustí. Tímto způsobem Německo ještě žádnou krizi srovnatelnou se současnou českou neprožilo – a to přesto, že loňský volební výsledek vypadal podobně zoufale jako ten, se kterým si čeští politici už čtyři měsíce nevědí rady.

(Respekt, www.respekt.cz)