Listopad 2006

Příběhy české justice (25) – Arogance moci

Milan Hulík

Naděje, které jsme vyvolali v předchozím Příběhu české justice, o slévajících se pramíncích spravedlnosti, jsou skutečně jen pramínky. Dokazuje to i tento příběh, který je navýsost aktuelní, protože je o aroganci mocných a nerovnoprávnosti „těch dole“. O pirátech silnic, policejním prezidentovi a jeho šéfu ministru vnitra, o těch, co mohou, zatímco ostatní nesmějí. Stále platí to, co Ondřej Neff napsal dne 22. 3. 2002 v Neviditelném psu. „Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou rovná právní spravedlnost.“

Řekněme si to na rovinu – rovná právní spravedlnost v ČR neexistuje, existuje právní kastovní systém, příslušníci vyšších kast mají i vyšší práva. Jedním z těch, kdo se s tím nepoučitelně nechce smířit, je Ing. Michal Klepetář, kterému se ministerstvo vnitra již dávno stalo opravdovým „ministerstvem lásky“, jak tuto instituci pojmenoval Georg Orwell.

Zbitý a policajti

Náš příběh začíná tam, kde se notorický chodec a cyklista Ing. Michal Klepetář střetl s agresivním řidičem, který neváhal vyskočit z auta, aby mu jednu ubalil. A ubalil mu hned tři. S krví zalitým obličejem našel napadený „naštěstí“ brzo dva policisty, kterým předal čerstvé stopy. SPZ auta útočníka a adresu svědka, který byl svědkem napadení. Je možné, že auto neřídil majitel, je možné, že by svědkova výpověď byla rozporná, ale tyto možnosti se neprokázaly, protože policie nic neprokazovala, nedokazovala, nezjišťovala. Zapsala a odložila. Pár facek se zakrváceným obličejem bylo pod rozlišovací schopností policie, která musí především chránit politické a ústavní činitele, a to i proti těm neukázněným řidičům, kteří si dovolují stíhat ministerský vůz, aby zdokumentovali jeho závodní jízdu nebo jej fotit, jak stojí na zákazu stání.

Když se občan Klepetář nedočkal zjištění svého pachatele, spočítal si ušlou škodu z důvodu pracovní neschopnosti, ušlého výdělku, poškozeného šatstva a podal žalobu vůči ministerstvu lásky (vnitra) s odůvodněním, že ze strany policistů došlo k nesprávnému úřednímu postupu a tudíž, že podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím, nese stát prostřednictvím příslušného ministerstva odpovědnost. Žalobce Klepetář soudil, že pominutím tak triviálního úkonu jako je zjištění majitele vozu podle SPZ a výslech identifikovaného svědka s udanou adresou a připraveného svědčit, je chybný úřední postup, pokud policie sdělila oznamovateli, že pachatele se nepodařilo ztotožnit. Žaloba vycházela z logického předpokladu, jestliže pachatel nebyl ztotožňován - nemohl být ani ztotožněn.

Pane Orwelle…

Obvodní soud žalobu zamítl. Odůvodnění rozsudku stojí za to. Pane Orwelle, čtěte s námi – nepíše se r. 1984, ale r. 2006!

„Soud nejdříve při rozhodování zkoumal, zda vznikla žalobci škoda, která je základním předpokladem pro odpovědnost žalovaného dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem. Dle § 5 písm. b/ tohoto zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Soud dospěl k závěru, že žalobci žádná škoda spočívající ve skutečnosti, že se nemohl domáhat náhrady škody na zdraví a poškození svých osobnostních práv po skutečném útočníku, prozatím nevznikla. Žalobci postup orgánů žalovaného nezamezil doposud se domáhat náhrady škody po útočníkovi, neboť, jak vyplývá z ustanovení § 58 odst.3 písm.b/ zákona č. 200/1990 Sb. orgán policie věc odloží, není-li dáno podezření z přestupku, nebo nelze-li přestupek projednat, anebo nezjistí-li do jednoho měsíce ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující podezření, že jej spáchala určitá osoba; pominou-li důvody odložení, věc oznámí, není-li na místě vyřídit věc jinak, tedy odložení věci neznamená ukončení práce policie na této věci.“

Newspeak nebo ptydepe? Jakou řečí to mluví soudce Obvodního soudu pro Prahu 1? Lze z toho vyrozumět jediné – policie tady není od toho, aby pátrala po násilnících a kriminálnicích, občan se má obsloužit sám, pachatele si najít a na něm si pak vše vyžalovat. Policie přece není určena k hledání kriminálníků, ale k hlídání VIP!

Samozřejmě, že k odvolání žalobce odvolací soud tento rozsudek zrušil, především proto, že žalobce nespecifikoval žalovanou částku 50 000 Kč, když neuvedl, co tato částka představuje a soud prvního stupně jej k této specifikaci nevyzval.

Z češtiny do češtiny

Žalobce v novém řízení uvedenou částku tedy specifikoval a soud rozhodl znova. Tentokráte svůj nový zamítavý rozsudek odůvodnil ještě kuriózněji:

„Soud dospěl k závěru, že stát neodpovídá za nesprávný úřední postup policie, neboť žalobci nárok spočívající ve skutečnosti že se nemohl domáhat náhrady škody na zdraví a poškození svých osobnostních práva po skutečném útočníku nesvědčí. Bylo prokázáno, že žalobci v souvislosti s újmou na zdraví škoda vznikla, dále bylo prokázáno pochybení policistů spočívající v neztotožnění svědka napadení žalobce neztotožněným útočníkem. Soud však neshledal mezi pochybením žalovaného a škodou vzniklou žalobci příčinnou souvislost. Není totiž postaveno najisto, že prokázané pochybení vzniklé neidentifikací svědka, mělo rozhodující vznik na vzniku škody, která však ještě ani nevznikla neboť žalobce se po škůdci může domáhat náhrady škody a škoda žalobci vznikne až ve chvíli, kdy bude žaloba zamítnuta pro námitku promlčení, přestože již k uplynutí promlčecí doby k nároku z náhrady škody na zdraví ve smyslu § 106 o.z. došlo, avšak vzhledem k tomu, že jde o dobu promlčecí nikoliv prekluzivní, je třeba se promlčení dovolat.“

I v právních státech směrem na západ od našich hranic, se právnická mluva stala natolik složitou, že jí i vysokoškolsky vzdělaní lidé nerozumí. Krkolomná souvětí, složité vazby a neznalost paragrafů způsobují, že čeština, němčina nebo angličtina se stávají neznámými jazyky i těm, kterým je tento jazyk mateřštinou. Pro právníky je to výhodné – mohou totiž zdůvodnit cokoliv, čím vznešenější mluva, tím větší „pravda“. Ukazuje se, že Václav Havel jako dramatik přece jen pravdu měl; ve své slavné hře Vyrozumění poslal do budoucnosti varovnou vizi, stejně jako např. Karel Čapek ve své Válce s mloky.

Jejich černé čumáky přece Prahu zaplavily v r. 1939, o 9 let později i čumáky rudé a nečitelných rozsudků také přibývá. Nebo snad lze rozumět tomu, když o svědkovi, který útočníka viděl, soud napíše : „neidentifikace svědka nemusela vést ke vzniku škody, když nelze prokázat, že by svědek s vysokou určitostí útočníka poznal a identifikoval, když i žalovaný“ (ministerstvo vnitra!) „při fotorekognici neidentifikoval útočníka a z provedených záznamů nevyplývá, že by svědek útočníka znal.“

Na závěr druhého rozsudku prvního soudu si nechme tuto perličku: „Objektivní odpovědnost státu podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se spojuje mimo jiné s nesprávným úředním postupem, jimž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí... jakýmkoli zákonným předpisem nelze uložit orgánům činným v trestním řízení, jakým způsobem a za použití jakých konkrétních důkazů mají provádět svou činnost směřující k rozhodnutí o porušení zákona.“

Po překladu z češtiny do češtiny a konzultaci s advokátem se žalobce znovu odvolal. Nezbylo mu, než aby i on argumentoval právním newspeakem, neboť jak situace vypadala, na soud logika a spisovná čeština nezabírala. Jeho odvolání bylo ještě lepší a delší, než rozhodnutí soudu.

Kdo byl tentokráte stručný a právně lidový, byl odvolací soud. Ten žalobci v ústním odůvodnění, poté co jeho odvolání zamítl, expresis verbis vysvětlil, že přece mohl (zalitý krví) sám zajistit svědka a útočníka a nemusel tuto činnost přenášet na přetíženou policii. Pak by mu ovšem škoda vzniklá nečinností policie nevznikla. Z toho plyne poučení: „když si nepomůžeš sám, nehledej pomoc u policie“.

V ČR platí, ač je to neuvěřitelné, tak jako se v Anglii a Francii objevují občas prastaré a středověké, nikým nezrušené zákony, zakazující věci dávno běžné – i vyhláška č. 150/1958 tehdy vycházejícího Úředního listu O podnětech a stížnostech pracujících, podle které každý pracující (nepracující zřejmě ne) se může obrátit na kterékoliv činitele ve státě včetně ministra nebo soudruha tajemníka se svojí stížností a má nárok na osobní přijetí. Jeho stížnost musí být vyřízena ve stanovené lhůtě.

Takže pane policejní prezidente, pane ministře vnitra – jak informovaly média a jak fotograficky zadokumentovaly novináři a pozorní řidiči, Vaše limuzíny svištěly po dálnici rychlostí 170 a 190 km, parkovaly na zákazu stání a řidič ministra a pan policejní prezident sám se dopustili řady dalších přestupků. Takových, které by jiného řidiče stály řidičák. Byl to důsledek pýchy moci a vaše vysvětlení novinářům zase projevem arogance moci.

Zbitý Ing. Klepetář, jemuž se nedostalo pomoci policie, dokázal ale, že i demokratické moci je nutno se bránit a v případě nouze se s ní soudit. A jak jsme to zpívali v r. 1989? We shall overcome.