Listopad 2006

Naše malé OSN

Emanuel Mandler

Tentokrát měl pan Machálek před sebou namáhavý večer. Nezapomněl jsem totiž na to, co minule slíbil. Tehdy jsme se dostali až k nepříjemným otázkám a pan Machálek se netajil závěrem, ke kterému došel ve svém uvažování, že naše politická kultura je celkově nepříjemně vyhraněná. Že nám slouží jako mechanismus ne snad pro blaho obce, nýbrž pro blaho osobní, rodiny, popřípadě kamarádů. Publicistům a žurnalistům nezbývá než o tom „psát a zase psát“.

Připomněl jsem svému příteli tento jeho závěr z minula a doplnil jsem toto připomenutí dotazem, o čem tedy konkrétně máme psát. Pan Machálek se zašklebil a řekl, že to půjde popsat ztěžka, protože on celou věc pustil z hlavy. A vůbec, snažil se z toho vykroutit a mluvit o nezávazných záležitostech. Nedovolil jsem mu to. Řekl jsem (i Václavu Machálkovi se musí umět sem tam polichotit), že přece pro něho, Machálka, nemůže být tak obtížný úkol mluvit o jistém druhu politiky, vezmeme-li v úvahu jeho znalosti, paměť a zkušenosti. Ani jsem netušil, jaký bude mít moje lichotka úspěch.

Dobře, začal, budeme si o těch věcech povídat. Jemu se totiž, přiznal se, chce povídat o podobných záležitostech každý den, protože poslouchá rozhlas, dívá se na televizi a pravidelně ho něco – může to být i maličkost – pořádně naštve. Tak teď například ta naše Miss World.

Moment, přerušil jsem ho, co se Vám na slečně Kuchařové nelíbí? Je hezká, má šarm a jak se zdá, hloupá taky není. Já jsem se na ni v televizi podíval docela rád. Pan Machálek mi pohrozil jako se hrozí malému klukovi a napomenul mne, že přece je neslušné takhle někomu skákat do řeči. Kdybych ho nechal domluvit, pochválil by ji přinejmenším tolik jako já. Dokonce se přiznal, že mu ani trochu není proti mysli to, že máme tak perfektní Miss World.

Musím se přiznat, že pan Machálek mě napnul. Dostal jsem zlost, pokračoval můj přítel, když jsem slyšel to povídání kolem: jak naše Miss bude propagovat naše kvality, jak si nás všichni na světě budou ještě víc všímat a bůhvíco všechno.

No, dovolil jsem si odporovat, dělaly se výzkumy, jak je to s naší národní hrdostí, a zjistilo se, že nevalně. Mladí lidé nevědí, mají-li být hrdi na Žižku nebo na Masaryka, ale většinou nejsou hrdi na nic. Tak teď budou aspoň mít Miss World. Bylo vidět, že pan Machálek s tím úplně a docela nesouhlasí. Nic se nesmí přehánět, poznamenal, a národní hrdost teprve ne. On není proti národní hrdosti, pocit sounáležitosti a hrdosti nad dosaženými úspěchy je lidem vrozený, koneckonců poznám to prý sám na sobě, když třebas někdy naši hokejisté vyhrají mistrovství světa. Ale na určitém místě lidé musí umět zabrzdit, musí chápat, že jsou věci, na které národ dost dobře nemůže pociťovat hrdost, ale spíš nahlížet skutečnost z druhé strany. Čím se Češi – kromě jejích rodičů – přičinili o to, že slečna Kuchařová je tak hezká a sympatická? Co pro to mohl národ udělat? Příští rok bude jiná Miss World – třebas z Brazílie nebo ze Švédska, takové hezké holky se rodí všude na světě (právě tak jako holky ošklivé) a „nemohou“ za to ani Brazilci, ani Švédové, ani Indové. Když si něco takového připisujeme jako národní zásluhu, snadno pak podceníme ty ostatní.

Podotkl jsem, že pan Machálek má sice pravdu, ale že nevím, co je na tom k vzteku. K vzteku je to, že jde o špičku ledovce. Ten ledovec je všude kolem nás. Nesporný úspěch slečny Kuchařové spadá do celkového společenského klimatu, ve kterém panuje přesvědčení, že jsme všichni od narození do stařeckého věku prostě báječní a že by to celý svět měl brát v úvahu. Ostatně pan Machálek se domnívá, že v takové souvislosti je užitečné připomenout si věci opravdu závažné. Například na to, jak jsme dodnes hrdi na vítězství v druhé světové válce; pravda, měli jsme pár vojáků v Africe, vynikající letce v Anglii a jednotku v SSSR složenou hlavně z židů, Rusínů a volyňských Čechů, ale ve skutečnosti byl náš vojenský vklad hodně malý. Takže mnohem mnohem spíš, než že bychom vyhráli, jsme byli osvobozeni. Přirozeně, jsme malý národ, byli jsme okupováni, je pochopitelné, že bojovat mohli jen nečetní z nás. Také se říkalo „po osvobození“, dnes bychom si při vší vlajkoslávě měli být této stránky věci vědomi. A ještě víc by se měla připomínat virtuální euforie sametové revoluce. Sovětské impérium se rozpadlo, v Německu padla zeď a u nás pořád nic. A tak někdo zinscenoval řežbu na Národní třídě, mladý komunista předstíral, že je zmlácený student a teprve tehdy se lidé postupně dostávali do varu. Když tedy bylo všude kolem po konci komunismu, tak u nás hezky pomalu disidenti spolu s nomenklaturními komunisty – mluvil jsem o tom posledně, takže to nebudu rozvádět – začali vyprávět povídky o tom, jak strany jsou vlastně zastaralá věc (hezky se to poslouchalo), a transformovali společnost od komunistické diktatury k demokracii za spoluúčasti komunistů.

O tom ale teď mluvit pan Machálek nechce. Jeho zajímá sláva sametové revoluce a ta byla zpočátku všeobecná. Na počátku bylo totiž snad úplně každému jasné, že jsme svou silou porazili nomenklaturní režim, později už to tak jasné nebylo, a tak se říkalo a psalo (tedy to říkali a psali hlavně někteří disidenti), že nomenklaturní režim padl zásluhou disidentů. Vždycky kolem toho byla jakási svatozář, s jejíž pomocí se vědomí společnosti posunovalo doleva, od roku 1945 se znárodňovalo a združstevňovalo, s Němci se posouvalo, jako by šlo o šachové figurky, velebil se Sovětský svaz a podobně. Tomuto socialistickému vědomí společnosti podléhali mnozí z těch, kteří byli přesvědčeni o své absolutní pravicovisti a dávali ji náramně najevo.

A dneska, sečtete-li úvahy našich politiků, hlavně levicových, o úloze Česka ve světě, zjistíte, že vycházejí právě z této svatozáře minulosti. Dozvíte se, že svět nám jde mimořádně na ruku. Máme výtečné vztahy se všemi našimi sousedy – ovšem, přikývl jsem, když to tak vezmete kolem a kolem, naše zahraniční politika dosud nebyla extrémní, naopak.

Jenže, řekl pan Machálek, mou obavu vzbuzují různé levicové představy, které mohou v budoucnosti sehrát významnou úlohu. Vezměme v úvahu úlohu takové Visegrádské skupiny. Ta bude podle představ, které nedávno vyslovil expremiér Paroubek, navazovat speciální vztahy s Evropskou komisí, s Rakouskem, s Ukrajinou a také se zeměmi Beneluxu. Jenže i to je vlastně začátek. Dynamika světového vývoje se přesouvá do Asie, kde máme, jak se před nedávnem vyjádřil týž státník, významné partnery – mezi nimi Koreu a Vietnam. Před časem se dokonce vyslovil v tom smyslu, že budeme ve Střední Evropě základnou Číny.

Hm, namítl jsem, to je jedno, že v Číně a ve Vietnamu mají komunistickou vládu? Pan Machálek odpověděl, že asi ano, Česko to zřejmě z hlediska partnerství, a to nejen obchodního, nerozlišuje. Všimněte si, jaký důraz klademe na multipolárnost současného globálního světa.

Nezbytná součást rostoucího významu Evropy jako globálního faktoru se zřejmě spatřuje v součinnosti EU s Ruskem. To je něco pro nás! Rusku my rozumíme, vážíme si spolupráce s ním, chceme ji dále posilovat.

Jenomže, nezdržel jsem se poznámky, máme své smutné zkušenosti, naše vláda by na ně neměla zapomínat. Souhlasím, přikývl kolega, nicméně jsme v Evropě a nezdá se, že by se Evropa měla na pozoru před budoucím vývojem v Rusku. Je ovšem pozoruhodné, pokračoval pan Machálek, že se podle našeho expremiéra musíme zaměřit na styky s Čínou, Vietnamem, Ruskem, ale pokud jde o USA, pak jen prostřednictvím Evropské unie. Můj přítel si opsal pasáž z jednoho jeho zásadního projevu: „Součinnost NATO a EU bude jedním z pilířů moderního transatlantismu, takže musíme umět do tohoto procesu účinně vstoupit. Spolupráce s USA se odráží i v českém působení ve společné zahraniční a bezpečnostní politice EU, z níž se stále viditelněji stává základní rámec našeho působení na mezinárodní scéně.“

To je hezké, řekl jsem, že naše zahraniční politika hodlá brát na vědomí i takovou zemičku, jako jsou Spojené státy, i když jen zprostředkovaně. Ano, přikývl pan Machálek, a možná, že bychom je vůbec nebrali na vědomí, jenomže my se začínáme bát terorismu. Sami se této hrozbě neubráníme. Dneska se stačí porozhlédnout po Praze, spočítat si policajty a nemusíme o strachu z terorismu diskutovat. Samozřejmě, opakuji, sami tuto obranu nezvládneme, záleží na tom, s kým budeme spolupracovat.

Dobrá, řekl jsem, ale nemýlím-li se, chtěli jsme hovořit o něčem úplně jiném. Chtěli - nechtěli, ušklíbl se pan Machálek a rozpovídal se o tom, jak je vytváření vlastních úspěchů a vlastní slávy ve skutečnosti dosti nebezpečné. Lze to předvést na příkladu amerických základen. „My“ je u nás nechceme. Dobrá, ale „my“ bychom měli říci, jak se sami (včetně podpory nemohoucího paktu NATO) chceme ubránit proti terorismu a dalším vojenským nebezpečím. To bychom vyslali do vzduchu těch deset gripenů a ujistili se, že vše je v pořádku? Teprve tehdy, když si naše politika a naše média budou chovat jako malý a poměrně slabý stát (na tom přece není nic zbabělého, je nás pouhých deset milionů), můžeme začít reálně uvažovat o spojenectví proti hrozbě zvnějšku, které, jak přece všichni víme, je den ze dne větší. Protiamerická propaganda, které je u nás stále hodně a ještě víc, vede k tomu, že supervelmoc si nás přestane všímat. A protiamerickou propagandu může dneska vážně dělat jen ten, komu je z duše jedno, jsme-li silní nebo slabí. Sledujte naši televizi a uvidíte, že nepřeháním. Když to vidím delší dobu, napadá mě, jestli opravdu G. W. Bush není největší z velkých zloduchů. Je otázka, mohou-li si naše média takové překrucování skutečnosti dovolit.

Zeptal jsem se pana Machálka, není-li to dobré téma pro naši příští besedu. Kupodivu (nečekal jsem to) se usmál a řekl, že ano.