Listopad 2006

Svět leží u našich nohou

Emanuel Mandler

Konečně se nám, panu Machálkovi a mně, podařilo usadit v restauraci Na Kahánce tak, že jsme měli možnost v klidu si popovídat. Byl jsem v dobré náladě, protože chvíli předtím jsem sledoval v televizi výborné výkony našich hokejistů v NHL. Samozřejmě, že jsem před panem Machálkem neskrýval důvod svého nadšení. Jistě, možná že jsem své nadšení trochu přehnal, nicméně byl jsem přesvědčen, že chvála českých výkonů v nejrůznějších oborech není nijak nadnesená. Pan Machálek je suchý patron a například výkony našich sportovců neobdivuje, protože je, jak jsem byl přesvědčen, ani nezná. – Jágr, Pavel Nedvěd, Šebrle, uznejte přece, že tato jména ve světě něco znamenají, řekl jsem mu. Uvažte, prosím, jaký jsme malý národ, a co všechno dokážeme. A teď ta Vaidišová.

Pan Machálek se poněkud zachmuřil a suše poznamenal, že přece všechny národy mají vynikající jedince, k tomu nemusíme zpívat „Z národů ač jsme různých“ a vůbec není zapotřebí, abychom se vytahovali. Ale já jsem byl na svého přítel připraven. Řekl jsem mu, ať jen posoudí české výkony v NHL a ukázal jsem mu pár titulků, které jsem pro něho vystřihl, protože jsem předem očekával jeho skepsi:

„Chystá se druhé Nagano?“ „Češi v olympijském roce kralují NHL“ „Famózní forma sedá na české hvězdy v olympijském roce“. „Češi rozhodli o vítězství Rangers“. „Zámořská hokejová NHL viděla v pondělí utkání režírované českými hráči.“ „Výjimečný um českých hokejových gólmanů ovládl obrozenou NHL“

Pan Machálek si kupodivu výstřižky poměrně dlouho prohlížel. Pak se naježil a ne úplně beze vzteku mi řekl, že přece není ťulpas, že čte noviny, a to, co jsem mu přinesl ukázat, není pro něho žádný objev. Tu euforii médií chápe a dokonce uznává, že zprávy, jimiž jsem nadšen, jsou ve srovnání s reality show učiněné perly. To ovšem ještě neříká nic o jejich hodnotě. Na druhé straně takové titulky a zprávy nelze vymýtit, jsou i svým způsobem potřebné, protože lidé se chtějí dozvídat, jak se jejich národ uplatňuje ve světě.

Byl jsem nadšen a své nadšení jsem neváhal panu Machálkovi s radostí sdělit. Já ale nadšen nejsem, odpověděl pan Machálek. I když uznávám elementární potřebu nějakých takových titulků a zpráv, pak, řeknu vám milý příteli, čeho je moc, toho je příliš. Jak se dívám, čtu a poslouchám naše média, čiší z euforie nad jakýmkoli českým úspěchem taková míra přehnaného nacionálního nadšení, že tomu snad sám nechci věřit. Jsou lidé, kteří se ani nechtějí něco dozvědět o světě – pokud ovšem v tom kousku světa nepůsobí nějaký Čech (to se týká i mnoha intelektuálů a novinářů). A hned se tomu vzdálenému Čechovi přičítají zásluhy, které mu zčásti patří, ale zčásti jsou dokonale vymyšlené. Jde se nějaký náš krajan v Austrálii projít a jeho cesta vede přes mírný kopec? U nás z něho udělají význačného horolezce. Vy jste mi tu ukázal výstřižky z titulků o NHL. No, dobře, ale kdo u nás zná NHL? V důsledku jednostranného referování o úspěších Čechů nás NHL jako taková nezajímá, nebo snad ano? A na druhé straně, chystá-li se nějaká mezinárodní soutěž, chystáme se my všichni na to, jak budeme mistry světa. A když to pak dopadne ostudou (jako při mistrovství světa ve fotbale), všichni se stáhneme a přestaneme o tom mluvit.

Samozřejmě, pokračoval pan Machálek, že bychom silné zárodky tohoto supraracionalismu mohli najít už u rukopisných podvrhů a potom úspěšně pokračovat desetiletími 19. i 20. století. Já bych vám ale připomněl souvislost, která je poměrně čerstvá. Žijeme, aspoň u nás, v desetiletích vypjaté nacionální nenávisti. My, Češi, si ji vyléváme na sudetských Němcích, na židech, na Američanech a na Bushovi. Tato nacionální nenávist má rovněž druhou stranu. Milujeme sami sebe o to víc, oč víc nenávidíme ty málo pochopitelné cizince. Aby se tento neúnosný stav zlepšil, je nám zapotřebí věcného zpravodajství o tom, co se děje za našimi humny. Věděním, znalostmi můžeme ztlumit falešnou sebelásku a chápat příslušníky ostatních národů.

No, nazdar, řekl jsem panu Machálkovi, vy ze mne, pane kolego, ještě uděláte nacionalistu. A co když na tom něco bude, smál se pan Machálek. Víte, řekl, neberte si to tak a sledujte, co se děje za humny s menší mírou nacionální euforie.

Zase mi Machálek pokazil radost…