Listopad 2006

Heroické dílo zvané Kultura

Josef Mlejnek

Když byl v Polsku vyhlášen rok 2004 rokem Witolda Gombrowicze (1904-1969), bylo vše jasné i okolnímu světu: Gombrowicz je proslulý spisovatel. Jestliže je letošní rok pro Poláky oficiálně rokem Jerzyho Giedroyce (1906-2000), existuje zde jistá potíž, neboť běží o osobnost, která programově žila život člověka v pozadí. Přes půl století odváděl tvrdou denní práci v podpalubí svého exilového časopisu Kultura vydávaného v Paříži; „zveřejňoval se“ prakticky pouze v poznámkách redaktora.

Ti, kdo Giedroyce znali, hovoří o něm bez nadsázky jako o Redaktoru s velkým R, nebo také jako o knížeti, poněvadž pocházel ze starého litevského rodu, třebaže se jeho rodina užívání šlechtického titulu zřekla už v 19. století. A ti, kdo ho nikdy osobně nepoznali, jako autor těchto řádků, mohou potvrdit, že o něm jednoznačně vypovídá jeho dílo. Při sledování pařížské Kultury, která se k nám dostávala různými konspirativními cestami, mi dost dlouho trvalo, než jsem si uvědomil nejen Giedroycův skutečný význam, nýbrž především to, že vůbec existuje!

Naštěstí po sobě Jerzy Giedroyc zanechal Autobiografii pro čtyři ruce, která vyšla v roce 1994. Z ní se dovídáme, že v oblasti, odkud pochází, byla otázka identity spíše záležitostí na třísvazkový román než otázkou průkazu totožnosti nebo pasu.

Hledat vůli k životu

Narodil se 27. července 1906 v nynějším hlavním městě Běloruska Minsku - od útlého dětství byl ukotven jak v polském, tak v ruském kulturním osvětí. Jako čtrnáctiletý gymnazista a harcer se roku 1920 aktivně podílel na obraně Varšavy před vpádem bolševiků: „Byla to pro mne velice vzrušující událost, která mi i hodně pomohla. Učil jsem se špatně, čekaly mne dva reparáty - z matematiky a zoologie - a hrozilo mi, že budu muset opakovat třídu. Když jsem se vrátil jako hrdina, reparáty proběhly pouze symbolicky, i když s matematikou jsem byl nadále na štíru.“ Dodejme, že ze skautské organizace (harcerstwo) mladého Giedroyce nakonec vyloučili za... kouření cigaret.

Nicméně vystudoval práva na Varšavské univerzitě a kolem roku 1930 začal vydávat časopis Bunt Mlodych (Vzpoura mladých, volněji Mladí vzbouřenci), s nímž spolupracovali například příští věhlasní spisovatelé Jerzy Andrzejewski a Czesław Miłosz. V roce 1937 časopis změnil název na Politiku a těsně před válkou vycházel jako týdeník. Po obsazení Polska nacistickými a sovětskými armádami Giedroyc odešel do Rumunska, kde krátce působil jako zvláštní tajemník tamního polského velvyslance. V Palestině vstoupil do polské exilové armády, účastnil se obrany Tobrúku, v Iráku se setkal s malířem a spisovatelem Józefem Czapskim.

V březnu 1945 byl Giedroyc jmenován vedoucím evropského oddělení ministerstva informací polské vlády v Londýně. O rok později založil v Římě Instytut Literacki, záhy se vytvořilo „redakční jádro“, které vedle Giedroyce tvořili Zofia a Zygmunt Hertzovi a Gustaw Herling-Grudzinski. V roce 1947 spatřilo světlo světa první číslo Kultury, v jehož úvodním článku stojí: „Kultura chce polským čtenářům, kteří se rozhodli pro politickou emigraci a octli se za hranicemi rodné země, pomoci v poznání, že kulturní osvětí, v němž se pohybují, není vymřelé... Kultura se chce dostat do rukou polských čtenářů doma a posilovat v nich víru, že hodnoty, jež jim jsou blízké, se ještě nezhroutily pod údery holé síly... Kultura chce ve světě západní civilizace hledat onu ,vůli k životu‘, bez níž Evropané vymřou, stejně jako kdysi vymřely vůdčí vrstvy starověkých říší...“

Rozhodnu si to sám

Původně měla Kultura vycházet jako čtvrtletník, ale již na podzim 1947 se stala měsíčníkem. To se redakce Kultury už nacházela u Paříže. Maisons-Lafitte zní vznešeně, avšak dům, v němž se nakonec Giedroyc se svými spolupracovníky usídlil, byl původně bez elektřiny, bez vody a bez topení. Redakce se rozšířila o Józefa Czapského a postupně přicházeli další spolupracovníci nebo autoři, kteří v následujících letech neodmyslitelně patřili ke Kultuře: Czesław Miłosz v ní v roce 1951 zdůvodnil své rozhodnutí zůstat v emigraci, od roku 1953 vycházel později tolik proslulý Gombrowiczův Deník. Kolem Kultury se tudíž už počátkem padesátých let zformovala „silná hrstka“ mimořádných osobností, která přes všechna pnutí a občasné ponorkové efekty prokázala v následujících desetiletích podivuhodnou soudržnost.

V říjnu roku 1956 Kultura uvítala uvolnění v Polsku a v očekávání dalších změn je podporovala. Avšak už o rok později byl politický komentátor Kultury Juliusz Mieroszewski nucen říci: „V listopadu minulého roku jsme napsali -nepochybně v souladu s míněním většiny emigrace - že podporujeme Wladyslawa Gomulku. Nebereme svou podporu zpátky, ale důvěry už máme velice málo. Od října minulého roku podlehl Gomulka rozdvojení. Existuje stylizovaný Gomulka vytvořený zbožnými přáními novinářů a vedle něho Gomulka, který zakazuje časopis Po prostu a přikazuje policistům, aby zaútočili na studenty...“

Na podzim roku 1968 vyšlo zvláštní číslo Kultury věnované Československu. Od roku 1973 až po roztržku s Redaktorem v roce 1996 se v Kultuře pravidelně objevoval Deník psaný v noci Gustawa Herlinga-Grudzinského (1919-2000). V roce 1985, na prahu osmdesátky, byl Giedroyc nucen učinit veřejné prohlášení, v němž reagoval na pomluvy kolující v Polsku i v emigraci: „Těším se tomu nejlepšímu zdraví; mám skutečně hodně práce, ale nejsem unavený natolik, abych pomýšlel na důchod; nehledal jsem ani nehledám nástupce ani zástupce a zmínky o různých jménech a kombinace jmen jsou jen plodem čísi fantazie; nemám v myslu se zabývat důvody tohoto nenadálého zájmu o mou osobu. Myslím si, že motivy nejsou příliš zajímavé a určitě nejsou vedeny přejícností; přes svůj nepochybně pokročilý věk se nechystám ještě zemřít, protože jsem přesvědčen, že mám ještě hodně práce; o budoucnosti Instytutu Literackého a Kultury, které jsem vytvořil a vedu po čtyřicet let, budu rozhodovat pouze já sám.“

Je to vskutku neuvěřitelné, ale Giedroycova exilová epopej měla trvat ještě dalších patnáct let.

Podstatné rozdíly

Při každém srovnávání českých zemí s Polskem je třeba mít neustále na paměti, že v Polsku byla situace i za vlády komunistů v mnohém odlišná, padesátá léta nevyjímaje. V roce 1958 sice probíhal ve Varšavě proces s Hannou Rewskou za šíření publikací z Instytutu Literackého a v roce 1970 došlo k procesu s „horolezci“, což byla skupina studentů, která se dopustila podobného „zločinu“, ale u nás se podobná „ideodiverzní činnost“ trestala nepoměrně tvrději. Nebylo to proto, že by komunistický režim v Polsku byl sám od sebe lidštější, nýbrž proto, že společnost disponovala různými středisky odporu, která u nás zoufale chyběla, nebo se nacházela, jako církev, v žalostných troskách. A když po různých otřesech povolila polská totalitní moc šrouby, neutáhla je nikdy beze zbytku zpátky. Výjimečný stav v prosinci 1981 byl - při masovém odporu společnosti - pouhou zoufalou aplikací vnějších mocenských prostředků ve snaze oddálit neodvratný konec systému. Kdežto v Československu po srpnu 1968 došlo k rychlé restauraci stalinismu, jež byla spojena s důslednou kriminalizací jakékoliv odlišnosti a nezávislosti na oficiálních „strukturách“. Na rozdíl od Polska bylo u nás nemyslitelné, aby spisovatelé běžně publikovali v domácích nakladatelstvích a v případě, že se znelíbili cenzuře, mohli vydat inkriminované dílo v některém z exilových nakladatelství. V Polsku nepřetržitě působila nezávislá katolická univerzita v Lublinu, jediná v celém východním bloku, a koneckonců i polští marxisté o několik stupňů převyšovali ty naše - počítaje v to i ty, kteří za normalizace upadli v nemilost. Tváří v tvář přirozené autoritě církve si polští komunisté jednoduše nemohli dovolit takovou sektářskou a šmíráckou zabedněnost jako jejich šťastnější bratři v nevíře u nás.

Podobnost nikoliv náhodná

Mám-li v našich moderních kulturních dějinách hledat analogii příkladné osobnosti Jerzyho Giedroyce, vnucuje se na první pohled Pavel Tigrid a jeho pařížské Svědectví. Ale Svědectví je více novinářské dílo a jeho dějinná stopa je mnohem klikatější. Vzhledem k urozenosti Giedroycova odkazu mne proto ke srovnání nenapadá nikdo jiný než Josef Florian ze Staré Říše na Moravě.

Někdo může hned namítnout: co tak může mít společného katolický „ultramontán“ s člověkem, který ve své autobiografii napsal: „Moje rodina byla věřící a praktikující. Pokud jde o mne, tak ačkoliv jsem nikdy neprožil náboženskou krizi, stal jsem se záhy dost lhostejným k náboženským a metafyzickým otázkám. Můj mírný antiklerikalismus vyplynul ze vztahů s kněžskými katechety.“ I když zmínka o antiklerikalismu zní velice nadějně, nejde ani tak o to, s čím se Jerzy Giedroyc a Josef Florian vnitřně identifikovali. Uvnitř jednoho a téhož katolicismu se ostatně mohou sejít osobnosti, jež nemají prakticky nic společného - kromě právě víry. U Jerzyho Giedroyce však stejně jako u Josefa Floriana cítíme stejnou zaujatost dílem, jež je třeba vykonat, zaujatost hraničící se sebeobětováním, kterou charakterizuje tatáž neústupnost, až sveřepost při prosazování a obhajobě. Existuje také stejný rozpor mezi kolujícími pověstmi z druhé ruky a výpověďmi těch, kdo oba muže poznali z bezprostřední blízkosti. A je tu i tatáž neuvěřitelná skromnost počátků, táž chudoba prostředků a stejná obrovitost dosažených výsledků. Po obou vlastně zůstala jakási pohyblivá univerzita.

Cíle obou mužů byly pochopitelně odlišné, stejně jako se různily jejich osobní dispozice, prostředí, v němž prožili své dny, a koneckonců i úkoly, k nimž byli Boží prozřetelností povoláni. Josef Florian napsal někdy kolem roku 1925, mimochodem v době hospodářské konjunktury, že posledním cílem jeho podnikání je obhajoba „národní cti“, a Jerzy Giedroyc by jistě potvrdil, že o nic jiného nešlo po celý požehnaný dlouhý život ani jemu. A jestliže Florian vysvětluje, že „národ“ není pro něho totéž, co „národní dršťky“, neměla ani Giedroycova představa cti nic společného s operetním „honorem“ mnoha jeho krajanů doma i v emigraci. Tahle příbuznost obou lidských charakterů mne nenapadla až teď, ale vlastně pokaždé, kdy jsem na konci jednotlivých čísel Kultury viděl seznam dobrovolných dárců, kteří na vydání Kultury přispívali.

Josef Florian původně chtěl nejen vydávat své knihy na základě darů, ale také je „darem dávat“. Nevyšlo mu ani jedno, ani druhé. Asi v jeho době nezapustil u nás „duch oběti“ takové kořeny jako jinde a v jiných časech...

(MFDNES)