Listopad 2006

Hledání paměti

Luděk Navara

Výmaz ze seznamu spolupracovníků StB, který u soudu prosadila například herečka Jiřina Bohdalová, už brzy možná nebude tak snadný. Pokud svazky StB převezme Ústav paměti národa, změní se způsob práce s archiváliemi. „Pracovníci ústavu by mnohem pečlivěji dohledávali materiály ke každému soudnímu sporu,“ říká senátor Jiří Liška, jeden z navrhovatelů zákona o Ústavu paměti národa. „Člověk především zapomíná na to špatné. Kdyby se tolik nezapomínalo, byly by výsledky voleb možná jiné,“ dodává Liška. Otázka však zní: potřebujeme nový úřad, který by se zabýval výhradně komunistickou minulostí?

Ústav má mít na starosti v první řadě zpřístupňování a zveřejňování archiválií komunistické tajné policie (StB). O ty se v současné době starají příslušná ministerstva, především vnitro. Ale spisy týkající se bývalých komunistických vězeňských dozorců jsou v ministerstvu spravedlnosti a materiály vojenských špionů zase v ministerstvu obrany. Ne ke všem svazkům se dá snadno dostat. „Chybí systematický přístup. Zákony umožňují pomalou práci až sabotáž,“ říká historik Pavel Žáček.

Názorný příklad je po ruce: v odboru ministerstva vnitra, který dohlíží na zpřístupňování svazků StB, sedí její bývalý vysoký důstojník. Pavel Pekárek, nynější referent v odboru archivní a spisové služby ministerstva vnitra, byl v roce 1989 majorem u StB. Diví se potom někdo, že sice existuje veřejně přístupný seznam spolupracovníků StB, ale už ne obdobný seznam samotných pracovníků tajné policie?

„Zkušenost ze Slovenska ukazuje, že jakmile se archivy dostanou zpod kontroly ministerstva vnitra, osvobodí se a otevřou,“ říká Liška. Ale nový úřad by neměl samozřejmě na starosti jenom zpřístupňování svazků tajné policie. Jeho pracovníci by publikovali odborné texty, pořádali besedy, analyzovali skartované dokumenty a postupně je převáděli do elektronické podoby.

Dnes jsou archivy roztroušené pod různými ministerstvy. Stejně tak roztříštěné jsou i instituce, které komunistickou minulost zkoumají. Existuje Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který patří zase pod jeden z resortů: ministerstvo vnitra. Další instituce, Ústav pro soudobé dějiny, patří zase pod Akademii věd. A jeho pracovníci nemají možnost snadnějšího přístupu k archiváliím tajné policie.

Realita tedy vypadá tak, že zájem o komunistickou minulost vyvolá jen tu a tam soudní spor, který vede někdo známý, kdo našel své jméno na seznamech. Až skandál utichne, dotyčný si většinou vysoudí výmaz z evidence svazků a veřejnost jen nevěřícně kroutí hlavou: místo aby její pohled na StB a komunistickou minulost byl zase o něco přesnější, opak je pravdou. Lidé si kladou otázku: spolupracoval dotyčný s tajnou policií, či ne? A jak taková spolupráce vůbec vypadala? Tyto nárazové tahanice nám obrázek o komunistické minulosti sotva mohou poskytnout.

Jak by to mohlo jednou vypadat i u nás, můžeme vidět už dnes na Slovensku. Tamní Ústav pamäti národa po zveřejnění seznamů neprohrál jediný spor a nemusel nikoho vymazávat. Jak je to možné? Vtip spočívá v tom, že Slováci se poučili z českých chyb a zvolili jinou právní úpravu. Ústav, který zveřejnil seznamy v internetu, je jen jakýmsi jejich správcem. Seznamy nejsou přepisované, ale ofotografované. Kdo by se tedy chtěl soudit o výmaz, musel by žalovat příslušné tajné policisty, kteří jej na seznam zapsali. Nebo už neexistující tajnou policii. Ovšem je třeba připomenout obrovský rozdíl, s jakým u soudů obhajuje „své“ svazky české ministerstvo vnitra. Právníci vnitra nevystupují, nevyhledávají dokumenty. Někdy to vypadá, že snad mají zájem prohrát.

Jak s tím kontrastuje postup šéfa slovenského Ústavu paměti národa Jána Langoše! „Ján Langoš osobně k soudům jezdil, vysvětloval trpělivě soudcům, jak StB pracovala, poskytoval jim podklady,“ popisuje Miroslav Lehký z vedení slovenského Ústavu pamäti národa. A připomíná, že právě tento obětavý osobní přístup stál Jána Langoše život. Zemřel po tragické nehodě právě na cestě k jednomu z těchto soudních sporů. Podobně výrazná osobnost v Česku bohužel chybí.

Komunistické zločiny v současné době vyšetřuje Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Ten dokázal pohnat k trestnímu stíhání 190 osob, což je v porovnání s jinými postkomunistickými zeměmi vysoké číslo, i když odsouzeno jich bylo jen třicet. Ale podívejme se zase na Slovensko: tam byl odsouzen jeden. Stíhání komunistických zločinců však nová instituce neovlivní. „Vznik ústavu by se nás z hlediska vyšetřování nedotkl,“ říká náměstek ředitele ÚDV Pavel Bret. „Co se týká další části naší práce, tedy dokumentace, tam by ale vznikla konkurence,“ dodává. Obě instituce mají totiž dokumentovat a publikovat. Podle navrhovatelů zákona však to nebude na škodu.

Definitivně o existenci-neexistenci ústavu nyní budou rozhodovat poslanci. Je prakticky jisté, že komunisté budou proti. V ostatních stranách jsou hlasy spíše pro. Pro vznik se svého času vyslovil i tehdejší ministr za ČSSD František Bublan (nyní poslanec za ČSSD), který chtěl právě vnitro zbavit povinnosti vést soudní spory o výmaz. „Netroufám si odhadnout, nakolik se to stane součástí nějakých politických her. Bude tam určitě velký tlak komunistů,“ říká Liška.

(MFDNES)