Listopad 2006

Muž, jehož vymazali

Luděk Navara

Jeho příběh je ukázkou falšování českých dějin v kostce. Josef Buršík, hrdina Sovětského svazu, by tento týden oslavil pětadevadesáté narozeniny. Jeho smrt před čtyřmi lety byla už druhá v pořadí. Ta první se odehrála v roce 1950, kdy byl po své emigraci vymazán z českých dějin. Bylo to horší, než kdyby skutečně zemřel. Bylo to, jako kdyby se nikdy nenarodil.

„Já byl fanda do historie a o existenci Buršíka jsem se dozvěděl v šestnácti letech náhodou od válečného veterána, který mi vyprávěl, že nejlepší voják byl Buršík. A já říkám: Jaký Buršík?“ popisuje historik Eduard Stehlík.

Faleš od počátku

Buršík byl mimořádný voják v mimořádné době. Se spolubojovníky Richardem Tesaříkem a Antonínem Sochorem odvážným tankovým útokem pronikli první do centra Kyjeva a vztyčili tam československou vlajku. Psal se rok 1943 a na Východě se odvaha cenila. Dostali mimořádné vyznamenání: titul hrdina Sovětského svazu. Bylo jasné, že se ocitnou v učebnicích: za celou válku dostalo toto vyznamenání ve tvaru pěticípé hvězdy pouze šest Čechoslováků. „Ta hvězda, to byla ikona,“ říká Stehlík. Není divu, že po válce se vítězství začalo falšovat. Komunističtí historikové tvrdili, že rozkaz k postupu do centra Kyjeva prý vydal pozdější ministr obrany a prezident Ludvík Svoboda. Ale byla to jen první z mnoha lží. Přijdou další.

Ačkoli se titul hrdiny Sovětského svazu uděloval jen osobám věrným komunismu, v Buršíkově případě jej získal muž, který stál na opačné straně. „Vždycky říkal: Já jsem v Rusku poznal, co jsou ti bolševici za pakáž. A měli jsme strach, abychom tento režim nepřivezli po válce domů,“ vzpomíná Stehlík, který Buršíka osobně poznal.

Buršíkovi byla blízká politika sociálních demokratů a po válce za ně kandidoval. Nabídku komunistů, aby jako hrdina SSSR šel k nim, odmítl. Byla to osudová chyba. Až se v únoru 1948 chopí komunisté moci, doplatí na to on i jeho rodina. Nejdřív otec: v den převratu poslouchal nepřetržitě rádio a zemřel na infarkt. „Velmi prožíval průběh celého puče, zprávy ho rozčilily,“ psal ve svých vzpomínkách Buršík. Byly to špatné časy. Nekomunističtí důstojníci začali „někam“ mizet, Buršík byl těžce nemocen, měl tuberkulózu. Jen doma to bylo lepší, narodila se mu první dcera. V listopadu 1949 ho zatkli. Vylákali jej na jednání, ale tam už nedorazil. Skončil za mřížemi a pak před soudem, který mu dal deset let za údajnou velezradu. Nakonec skončil ve vězeňské nemocnici. „Nemám co ztratit,“ řekl si a utekl. Podařilo se mu dostat se s manželkou na Západ, kde ho čekala operace a pak šance na normální život v Anglii.

Jenže v Československu bylo vše vzhůru nohama. Buršíka hledala tajná policie, pro komunistický režim to byla obrovská ostuda. „Představte si, oni uvěznili hrdinu Sovětského svazu, který jim navíc utekl!“ popisuje Stehlík. Režim Buršíka pohřbil. Zmizel z učebnic, z encyklopedií. Zmizely fotografie. Problém byl, že na některých byl společně se Sochorem a Tesaříkem. Takže se střihalo.

Falešná fotografie

Ve Vojenském ústředním archivu existuje slavná fotografie tří hrdinů od Kyjeva před tankem. „Čára pravítkem ukazuje, že se mají vystřihnout jen ti dva. Je to názorná ukázka, co se s fotkou za různých režimů dělo,“ říká archivářka Viera Žižková. „Věděl jsem od mámy, že na fotografiích byl s otcem také Buršík,“ vzpomíná syn Antonína Sochora Ludvík. „Ve starších časopisech byla ta známá fotografie celá, a že Buršík utekl, mi řekla máma. O tom se jinak nemluvilo,“ vzpomíná na mlčení kolem Buršíka Ludvík Sochor. Vlastně ani jeho otec se nehodil: zahynul za podivných okolností při nehodě ve vojenském prostoru v roce 1950. Třetí z hrdinů, Tesařík, byl zase vyhozen z armády a pomalu se na něj zapomínalo. Zato Buršík na sebe upozornil znovu v roce 1968. Po okupaci Československa se na sovětské ambasádě v Londýně zřekl svých vyznamenání. Tedy i ocenění hrdiny Sovětského svazu.

(MFDNES)