Listopad 2006

Gusenbauer jako Lazar

Robert Schuster

Rakouští socialisté se vracejí po sedmi letech v opozici. Prohlásí-li vlivný magazín Der Spiegel o nějakém politikovi, že „má karmu pozdního sovětského kádrováka“, nelze to považovat za prognózu úspěchu. Předseda rakouských sociálních demokratů (SPÖ) Alfred Gusenbauer, jemuž byla vzpomínaná charakteristika určena, ale dokázal první říjnovou neděli pravý opak. Překvapivé volební vítězství jeho strany ukončilo nejen šestiletou reformní vládu konzervativce Wolfganga Schüssela, ale zároveň i projekt „politického obratu“, který v roce 2000 zametl s letitou velkou koalicí sociálních demokratů a lidovců i jimi uplatňovaným proporčním systémem. Volební vítěz Gusenbauer by sice určitě preferoval koalici se Zelenými, ale ta by neměla většinu v parlamentu, tudíž už oznámil, že chce vládnout spolu s lidovci. Co můžeme čekat od muže, který má našlápnuto stát se jedenáctým kancléřem druhé Rakouské republiky?

Bruno Kreisky, to byly časy

Životní příběh Alfreda Gusenbauera zapadá do schématu, s nímž levicové strany v kampaních „prodávají“ autentičnost svých kandidátů. Vyrůstal v prostých poměrech v dolnorakouském Ybbsu, jeho otec pracoval jako dělník v elektrárně, matka jako uklízečka. V dětství si přivydělával na kapesné tím, že ministroval u místního faráře. Po absolvování gymnázia začal nejprve studovat práva, později přesedlal na filozofii a politologii. Politicky angažovat se začal v 70. letech, a to nejprve v řadách mírového hnutí a později i v rámci SPÖ. Pro rakouskou sociální demokracii to bylo zlaté období, spjaté s vládou populárního kancléře Bruna Kreiského. Byla to doba, kdy se v zemi budoval stát blahobytu – na náklady a hlavně možné důsledky s tím spojené se přitom příliš nehledělo. Kreiského politika dlouhodobě ovlivnila celou generaci Rakušanů, a nepřekvapuje proto, že i pro Gusenbauera je někdejší kancléř velkým vzorem. Jeden čas se na svého velkého předchůdce odvolával dokonce tak často, až mu začala politická konkurence vytýkat, že chce problémy dneška řešit pomocí receptů z poloviny 70. let.

Na přelomu 70. a 80. let potom začal Gusenbauer přebírat první funkce ve stranickém aparátu, v roce 1984 byl zvolen šéfem mladých sociálních demokratů a na mezinárodní úrovni se stal ve stejné době viceprezidentem mládežnické sekce Socialistické internacionály. V čele její delegace pak navštívil sandinovskou Nikaraguu, kde pomáhal se sklizní kávy. Zavítal ale také do komunistické Moskvy, kde po vystoupení z letadla po vzoru papeže políbil zem. Právě tento moment se později stal vděčným terčem pro politické i mediální kritiky z řad konzervativců. Začátkem 90. let nastoupil Gusenbauer, který měl až do té doby pracovní úvazek v Komoře dělníků a zaměstnanců v rodném Dolním Rakousku, definitivně dráhu profesionálního politika. Byl zvolen nejprve poslancem Spolkové rady a později úspěšně kandidoval i do Národní rady (dolní komory) rakouského parlamentu.

Definitivní zlom v Gusenbauerově kariéře ale přišel po dramatických volbách z 3. října 1999. Sociální demokraté tenkrát sice i přes značné ztráty hlasů vyhráli, ale na druhém místě se umístili poprvé Haiderovi Svobodní, zatímco konzervativní lidovci (ÖVP) zůstali těsně za nimi třetí. Když o několik měsíců později ztroskotaly koaliční rozhovory sociálních demokratů s lidovci a rýsovat se naopak začala vládní spolupráce lidovců s haiderovci, vedení SPÖ v čele s dosavadním kancléřem Viktorem Klimou postupně rezignovalo. Nejprve se uvolnila funkce spolkového jednatele (ústředního tajemníka), na kterou byl dosazen právě Gusenbauer. Když ale po pár týdnech oznámil svůj odchod z vedení strany i Klima, nastalo v SPÖ zděšení, neboť žádná z osobností, s nimiž se výhledově počítalo do předsednického křesla, respektive měly odpovídající ambice, najednou nebyla k dispozici. A tak se stalo, že stále ještě čerstvý tajemník SPÖ Alfred Gusenbauer postoupil v hierarchii o příčku výš a jako předseda převzal vedení strany.

Tak na sankce, Pierre

Situace, v níž se Gusenbauer ujímal kormidla, nebyla zrovna jednoduchá. Strana byla značně zadlužená v důsledku nákladných kampaní Klimovy éry. Především ale Gusenbauer musel začít pohlížet na politickou realitu v zemi i z jiných úhlů pohledu než pouze z hlediska člena SPÖ. Klasickým příkladem byla jeho neslaná nemastná reakce na skutečnost, že po vzniku první Schüsselovy koalice s populistickými haiderovci omezilo 14 evropských vlád styky s novým vídeňským kabinetem na nejnutnější minimum. Zatímco nový kancléř se stylizoval do role odhodlaného bojovníka za zrušení sankcí a vyzýval ostatní rakouské strany ke společnému postupu, nedokázal Gusenbauer na tuto strategii vhodně reagovat. Dokonce se dostal do značné defenzivy, když musel veřejně vysvětlovat záběr, který krátce po vyhlášení sankcí přinesly snad všechny rakouské sdělovací prostředky: nový šéf SPÖ tam byl zachycen, jak si připíjí šampaňským s tehdejším francouzským socialistickým ministrem pro evropské záležitosti a jedním z hlavních stoupenců protirakouských sankcí, Pierrem Moscovicim. Další rozruch vyvolal tehdy ještě čerstvý předseda SPÖ, který je velkým milovníkem a znalcem vína, když začaly v jednom rakouském týdeníku vycházet na pokračování jeho vinařské expertizy.

Podobné těžkosti doprovázely Gusenbauera i v souvislosti s jeho snahou vytvořit z SPÖ skutečnou opoziční stranu. Rakouští sociální demokraté totiž v dějinách druhé republiky nemuseli nikdy vyklízet pozice, a to ani v letech 1966–69, kdy byla v Rakousku u moci jednobarevná vláda ÖVP. Lidovci totiž tenkrát plně přijali existenci „sociálnědemokratických sfér vlivu“ v zestátněném průmyslu nebo ve státní správě a vůbec do nich nezasahovali. Kromě toho si tehdejší vláda netroufala přijímat žádná zásadnější rozhodnutí, aniž je předtím posvětily orgány sociálního partnerství, ve kterých měli socialisté zastoupení. Situace po vzniku pravicově-populistické vlády v roce 2000 ovšem byla úplně jiná. Jednak se vlivem privatizace zmenšil okruh funkcí, do kterých by se mohlo dosazovat podle stranického klíče. A tam, kde si politika přesto jistý vliv ponechala (například v sociálních pojišťovnách), byli představitelé blízcí SPÖ nahrazeni většinou lidmi z prostředí populistické strany Svobodných.

Gusenbauer takovéto „kádrování“ sice navenek kritizoval, zároveň to ale nahrávalo jeho strategii být vůči Schüsselově vládě v úplné opozici a nenechat se zatahovat do její politiky. Ne všichni ve straně ovšem předsedův názor sdíleli. Není jistě bez zajímavosti, že kritika přicházela často od vlivných regionálních politiků sociální demokracie, kteří zase nechtěli „zbourat všechny mosty“ k lidovcům. Takřka od samého počátku, co stojí Gusenbauer v čele SPÖ, ho například provází stín mocného vídeňského starosty Michaela Häupla, jenž má třeba dlouhodobě nadstandardní vztahy s dolnorakouským hejtmanem Erwinem Pröllem, vlivným lidovcem. Navíc se Häupl zdál být obdařen všemi přednostmi, které Gusenbauerovi chyběly: byl (a stále také je) nesmírně populární, nemohl a nemůže si stěžovat na nepřízeň médií, ale především měl zkušenost s výkonem vládní funkce.

Loni v létě se dokonce objevily informace, že někteří vlivní členové strany, mezi něž měl údajně patřit někdejší kancléř a šéf SPÖ Franz Vranitzky, chystají proti Gusenbauerovi „puč“. Neměli ho prý sice zbavit mediálně málo přitažlivé nejvyšší stranické funkce, ale chtěli ho údajně dotlačit k souhlasu s tím, že do voleb povede sociální demokraty někdo jiný – člověk, který by se pak měl v případě volebního úspěchu stát spolkovým kancléřem.

Skrze oltář k médiím

Alfred Gusenbauer dokázal tyto a podobné útoky nejenom odvrátit, ale svým nečekaným volebním vítězstvím, jež jeden vysoký funkcionář sociální demokracie nazval „největším comebackem od dob Lazarových“, také umlčet všechny vnitrostranické kritiky. Teď mu ještě zbývá nelehký úkol naklonit si média, a především rakouský bulvár. Jedno velké téma, kterým by toho bezesporu dosáhl, by se našlo: Gusenbauer totiž už před čtyřmi lety, během tehdejší předvolební kampaně, prohlásil, že si chce vzít za ženu svou dlouholetou družku Evu Steinerovou. Svůj slib poté nesplnil, ale je dost možné, že jako příští rakouský kancléř si čas brzy najde.

Alfred Gusenbauer

Narodil se 8. února 1960 v dolnorakouském St. Pöltenu, mládí strávil v městě Ybbs, žije s družkou Evou Steinerovou, mají spolu 14letou dceru;

1978-87 – studuje politologii, filozofii a práva ve Vídni;

1981-90 – pracuje v aparátu SPÖ;

1984-90 – předsedou mládežnické organizace SPÖ;

1985-89 – viceprezidentem Socialistické internacionály mladých;

od roku 1989 – viceprezidentem Socialistické internacionály;

1990-99 – zaměstnancem Dolnorakouské komory pro dělníky a zaměstnance;

1999-2000 – zemským tajemníkem sociálních demokratů v Dolním Rakousku;

2000 – spolkovým jednatelem (ústředním tajemníkem) SPÖ;

od 2000 – předsedou rakouských sociálních demokratů a předsedou jejich poslaneckého klubu v Národní radě.

(Respekt, www.respekt.cz)