Listopad 2006

Co si EU počne s Rumunskem a Bulharskem

Jiří Sobota

Vedoucí zahraniční rubriky bulharského týdeníku Kapital Ilin Stanev si vzkaz z Bruselu přečte zmítán emocemi. V úterý vystaví Evropská komise Bulharsku a Rumunsku hodnotící zprávu, která rozhodne, zda obě balkánské země přistoupí k Evropské unii už za tři měsíce, nebo až v lednu 2008 a jak takové členství vlastně bude vypadat. Neoficiálně se v tuto chvíli mluví o pozastavení dotací a zpřísněném unijním dozoru právě nad Stanevovým Bulharskem, což si náš novinář vyloží jako oficiální oznámení, že Bulhaři jsou spíše než obyčejní Evropané něco jako evropský póvl. „Chápeš, budeme mít stejný pocit, jako když ti nějaká slečna vysolí facku. Vzpamatováváš se z toho dlouho, pokud jsi ovšem džentlmen a nenatáhneš jí hned jednu zpátky,“ rozvášňoval se Ilin minulý týden v e-mailu. Podobné pocity jistě nebude mít v Bulharsku sám, přesto je dobře, že Evropská unie dělá okolky. Na způsobu, jakým do ní vklouznou právě Bulharsko a Rumunsko, totiž hodně záleží. V členských zemích sílí pocit, že je čas narýsovat okolo Unie hranice, zvednout padací mosty a na nějaké další rozšiřování alespoň na nějaký čas zapomenout. A proč vlastně taky ne?

Co s podsvětím

Aby totiž bylo jasno. Bulharsko i Rumunsko do Evropské unie vstoupí. Mají to jisté už od roku 2004, kdy bylo datum jejich členství stanoveno nejpozději na rok 2008 a mnozí politici i komentátoři se dnes domnívají, že to byla chyba. Reformy především v Bulharsku neprobíhaly – zřejmě také díky pocitu, že vlastně o nic moc nejde – zdaleka takovým tempem, jak Brusel očekával, a komise dnes Sofii vyčítá takové „maličkosti“ jako neschopnost zvládnout rozbujelou korupci a organizovaný zločin. Pro ilustraci: když byl na jaře na inspekci v zemi jeden z expertů EU pro boj s organizovaným zločinem Klaus Jansen, odehrála se v zemi v pořadí již 173. nájemná vražda od roku 1992 organizovaná podsvětím. Protřelému německému vyšetřovateli nezbylo než konstatovat, že se nejen o události dozvěděl dříve než šéf bulharské speciální policejní jednotky určené právě k potírání organizovaného podsvětí, ale že, pokud je známo, ani jeden z pachatelů nájemných zločinů nebyl v zemi nikdy usvědčen.

Právě kvůli stavu justice, neschopnosti policie, korupci a také nebezpečí, že v takovém prostředí bulharská vláda jednoduše neuhlídá toky unijních peněz, teď Brusel šlape na brzdu, byť jen v rámci možností. Rozhodnutí bude, alespoň podle toho, co se zatím neoficiálně povídá, unijně mazané – přistoupení hned v lednu 2007, ale s tvrdými podmínkami a omezeními, které budou mít k plnohodnotnému členství docela daleko.

Emoce totiž ovládají také druhou stranu, tedy země, které již v Evropské unii jsou. Ty tam se poděly doby, kdy se postupné rozrůstání považovalo za samozřejmost, ne-li přímo druhou přirozenost Evropské unie. Co na tom, že rozšiřování bylo až dosud jednou z nejúspěšnějších evropských strategií. Klidné uvažování v členských zemích dnes kalí obavy, strach a zklamání. Z rozšiřování se stala vzhledem k veřejnému mínění chůze po tenkém ledě. Ve Francii a Rakousku už také politici svým občanům slíbili, že přistoupení každé další země bude nutné schválit v referendu.

Ukradený projekt

Vstup Bulharska a Rumunska je vlastně jakousi dohrou skokového rozšíření z roku 2004, při kterém se EU rozrostla o deset zemí včetně Česka. Obě balkánské země byly původně také ve skupině kandidátů této, v dějinách Unie již páté, vlny rozšíření, ale díky své velikosti, chudobě a množství problémů bylo jejich plné členství sice potvrzeno, ale odloženo. Mezitím se v Unii začalo všechno kazit a atmosféra je dnes podstatně chladnější.

Jde do jisté míry o shodu okolností. Staré členské země mají spoustu svých vlastních vnitřních problémů, které sice s rozšiřováním nijak nesouvisí, ale zároveň ani nevedou k optimismu, který je pro velké a velkorysé projekty nutný. Tradiční unijní tahouni jako Francie a Německo procházejí obdobím ekonomické stagnace, které se zároveň komplikuje stále palčivějšími otázkami spojenými se stárnutím populace a rostoucím tlakem na sociální systémy zemí. Do Evropy se zároveň hrnou vlny nelegálních imigrantů z chudých zemí Afriky a Asie. To vše se děje v situaci, kdy se multikulturální projekt soužití s etnickými menšinami v mnoha evropských zemích začíná jevit jako nefunkční a výsledek – třeba nepokoje na předměstích francouzských měst – ještě násobí terorismus islamistických radikálů vlastní evropské provenience.

To ale není všechno. Poslední rozšíření neproběhlo podle tradičního scénáře předchozích vln, kdy kvantitativní rozrůstání společenství provázela hlubší vnitřní integrace. Tentokrát se nekonal žádný Maastricht ani se nezakládala eurozóna, v níž platí jednotná měna euro. Integrační projekt, jež měl „naši“ vlnu rozšíření doprovázet – tedy návrh evropské ústavní smlouvy – se zadrhl a jeho dokončení je v nedohlednu. Unie tak pracuje podle starých pravidel, a ta jsou s největším vypětím nastavená na maximálně 27 členů, což je číslo, kterého EU dosáhne právě po přistoupení Bulharska a Rumunska. Co se bude dít, až na bruselskou bránu zaklepe Chorvatsko, není vůbec jasné.

Poslední rozšíření tak ale posunulo podobu Unie směrem k představám zastánců volnějšího svazku národních států spojených, pokud možno, pouze jednotným trhem. Federalisté tentokrát ostrouhali. Není náhodou, že se dalšího rozšiřování dožadují právě politici jako Václav Klaus, který se nijak netají tím, že v něm vidí prostředek k nucenému přesunutí co největšího množství pravomocí z Bruselu zpátky na národní úroveň. Pak ovšem není divu, že se druhá strana, tedy zastánci hlubší evropské integrace, do dalšího přijímání nových členů nehrne.

Věc se ještě komplikuje mocenskými posuny uvnitř EU. Nostalgie starých členů po dobách, kdy si členské země byly podobné jako vejce vejci a problémy dělala tak maximálně Velká Británie, hned tak nezmizí. Především v zemích, jako je Francie, je pocit, že nové země jaksi „ukradly“ Západoevropanům jejich projekt – jak se to ukázalo třeba při sporu o podporu války v Iráku –, téměř hmatatelný.

Co by kdyby

Tíha obhajoby dalšího rozšiřování EU by se v takové situaci logicky měla přesunout na země, které z něj nejvíce profitují – tedy právě na nové členy, mezi něž patří i Česko. Rozšiřování až dosud pomohlo vyrobit z totalitních a autoritářských absurdistánů demokracie západního střihu ve Španělsku, Portugalsku nebo Řecku, o zemích bývalého sovětského bloku ani nemluvě. Jak by dnes bez příslibu členství vypadalo právě Rumunsko nebo Bulharsko? Jak by probíhalo odtržení Černé Hory od Srbska a v jakém stavu by byl celý neklidný západní Balkán? Jaké páky by používala Evropská unie při jednání o budoucím statusu Kosova? A vyšli by ze soudních procesů bez úhony turečtí spisovatelé Orham Pamuk a Elif Lafaková, kterým hrozila léta kriminálu jenom proto, že si dovolili psát a mluvit o arménské genocidě?

O ekonomickém prospěchu rozšiřování pro nové členské země snad ani není potřeba mluvit. Do zemí proudí investice i dotace, ekonomiky profitují z volného trhu bez obchodních bariér a – zatím – také z laciné pracovní síly. Růst ekonomiky v nových členských zemích daleko převyšuje unijní průměr a příčinou je jednoznačně proces rozšiřování. Nové země, Česko nevyjímaje, bohatnou před očima, a jestli si někdo pamatuje, kdy jsme se měli naposledy tak dobře, ať zvedne ruku.

Z druhé strany, tedy z pohledu „starých“ členských zemí, to přitom tak jednoduché není. Rozšíření provázejí obavy z odchodu firem do přistoupivších zemí, kde jsou nižší daně a levnější pracovní síla. Opačným směrem mají proudit zástupy „polských instalatérů“ či „litevských námořníků“, kteří připraví o práci domácí konkurenci. Katastrofické scénáře, kterých se rád chopí nejeden populistický politik v západní Evropě, se sice příliš nenaplňují, určitá varování tu ale přesto jsou. Britové, kteří spolu s Iry a Švédy jako jediní otevřeli svoje pracovní trhy pro občany „nových“ členských zemí, byli návalem, jenž převýšil původní předpoklady téměř 25krát, zaskočeni a Bulharům ani Rumunům už svou náruč tak jednoduše otevřít nehodlají.

Přesto většina ekonomických studií naznačuje, že i pro „staré“ země je rozšíření ekonomickým přínosem, byť zanedbatelným, pohybujícím se řádově někde v desetinách procenta HDP. Sečteno a podtrženo, i tady se rozšiřování vyplatí, jenže jeho výhody jsou špatně vidět a v době úzkosti se obtížně vysvětlují.

Pokud tedy Češi hledají téma svého působení v Unii, pak se odpovědná obhajoba přijímání dalších členů nabízí. Ovšem pokud ji její protagonisté nebudou chápat jako prostředek k naleptání společenství, a nestanou se tak sami nejlepším argumentem pro spuštění nové železné opony.

(Respekt, www.respekt.cz)