Listopad 2006

Fronta na svobodu 5

Ivan Špaček

(Autor tvoří jednotlivé kapitoly svého díla na přeskáčku – pozn. red. CS-magazínu)

Seděli jsme před kapličkou u brány lágru na trávou porostlém pahorku, Simon, Honza, Smrťák a já. Čekal jsem, až přijde Hanka. V kapse mě pálil šek od Bebelly na sto padesát sedm marek, který konečně můžeme utratit. Hanka má taky jeden, i když z nějakého důvodu jenom na sto pade, takže se těším, jak se rozšoupneme. Šeky jsou vystavené na obchodní dům Kaufhof v Norimberku. Kluci mi vysvětlili, jak se tam dostanu. Autobusem to je prý jednoduché.

„Říkáš pátá stanice?“ zeptal jsem se znovu Simona. Líně kývl hlavou, jinak to snad ani neumí. Ležel rozvalený na zádech jako pes čekající na podrbání na bříšku. Růžové kulatý v čistě bílé košili na nepříliš čistém těle, košile je čistá, protože ji vždycky nosí jeden den, pak ji zmuchlá do koule, hodí pod postel a navlékne na sebe novou, což mi připadá jako vrchol rozmařilosti. Jezdí dělat k Amíkům do Justičního paláce v Norimberku, prý se stěhují pryč. Modrý minibus s exotickým jménem Ford na kapotě jezdí pro kluky ke bráně. Řídí jej vysoký štíhlý černoch jménem Willy, prý americký voják, ale nenosí uniformu, údajně nechtějí dráždit Němce a tak vojáci, kteří pracují na veřejnosti, chodí v civilu. Zítra už se k ním mohu přidat, mám v kapse ausvajz, který mi dovolí vrátit se do lágru. Opustit lágr není problém, kontrolují jenom, když jdeš dovnitř. Mám i lístky do jídelny, takže jsem naježený. Jsem i vyspalý, konečně mám postel, která nikam nejede a která se nemusí skládat.

Zimmer 317, to je na třetím poschodí obrovské budovy, co vypadá jako stará kasárna. Většina postelí je prázdná, my Češi sídlíme v koutku pod okny, kde to tak nesmrdí. Celá budova je cítit, přestože každý den kluci, kteří mají rajóny, drbou chodby a záchody kartáči na dlouhých násadách mydlinkovou vodou, která voní citronem ale ne dlouho. Já mám rajóny ve čtvrtek, což je pozítří, zítra k Amíkum, ale dneska nic.

Užívám si sluníčka, je sice brzo, těsně po snídani, ale už začíná pražit. Plánuji, co si koupím za peníze od hraběnky Tolsté. Stejně to je sranda, starají se o nás Rusové. Teda, nevím jestli Bebella je Rus, mluví zvláštním jazykem, který obsahuje slova snad že všech jazyků, co existují takže se domluví s námi, s Bulhary, Poláky, Maďary, Řeky a Turky. Kdybych měl opakovat, co říká, tak bych to neuměl, ale vím, o čem mluví, a on rozumí nám.

„Ahoj!“ ozývá se od ženského baráku. Mají to tam hezčí než my, bydlí po třech v bytech, které mají ložnici, malou kuchyňku a pokoj, což vím jenom z doslechu. Mužští tam nesmí chodit, kromě manželů s dětmi, kteří tam taky bydlí. Hanka si to vykračuje docela zvesela, mává oválnou taškou z nažloutlé koženky, která se zapíná zipem uprostřed zezdola nahoru. Každý těm taškám říká bebelly podle pana Bebelly, který je rozdává. Bebelly obsahují mýdlo, ručník, šampon, kartáček a pastu na zuby, což nikdo nepotřebuje, ale je to zadarmo a tak to každý chce. Na taškách stojí zlatým písmem „The Tolstoy Foundation“, což je údajně hraběnka Tolstá, dcera Lva Nikolajeviče.

Bebella je zlatý člověk. Sedí v mrňavé kanceláří vedle brány lágru snad dvacet čtyři hodiny denně. Sedí tam s ním i jeho žena populárně známá jako Bebellka. Oba dva vypadají ztrhaně unaveni. Červeným žilkami protkané oči, zmuchlané tváře. Bebella je obtloustlý, mrtvolně bledý, asi proto, že žije v kanceláří od tmy do tmy. Bebellka je zase vysušená, vypadá jako ježibaba z pohádky, ale oba jsou nesmírně hodní lidé. Neumím si je jinak představit než s cigaretou v ruce. Jemný nános cigaretového popela pokrývá všechno uvnitř včetně jich. Stůl není vidět pod závějí všech možných papírů, u zdi pokrytých pohlednicemi z celého světa od lidí, kterým pomohli, jsou šedé plechové skříně plné tlustých žlutých složek. Zbytek kanceláře je napěchován lidmi toužícími po taškách, šatenkách a dalekých zemích. Organizace veškerá žádná, jeden se tlačí přes druhého, kolují dovnitř a na chodbu zdánlivě bez jakéhokoliv řádu, ale nějaký systém existuje, Bebella podává lidem různé papíry, občas letenky, které jim každý závidí. Každého zná jménem, pokřikuje a rozčiluje se, vzrušeně kolem sebe mává rukama, ale nikdo to nebere příliš vážně. Panuje atmosféra plná naděje a očekávání. Občas dítě dostane ušmudlané lízátko a úsměv od ježibabky Bebellky. Hrabe se v šuplíku, v ústech cigaretu, modrý kouř se vine k jejím věčně uslzeným ocím. Obcas zmizí, ale za hodinu za dvě se vrátí s pytlem plným pošty.

Původně jsme k nim šli kvůli taškám a šatenkám, ale Bebellové se starají o všechno. Poradili mi, jak najít práci, taky nám zařizují Kanadu. Němci nechtějí abychom opustili Německo, musí tady být zoufalý nedostatek dělníků, případně existují práce, které Němci odmítají dělat.

Zvedáme se a jdeme. S Hankou jde Marcela, pěkná střapatě blonďatá holka, která mi připomíná Petronilu blahé paměti. Co asi dělá? Od chmelu jsem ji neviděl, což je asi dobře, byl bych schopný se do ní zamilovat, což by představovalo komplikace. Marcela leze po skalách, což je koníček, který bych doporučoval holkám, které chtějí mít pěkná těla. Počítám, že se tady rychle vdá, je sama a Němcům se líbí, teda nejen Němcům. Češky jsou populární.

Přišel Gino, lépe řečeno přivrtěl se. Nakrucuje se, jako by tančil, vrtí zadkem, až se dělá vítr. Opodál stojí Zděna, do které se Gino šíleně zamiloval, přestože je dvakrát větší než on. Gino je řecký námořník, vlastně námořníček, měří tak sto padesát centimetrů a váží asi tolik jako moje pravá noha. Zděna je rozložitá baculatá blondýna, která by ho klidně mohla nosit pod pažím jako kabelku. Ve věku, kdy ideál reprezentuje vychrtlá Twiggy, má Zděna nadváhu ale nosí svá kila docela pěkně. Pepík, její manžel není v dohledu a tak s napětím čekáme, co se bude dít.

Gino se přivrtěl ke Zdeně, zvedl obličejíček a ukázal oslnivé bílé zuby pod tenkým černým knírkem v úsměvu od ucha k uchu.

„Chess soutnaut?“ říká nesrozumitelně.

„Co?“ Zděna se na něj nechápavě dívá.

„Chceš soutnaut?“ zkusil to Gino znovu.

Zase nic a tak přišel k Petrovi o radu. Petr umí anglicky a tak se domluví, ovšem, co mu říká, je výsledkem kolektivní práce.

„Co chce?“ ptá se nás Zděna podezíravě. Poučený Gino se k ní znovu přibatolil.

„Chceš si šoustnaut?“

Mlasklo to a Gino letěl až se zastavil o strom. Chytil se kmene, aby neupadl, na tváří červený otisk ruky. Nezdá se, ovšem, že by mu to vadilo, zubí se dál i když trochu nakřivo.

„Belissima!“ tvrdí a dívá se s obdivem na statnou českou ženu. Řveme smíchy a Gino se směje s námi. Nevím, jestli chápe, co jsme mu vyvedli, řekl si nám o radu, jak Zděnu požádat o rande.

„Co je?“ ptá se Hanka a tak ji to vysvětluji.

„Vy ste ale sprostý!“ říká, ale směje se s námi. Tak si říkám, že se mi vlastně může stát něco podobného, až budu v Kanadě.

Vyrazili jsme přes město bez Marcely, na tu čekal za branou mladý Němec. Marcela neumí ani slovo jinak než česky, ale tuším, že to nevadí. Němec zářil, viditelně roztoužený, až rozklepaný. Je vymóděný, jako by šel na pohřeb nebo, to spíš, na svatbu. Má na sobě perfektně ušitý perlové šedý oblek s vestou, v ruce kytici polních květů, obrovské vlčí máky dominují. Marcela se na něj usmívá, mám takový dojem, že už v lágru dlouho nebude.

Jdeme starým Zirndorfem. Prastaré rozložité nízké domy se chlubí truhlíky přeplněnými řvavě rudými muškáty, které krásně kontrastují s bílé natřenými zdmi zarámovanými hnědými trámy, kašna, ve které se koupě kamenný rytíř s kopím, terasa hospody, známá jako U Jugošů, populární proto. že servírky rozumějí zhruba česky. Je vlastněna bratry Slovany. Dělají báječná grilovaná kuřata za pár šupů. Teda, hlavně mají dobré německé pivo servírované ve skleněných sklenicích rozměrů menšího akvária. Většina stolu je obvykle okupovaná lidmi z lágru, což jsou z velké většiny Češi.

„Ahoj, ahoj“, loučíme se s kluky. Míří na terasu, kde už na ně čeká servírka, neboť jsou štamgasti. Honza, který chce do Jižní Afriky, neboť slyšel, že každý běloch má dům plný černého služebnictva, si sedá vedle permanentně zasmušilého Smrťáka, velkého fešáka se zajímavým jménem Jan Smrt. Je to černý kudrnatý kluk s nebesky modrýma očima a svalnatým šlachovitým tělem, o kterého marně usiluje Marcela. Lezli spolu po skalách, ovšem lezla s nimi i Smrťákova žena. Tu jsem nikdy neviděl, protože zmizela dřív než jsme přišli. Nechali doma dvě malé děti, doufali, že je dostanou ven přes Červený kříž, ale po půl roce čekání to Andělka vzdala, sbalila kufry a vytratila se. Smrťák zpátky nechce, ale počítám, že se vrátí, začíná se víc a víc podobat svému jménu. Jeho postel je na pokoji hned vedle mne, každý den na ní leží s rukama za hlavou a zírá do stropu. Zda se, že nikdy nespí, kdykoliv se probudím, tak ho vidím ve stejně pozici. Na druhé straně ode mne spí Simon, který se mě z nějakého důvodu ujal, radí mi, co a jak, pokud mohu posoudit, tak mluví docela slušně německy a tak ho poslouchám.

Autobus zrovna přijel a tak jsme nalezli, vhodili zkušeně patřičnou sumu do pokladničky, řidič kývl a jelo se. Kaufhof je v podstatě obrovské skladiště. Všude stoly s hromadami všeho možného, od spodního prádla po kabáty. Nemám problém si vybrat, přímo u dveří je halda džín. Nejsou to sice ani líčka ani livajsky, ale jsou docela pěkně. Parádím se před zrcadlem, přidávám modrou kovbojskou košili, džínovou bundu, svetr a adidasky. Šek je vyčerpaný plus moje dvě marky a tak pozoruji lidi, jak se přehrabují v hromadách oblečení. Mají zřejmě značnou slevu na kalhotky, protože kolem stolu pokrytého krajkami obšitými niternostmi se strká dav žen ve středním věku. Vlastně všichni lidi, kteří tady nakupují, vypadají tak na čtyřicet, my jsme tady nejmladší. Počítám, že značně procento nakupujících jsou emigranti nebo chudší lidé, což je asi jedno a totéž.

Hanka lítá od hromady k hromadě, vypadá úzkostlivě a nemůže si nic vybrat. Kývl jsem na ni, že jdu ven, a šel si zakouřit. Připadám si bezvadně oháknutý, tedy na české poměry. Přepočítávám všechno, co jsem koupil na koruny a vychází mi nesmyslné číslo. Chodím kolem Kaufhofu a pozoruji lidi. A porovnávám. V oblečení není ani tak velký rozdíl. Češi a hlavně Češky se umějí oblékat. Víc lidí tady chodí s prázdnýma rukama. Nejsou vidět mámy s napěchovanými síťovkami. Ne každý mužský má v ruce aktovku. Jsou tady vidět víc klobouky, zelené s kamzičí štětkou. Občasné koženky. Holky a ženské si vykračují zeširoka, necupitají jako Češky. Víc lidí mluví a směje se. Nosí hlavy vzhůru, nikdo se nedívá do země, aby nikoho neviděl. Obličeje nejsou kamenné a uzavřené. Většina lidí jde volným krokem, jako kdyby měli moře času. Rozhlížejí se kolem sebe, občas lelkují před výlohami.

Zachytil jsem pohled jedné dívčiny, dobře vyvinutý exemplář německého ženství. Obličej nic tak moc, ale tělíčko k nakousnutí. Dívá se zpátky, trochu vyzývavě a drze. Viditelně nemá podprsenku a stejně viditelně ji nepotřebuje, velkorážné pružné polokoule napínají bílou blůzičku a chlubí se tvrdými hroty. Počítám, že by se dala ukecat, ovšem to nepřichází v úvahu, „Nicht šprechen dojč“. No jo, no.

Típl jsem cigaretu a hodil vajgla na zem. Kolemjdoucí občan mi to vytkl a tak jsem vajgla shrábl a hodil do koše. Němci. Začal jsem se nudit a tak jsem se šel podívat, co Hanka dělá. Lítá od hromady k hromadě, v ruce pár kalhotek a podprsenku. Jinak nic. Podívala se na mne zoufale. „Já nevím, co si mám koupit!“

„Kup, co potřebuješ“, radím moudře.

„Ale když oni toho tady mají moc!“ kvílí nešťastně.

„Tak vem, co ti přijde pod ruku“, krčím rameny a zas jdu pryč. Davy lidí uvnitř narostly, rojí se jako včely a bzučí všemi možnými jazyky. Zprava i zleva slyším češtinu a slovenštinu. Dvě mladé holky na sebe křičí polsky. Támhle je Maďar soudě podle snědé pleti a převyslého černého kníru. Ne, mluví srbsky. Slyším cosi, co zní jako ruština, ale počítám, že to bude bulharština. Lágr je plný starých mercedesek s bulharskými značkami. Co Bulhar, to Mercedes. Prodavačka lítá mezi stoly a pozoruje kupující, Varšavská smlouva v akci. Vypadá uštvané. Asi hlídá, aby někdo něco neukradl, což je počítám stejně nemožný úkol jako uhlídat psa v řeznictví. Lidé bojují kolem mohérových svetrů, Hanka se dívá přes hlavy většinou mrňavých lidových demokratů, teda Češi a Slováci jsou více rozvinutí, přicházejí ze země, kde zvítězil socialismus, ale lokty mají stejně ostré. Kromě Hanky, ta stojí opodál a vypadá vyplašeně.

„Chceš svetr?“ ptám se, a když kývá, tak se probíjím ke stolku. Chňapnul jsem pár těch největších, bez ohledu na barvu. Jsou příjemné na dotek měkkochlupaté. Hanka si přikládá jeden za druhým k tělu, v rohu je sice zkoušecí kabinka, ale ta je obklíčena nevrle vyhlížejícími ženštinami.

„Jsou moc veliký“, stěžuje si a tak se nadechnu a potopím se do vířících těl. Až pozdě mě napadá, že moje prkenice může být v nebezpečí, ale stejně v ní nic není, pasy jsou v kanceláři v lágru a většina peněz u Hanky v kabelce. Vynořil jsem se s náručí svetrů, trochu bez dechu, na žebrech budu asi mít modřiny stejně jako na holeních kostech, ale nevadí, Hanka našla jeden, jemně bleděmodrý, který ji vyhovuje. Ještě nějaké prádlo, blůzičku, punčochy a můžeme jít. Na šeku sice zbývá šest marek k utrácení, ale vem to čert, tady jde o život.

Probili jsme se k východu, prodavačka po nás loupla okem, ale když ji ukážeme zaplacené účtenky tak řekne „fertig“, a ignoruje nás. Kdosi se pokusil projít, zřejmě bez zaplacení, prodavačka ukazuje k pokladnám a tváří se výhružně. Utahaně vyhlížející ženská v šatech pokrytých skvrnami, že vypadají jako maskáč, má dvě děti v závěsu, drží dvoje dětské botičky a rozhlíží se, kudy uniknout jako myš v koutě, ale prodavačka ji bděle a ostražitě pozoruje. Děti, chlapeček a holčička tak kolem pěti let, vypadají vyplašeně, rozhlížejí se kolem sebe, srnky dané omylem do lví klece. I oči mají jako srnky, velké a sametové s řasami, které dělají průvan. Hanka zpomaluje, chvíli váhá ale pak přistupuje k prodavačce, ukazuje na ženu a na svůj nevyčerpaný šek. Prodavačka vrtí hlavou, není to dost a tak tahám z kapsy desetimarkovku, což stačí, dostaneme zpátky dvě marky, to je na cigarety z automatů.

„Vždyť to jsou cigoši! ozvalo se vedle nás. Žena v bleděmodrém šusťáku, který ji neomylně identifikuje jako Češku, se opovržlivě dívá na tmavou ženu s botičkami v rukou, která se krčí jako kdyby očekávala, že jí někdo jednu vrazí.

Hanka se vzpřímila, takhle ji neznám. Z oči ji lítají plameny, zaťaté pěsti a obličej zkřivený spravedlivým hněvem. Radši si stoupám mezi ně ale Hanka jenom zasyčela „Krávo pitomá!“ otočila se a vyrazila ven. Šusťačka cosi za námi křičí, ale my ji neslyšíme, stojíme před Kaufhofem, Hanka dýchá jako po přespolním běhu a já se na ni s úžasem dívám.

„Bezva!“ vydychuji s obdivem, to je teda věc. Mlčíme a jdeme dál, občas na ní kouknu a přemítám, jak málo ji vlastně znám, tuhle holku, kterou jsem vždycky pokládal spíš za až moc tichou a nesmělou.

„Jak může bejt někdo takhle blbej!“ vzdychla a už se o tom nechtěla dál bavit, což docela rád přijímám, co na to říci? Lidi jsou dobytek, teda někteří.

A šli jsme dál, až jsme dorazili k hradbám města Norimberka. Prohlíželi jsme si prastaré zdi, všude kolem zeleň, trávníky, stromy. A čistota, nikde ani papírek. Přemítal jsem o tom, jak jsou lidí na sebe zlí a proč. Taky jsem přemítal proč je Československo tak špinavé a neupravené, proč jsou lidi, kteří tam žijí, zahořklí a plni nenávisti a proč si myslím, že jsem jiný. Nikdy jsem neměl pocit nalezení, teda skoro nikdy. V Rezku jsem se cítil mezi svými, ale říkám si, že by to asi nevydrželo. Do jistě míry Houslový klíč, i když nemohu říci, že bych tak úplně zapadl. Připadám si jako čtvercový kolík cpaný do kulaté dírky. Nepasuji. Nevím, jestli to je pocit odcizení, tenhle termín se stal populární s Kafkou, co asi dělá Goldstücker? Buďto emigroval, nebo emigrovat bude, spolu snad se všemi lidmi, kteří za něco stojí. Což je arogantní, vyvyšuji se nad těmi, kteří zůstali? Do jisté míry je lituji, ale zároveň si říkám, že každý, kdo chtěl, mohl odejít. Kdo zůstal, musí kolaborovat nebo jít k lopatě.

Na zastávce autobusu čeká chumel lidí, v rukou bílé plastikové tašky se zeleným nápisem Kaufhof. Hledám šusťačku, ale ta se nevyskytuje, je i možné, že se jednalo o turistku, ne emigrantku. Ani bych se tomu moc nedivil. Tak si říkám, kolik se asi lidí vrací z lágru do Československa, slyšel jsem, že prý někteří z nich jej užívají jako lacinou ubytovnu. O čemž docela pochybuji, stálo by jim to za čekání v kancelářích na štemply? Ale všechno je možné. Taky si říkám, že jsou tady mezi námi určitě i nějací fízlové vyslaní na Západ, aby Rusové využili příležitosti nasadit vši do amerického kožichu. Pokud by se tady nějací našli, tak to budou nejspíš ti, kteří mají největší řeči proti komunistům.

Dívám se po lidech stojících kolem. Chlubí se svými úlovky jako rybáři kapry, roztahují plastikové tašky a koří se. Docela se za tu scénu stydím, nikdo, kdo přišel z Československa nepatří k těm, kteří utekli přes dráty s kartáčkem na zuby v kapse. Většina lidí, co tady je, přijela vlastními auty nebo s turistickými zájezdy s hromadou kufrů a tašek. Fondy hraběnky Tolsté určené na pomoc těm nejubožejších z ubohých jsou užívány lidmi jako jsem já k tomu, abychom si kupovali pěkné zbytečnosti. Takže bych se taky měl stydět, i když teda skutečně chudej jsem. Což si asi říká každej, že jo.

Brzo tady budou volby a tak jsou všechny rohy polepené reklamami na politické strany. CSU což je bavorská část strany křesťanských demokratů, CDU/CSU aliance, to je Adenauer, teda byl, teď to je Kiesinger a Franz Josef Strauß, dva lidi snad nejvíc nenávidění komunisty, takže bych je asi volil, kdybych volit směl. Sociální demokrati, tuším členové čtvrté Internacionály, Willy Brandt. Děkuji, ne.

Většina plakátů kolem autobusové stanice nese zkratku NPD. Nazionalpartei Deutschland. Nacisti. Jejich drzost je nekonečná. Ale to je asi demokracie, jakmile je někdo násilím umlčen, musí mlčet všichni. Ale jak může někdo volit ideje, které prokazatelně vedou k hromadnému násilí? No jo, ale kolik lidí by v Československu volilo komunisty, než přišli Rusové? Přesto, že představují ideály, které prokazatelně vedou k hromadnému násilí? Koho bych volil já? Což vede k otázce kolik lidí v Československu by volilo komunisty v čele s Husákem dneska? Nejsem si jistý, že chci znát odpověď. Dá se říci, že jsem volil. Nohama.

Zůstat v Německu mě neláká. Jednak bych se nechtěl znovu probudit řinčením tankových pásů, což dříve či později přijde, ale hlavně nemusím Němce, což je jenom fér, oni zase nemusí nás. „Tvoje děti tady nebudou považovány za Němce, možná, že jejich děti nebudou auslendři, ale pochybuju. Říkají tak i odsunutým Němcům, nejsou to rajchsdojč, jsou to taky auslendri“, říká pan Dragoun, ovšem, on je zahořklý, nechtějí jej pustit z Německa. Utekl se svým malým synem, ale bez manželky. Bez jejího povolení nesmí nikam s dítětem odcestovat. I tak dostal azyl, odstěhoval se z lágru do normálního bytu. Zve nás k sobě, ale nevím, jestli půjdu, moc mě jeho společnost neláká. Snad proto, že se snaží být mým kamarádem, je přátelský jako štěně, což mi vadí. Takže si zároveň stežuji, že nikoho nemám a zároveň odmítám lidi. Kdo říkal, že jsem rozumný? Asi bych se měl stát strážcem majáku. Přes den bych mohl spát, večer číst a psát, nikdo by mě neotravoval. Emigrovat, to je počítám stejné jako žít na opuštěném ostrově. Nedělám si žádné iluze, nepočítám s tím, že budu mít krásně zařízený být, auťák a elektroniku. Nic nejsem, nic neumím, ani kváknout neumím, takže, co čekat? Nejspíš přežívat někde na periférii společnosti, do které nenáležím.

Ale nevadí, nic z toho nevadí. Hlavní je, že nebudu muset číst a poslouchat kecy a lži v novinách, rádiu a v televizi. Ale jo, kdyby celá ta patálie nevypukla, tak bych asi žil v Liberci spokojeně až do smrti. Případně bych se stal součástí systému, teda určitě bych se stal součástí režimu, z toho nelze uniknout. Počítám, že bych byl jedním z těch, co kočírují, vždycky jsem měl ambice a snad i schopnosti. Za tohle budu Dubčekovi vždycky vděčný, snad i na věčné casy. Přesto, že je jasný, že to zvoral, musel vědět co provokuje. Pokud nevěděl, tak je blbec, což je možné. U de facto hlavy státu je to trestuhodně. Ovšem, kdyby byl Gomułkou, tak by se u nás situace nikdy nevyhrotila do bodu, kdy se hnutí mírného pokroku v mezích zákona přeměnilo na skutečné demokratické hnutí občanů. Chytřejší první tajemník by to dokázal zvládnout. Otřásl jsem se tou představou. Jak málo chybělo. Existuje nějaký zločinec, který to nemyslel dobře? Dokáže si někdo o sobě připustit, že je lump? Cesta k peklu je dlážděna dobrými předsevzetími. Ale kdyby byly v prdeli ryby, že jo. Asi jsem potřeboval uslyšet hvízdání kulek nad hlavou, aby se mi rozbřesklo.

Konečně přijel autobus, vyplivl další dávku nákupuchtivých emigrantů a pozřel nás, nasycené. Jedeme k Zirndorfu, všude šustí plastik a bzučí cizí hlasy. Asi si musím odvyknout soudit lidi, kdož jste bez viny, hoďte kamenem, a já v ruce šutrák nemám.

Celí vystrojení jsme se setkali u kapličky za branou do lágru a sesedli se kolem rádia Grundig, který donesla Marcela. Někde nechala Němce, vypadala ještě víc rozcuchaná než jindy. Vypadala taky dosti nasraně, co ji ten Němčík vyvedl? Z černolesklého obrovského rádia se ozývají harfy znělky Rádia Praha, což mi připadá nějak divné, jak to, že tahle německá bedna umí česky? Ozývá se z ní série miniher absurdního divadla s názvem Jak se posrat. Alternativní název by mohl být Všechno je jinak. Slyším hlasy lidí, kterých jsem si vážil, jak odvolávají vše, co kdy slušného udělali. Umělci, sportovci, politici, některé z nich jsem znal, o jiných jsem slyšel.

Ovšem jaká je alternativa? Jak bych se zachoval já? Nakolik mám pevnou páteř? Charakter? Tím, že jsem utekl, přiznávám, že bych nevydržel. Takže žádná nadřazenost, spíš realismus. Pokora. Jedna věc je jistá. Nikdy se tam nevrátím. Dříve či později vyhlásí nějakou amnestii. Amnestie se udílí zločincům. Pokud ji příjmu, uznám že jsem porušil zákony. Což je vlastně pravda. Zákony píší komunisté, jsou vládou, parlamentem. Zákony na ochranu republiky namířené proti opozici jsou legální. Stejně jako norimberské zákony byly legální. Prošly zákonodárným procesem, byly schváleny legální vládou. Že porušovaly Deklaraci lidských práv je nepodstatné, zákony nemohou být retroaktivní. Deklarace lidských práv nebyla německou vládou ratifikována, přišla až po prohrané válce. Právo patří vítězům. Jediná naděje spočívá v porážce režimu Sovětského svazu. Ovšem, z toho co vidím, je mi jasné, že pokud někdo prohraje, tak to bude Západ. Bezohlednost a brutalita vítězí, ne Pravda.

Když odprosím, dovolí mi projít se po Benešáku, tedy bude to zase náměstí Bojovníků za mír. V tom případě by mě měla země, která mě přijala jako politického uprchlíka, vykopnout. Lhal jsem. Uznal jsem, že režim má pravdu, není tedy důvodů odcházet. Byl mi udělen azyl, protože jsem tvrdil, že mi hrozilo nebezpečí pronásledování. Ovšem, když uzavřu mír s režimem, důvody k udělení azylu jsou neplatné.

Nejposlednější posranec domluvil, Karel Černoch se omluvil za svou pomýlenost, prý nevěděl, co dělá, blbeček, který nerozuměl, no co, zpěvák, který si nepíše písničky sám, zpívá, co mu předepíše textař na rozdíl dejme tomu od takového Kryla, ten se nemá na co vymlouvat. Zaznělo Kupředu levá, zprávy o bojích o zrno mě příliš nezajímají, takže jsme vykročili a to směrem k hospodě.

Rozhlížím se kolem sebe po téhle spořádané, upravené zemi, kde žijí spořádaní, upravení lidé. Když jsem vyrazil v neděli do zirndorfských ulic bos v kraťasech a v tričku, tak mě všichni kolemjdoucí proklínali očima. Obleky, bílé košile, kravaty. Všichni směřovali ke starému krásnému kostelu, všichni, jenom my ne. Hanka v minišatech, vykračovala hrdě se vztyčenou hlavou, dlouhé nohy odhalené do půl stehen v kontrastu k šatům pod kolena kolemjdoucích žen a dívek. Teda přes týden se oblékají normálně, ani mě si nikdo nevšimne přes dlouhé vlasy a plnovous, ovšem, dnes je neděle.

Dorazili jsme k Jugošům, terasa natřískaná vyparáděnými neněmci všech národností oblečeni Bebellou. Sedli jsme si k nejbližšímu stolu, od kterého se ozývala čeština. Vítá nás všeobecné kývnutí hlavou, „Ahoj“, patříme k jedné smečce, jsme jedné krve, ty i já, teda zatím.

„Němci souložej jenom v pátek, protože ráno nemusejí do práce“, pokračuje v přerušené konverzaci hoch sedící naproti.

„Jak seš tady dlouho?“ ptám se ho. Zajímá mě to, protože vypadá jako Němec. Nakrátko ostříhané blonďaté vlasy, tweedové sako, světlé kalhoty s puky, že by se s nimi dalo oholit, béžová košile s béžovou kravatou.

„Půldruhého roku“, odpovídá. Napil se zhluboka, otřel si spořádaný knírek načechraný jako pěna a zapálil si cigaretu, podle nasládlé vůně ameriku. Koukám na krabičku, Marlboro, koruna za kus.

„Tys odešel před Srpnem?“ ptá se Hanka. Vyslovila ten srpen s velkým S, není třeba dodávat, že tím myslí jedenadvacátý srpen 1968. No jo, za čtrnáct dní bude výročí. Dívá se na něj se zájmem, takže moje nechuť k němu vzrůstá. Teda, nemám právo žárlit, což mi v tom nebrání, i když nežárlím moc, je to zřetelný pitomeček. Hoch kývl. Pohodlně se opřel a nasadil světácký výraz.

„Dyť bylo jasný, co se stane“, prohlásil moudře.

„Komu?“ neudržel jsem se.

Pokrčil rameny. „Každýmu rozumnýmu člověku.“

Takže asi nejsem rozumnej, pomyslel jsem si, ale neřekl jsem to nahlas. Nejhorší je, že na tom je asi něco pravdy. Což nemění nic na jeho pitomečkovitosti. Emigrant! Řekl jsem si, ale hned jsem se zarazil. Tohle si musím odvyknout.

„Jaký to tady je?“ ptala se Hanka.

„Dobrý“, ujistil ji. „Němci jsou blbý, takže není problém vyniknout.“ dodal.

Aha.

„Co děláš?“ zeptala se Hanka.

„Mám byznys s autama“, řekl nedbale a významně se podíval na naglancovaného červeného Opela GT zaparkovaného u chodníku. Je to jeho fáro?

„To už mluvíš německy? divila se slečna sedící opodál. Usmál se bělostným chrupem. Představil jsem si, jak ho kopu do zadku a hned jsem se cítil líp.

„Jasně. Teda trochu jsem uměl, ale vzal jsem si kurs.“ Začal popisovat život v Německu. Bylo mu těžko rozumět, protože do toho míchal němčinu. Zřejmě za rok zapomněl česky. Přestal jsem ho poslouchat a přemýšlel jsem, proč mě tak sere. No, všechno zná, všude byl, s každým si tyká.

To za prvé.

Za druhé drbe Němce a všechno německé. Ne, že bych byl z Němců celej vedle, ale až se někde usadím, tak budu loajální zemi, která mě přijme. Vůbec se hodně vytahuje. Ovšem, musím si přiznat, že má proč. Podle oblečení a auta mu to jde dobře. Utekl vloni, než přišli Rusové. Protože prý věděl, že přijdou. Dá se tomu věřit? Když se člověk dívá zpátky, tak jo, dalo se to předpovědět, i když neznám nikoho, kdo by to v té době říkal. Padlo slovo Kanada a tak jsem zapnul uši.

„...každej se odtamtud vrací, stojí to tam za vyližkapsu“, říká hoch.

„A proč?“ nechápe Hanka.

„Není tam práce. K tomu tě pošlou do nějaký prdele na severu, kam žádnej Kanaďan nechce“, tvrdí informovaně.

„Jak to víš?“ ptám se zase já.

„Znám lidi, co tam byli a vrátili se. Teda vlastně neznám lidi, který by tam dobrovolně zůstali. Jak mají na letenku, tak mažou zpátky.“

„V Dojčlandu dostaneš stípko do školy, daj ti podporu bez problémů a práce je moře“, tvrdí.

„A v Kanadě ne?“ diví se Hanka. Rozhodně vrtí hlavou.

„Tam ti nikdo nedá nic. A v Americe to je horší, dívaj se tam na Čechy jako na negry“, dodal a dopil pivo. Utřel si ústa hřbetem ruky a ušklíbl se.

„Dostávaj na prdel ve Vietnamu a tak berou do armády kazdýho emigrantskýho vola.“

„Snad musíš bejt občan, ne? vmísil jsem se do konverzace. Zavrtěl hlavou.

„Kdepak, nemusíš, o tom právě mluvím. Seš mladej, chceš do Ameriky, šup s tebou do Vietnamu. Když přežiješ, tak ti možná, možná daj zelenou kartu. Jsou to stejný kurvy jako Rusové.“

Ozvalo se ťukání vysokých podpatků. Po ulici se nesly dvě černošky, vysoké a vznosné štíhlé. Ukázal bradou jejich směrem.

„A k tomu to tam je samej negr. Jen se podívej na ty vopice! Tvářej se, jako by jim tady všechno patřilo!“ Ani jedna ani druhá nevypadá jako karikatury černochů v Dikobrazu. Černí muži se podle představ českých karikaturistů vyznačují tlustými pysky a kostí v nose se širokými nozdrami. Nemají košile, nosí jenom suknici z trav. Černošky mají stejně obličeje a mají velká nahá prsa, na hlavě huňaté koule vlasů s další kostí. Stojí u kotle, ze kterého vyčuhuje vařící se misionář. Tyhle žáby se nesou jako královny, nemají ani suknice z trav ani obnažená těla. Obličeje jako Kleopatry, pravidelné, jemné rysy, nosy docela normální, rty sice plné, ale ne přehnaně. Světle čokoládové tváře, sametová pleť. Místo kudrnatých koulí mají na hlavách hladké černé drdoly lesknoucí se jako z bakelitu. Obě dvě mají na sobě dobře ušité kalhotové kostýmy a moc jim to sluší. Teda pravda je, že mají nosy nahoru, tváří se povýšeně, na nás se ani nepodívají, ale to často pěkné ženské dělají. Díval se na ně s viditelnou nenávisti, málem si odplivl.

„Svině americký!“ řekl intenzivně. Podíval jsem se na něj nechápavě.

„Tobě něco Američani udělali?“ Nenápadný starší muž sedící opodál se přidal k diskusi.

„Tobě taky! Roosevelt nás prodal v Jaltě!“ Postupně se přidávali všichni kolemsedící. Dozvěděl jsem se že černí piloti mustangů zvaní kotláři cenili černý držky a stříleli na civilní vlaky. Dozvěděl jsem se, že americké bombarďáky rozflákaly na konci války české fabriky, aby nekonkurovaly americkým.

„To byly samý punčochárny! volal rozčileně plešatý pan ve středních letech.

„Jediný, o co se jim jedná, jsou dolary!“ ječela jeho neplešatá překynutá manželka. Taky jsem se dozvěděl, že při maďarské revoluci slíbili pomoc a pak se na Maďary vysrali.

„Stejně jako se vysrali na Kubánce, ten Kennedy byla taky pěkná svině“, rozčiloval se plešatec. „však ho za to dostali!“

„A co Hirošima a Nagasaki?“ pípnul klučina v džínách a v tričku pyšnícím se nápisem Harvard U.

„Nemají žádnou kulturu, jsou to barbaři“, tvrdil obrýlený pan s tváří zarámovanou intelektuálským plnovousem, teda s vyholeným prostředkem brady, bývalý redaktor hudebního vysílání Československého rozhlasu, „vydělával jsem víc než ministerskej předseda“

„Je to tam samej židák, americký židi a ruský židi si rozdělili svět, přečti si Protokol sionskejch mudrců“, radil mi bělovlasý stařeček s holí. Říkal jsem si, kam asi emigruje a proč. Do Ameriky jasně ne.

„Žid Bronštejn a žid Rotschild udělali revoluci v Rusku, Uljanov měl židovskou babičku. Všichni bolševici byli židi!“ tvrdil pán s historickými vědomostmi a sakem s našitými koženými záplatami na loktech. „A náckové taky! Heydrychova babička se jmenovala Sára!“ tvrdil vítězoslavně. Vysvětlil, že Hitler byl agentem amerických židů, kteří chtěli válku, aby mohli prodat víc zbraní. Rovněž chtěli zdevastovat Evropu, protože se jim nelíbila demokracie. Ke svému úžasu jsem se dozvěděl, že Masaryk byl slovenský žid a k tomu ještě svobodný zednář. Svobodní zednáři jsou vůbec lumpové na úrovni židů, vlastně to jsou většinou židé. Jefferson, Washington, Robespierre a Danton. Woodrow Wilson a britská královská rodina. Marx a Engels. Samý zednář, většinou i žid.

Zazněl z knížek o válce známý výraz zidobolševik.

„Ale vždyť Hitler nechal Židy vraždit! namítl jsem chabě. Pán s historickými znalostmi se ušklíbl.

„To byl podvod!“

„Jak to myslíte?“

„To si Židi vymysleli, aby mohli založit Izrael, kerej vyzbrojili český komunisti!“

„A taky Vatikán!“ připojil se dosud mlčící zasmušile vyhlížející pan ve středních letech.

„Papež je žid?“ žasnul jsem.

„Ale néé, “ rozčiloval se pán, „svobodnej zednář z mafie!“

Historik vytáhl z kapsy zelenou bankovku a nechal ji kolovat. Všichni zasli nad pyramidou s okem.

„Zednářskej symbol!“ tvrdil historik.

„Do Ameriky bych nešla, ani kdyby mi platili!“ tvrdila plešatcova žena.

„Kdy už někam, tak do Švajcu, ale tam už neberou“, řekl prodavač aut.

„Jak to?“

„Už nejsme zajímavý. V osmašedesátým brali všude. Dneska nikde. Švýcaři nemaj zájem o špinavý cizince.“ Podíval se na hodiny a vyskočil.

„Majngot, já už musím letět!“ A letěl. Bez placení. Podíval se, zdali se díváme, jo, dívali jsme se všichni, a tak dupl na plyn, až to zasmrdělo pálenými gumami. Opel GT vyletěl jako vystřelený z praku a zmizel za rohem.

Zaplatili jsme a zvedli se. Nikdo si nás nevšímal, lidé kolem srazili stoly a rozpoutala se vášnivá diskuse. Slova lítala sem a tam jako vyplašení motýli nebo spíš můry, ty se smrtihlavem na zádech. Vzpomněl jsem si, jak máma vždycky tvrdila triumfálně při pohledu na nosatější politiky mluvící v televizi: „To je žid! To poznám na dálku!“ jako kdyby to něco znamenalo. Hádat se s ní nemělo cenu. Díval jsem se za odjíždějícím autem a říkal si, jestli se za rok taky budu machrovat na nové emigranty. Doufám, že ne.

Honza se k nám připojil a tak jsme se všichni tři pomalu šourali k lágru.

„Ale fakticky, jste si jistý, že chcete do Kanady?“ Kývli jsme.

„Nechci zůstat v Evropě. Podle toho, co slyším, vidím a čtu, tak tady zůstaneš do smrti cizincem.“

„Jasně“, kývnul Honza. Je tady o něco déle než my, zřejmě má nějaké zkušenosti na rozdíl od nás. „Proto chci do Afriky.“

„Tam jim jednou černoši podřežou krky.“ Pokrčil rameny.

„Ale než se to stane, tak si budu žít jak král.“

Přešli jsme přes ulici. Honza se zastavil a řekl: „Chcete poznat nějaký Amíky?“ a ukázal na dveře s nápisem Bar & Grill. „Sem chodí americký vojáci.“ Vstoupili jsme dovnitř. Nejdřív jsem nic neviděl, byla tam tichá tma v kontrastu se řvoucím sluníčkem venku. Bylo tam i příjemné chladno. „Háj Dzony!“ ozvalo se z nejtemnějšího kouta. Hlas vycházel od stolu obklopeného dřevěnou zídkou. U obou stran stolu byla dvojitá polštářovaná sedadla. Tak trochu to vypadalo jako sedadla v autě. Když jsem se rozkoukal tak jsem uviděl obtloustlého kluka v šedé plátěné bundě s velkými kapsami. Mával na Honzu a ukazoval ke stolu. „Háj! odpověděl Honza a šel za ním. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Viděl jsem dlouhý bar s řadou kulatých sedátek přišroubovaných k podlaze. Kolem barového pultu se táhly lesklé zlato-mosazné trubky, jedna na opření nohou, druhá na lokte. Na židličkách sedělo několik mladých mužů, černých i bílých, viditelně neněmců se sklenicemi v rukou. Napjatě sledovali televizi visící ze zdi a nikoho si nevšímali. Na obrazovce bylo vidět muže v pruhovaných šponovkách a košili bez límce, na hlavě kulatou čepici s dlouhým kšiltem. Stál se sklopenou hlavou na malém kopečku z hlíny, občas kopnul do země a sáhl si na kšilt. Eventuálně se odhodlal, napřáhl se a prudce hodil bílým míčkem velikosti krikeťáku. Kamera se přesunula na muže v podobně uniformě, místo čepice měl na hlavě lesklou plastickou helmu s chráničem na uši. Taky měla kšilt, i když ne tak dlouhý. Stál ve střehu s pokrčenými koleny, v rukou kulatý klacek opřený o rameno. Za ním čapěl na bobku muž s drátěnou maskou na obličeji. Čekal s napřaženou rozměrnou rukavici. Na to všechno se díval v chlapík v čeřeném saku, který měl taky drátěnou masku. Na prsou měl tlustý chránič. Hráč mávl kulatým klackem, luplo to, muži u pultu zahučeli. Kamera sledovala míček na cestě k vysoké zelené zdi. Narazil úplně až nahoře a odrazil se dolů, kde na něj čekal hráč s velikou rukavici na ruce. Šikovně jej chytil, švihl paží a hodil směrem k dalšímu hráči. Asi hodil příliš prudce, protože míček zasvištěl kolem napřažené rukavice a dopadl před dalšího hráče, kterému se podařilo jej chytit. Zatímco si házeli, tak hráč s klackem se rozběhl, teda už bez klacku, jak se trefil, tak s ním mrsknul o zem, a kamsi běžel a to všechno barevně. Vzrušený hlas vycházející z televize cosi pokřikoval, muži přestali mručet a zase se utišili.

Sedli jsme si ke stolu na lavici naproti klukovi v bundě. „Máj frends“, řekl Honza, čemuž jsem rozuměl, ovšem, co mu na to odpověděl kluk v bundě znělo jako série zvuků, ne slova. Kluk mi potřásl rukou, zazubil se a cosi pronesl. Pochopil jsem z toho, že se jmenuje Jack, což vím, jak se píše, to je jako Jack London. Honza začal cosi povídat, Jack občas pokýval hlavou jako že rozumí. Docela jsem koukal, jak Honza válí anglicky a silně jsem mu záviděl.

Servírka před nás postavila tři piva ve štíhlých sklenicích bez ucha. Hanka zavrtěla hlavou, Jack cosi řekl a tak servírka jedno pivo odnesla. Po chvíli se ukázala s čímsi v baňaté skleničce na tenké nožičce. Bylo to růžové, na vrchu plavalo kolečko pomeranče, do kterého byl zapíchnutý malý papírový deštníček. Hanka se pokusila napít ale málem si vypíchla oko. Jack se zasmál, sáhl do skleničky a vyndal deštníček. Hanka ochutnala nápoj, zatvářila překvapeně a řekla: „To je dóbrý!“

„Von je vojcl. Je z Chicaga a má už to za pár, brzo jede domů“, povídal Honza.

„Jes, Šikágo“, kývl Jack. Napil se piva a mrknul směrem k televizi: „bejsból“, řekl, když si všiml, že se na něj dívám.

Docela obyčejně vyhlížející kluk, kdybych ho potkal na ulici, tak se za ním neotočím. A je to americký voják. Velice mě mrzí, že si s ním nemohu popovídat. Co si asi myslí o válce ve Vietnamu? Co si myslí o Rusech? O nás? Tohle je vlastně první Američan, kterého jsem kdy viděl zblízka, ne v kině. Gregory Peck v Bílé velrybě, Sedm statečných, Někdo to rád horké. Nejvíc se mi líbil Most, to snad bylo poprvé, co jsem viděl americké vojáky v kladných rolích. Scéna, ve které se Američan snažil domluvit s kluky z Hitlerjugendu v německých uniformách hlídajícími most. „Na děti nestřílíme“, ale děti střílely na ně, Američan šel bez zbraně vyjednávat a leží zasažen kulkami z kulometů a umírá, tohle mi utkvělo v mysli.

Pil jsem pivo, Hanka opatrně usrkávala koktejl a poslouchali jsme konverzaci Honzy s Jackem. Sestávala hlavně z úsměvů, počítám, že Honzova angličtina zas tak dobrá asi není, ale i tak zná daleko víc než já. Jack se obrátil ke mně, přátelsky se usmál a vytáhl z kapsy minci. Podal mi ji, řekl „kvótr“ a pak ještě cosi. „To máš na památku“, přeložil Honza a tak jsem se taky usmál a řekl „sssenk jú“ s jazykem pečlivě sevřeným mezi zuby. Na minci byl orel a nápis United States of America. Pěkná mince, ražená z těžkého kovu, ne jak ty naše hliníkové.

A tak jsme tam seděli, já pil pivo za pivem, Hanka se spokojila s jedním koktejlem. Honza pil whisky z tlusté krátké sklenice plné kostek ledu, což jsem mu moc nezáviděl. Díval jsem se vždycky se zájmem na zaprášenou láhev za výkladem obchodu. Na nálepce byli dva psíci, jeden černý a druhý bílý a jméno Black & White Whisky. Fascinovala mě cena, 330 korun, kdo si to může dovolit? Asi ne moc lidí, ta láhev tam byla, co pamatuji, nejspíš tam stále ještě je. Zajímalo mě, jak whisky chutná, ovšem nikdy jsem neměl pohromadě tolik peněz, a i kdybych měl, tak bych je dal za něco jiného, vždyť i hodinky Prim, které mi brácha koupil, stály 360 korun.

Když jsem whisky konečně ochutnal, tak mi moc nešmakovala, koktejl Manhattan, který jsem si dál v baru Dubonnet v Praze jsem dopíjel jenom proto, že stál tolik peněz. Ten bar museli zrovna otevřít, stáli jsme pod fungujícím neonem s názvem podniku a dívali se skleněnou tabuli na lidi sedící uvnitř. Vypadali světácky sofistikovaně a my váhali, nakonec jsme se odhodlali a vlezli dovnitř. Všechno vypadalo zbrusu nové, jako ze západního filmu, chrom, sklo a kapkovité lampy. Cítil jsem se jako kočka v akváriu, neměl jsem zdání jak se chovat, pochyboval jsem, že jsem dostatečně švihácky oblečený a vůbec to nebyl příjemný pocit. Číšník se na nás díval tak nějak opovržlivě, ne že by byl sprostej, ale viditelně si myslel něco o vesnických křupanech, což byla vlastně pravda.

Tenhle bar ve mně nebudil takový dojem, asi že bylo uvnitř přítmí až tma. Bodová světla svítila na stoly a stolečky ale neoslňovala. Líbilo se mi tam, připadal jsem si jako bych byl v Americe. I záchody byly pěkně, čisté a voňavé, žádné asfaltované korýtko na zemi jako v hospodě Parlament. Bílé porcelánové mísy a umyvadla s pákou na kloubu místo kohoutku, chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to jak udělat, aby vytékala vlažná voda, ale zvládl jsem to na rozdíl od záchodu v Praze v hotelu, kde se ženil brácha. Teda neženil se v hotelu, ženil se ve Staroměstské radnici, ale pak se šlo do hotelu. Na záchodě neměli u stropu nádržku s řetízkem jako doma a tak jsem marně tahal a mačkal různé chromovanosti na bílé porcelánové nádobě sedící na míse a nic, spláchnout se mi nedařilo, až jsem že zoufalství rozebral cosi na trubce vyčnívající nahoře. Uvnitř byla pružina která kamsi vylítla a vzala s sebou to, co jsem povolil. Vystříkla voda, záchod spláchnul a to velice bouřlivě, ovšem proud vody se nechtěl zastavit.

Na tomhle záchodě byla porcelánová nádrž sedící přímo na míse s lesklou pacičkou vepředu a tak to nebyl problém. Na všem bylo psáno American Standard, takže tenhle podnik je zřejmě navržený a vybudovaný, aby vojákům připomínal domov.

Cítil jsem, že už se do mne nic nevejde, byl jsem nalitý jako houba, zmáčknout mi ruku tak bude prýštit pivo a tak jsem se rozloučil s Jackem. Američani skutečně říkají báj báj, což mi vždycky přišlo jako mluva miminek. Jack ještě řekl: „Sí jú“, což zní normálněji, i když nevím co to znamená. Jack se na nás zubil, Honza přeložil, že nám přeje mnoho štěstí v Kanadě a tak jsem se zase zakousl do jazyku, abych poděkoval. Říkám si, jestli někdy budu rozumět anglicky a silně o tom pochybuji, což je depresivní.

Vylezli jsme na sluníčko, mžourali jsme jako dvě sovy vytažené ze sklepa. Ani jsem si neuvědomil, jak jsme vymrzlí, uvnitř byl nejen stín, ale i chládek, asi klimatizace. Šli jsme po ulici, stále ještě si připadám jako ve filmu, všechno kolem je neskutečné, zajímavě exotické, ne nepříjemné cizí. Z krámku před námi vyšlo dítě se žlutým kornoutem plným mrňavých kuliček zmrzliny, každá kulička jiné barvy, zelená, červená, žlutá, modrá a bílá, taky barvy cosi mezi.

„Nedáme si?“ zeptala se Hanka a já najednou ucítil šílenou chuť na zmrzlinu, proč ne, a tak jsme si to štrádovali k lágru s jazyky zmrzlými od lízání kuliček tvrdých jako broky, prodavačka je nabírala kulatou lžičkou, do každého kornoutku jednu, zas a znova, mrkla na nás se zdviženým obočím, jestli chceme ještě a my kývali, přidávej a tak nakládala duhové kuličky až začaly padat, danke šén, zaplatili jsme z tašngeldu, co jsme ráno dostali, tašngeld znamená kapesné, vida, jak se učíme německy a bylo nám fajn, i když se mi začínalo chtít jít na záchod, to asi z těch piv, ale to už jsme byli u brány do lágru, kam nás vpustili bez problémů. Ukázal jsem strážnému ausvajs plný razítek a podpisů, už jsem legální, i když stále ještě auslendr, ale to mi momentálně moc nevadí, cítil jsem se plný naději do budoucna, už jsem nás viděl sedět v letadle, třeba to bude jumbo velké jako barák s křídly, to bude věc!

„Ahoj! hlaholil Simon, seděl ve zbrusu nové košili pod rozložitým javorem na kopečku před kapličkou, známém jako Hyde Park. Byl tam obvyklý dav Čechů, z nějakého důvodů se to stalo setkávacím místem. No dav, je to tak deset lidí, kluci z naší cimry, pár holek a Výtvarník. Starší pán s velice pěknou dcerou, teda je to vyloženě krásná ženská.

„Bude to trvat při nejmenším dvacet let takže pro mne to nemá význam“, říkal tiše Výtvarník a jako obvykle všichni mlčeli a poslouchali. Vzhlédl vzhůru, kývl a usmál se na Hanku. Přistihl ji v jídelně, jak si kreslí, čímž se asi stala členkou bratrství (sesterství?) spolku malířů.

„Máš talent“, řekl růžovějící se Hance, která se marně snažila před ním schovat desky s tím, čemu říkala malůvky. Bavili se pak o linii a kompozici, obvykle tichá holka se rozpovídala, až jsem koukal.

Usadili jsme se, Hanka v privilegované pozici u jeho nohou, já opodál.

„Mělo to vůbec nějakou cenu?“ zeptal se útlý blonďáček. Mrkal na Výtvarníka slabýma očima zvetšenýma tlustými čočkami brýlí přes celý obličej. Výtvarník pokrčil rameny.

„Byl to beznadějný pokus o nemožné. Ale v té beznadějnosti je vznešenost.“ Často říkal takové věci. V podstatě jsem nerozuměl, co s tím chtěl říci, ale líbil se mi zvuk jeho slov.

„Takže to nemělo cenu“, domáhal se blonďáček odpovědi.

„To se ještě uvidí. Co mě se týče, měli s tím ještě pár let počkat.“

„Proč? Myslíte až se to změní v Rusku?“ Mávl rukou.

„Tam se to nezmění. Samoděržaví v té či oné formě je ruskou tradici. Co vidíme dnes, není nic než pokračování toho co začal Petr Veliký.“

„Takže není naděje?“

„To jsem neřekl. Vždycky je naděje. Ta umírá jako poslední.“

„Češi to stejně nějak zkurvěj“, vyjádřil se Pavel. Víc a víc začínal znít jako to, čemu ve Slánského procesu říkali kosmopolita. Češi jsou oni, my, ke kterým se začal počítat, jsou židé. Přitom vypadá vyloženě árijsky. Blond vlasy, nos jako knoflík, modré oči. Říkal jsem mu o Bebellovi, jak nám pomáhá, jak to jde.

„Já jsem žid, víš?“ řekl mi na to.

„To jako, že by ti kvůli tomu Bebella nechtěl pomoci?“ divil jsem se. Zavrtěl hlavou.

„Ne, o mne se stará židovská nadace. Za čtrnáct dní letím do Izraele. Už mám místo v kibucu“, dodal. „Já tam byl vloni na brigádě sbírat pomeranče“, a začal popisovat život v kibucu. Znělo to silně jako komuna. Společná jídelna, muži a ženy sedí odděleně. Všechno je společným vlastnictvím, nikdo nemá nic co by bylo jenom jeho.

„To se ti líbí?“ zeptal jsem se.

„Ale jo. Líbí“, tvrdil, ale já jsem si nebyl tak jistý, zdali tenhle způsob života je něco, po čem bych toužil.

„Systém nemůže být lepší než lidé, kteří jej tvoří“, prohlásil Výtvarník.

„Říkáte že si za to můžeme sami?“ řekla pobouřeně kyprá dívka s rovnými dlouhými uhlově černými, poněkud mastnými vlasy do půli zad. Tuším, že patří k pražským hippies, kteří pochodovali před tribunou a zdravili Dubčeka. Měla kopretinu za uchem, tvář ozdobenou kulatou malůvkou mírového symbolu a kytičkatou volnou blůzu stanového střihu. Se zájmem jsem se jí díval do výstřihu, byla předkloněná ve svém spravedlivém rozhořčení, čímž dokázala, že podprsenky nejsou vždycky zbytečné. „Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou.“ Šalamoun asi mluvil o někom jiném, nejedná se o koloušky, spíš o svalnaté jeleny-desateráky.

Kroutila prsty v kožených sandálech s řemínkem navlečeným na špinavý palec a čekala na odpověď která hned nepřicházela. Výtvarník se na ní díval přimhouřenýma očima a slabé se usmíval. Bylo vidět, že nikam nepospíchá, seděl pohodlně, opřen o kmen stromu, ruce za hlavou.

„A vy myslíte že ne?“ řekl konečně.

„Lidi by se měli milovat, ne bojovat!“ prohlásila nesouvisle dívka, čímž potvrdila mou domněnku. To není špatný nápad, bojovat souložením za mír má něco do sebe. Ale to by ses musela nejdřív osprchovat, což jsem si jenom myslel, není vždycky dobrým nápadem říci nahlas, co si myslím. Což je proti mému přesvědčení, ale začínám se učit, že pravda sice může zvítězit, teda občas, ale lež je někdy její milosrdnější sestrou. Záleží na tom, proč člověk lže.

No, člověk míní a Němci mění. Místo dělání k Američanům jsme šli k azylovému soudu. Ne teda, že bych nějak zvlášť stál o azyl v Německu, ale nikdo se mě na nic neptal, prostě mi řekli a šel jsem. „Podepisovals rezoluce?“ Jo, podepisoval a to plným jménem, z pilnosti jsem k tomu přidával adresu, aby mě hoši lépe našli. Cítil jsem se nesmírně statečný a vůbec hrdina, což je důkazem toho, že jsem pěknej vůl. Což je mi jasné až teď, jako obvykle dlouho po tom, co by moje poznání k něčemu bylo. Strkali jsme se se na náměstí před radnicí u stolečku s lejstry. Socialismus, Spojenectví, Svobodu a Suverenitu, to všechno jsme chtěli, taky jsme chtěli, aby naší politici věděli že „jsme s vámi, buďte s námi“ takže nás v Čierné neprodají, protože Ivan Sýkora podepsal rezoluci i s adresou. No jo, no.

Teď se mi to hodilo, ovšem, Němci zřejmě mají své zkušenosti, v podstatě se mě na nic neptali a vyplňovali kolonky o obavách z perzekuce kvůli politickému přesvědčení, což je docela sranda, moje přesvědčení není kapitalismus německého typu, ale socialismus typu českého, existuje vůbec něco takového? Zase si říkám, co tady vlastně dělám, teda v kapitalismu už nevidím strašáka, nevěřím už na hladové nezaměstnané spící pod mosty, kde jim krysy ohryzávají děti, jak jsem se dočetl ve starých Květech u nás na půdě, ovšem pořád mám nepříjemný pocit, že tady člověk vykořisťuje člověka, k čemuž mi táta říkal, že v socialismu je tomu naopak.

Vůbec se na mne nedívali, moc je nezajímalo, co říkám, ne že by nerozuměli, mám dojem, že to byli skoro sami Sudeťáci, mluvili sice mezi sebou německy, ale nevšiml jsem si, že by někdo překládal. Ten co se mě ptal, docela mladý chlap, takže asi vyrůstal tady, mluvil česky bez chyby a bez srandovního přízvuku, kterým se údajně Němci vyznačují. Vzpomněl jsem si, jak jsme se vyšklebovali chudákovi staré paní Němkyni a jak nám hrozila holí, ale to jenom když nebyl nikdo dospělý v doslechu, teda ne že bychom si nedovolovali v přítomnosti dospělých, kdo si nedovoloval byla ona, vždycky se pospíchavě odšourala, což nám přišlo ještě komičtější. No, teďko budu já mluvit srandovním přízvukem, jakže to je o těch božích mlýnech?

Přidali pak ke kolekci štemplů na ausvajzu, ten papír už je poněkud oškubaný, ale pořád tam ještě je trochu místa. Poslali mě pak do vedlejší místnosti s tabulkou na dveřích, kde stálo Američan Fund for Czechoslovak Refugees, což jsem nechápal, do Ameriky nechci, ne že bych trpěl představami, že Američané nějakým způsobem mohou za to, že přišli Rusové, teda kromě Jalty, o tom se v poslední době hodně mluví. Sféry vlivu, které Roosevelt odsouhlasil Stalinovi nás odsoudily do východního bloku, Iva říká, že byl senilní, což je docela možné, nedlouho potom přece umřel, ale tak nějak mám dojem, že snad kromě Churchilla na nás stejně nikomu nezáleželo. Že byl Patton v Plzni mě docela překvapilo, co mě nepřekvapilo bylo, že se vykašlali na Pražské povstání, Rusové chtěli osvobodit Prahu a tak asi Amíci neměli na vybranou, i když nás v dějepise učili, že Američani nepřišli, protože nechtěli. Co psali v Reportéru, bylo v tomhle smyslu silně poučné, povstalci Američany nechtěli, vedl je Smrkovský stejně jako vedl Lidové milice při Vítězném únoru. Nerozumím, proč ho pak vlastně zavřeli, snad že jim vadilo, že se Němci vzdali dřív, než přišli Rusové, takže se asi žádné osvobození nekonalo. Jediní Rusové, kteří údajně při pražském povstání bojovali proti Němcům, byli prý Vlasovci o čemž Reportér nepsal, říkala mi to máma. Nebyl jsem si jistý, kdo to vlastně Vlasovci byli, máma se o tom nešířila, ale později jsem slyšel, že to byli desertéři ze sovětské armády pod velením generála Vlasova. Nebylo mi jasné, proč vlastně bojovali proti Němcům, vždyť přece k nim přeběhli? Tohle všechno si ověřím, až se naučím číst anglicky, i když asi budu mít alespoň v prvních měsících jiné starosti. Možná, že to budou i léta, ale snad ne, já tak moc nepotřebuji, nemám zájem kutálet kuličku trusu, aby přerostla všechny ostatní. Mít kde spát, mít co jíst, co víc člověk potřebuje?

Ať je to, jak je to, do Ameriky jít nechci. Kanada dává kursy angličtiny se stipendiem, nevím přesně, jak dlouho, ale přinejmenším šest měsíců. Psal o tom Škvorecký v reportážích z Kanady v Listech, které se četly jako návod jak emigrovat. V Americe nic takového není, tam se musí člověk hned starat sám o sebe.

Dveře byly napůl otevřené a tak jsem nakoukl a pro forma zaklepal na futro. Seděl tam mladý chlapík v obleku. Na nohou měl kovbojské boty, což bylo vidět, protože je měl na stole, jak se na Američana sluší a patří. Jack v hospodě nohy na stůl nestrkal, to by ho asi Němci hnali.

„Tak pojďte dál!“ řekl nečekaně, což mi bylo úlevou, už jsem si říkal, jak se s těmi Amíky domluvím. Sundal nohy ze stolu, postavil se a protáhl, až to zapraštělo. Podal mi ruku a pokusil se mi dokázat, že je silnější. To se mu moc nepodařilo. Zatvářil se mírně mrzutě a otráveně a zase se posadil. Nohy zpátky na stůl nedal, seděl docela normálně i když rozvaleně na čemsi, co vypadalo černokožené a pohodlné s vysokým opěradlem za hlavou a opěrkami pro lokte. Židle, na kterou jsem se posadil já, byla docela obyčejná, žlutá, nepolštářovaná a odřená, taky byla nízká, takže jsem seděl s nohama skoro až u brady.

Začal jsem uvažovat, co by se asi stalo, kdybych se prostě zvedl a vypadl. Tak nějak mi atmosféra v téhle místnosti nevyhovovala. Chlapík mlčel a zkoumavě se na mne díval, pohupoval se na křesle a čekal. Tak jsem se usadil, jak pohodlně to šlo, což nebylo příliš a nasadil jsem tvrdě sebejistý úsměv, který obvykle užívám, když mám vztek.

Rozhlížel jsem se kolem sebe. Na zdi visel obraz prezidenta Nixona, hned vedle americké vlajky na tyči. Vlajka byla umně nařasená, jako že vlaje v pomyslném větru. Křeslo trochu vrzalo, ne moc ale byl to jediný slyšitelný zvuk. Připadal jsem si jako v bublině odděleně od normálního světa, teda pokud se dá slovo normální užít v této souvislosti. Svět ztratil smysl a tak jej musím najít. Mám dojem že to tady nenajdu, zas na mne přišel pocit „co tady dělám?“ Tenhle nafoukaný česky mluvící Amík jako z filmu o špiónech přispívá k pocitu neskutečna. Na stole byl rozměrný popelník z černého skla částečně zaplněný vajgly a tak jsem vytáhl krabičku startek a nový plynový zapalovač. Podíval jsem se tázavě na chlapíka, kývl a vytáhl z kapsy u saka zmačkanou krabičku chesterfieldek. Nabídl mi jednu a tak jsem si vzal a nabídl mu startku. Cvrnkl jsem do spodku krabičky, tentokrát to fungovalo, jeden naducaný bílý váleček poslušně vyskočil. Vzal cigaretu opatrně do ruku, jako by to byl živý granát, opatrně ji prozkoumal, očuchal ji jako pes hledající bombu v kufru, ale zřejmě se rozhodl, že jej nechci otrávit a tak si ji vstrčil mezi rty.

Škrtl jsem, modrý plamínek ochotně vyskočil, zázrak moderní techniky. Placatý stříbrný zapalovač s mrňavým plynovým hořáčkem jsem prvně viděl v rukou Oty, koupil si jej v Tuzexu za bony od tatínka, který montuje výtahy v Západním Německu. Svobodovi kupovali v Tuzexu všechno, od mouky po ponožky, prý to je levnější, což jsme jim všichni záviděli, absurdita státu s dvojí měnou mi nepřišla absurdní do té doby, než se o tom začalo veřejně diskutovat. Nejvíc mi vadilo, že Ota ani nekouřil, koupil si plyňák, aby mohl před námi machrovat. Koupil si i pálku-butterflajku, protože jsem ji měl taky, i když hraje pinčes asi tak jako kouří, teda vůbec ne. Jedna z prvních věcí, kterou jsem koupil v Německu byl krásný Ronson v krabici s plnicí bombičkou. Což vlastně ze mne dělá ekonomického emigranta, utekl, protože si nemohl koupit zapalovač.

Jak jsme tak spolu kouřili, já naparfémovanou ameriku a on smrdutou startku, ledy se bortily, dívali jsme se na sebe docela vlídně v solidaritě kuřáků. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Jerry Schwarz, tak to alespoň stalo na vizitce, kterou mi dal. Začal se mě ptát stejnými otázkami, na jaké odpovídám celý týden. Proč utíkám a proč nemohu zůstat a co hledám za štěstí v Německu, na což jsem jako obvykle odpověděl že nic, v Německu být nechci, dodal jsem, že nechci být ani nikde jinde v Evropě, což obvykle neříkám.

„Jenom prosím vás nevykládejte, že jste zapálil tank!“ říká s úsměvem. „Kdyby půlka lidí, kteří tady byli, to skutečně udělali, tak by byla půlka divize v plamenech!“

Vrtím hlavou, tank jsem nezapaloval. Pokud vím, tak shořel jenom jeden, někdo prý prorazil přídavnou nádrž krumpáčem, vstrčil tam noviny a zapálil je, což se mi nezdá, nafta špatně chytá.

„Třeba si ty všichni lidi vylezli na tank a rozsedli ho“, napadlo mě.

„To vám skutečně hodně lidí vykládá?“ Přikývl.

„Každý druhý. Taky vykládají o ozbrojeném odporu, ovšem, jsou poněkud vágní v detailech.“ Ušklíbl se a dodal: „Fantasie mají dost.“

Podíval se na mne docela přátelsky a zeptal se: „Proč zrovna do Kanady?“

„Austrálie bere, ale je to moc daleko, do Afriky nechci a tam stejně berou jenom manželské páry.“

„Nebo mladé muže ve vojenském věku“, tvrdí, což vím, že není pravda, ale nebudu se s ním hádat. Čekám, kdy přijde otázka, proč ne Spojené státy, takže odpovídám více méně mechanicky, sumíruji si odpověď, tedy snažím se, ale moc mi to nejde. Proč vlastně ne? Opravdu chci do Kanady jenom proto, že tam dávají kurs angličtiny se stipendiem? Jak tak automaticky odpovídám, zjišťuji, že mě nějakým způsobem vmanévroval k vyprávění o loučení se s Jessem. Vyptává se mě na Rusy, nechce věřit, že jsme na ně narazili tak blízko hranic, prý tam nejsou. Krčím rameny, vím, co jsem viděl.

„Jak to, že mluvíte tak dobře česky?“

Díval se na mne zkoumavě, už nevypadá moc nafoukaně. Viditelně přemítal, co mi má odpovědět. Pokrčil rameny a řekl: „Jsme krajané. Já se narodil v Reichenbergu.“

„V Liberci“, dodal, když si všiml, že se na něj dívám poněkud vykuleně.

Hrklo ve mně. Sudeťák! Něco se asi ukázalo na mé tváři.

„Nic proti Čechům nemám. Jsem jim spíš vděčný.“

No to je teda věc. Sudeťáci jsou pro mne landsmanšafty pochodující v koženkách a bílých punčochách, na hlavách tyroláčky, ženské v dirndlech, v rukou tyče s cedulemi se švabachem vytištěnými německými jmény českých měst a vesnic, bubny, píšťaly a vlající věci, které mi připomínají válečné Německo. Brečí, že byli vykopnuti a chtějí zpátky. Máma vždycky říkala: „Řvali, že chtějí zpátky do říše a tak maj, co chtěli.“ Taky vždycky nadávala, že jich u nás příliš mnoho zůstalo, prý se Němky nahonem vdávaly za české kluky, aby mohly zůstat. Což je do značně míry ironie, stačí se podívat na Západní Německo a na Československo. Odkud se teď utíká kam? Vždycky jsem viděl Sudeťáky jako revanšisty, co naši říkali, tak to byli samí nácci. Za to, co se jim stalo, si mohou sami. Jerry zrovna nevypadá jako nácek. Kolik mu mohlo v té době být? A co jeho rodiče? Odstěhovali se do Ameriky? Začínám mít dojem, že tohle je jedna z věcí, na kterou vlastně nemám právo mít názor. Co vím, respektive co si myslím, že vím, je hrozně málo. Na to, že žiji od narození v tom, co bývaly Sudety.

Odpovídám dál mechanicky, ptá se mě na věci, o kterých nechci mluvit, teda, nevadí mi říci, co vím o Rusech, ale co vím o našich klucích, si nechám pro sebe. Rozloučili jsme se přátelsky, potřásli si rukama, usmáli se na sebe, ale i tak jsem byl docela rád, když jsem odtamtud vypadl.

Před dveřmi na mne čekala Hanka.

„Tak co?“ ptá se mě a já nevím, co jí mám na to říci, o čem tohle vlastně bylo?

„Kluci říkají, že to je CIA“, povídá Hanka, a jo, je to možné i když mi není jasné, proč se vlastně se mnou bavil, v podstatě nic nevím.

A tak jsme šli k Jugošům na pivo, což jsme asi neměli, marek ubývá, ale co, zítra si snad už něco vydělám. Jedl jsem křupavoučké kuře, Hanka na mne dělala hladové oči, což jsem ignoroval, když jsem objednával, tak nechtěla.

„Jses lakomej! říká a já krčím rameny.

„Když chceš, tak to máš říct!“ říkám s kostí od stehna v ruce a tak se urazila, což mě momentálně nevadí, asi jsem lakomej, nerad se dělím o jídlo, které mám na talíři.

Takže jsme šli do lágru mlčky, teda ze začátku. Zastavili jsme se cestou v mrňavém krámku. Na pultu byla vyrovnaná řada obrovských lahví plných hnědé tekutiny. Barevná nálepka oznamovala, že se jedná o Pepsi, což je cosi jako Coca Cola, ale sladší. Taky je levnější a tak jsme si jednu koupili. Koupili jsme taky plechovku s frankfurtskými párky a žvýkačky, ty ploché zelené, co je u nás prodávají číšníci v hospodách za drahé peníze. Tady jsou laciné, stojí pár feniků. Krámek je sice mrňavý, ale čistý jako klícka, stejně jako vymydlená babička za pultem, která se na nás přátelsky usmívá. Zaplatili jsme, řekli auf vídrzén, zřejmě docela srozumitelně, protože nás taky aufovala a dankešénovala, takže jsme se necítili jako auslendři, ale jako turisti.

Napravo od louky vedoucí k lágru je fotbalové hřiště, lítali tam chlapi a kluci v zelených a bílých dresech a tak jsme se na ne chvíli koukali. Na lavičkách kolem hřiště seděly ženy, zřejmě manželky a fandily. Vedle hřiště bylo malé dětské hřišťátko s houpačkami a skluzavkami plné dětí, které se houpaly a sklouzávaly. Docela normální scéna plná normálně vyhlížejících lidí a tak jsme si sedli na lavičku opodál, otevřeli si bublinkatou Pepsi, ta na nás plivla a tak jsme ji za trest pili, říhali a dívali se. Fotbalisté to moc neuměli, ale hráli s nadšením. Občas někdo upadl, ale hráli na krásné zelené na krátko ostříhané trávě, takže nedopadli jako já, když jsme hráli na hřišti Slovanu u Nisy, to je pokryté škvárou a každé dopadnutí znamená jizvu. Na koleně mám jednu velikou a černou, kdesi uvnitř musí být kus škváry, což jsem si asi měl nechat vytáhnout, na Západě se platí za lékařskou péči, takže to bude nějaký čas trvat, než budu moci jít k doktorovi. Než jsme utekli, tak jsme šli k zubaři, ti jsou prý na Západě hrozně drazí, takže jsem vyspraven, alespoň na čas. Co bude pak, se uvidí.

Z ničeho nic se k nám přibatolilo tak tříleté dítě, zřejmě chlapeček, pokud Němci taky oblékají kluky do modrého, jinak se to nedá ještě poznat. Fascinovaně se na mne díval modrýma očima přes celý obličej, asi kvůli fousům, to občas děti dělají. Usmál jsem se na něj, Hanka taky. Natáhla ruku a pohladila jej, teda pokusila se jej pohladit, ale chlapeček z ničeho nic zmizel. Žena v bílých letních šatech se srolovaným copem na vršku hlavu se odkudsi zjevila, čapla chlapečka, neřekla ani slova a odkráčela. Hanka zrudla, zvedla se, chystala se něco říci, ale co? Nicht šprechen dojč a tak jsem šli pryč, bezvadná nálada pryč.

Drželi jsme se za ruce a šli soumrakem, slunce na obzoru blblo zlatem a purpurovitostí, tou cestou je západ, na východě prázdná zčernalá obloha, no nic.

Došli jsme k bráně, vytáhli ausvajzy, na což vrátný reagoval nečekaně. Můj vrátil, ale Hančin si nechal, cosi brebentil a tak jsme se blbě usmívali a krčili rameny, ale naštěstí se odkudsi zjevil Simon.

„Co chce?“ zeptal jsem se ho. Viditelně se něco dělo, teda, doufám, že nic špatného. Simon chvíli konverzoval s vrátným, ten mu dál do ruky žlutý kousek papíru.

„Máte výzvu na poště“, řekl Simon. „Pro Hanu Nezbednou“.

Hanka mu vytrhla papír z ruky a snažila se luštit, co to říká, což se jí moc nedařilo.

„Někdo tě volá“, vysvětloval Simon.

„Víš, kde je pošta?“ zeptal se.

Zavrtěli jsme hlavami. Simon vzdychl a řekl „Já vás tam zavedu. Musíme jít rychle, za chvíli zavírají“ a tak jsme letěli zase po louce. Fotbalisti už tam nebyli, ani děti na hřišti. Z parkoviště na druhé straně odjížděla auta, jedno za druhým, šátraly žlutými kužely světel ve tmě jako slepec bílou holí a odjížděly, nejspíš domů, což jsem jim záviděl.

Dorazili jsme k poště, sice za deset minut zavírali, ale dveře byly ještě odemčené. Simon dal cedulku do rukou nepříjemně se tvářící frau, ta štěkla na Hanku a ukázala na kabinku u zdi. Měl jsem potřebu tu bábu poslat do prdele, ale jak se to dělá bez znalosti jazyka?

Díval jsem se na Hanku zasklenými dveřmi u kabinky. Měla v ruce sluchátko, na obličeji radostně nešťastný výraz a tekly jí po tvářích slzy. Kabinka byla zvukotěsná, takže jsem neslyšel, co říká, ale Hančin obličej mluvil sám za sebe. Určitě ji přemlouvají, ať se vrátí, tak mě napadá, že nás, teda ji, vlastně mohou donutit se vrátit, není ještě plnoletá, takže jsem ji asi unesl, i když ani já nejsem plnoletý, teda podle místních zákonů. Doufám, že jedenadvacáté narozeniny budu slavit už v Kanadě, ale asi ne, pokud to skutečně budou tři měsíce, tak tam budeme v listopadu. Budeme, teda doufám, že tam nebudu sám, zároveň si tak trochu přeji, aby tomu tak bylo, cítím břímě odpovědnosti na ramenou a znovu si umiňuji, že budu třeba žrát sračky, ale Hanka bude v suchu a v bezpečí, dokáži to? Jak mám vědět, nikdy jsem se o sebe nemusel starat, když jsme někam jeli, tak vždycky všechno vyřizoval táta, později to dělal Jesse, já se vlastně vždycky jenom vezu. Takže se to naučím, nějak.

Elektrické hodiny na zdi luply, velká ručička oznámila, že je čas zavřít. Frau zvedla část pultu na pantu, prošla skrz a rázně jej zabouchla. Přistoupila k budce viditelně s úmyslem nás vyhodit, ale když viděla Hanku, tak se zarazila. Nic neříkala, přitáhla si židli a sedla si. Nespustila přitom oči z Hanky.

Simon se kamsi vytratil takže jsme tam byli sami, Hanka v budce, já u dveří a frau na židli. Měla v ruce malý bílý kapesníček, se kterým si občas osušila oči. S úžasem jsem se na ní díval. Napadlo mi, že asi má taky dceru a tak chápe jaké to je.

Hanka zavěsila sluchátko. Stala před telefonem a dívala se před sebe nevidoucíma očima. Zdálo se mi že tam stojí celé hodiny, vnímal jsem to sousoší, Hanka jako obraz Žalu, frau Soucitu a já, no, jako obvykle jsem pozorovatel, jsem a nejsem součástí obrazů, dívám se zvenčí, což neznamená že necítím, spíš si to nechci, nemohuu dovolit.

Hanka vyšla ven z kabinky, tiše za sebou zavřela dveře, červené fleky po tváří pokryté rozbrečenou černou maskarou, červený nos a odhodlaný obličej. V té chvíli jsem věděl, že poslední překážka je překonána, tedy poslední, co se týče odchodu, těch ostatních je víc než dost, ale to se už nějak poddá, Bůh se prý stará o idioty a tak to nějak dopadne.

„Bylo to hrozný?“ zeptal jsem se zbytečně. Vrtěla hlavou, ani prý ne, ale vidím ji na očích, že spíš jo, než ne.

„Co ti říkali?“ ptám se, i když mám dobrou představu co. Určitě chtějí, aby se vrátila. Nepamatuji, že by kdy Hanka mamince odmlouvala, je to sice dobrá ženská, ale taky je ženským generálem, diriguje všechny lidi kolem sebe jako krotitel koní, jemně praská bičem kolem uší a všichni poslušně krouží pilinami žlutou manéži směrem, který určí. Rozhodla za Hanku, že musí na průmku, protože dvanáctka je na nic, neptala se jí. Taky jí nařídila, že se mnou nesmí chodit, takže vlastně jo, jednou jí neposlechla. Sice mi dala kopačky, ale pak se vrátila, my patříme k sobě a basta, o tom, že se nevrátí domů, už nepochybuji, ale bude to těžké.

„Maminka říkala, že mají výborné známé v Německu, snad i nějaké příbuzné.“ A tak jsem se dozvěděl, že Hanka je částečně Němka po mamince, což je neuvěřitelně, maminka sice mluví perfektně německy, ale Němce nesnáší, často vypráví, co zkusili od Sudeťáků těsně před válkou, když žili v Ústí nad Labem, prý optovali pro českou národnost, takže Sudeťáci jim rozbíjeli okna a plivali na ně na ulici. Odtamtud šli do Uherského Hradiště, kde žili tatínkovi rodiče, Moravané, kteří Němce nemusí. Asi si užila svoje. Vlastně měla být odsunuta, což je teda gól, nemluví o Sudeťácích jinak než jako o verbeži. Zřejmě by to pro nás bylo v Německu lehčí, práce by byla, někdo by se o nás postaral. Taky by to znamenalo, že by nás její rodiče často navštěvovali, tatínek je komunista, lektor v Socialistické akademii, maminka poslankyně, takže by u nás byli pečený vařený. Hrůza!

Šli jsme zpátky do lágru, mlčeli jsme ale naše ruce byly propletené jako vánočka, není co říci, bod nenávratu byl dosažen, což si oba uvědomujeme. Počítám, že až v této chvíli se emigrace stala skutečností, to před bylo spíš hraní si, dvě děti utíkající z domova s ranečkem s buchtami a plyšovým medvídkem, protože se zlobí na rodiče.

Vrátný ani nezvedl oči od novin, kývl, už si nás asi pamatuje, takže přece jenom někam náležíme, i když jenom dočasně. Dovedl jsem ji k ženské ubikaci, ráno musím brzo vstávat a tak jsme se jenom zběžně políbili, chutnala slané a hořce a já nevěděl co říci a tak jsem více méně utekl.

Ležel jsem pak v posteli a nemohl jsem usnout jako vždycky, když vím, že bych spát měl, díval jsem se ve tmě do stropu ve snaze vyprázdnit si mysl, ale moc se mi to nedařilo. Všude kolem se ozývaly zvuky spících lidí, se kterými nemám nic společného, teda nic kromě faktu, že jsme emigranti.

Emigrant, to slovo vždycky pro mne znamenalo urážku, emigrant rovná se zrádce, rovná se zběh, lidi, kteří necítí lásku k zemi, ve které se narodili. Nikdy jsem neměl potřebu žít někde jinde, domov je jenom jeden, všechno ostatní je cizina, ať už přátelská nebo nepřátelská, což jsou výrazy, kterých význam se nějakým způsobem prohodil, přítel je nepřítelem a nepřítel stále ještě nepřítelem, ale to si musím odvyknout, budu jedním z Nich, z těch lidí, kteří žijí v zemích, které... ale vlastně nevím, co je pravda a co lež, co propaganda a co skutečnost. Připadám si jako krab-poustevník, který opustil svou ulitu a zatím ještě nenašel jinou, jsem měkký a bezbranný jako novorozené miminko, vnímám svět kolem sebe očima, které se ještě nenaučily dívat, tvary bez významu, barvy bez souvislostí, důvěrně známá ulita kdesi za obzorem a žádná jiná v dohledu. Ta stará ulita, do které mě nacpali rodiče a společnost, stejně moc nepasovala, byla mi občas těsná a páchlo tam, což jsem si uvědomil, až když jsem se z ní vysoukal. Dívám se na hromadu sutin, které zbyly z Domu, ve kterém chci žít, znal jsem tam každý centimetr zdi, pohled z oken, ale ten lhal, ve skutečnosti okna vedou na jako živý třírozměrný obraz z tlustého plastiku jako pohlednice pana Lochmana, fiktivní skutečnost, obraz, který byl kýmsi nastrčen, samé lži, všude samé lži a iluze. Jak vím, že to, co vidím teď, vyhozen na vítr a déšť, je skutečnost? Že to není laterna magika, obrazy promítané na plátno neviděným promítačem? Nevšímejte si toho muže za oponou, ale já ztrácím zájem o obrazy v nadživotní velikosti a pátrám po původu a původci, nechci vyměnit jednu iluzi za opačnou, ale stejně iluzorní. Pilát Pontský se ptá co je pravda, nedokáži odpovědět, není odpovědi, jsou jenom otázky.

Cihly, které leží všude kolem v neladné hromadě, musím vzít a budovat znovu, podle jiného plánu, to je na mně. Latrínu nebo palác? To kdybych věděl, moc bych se chtěl s někým poradit jak na to, ale každý říká něco jiného, drží v rukou plány a křičí „to je vono“, ale já plán nemám, jenom ušmudlaný kus papíru počmáraný nesmyslnými spirálami vedoucími odnikud nikam.

Pak stejně usínám, přes změť obrazů a slov bez významu, spím a vím, že spím, protože stojím na hřebenu Jizerských hor a dívám se na rozzářená světla města Liberce, vedle mne Jesse, Cikán, Honza a Božka a tak cítím nesmírnou radost, že jsme zase spolu, vyrazíme na vandr do lesů, zapálíme oheň a budeme vést řeči a pak zpívat, silný jistý hlas Jesseho bude vést a my se připojíme ve sboru, který do nás tak dlouho vtloukal: „za řekou kde leží Mexiko“.

„No jo, to je hezký, ale jak se odsud dostaneš zase ven?“ kdosi se ptá, Jesse se převlékl do uniformy plné psích hlav, u nohy černá obrovská potvora, cení na mne hladové bílé tesáky v úsměvu, který hrozí, a já se budím pokryt chladným potem, spadla klec, zaklapla závora, určitě o mně vědí, že jsem šel do utečeneckého lágru a že jsem poskytl informace nepřátelské mocnosti, takže pas pryč, není cesty ven...

Zjišťuji, že jsem na posteli v lágru, Simon vedle hlasitě pšouká a mně ten smrad ani nevadí, zavírám oči a usínám spánkem beze snů.

(pokračování příště)

Zpátky