Listopad 2006

Česko, energetický dinosaurus

Martin Uhlíř

Z hlediska emisí CO2 funguje česká ekonomika nejhůř v OECD. Představme si nepravděpodobnou situaci: jednotlivé státy se mezi sebou dohodly, že tvrdě zakročí proti „klimatickým provinilcům“ – tedy zemím, jejichž ekonomika chrlí do ovzduší zbytečně velké množství skleníkových plynů a značně tím přispívá ke globálnímu oteplování. Kdo přijde na řadu jako první? Možná Česká republika. Alespoň pokud by se akce světového společenství řídila zprávou OECD environmental performance review: Czech Republic, vydanou v Paříži v roce 2005.

Zpráva totiž přináší informace o tom, za jakou „emisní cenu“ dokáží státy OECD vygenerovat svůj HDP. V exkluzivním klubu, kam patří většina Evropy, Severní Amerika, Japonsko a některé další země, jsme na tom úplně nejhůř. Důvody jsou dva: průmysl, který neumí šetřit energií, a zastaralé uhelné elektrárny. Obdobná zpráva Mezinárodní agentury pro energii z téhož roku k nim připojuje ještě třetí příčinu: nečinnost české vlády, která s tímto problémem nic nedělá.

Do třetice zmiňme nejnovější studii, počátkem září zveřejněnou hnutím Duha. Je o českých uhelných elektrárnách, které představuje jako neefektivní prehistorická monstra vyrábějící energii jen za cenu obrovských emisí oxidu uhličitého (CO2). Vůbec nejhůř je na tom elektrárna Vřesová na Sokolovsku, kolos využívající starou technologii zplynování hnědého uhlí. Ovšem hnědé uhlí polykají také kotle téměř všech ostatních tepelných elektráren v zemi. Nelze je přitom spalovat tak efektivně jako kvalitnější uhlí černé, a důsledkem jsou proto i vyšší emise.

Převážnou většinu „uhelné“ elektřiny dodává na trh společnost ČEZ. Dohromady tato firma odpovídá asi za třetinu všech emisí CO2 v Česku. Elektrárny ČEZ se blíží k hranici životnosti, bude tedy hodně záležet na tom, co s nimi firma v příštích letech podnikne. Kdyby část z nich nahradila zdroji, které jsou z hlediska globálního oteplování méně škodlivé, třeba elektrárnami spalujícími zemní plyn nebo biomasu, mohla by se situace začít měnit k lepšímu.

Rozhodne Brusel

Zajímavé je, že Česku jeho pozici nekorunovaného krále energetických dinosaurů nikdo příliš hlasitě nevyčítá. Jedním z nástrojů k omezení emisí je totiž Kjótský protokol, který je k postkomunistickým zemím víc než milosrdný. Průmysl většiny států bývalého sovětského bloku prošel po pádu komunismu tak hlubokou proměnou, že požadavky protokolu v podstatě předem splnil. Navíc žádné sankce za porušení protokolu neexistují.

Lépe by mohl fungovat druhý z nástrojů, systém obchodování s emisemi, který Evropa nedávno zavedla. Státy mají přiděleno určité množství emisí, které smějí vypustit do ovzduší. Tento tzv. emisní limit si každá země vytváří sama, Brusel jej ale nemusí schválit. Na povolené emise dotyčná země vydá povolenky, které přidělí jednotlivým podnikům, většinou zdarma. Firmy pak stojí před volbou, zda povolenky využijí, tedy nechají „proletět komínem“ v podobě emisí, nebo zda zavedou modernější technologii, povolenky ušetří a prodají je na trhu. K ochraně ovzduší tedy vedou manažery nikoli obavy z důsledků globálního oteplování, ale prostá snaha ušetřit či vydělat peníze. Kdyby pravidla hry porušili, čekají je velmi přísné pokuty.

Aby to mohlo fungovat, musí být splněno několik podmínek. Především nelze vrhnout povolenek na trh příliš mnoho, jinak se je všichni snaží prodat a povolenky se mění v bezcenné cáry papíru. Právě to se nedávno stalo: prakticky všechny evropské státy si v Bruselu pro první tříleté období 2005–2007 vymohly právo vypustit do ovzduší podstatně více emisí, než kolik pak skutečně vyprodukovaly. Výsledkem byla záplava povolenek a letos na jaře se trh kvůli tomu málem zhroutil. Nyní se pomalu zotavuje.

V lednu 2008 začíná druhé kolo evropského obchodování s emisemi a jednotlivé země se v současnosti postupně utkávají s Evropskou komisí v souboji o to, kolik povolenek budou moci vydat. Česká republika ale zatím do Bruselu žádný návrh nedodala, ač tak měla učinit do konce června. S kartami, jež se nyní v Bruselu rozdávají, se bude hrát až do roku 2012. Jestliže se Komise poučí z chyb a projeví neústupnost, začne se změnou klimatu mnohem účinněji bojovat „neviditelná ruka trhu“, byť uvedená v činnost byrokratickým rozhodnutím.

Pokud jde o Českou republiku, neústupnost se Evropské komisi vyplatila už v kole prvním. Čeští politici přišli s požadavkem vypustit do ovzduší ročně 107 milionů tun CO2. Jinak to nejde, tvrdili. V Bruselu jim však moc nevěřili a žádali důkazy; nakonec Praha dokázala obhájit pouze 98 milionů tun, jež Brusel schválil.

Loni ovšem česká ekonomika zůstala hluboko pod tímto limitem, vychrlila do ovzduší „jen“ 82 milionů tun CO2. Projevil se v tom právě blahodárný vliv obchodování s emisemi, který dovedl podniky k úsporám. V energetice spočívaly v tom, že podniky sice nevyrobily méně elektřiny, snažily se ale intenzivněji využívat „čistší“ zdroje – třeba ve špičkách.

Má se tedy emisní limit pro příští léta dále zpřísňovat? Podle Kláry Sutlovičové z nevládní organizace Centrum pro dopravu a energetiku rozhodně ano. V roce 2004 přijala vláda národní klimatický plán, který žádá, aby ČR do roku 2020 emise CO2 výrazně snížila. To ale nelze udělat ze dne na den, mělo by se tedy začít už teď. Český emisní limit pro léta 2008–12 by proto neměl přesáhnout 68 milionů tun CO2, jinak se křivky v grafech emisí nepodaří včas otočit a hrozí vážné nebezpečí, že plán nesplníme.

ČEZ: dinosaury zavřeme

Ať už bude verdikt Bruselu jakýkoli, vedoucí mediálního odboru společnosti ČEZ Ladislav Kříž vidí budoucnost optimisticky. Jeho firma hodlá některé uhelné elektrárny modernizovat, jiné zavře a postaví místo nich nové, čistší. Část uhelných elektráren má zaniknout bez náhrady. V tom, co hnědé uhlí vystřídá, ČEZ zatím nemá jasno – může to být zemní plyn, alternativní zdroje, jaderná energie či dražší černé uhlí ze zahraničí. Během příštích dvaceti let by díky kombinaci všech těchto opatření mohl ČEZ ušetřit 30–40% všech svých emisí.

Jsou to ale reálná čísla? Hnutí Duha ve zmíněné studii tvrdí, že ČEZ žádný útlum uhelných elektráren ve skutečnosti neplánuje; naopak, pokud dojde k tolik diskutovanému prolomení limitu těžby, kapacita uhelných elektráren se mírně zvýší. „V mezidobí snad, do roku 2030 ale opravdu chceme snížit kapacitu na polovinu,“ slibuje Kříž. Z hlediska národního klimatického plánu by ovšem mohlo být pozdě.

Přes protichůdná vyjádření se všichni oslovení v jednom shodují: správně nastavený obchod s povolenkami může plány energetických firem velmi významně ovlivnit. Česká vláda by si proto měla dobře rozmyslet, jaké číslo do Bruselu pošle. Čím nižší limit, tím větší tlak na firmy, aby změnily své chování.

Fosilní faktor dinosaurů

Hnutí Duha spočítalo takzvaný fosilní faktor (ff) českých uhelných elektráren, který udává, kolik tun CO2 daná elektrárna vypustí do ovzduší při výrobě jedné megawatthodiny. Nejhůř dopadly elektrárny Vřesová (ff = 2,49; provozovatel Sokolovská uhelná), Mělník 1 (ff = 1,76; Energotrans) a Hodonín (ff = 1,41; ČEZ). Pro srovnání, fosilní faktor průměrné britské či americké elektrárny na zemní plyn se pohybuje kolem 0,5. Více na www.hnutiduha.cz/dinosauri.

(Respekt, www.respekt.cz)