Listopad 2006

Chceme lék na neštovice

Martin Uhlíř, Tomáš Sachr

S profesorem Antonínem Holým o jeho výzkumu. V jednom rozhovoru jste řekl: „Jestli se sebou tato civilizace nedokáže něco velice rychle udělat, bude s námi zle.“ Jaké katastrofy hrozí?

To nejsou katastrofy, říkám tomu syndrom šedesáti let míru. Lidé přestávají mít strach. Nedávno jsem psal úvahu o tom, co všechno jsme museli prožít, od německého bombardování po ruské vojáky a normalizaci. Ačkoli je dobře, že dnešní mladí mít strach nemusí, je chybou, že si neváží každodenních obyčejných věcí. Drogy a další problémy s tím pak souvisejí.

Lékařská péče je díky vědě neustále kvalitnější, nezpůsobuje to ale paradoxně snižování naší obranyschopnosti?

To ano. Ale není to tak, že bychom se snažili pomáhat, a tím všechno zhoršovali. Problém je, že si lidi nemusí dávat pozor. Na všechno je tu nějaké řešení, lék. Všichni na to spoléhají. Obranyschopnost ovšem opravdu klesá, dnes někdo kýchne a vy to hned chytnete. Kdyby přišel SARS nebo nějaká vážná chřipka, rozšíří se to tu okamžitě. Poslední velká chřipková epidemie byla v 60. letech. A byla pořád ještě malá ve srovnání s tím, co by se mohlo stát.

Hrozí epidemie rozsahu španělské chřipky?

Už asi ne. Tehdy žádné léky nebyly, dnes přece jen jsou.

Mohou nebezpečnou epidemii obrovských rozměrů vyvolat i teroristé?

Jistě. Vezměte třeba neštovice. Ani se nemusí jednat o pravé, stačí opičí neštovice, monkeypox, příbuzný virus pravých neštovic. Příznaky jsou stejné, ale úmrtnost je nižší. K tomu, aby nastala katastrofa, to ale stačí. Vakcína proti pravým neštovicím sice existovala, dnes už se s ní ale neočkuje. Moje generace očkována byla, ovšem bůhví, jestli máme ještě hladinu protilátek na dostatečné úrovni. Možná se s očkováním zase začne, protože to nebezpečí tady je. Říká se, že z ruského ústavu nedaleko Novosibirsku, kde dodnes virus uchovávají, se jedna kultura ztratila. Ale s jistotou to nikdo neví. Je snadné takový virus rozšířit.

Protizbraň by mohl hledat i váš ústav. Šlo by o vývoj nové vakcíny, nebo léku?

Léku. Náš první preparát, cidofovir, je velmi účinný proti neštovicím, zatím nejúčinnější vůbec. Americká vláda si udělala zásoby.

Budete pracovat s virem pravých neštovic?

Ne, jde to i bez toho. Virus bychom tu mít nemohli, to by znamenalo stupeň ochrany P4. Všichni například musí mít skafandry. K něčemu takovému nemá v Česku nikdo oprávnění.

Váš přípravek Truvada je prý nejúčinnější lék proti AIDS na světě. Je to pravda?

Sám o sobě není. Používají se ale kombinace účinných látek a v nich je pak výsledek docela slušný, jak se zdá. Dokonce se uvažuje o tom, že by se užíval preventivně. To se mi ale příliš nelíbí, protože by to mohlo vést k dalšímu zvýšení promiskuity. Ale například pracovníkům zdravotnických zařízení by mohl být užitečný, chránil by je před nákazou, pokud se při práci s infikovaným materiálem náhodou poraní.

Sledujete, kam všude se vaše léky dostávají a jaký konkrétní užitek přinášejí?

Sledovat konkrétní případy se nesnažím, řadu informací ale dostávám, například o využití těchto přípravků v Africe. Ačkoli tam fungují i programy bezziskového prodeje léků, má z nich užitek pouhých 35 tisíc lidí v celé Africe. Tamní vlády se o to nestarají, hlavně že je dost peněz na zbraně.

Čím to je? Jsou léky příliš drahé?

Je za tím spíš lhostejnost, malá informovanost lidí a nedostatečně fungující zdravotnický systém. Firmy se zisků vzdaly, problém byl ale s tím, aby se léky neprodávaly zpátky do západních zemí. To se potom vyřešilo změnou barvy tablety, určené pro africké země.

Vaše objevy se proto zatím vždy uplatnily ve Spojených státech, nikdy u nás. Dočkáme se okamžiku, kdy bude česká firma schopna vyvinout světový lék?

Myslím, že dlouho nebude a ani jinde v Evropě k tomu vhodný partner není. Náš výzkum, který vede k objevu účinné látky, není zdaleka tak nákladný jako následný vývoj léku. Je to, řekněme, deset procent všech nákladů.

Jsou vaše léky dostupné českým pacientům?

Jsou. Jejich ceny se sice pohybují kolem 700 USD na měsíc a nemocnice na ně nemají, ale pokud vím, když si pacient dupnul, zatím je vždy od pojišťovny dostal.

Jste mezinárodně úspěšný badatel, přesto jste dosud musel v Česku neustále žádat o granty, abyste mohl financovat svůj výzkum. Neměli by lidé ve vašem postavení dostávat peníze jiným mechanismem?

Měli by dostávat tolik, aby nebyli na grantech existenčně závislí. Když není rozpočet ústavu dostatečný, je v jeho zájmu, aby grantů bylo co nejvíce, a píší se ostošest. Potom lze ale těžko hovořit o nějaké koncepci. Osm let jsem dělal ředitele tohoto ústavu a nemohl jsem žádnou koncepci prosadit, protože jsem byl neustále závislý na penězích z grantů. Rozpočet nestačil ani pro základní potřeby, jako je elektřina nebo voda. Sám jsem ale zakládal akademickou grantovou agenturu, takže mám ke grantovému systému určitý vztah. Proto mi možná tyto problémy vadí víc než jiným lidem. Soutěž je zdravá, do některých věcí bychom se však pouštět neměli. Můžeme dělat výzkum vesmíru, ale nemůžeme chtít, aby se celý financoval v Česku. Každý z vědců se snaží, aby mohl pracovat v rodné zemi, ale to zkrátka nejde, trochu realismu by nám neškodilo.

Chybí u nás tedy nějaká koncepce, která by určila, kam by se česká věda měla ubírat?

Těžko si představit, že by nám současní politici měli říkat, co dělat máme a co ne. Vědci sami by měli mít trochu soudnosti. Dobrým příkladem je česká egyptologie, což je obor, na který by tu asi peníze nebyly, egyptologové je ale shánějí především venku a jsou velmi úspěšní.

Získali jste nedávno peníze na výzkum od firmy Gilead Sciences. Zaplatíte svoje spolupracovníky lépe, než jsou placeni dnes? Přivedete nějaké experty ze zahraničí?

Rozhodně zaplatím našim víc, ale nebude to dvakrát tolik, než mají. Z té částky lze věnovat na platy maximálně 25 %, takže těžko přivedu někoho ze Západu. Výhoda je hlavně v tom, že nemusím žádat o granty. Nějaké sice podávat budeme, ale už ne tolik. Dříve na mně totiž záviselo všechno, třeba doktorandi. Dnes peníze máme, takže i kdybych nebyl, finance nezmizí. To je pro mě určité uklidnění.

Měli by dnešní mladí jezdit víc za hranice?

Myslím, že jezdí až dost, jde o to, jestli se také vracejí. Často svými odborníky živíme státy daleko bohatší než ten náš. My tu v ústavu máme, řekněme, sto doktorandů, kteří dříve nebo později musí vyjet ven, a když se nám z nich třetina nevrátí, bude to špatné.

Jak je motivovat, aby se vrátili?

Měl bych asi říci „vytvořit jim vhodné podmínky“ nebo něco podobného. Myslím ale, že je to nesmysl. Když někdo chce, vhodné podmínky má v Česku až běda, a to se týká i finančního ohodnocení. Řekl bych, že mladé přitahuje celková snadnost života na Západě. Spojené státy nebo Německo tak získávají spoustu odborníků doslova za nic, platili jsme to my. Je otázkou, jestli by se to vyřešilo například školným.

Mělo by se zavést?

Jeví se mi to jako jedno z řešení. Musel by vzniknout systém sociálních podpor a další opatření, což by nebylo jednoduché. Možné by to ale bylo.

Prý jste přestal jezdit autem kvůli pirátským poměrům na silnicích. Co říkáte novému silničnímu zákonu?

Ten zákon by měl především dostat šanci, aby nějakou dobu fungoval v praxi. Je hloupost chtít ho hned měnit. Je v pořádku, že je přísný. V některých případech by mohl být dokonce ještě přísnější; zůstává například otázkou, zda sebrat opilému řidiči doklady nebo rovnou klíčky od auta. Tak to dělají Američané. Když si pak pro klíčky druhý den přijdete, dostanete pokutu, kterou si zasloužíte.

Mohl byste něco říci o tom, jak se vám v 50. letech studovalo?

Když jsem dokončil základní školu, přemlouvali mě, abych šel na horníka. Říkalo se, že na horníky musí jít jenom ti nejlepší. Platilo heslo „já jsem horník a kdo je víc“. To jsem měl ještě pionýrský šátek, pak jsem maturoval ve svazácké košili, to taky muselo být. Mého spolužáka, pozdějšího slavného režiséra loutkového filmu, vyhodili ze všech škol „mocnářství“ těsně před maturitou, protože si pitomec nakreslil na lavici obrázek Zápotockého a poněkud mu zvětšil už tak velké uši. V té třídě pak byla schůze partajního výboru a byl malér. On musel k soudu.

(Respekt, www.respekt.cz)