Listopad 2006

Vítejte v klubu

Martin Uhlíř

Jak přišla Severní Korea k atomovým zbraním. Byla to upřímná diskuse nesoucí se v přátelském duchu, občas zazněl i žertovný tón. Zhruba těmito slovy popsal americký specialista Siegfried Hecker setkání se severokorejskými vědci zabývajícími se vývojem jaderných zbraní. Z cesty do stalinistické země se před necelými třemi lety vrátil velmi překvapen. Severokorejci mu řadu věcí ochotně ukázali, a dokonce se ho usilovně snažili přesvědčit, že udělat bombu je pro ně hračka.

Pracovníci jaderného střediska v Jongbjonu nedaleko severokorejské metropole tehdy dobře věděli, že nehovoří s žádným amatérem, ale s předním světovým odborníkem na atomové zbraně. Severní Korea ostatně Heckera a další experty na návštěvu Jongbjonu sama pozvala a jistě ji nijak nepřekvapilo, že americký specialista po příletu zpět do USA zamířil rovnou do Senátu, kde na uzavřeném slyšení referoval o tom, co viděl. Celá akce tedy připomínala pečlivě inscenovaný vzkaz: nepodceňujte nás.

Jinak totiž Heckerovy zážitky nelze vysvětlit. Nejbizarnější věc se udála u chladicí nádrže, v níž spočívalo 8000 ocelových nádob; byly zkonstruované za americké peníze a měly obsahovat vyhořelé jaderné palivo. Ty nádoby jsou prázdné, řekl však Heckerovi jeho průvodce Ri Hong Sop, ředitel nukleárního komplexu. A nijak se netajil tím, jaký osud potkal obsah kontejnerů: stal se zdrojem plutonia pro výrobu bomb. Hecker řediteli příliš nevěřil, protože některé nádoby vypadaly neporušeně. A tak mu Sop nabídl, aby si jednu z nich náhodně zvolil. Americký specialista mu vyhověl a ředitel pak nechal příslušný kontejner otevřít. Byl skutečně prázdný.

Příběh, který počátkem roku 2004 vylíčily časopisy Nature a Science, pokračuje: později ředitel svému hostu dokonce dal do ruky malý kousek kovu uzavřený ve skle (i přes sklo trochu hřál) a prohlásil, že jde o plutonium v kvalitě, která umožňuje použití pro atomovou bombu. „Nesmím vám prozradit (jak jsme jej vyrobili), ale to víte, je to stejná látka, jakou používáte vy,“ řekl mu tehdy. Hecker, bývalý šéf proslulé laboratoře v Los Alamos zaměřené na vývoj jaderných zbraní, je profesí metalurg. I když nemohl provést žádné měření, usoudil tenkrát, že si jeho hostitel nejspíš nevymýšlí.

Celkově ovšem zůstal Hecker rezervovaný: jadernou zbraň neviděl a není zcela jisté, že ji Severokorejci opravdu dokáží vyrobit – takové bylo patrně jádro zprávy, kterou předal senátorům. Události z minulého týdne ovšem ukázaly, že jeho skepse byla oprávněná jen částečně. Kim Čong-ilův režim cosi odpálil v podzemním tunelu, s největší pravděpodobností plutoniovou bombu. Atomová nálož patrně neexplodovala tak, jak měla, výbuch byl slabý. Nicméně teroristům by nepochybně stačil. A severokorejští vědci mohou chyby odstranit. „Ti lidé byli naprosto kompetentní, o tom není pochyb,“ řekl o nich Hecker po návratu časopisu Nature.

Atomový dinosaurus

Počátky jaderného programu KLDR sahají do 60. let. Komplex v Jongbjonu tehdy vybudoval Sovětský svaz. Postavil tu mimo jiné jeden malý pokusný atomový reaktor (dnes už nepracuje) a zároveň na svém území vyškolil řadu severokorejských specialistů.

V roce 1979 země diktátora Kim Ir-sena zahájila vlastní jaderný program, v jehož rámci začala stavět další tři reaktory. Dokončila ale zatím jen jeden, opět v Jongbjonu. Inspirovala se přitom nikoli v SSSR, ale v prehistorii jaderného průmyslu Británie; výzkumný reaktor, který Severokorejci postavili, je dokonalou, byť zmenšenou kopií zařízení, jež v roce 1956 začalo pracovat v Calder Hall v severozápadní Anglii. KLDR jej i dnes provozuje se všemi neduhy a riziky, jimiž se tento dinosaurus atomového věku vyznačuje.

Odborníky z KLDR ovšem zajímaly úplně jiné věci než jaderná bezpečnost; rozhodlo jednak to, že podrobné plány reaktoru byly volně dostupné, a jednak skutečnost, že se tento typ „atomové pece“ hodí k produkci plutonia. Stalinistický režim mohl v Jongbjonu do dnešního dne získat materiál k výrobě několika bomb; odhady nejčastěji hovoří o jedné až pěti pumách. Důležité přitom je, že reaktor v letech 1994–2003 nepracoval. Americká vláda se totiž počátkem 90. let dozvěděla, že KLDR skutečně získává z vyhořelého jaderného paliva plutonium, a pohrozila vojenskou akcí. Severokorejci pak souhlasili s vyjednáváním, a nakonec svůj jaderný program zastavili.

V roce 2002 se však ukázalo, že vodí mezinárodní společenství za nos. Reaktory v Jongbjonu, pečlivě zapečetěné a monitorované kamerami Mezinárodní agentury pro atomovou energii, skutečně stály, stejně jako linka na přepracování vyhořelého paliva (KLDR si ji sama postavila dle volně dostupných amerických plánů z doby jaderného pravěku). Jenže vyšlo najevo, že se Kim Čong-il a jeho generálové snaží dostat k jaderné zbrani ještě jinou a mnohem snáze utajitelnou cestou: pokoušejí se obohatit uran a získat bombu s uranovou náloží. K tomu nepotřebovali žádný jaderný reaktor, jen velké množství malých přístrojů fungujících zhruba na principu odstředivek na mléko. Tato zařízení zřejmě KLDR nakoupila od pákistánského fyzika Abdula Kádira Chána, jehož ilegální síť v 90. letech dodávala jaderné technologie každému, kdo projevil zájem (v řadě případů patrně s tichou podporou pákistánské vlády; v roce 2004 byl Chán vyšetřován, pákistánský prezident jej však omilostnil poté, co se fyzik doznal a prohlásil, že vláda neměla s jeho aktivitami nic společného).

Zboží na prodej?

Tajné severokorejské aktivity tedy v roce 2002 vypluly na povrch, experti nicméně upozorňovali, že získat dostatečné množství vysoce obohaceného uranu vhodného k výrobě bomby je velmi obtížné a KLDR to nedokáže ještě řadu let. Američané přesto na Severní Koreu uhodili a následné spory vyvrcholily rozlomením pečetí v Jongbjonu. Jaderný provoz se znovu rozběhl a začal chrlit plutonium v množství, které umožňuje výrobu jedné bomby za jeden až dva roky. Jak dokazuje Heckerův příběh, tentokrát se tím už Severokorejci otevřeně chlubili. Na cestě k jaderné zbrani používali stejné metody jako ostatní státy, které vstoupily do jaderného klubu zadními vrátky, například Izrael a Pákistán: otevřené zdroje, vlastní vývoj, ilegální obchody a pašování. Nevidí zřejmě důvod, proč by měli úspěch dál skrývat.

List New York Times minulý týden uvedl, že KLDR v minulosti nabídla k prodeji všechny zbraňové systémy, které kdy vyvinula. Pákistánu například dodávala rakety, zřejmě výměnou právě za centrifugy k obohacování uranu. Pašovala i ruční zbraně na Blízký východ. Pokud hodlá obchodovat i s jadernými zbraněmi, má se svět na co těšit, zvlášť stanou-li se zákazníky teroristé.

Potomek „Tlustého muže“?

Jádro plutoniové bomby přezdívané „Tlustý muž“, kterou svrhli Američané na Nagasaki, mělo tvar koule. Na jejím povrchu se nacházely výbušniny, v centru bylo plutonium v podkritickém stavu. Pečlivě synchronizované exploze povrchových výbušnin vytvořily kulovou tlakovou vlnu a stlačily plutoniové jádro tak, že došlo ke štěpné reakci a jadernému výbuchu. Právě tak mohla vypadat severokorejská bomba. Teoreticky ale mohli Korejci také vystřelit dva podkritické kusy plutonia proti sobě – pak by ovšem hrozilo, že reakce nastane příliš brzy, plutonium se rozletí a reakce rychle vyhasne.

Exploze, kterou 9. října zachytily seizmografy po celém světě, byla na jaderný výbuch nezvykle slabá. Příčin může být několik:

– KLDR použila plutonium, které vyrobila ještě před zmrazením svého jaderného programu v roce 1994. Starý materiál mohl být znečištěn příměsí, která způsobila, že reakce zhasla příliš brzy a výbuch zůstal slabý. Je ale zvláštní, že by severokorejští fyzici o tomto dobře známém problému nevěděli.

– Složitá souhra povrchových detonátorů v konstrukci „Tlustého muže“ mohla částečně selhat, plutoniové srdce bomby nevybuchlo tak, jak mělo.

– Výbuch byl malý úmyslně, KLDR nemusela zkoušet velkou bombu, ale malou jadernou hlavici pro balistickou střelu. Není to ale příliš pravděpodobné, protože taková zkouška je na první pokus příliš složitá.

– Nešlo vůbec o jaderný výbuch. Možnost, že KLDR jen blufovala, je však velmi nepravděpodobná, protože skrýt před kamerami špionážních družic manipulaci se stovkami tun konvenční trhaviny je téměř nemožné.

(Respekt, www.respekt.cz)