Listopad 2006

Páté výročí, blížící se volby a Panenské ostrovy

Ota Ulč

V USA jsme v zemi s neprodyšností ementálského sýra. V neděli 10. září, v předvečer pátého výročí útoku s dosud rekordním počtem mrtvol, televizní kolos ABC vysílal první polovinu celkem šestihodinového docudramatu (jaký to novotvar!) The Path to 9/11 (Cesta k 9. září), založeného na podrobné závěrečné zprávě vyšetřující komise, jíž předsedali bývalý guvernér Thomas H. Kean a bývalý kongresman Lee H. Hamilton.

Vysílání předcházela značná mediální publicita, značně zaviněná rozhořčením vedení Demokratické strany. Dotyčný opus se totiž zabýval nezpochybnitelnými skutečnostmi v době Clintonova prezidentství, kdy skandál s orální aktivistkou Monikou Lewinskou hrozil oním hrůzným impeachment, odstraněním z úřadu, a počínání jakéhosi Usámy bin Ládina a organizace Al-Kájdy se posuzovalo jako výlučně kriminální záležitost, porovnatelná s pašováním drog, neplechami mafie, na něž se reaguje až po činu a nikoliv preventivním opatřením. Primární nadále zůstávala presumpce neviny s nedotčenými právy obviněných.

Prosákly zprávy, že ABC na poslední chvíli se zalekla a svůj opus příslušně okleštila. Ale i tak, ledacos jsme se dozvěděli, například ze záběrů afghánské vesnice, někdejší bin Ládinovy adresy: místo obleženo, zloduch na dosah, pouze se čekalo na souhlas z Washingtonu. Ten ale byl odepřen s vysvětlením, že ve vesnici by při útoku mohlo dojít k újmě některých dětí. Tuto epizodu nám potvrdil dřívější dokument s důkladně detailními aerial photos - vysokou postavou bin Ládina, ale též houpaček na zahradě, jež Washington přiměly k závěru, že tam budou děti, takže se útočit nebude, nesmí. Načež došlo z bin Ládinovy iniciativy a s jeho penězi k útoku na ambasády v Nairobi a Dar Es Salaamu, se stovkami mrtvých.

Po zjištění adresy v Afghánistánu, kde se mělo za přítomnosti bin Ladina konat setkání pohlavárů Al-Kájdy, prezident Clinton dal souhlas k vyslání pár raket příslušným směrem. Jenže předem byl o akci informován Pákistán, v jehož tajných službách na významných místech byli – a nelze vyloučit, že stále jsou – podpůrci teroristů, fundamentalistů Talibánu. Výsledek známe – rakety dolétly do prázdna. V ABC prezentaci, Clintonova ministryně zahraničních věcí, našinkyně Madeleine Albrightová, vehementně obhajovala správnost postupu.

Na rozdíl od ohleduplného Cintona, který nikdy nedal jednoznačný souhlas k likvidaci bin Ládina a nezapochyboval o prioritě občanských práv jedince před právem bezpečnosti celé společnosti, kovboj George W. Bush otevřeně, bez omlouvání se nazval současný stav věcí válkou, a slíbil bin Ládina a jeho lidi polapit dead or alive, žádné cavyky. Mezi úlovky významných činitelů uvízl i Khalid Shaikh Mohammed (anglická transkripce), hlavní organizátor útoku 9/11. Teď si odsedí zbytek života v ponuré federální věznici k odlehlém Coloradu.

Tento druh moderního terorismu je vlastně perfektním příkladem globalizace. K útokům již došlo v Londýně, Madridu, na ostrově Bali, v Moskvě, Indii a i ve vlastních islámských řadách – Jordánsko, Egypt, Saúdská Arábie a ve velmi značném rozsahu ovšem v Iráku. Nic ale příliš třeskutého se za oněch pět let neudálo v USA, tom kardinálním cíli islámských teroristů. Důvodů je zajisté celá řada – útoky a konkrétní úspěchy Bushovy administrativy v lapení či likvidaci čelných teroristů, zásah do komunikace jejich organizace, ztížení jejich financování a pohybu po světě. Též se konečně vylepšila spolupráce dřív až sebevražedně si konkurujících bezpečnostních složek a též spolupráce mezinárodní.

Významné je počínání americké muslimské komunity, odhadované v počtu přesahujícím pět milionů. Nepřehlédnutelný je jejich postoj k porovnání se situací v Evropě. Třeba na rozdíl od tolik tolerantní Velké Británie muslimové v USA aspoň prozatím věří, že jim západní vlády nemíní ubližovat, ponižovat, tupit, takže pak by jim nic jiného nezbývalo, než se dát na fanatismus a ztotožnit se s vizemi všelijakých těch džihádistů. Americké zemi přistěhovalců prospívají příležitosti integrace, asimilace, nevytváření ghet, tolik častých v Evropě. Muslimové, nezřídka s vyšším vzděláním a příjmem než je národní průměr, žijí rozptýleni v předměstích s ostatním obyvatelstvem. (Snad jen jedinou výjimkou vytvořené muslimské enklávy je Dearborn ve státě Michigan.)

Již se ovšem vyrojili mudrcové, mezi americkými univerzitními profesory zejména, kteří tvrdí, že Al-Kájda o Ameriku nemá zřejmě zájem, což jen znovu potvrzuje její zásadně mírumilovnou orientaci. Tak či onak, Bushovi jsou zásadně odpírány jakékoliv zásluhy za odvrácení útoku na americkém území za posledních pět let, na což přece máme znamenitý precedens: Ronald Reagan, který se podle tvrzení pokrokových hlav vůbec nezasloužil o rozpad Sovětského svazu, oné „Říše zla“, jeho slovy. K likvidaci SSSR by bylo došlo i bez Reaganova přičinění, on pouze že měl onen příslovečný dumb Irish luck.

Štěstí nám ovšem v této zemi značně třeba. Každý rok, aspoň čtyři miliony cizinců legálně vkročí na americkou půdu. Učiní tak někdy i pěšky, častěji však autem, lodí, letadlem. V červnu 2003 takto se do Chicaga dostavil Jordánec Raed al-Banna, 32letý právník s plynnou znalostí angličtiny. U pohraniční kontroly procedura zpravidla netrvá déle než jednu minutu. V tomto případě ale imigrační úředník, ovlivněn kritérii tzv. multiple terrorist risk factors, vstup do země nepovolil, což aby bylo způsobilo pokřik v kruzích typu American Civil Liberties Union o diskriminaci, „rasovém profilování“, surovém podupávání lidských práv. Dobře, že takto podupáno. V únoru 2005, v iráckém městě Hilla, sebevražedný terorista explodoval třaskavinami naložený vůz a zabil 132 lidí. Otisky prstů zbylé ruky na volantu se zjistila totožnost multivraha: toť náš v Chicagu odmítnutý jordánský vzdělanec.

Ovšem takové štěstí abychom měli vždy, na sto procent, kdežto našim nepřátelům postačí, když jim vyjde jen jen jedno jediné zkázonosné procentíčko. Čímž se vracíme k původní truchlivé analogii s ementálským sýrem. Přibývá věrohodných zpráv o pronikání Al-Kájdy přes mexickou hranici. Čerstvě vyholení islámští fundamentalisté v sombrerech a se znalostí španělštiny. Dál – tisíc mil – od amerických břehů máme naše neméně americké Panenské ostrovy. O jejich bizarní pojmenování se zasloužil objevitel Kryštof Kolumbus k poctě jedenácti tisíc počestných panen, které spolu se svatou Uršulou ve třetím století údajně zahynuly v bitvě s pohanským vládcem. Španěly v držbě objevu vystřídali Holanďané, po nich přišel Řád maltézských rytířů, ten to prodal Francouzům a v osmnáctém století ostrovy skončily v dánských rukách. Plantážnictví prosperovalo až do revolučního roku 1848 a pak s emancipací otroků odkvetlo, zahynulo. Dánové v rovněž revolučním roce 1917 všechno prodali Američanům za pouhých 25 milionů dolarů.

Panenské souostroví leží asi 60 kilometrů na východ od Portorika, jiné americké državy, a jsou to zejména tři ostrovy – plochý St. Croix, kopcovitý St. Thomas a St. John, všeho všudy 344 čtverečních kilometrů. Jsou zhruba stejné velikosti, ale značně se liší nestejným počtem obyvatelstva. Zatímco na prvních dvou jmenovaných sídlí dohromady sto tisíc duší, onen svatý Jan jich má jen něco málo přes tři tisíce. Zasloužil se o to mecenáš z proslulé miliardářské rodiny Rockefellerů, který pozemky od privátních vlastníků vykupoval, až se mu podařilo získat dvě třetiny ostrova a ty proměnil v nedotknutelný park a věnoval národu.

Mezi hodně křesťanskými ostrovany nejpočetnější jsou protestanti a mezi nimi nejvíc oveček má Moravian Church, následovníci Jana Amose Komenského z Růžového paloučku. Dostalo se mi tam tohoto vysvětlení: o spasení duší kolonizátorů pečovali Presbyteriáni, kteří ale s otroky nechtěli mít nic společného. O ně se pak postarali Moravané a tradice vydržela do dnešní doby.

Jedním ze zdrojů obživy domorodců je turismus. Druhým zdrojem je americká vládní štědrost. Na ostrovech se neúčtuje všude jinde v USA povinná maloobchodní daň, neexistuje státní daň a pokud někdo vůbec platí daň federální, tu neinkasuje federál, ale zůstává na ostrovech. Valí se tam všelijaké podpory, a štědrosti jakoby nikdy nebylo dost. Domorodý guvernér je volen na čtyři roky. Znovuzvolení se nikomu z nich nepodaří a dřív než odejdou z funkce, tak rozdávají amnestie přátelům, příbuzným a vlastně komukoliv, kdo si velkodušnost zaplatí. Rozpočtové fondy se rozutečou na platy nikdy neúřadujících kamarádů, takže nezbývá na placení legitimních účtů. Po jedné z hurikánových spouští, místní senátorka Alicia Hansenová poručila otevřít supermarket, aby ostrované, jakkoliv hurikánem nezasažení, si přišli posbírat jakékoliv zboží, podle potřeby. Vybudovaný komunismus.

Není mnoho ostrovních patriotů, dychtivých zvolit nezávislost za cenu přetnutí penězovodu z mateřské spíš než macešské země. Lze tam ale vídat vousaté mladíky s černými barety, v tričku s natištěnou zaťatou rudou pěstí. Početní jsou ilegální příchozí z nezávislých, zejména anglicky mluvících ostrovů (Jamajka, St. Lucia, St. Vincent, Grenada). A na pravděpodobnosti získává předpoklad, že islámští teroristé proniknou do Ameriky právě touto cestou, první ránu ji zasadí v tamějším prostředí mizerného domorodého vládnutí, nepotismu, korupce. Vlivný britský týdeník The Economist se tématem podrobně zabývá (2. 9. 2006) a zmiňuje se o alternativách, působících ve Washingtonu oprávněné obavy. Že třeba rybářská loď s nákladem třaskavin vrazí do některého z pravidelně kotvících turistických kolosů s několika tisíci pasažéry na palubě. Perfektní to cíl s použitím biologické zbraně, antraxem z letadélka posypat veselící se davy v době karnevalu – možností přemnoho v prostředí s pouze primitivním nouzovým protiopatřením. Na ostrově Svatého Tomáše, kde se z lodí vychrlí největší počet turistů, je všeho všudy k dispozici jen jedna ambulance.

Dojde-li k předpokládané katastrofě, o intenzitě jejího dopadu na nadcházející listopadové volby lze pak nabízet všelijaké teorie.