Listopad 2006

Pochod nejen pokrokových velebníčků

Ota Ulč

V kontrastu k převážně ateisticky laděným Čechům jsou Američané jejich značným protipólem. Jejich naprostá většina věří v Boha a v posmrtnou existenci na nebesích. Průzkum veřejného mínění (Harris Poll, 2003) zjistil 82 procent takových optimistů. Jen jedno procento se smiřuje s představou permanentního utrpení v pekle. Víc než dvě třetiny respondentů věří v existenci Satana a 120 milionů občanstva se každý týden pravidelně zúčastní bohoslužeb – větší to návštěvnost v jednom týdnu než účast na sportovních utkáních za celičký rok, tvrdí významný publicista David Gergen (U.S.News & World Report, 23. 5. 2005, 72). Rovněž většina (60%) vyjadřuje názor, že náboženství hraje velmi významnou roli v jejich životě, v porovnání s 27% respondentů v Itálii a 12% ve Francii.

Takto orientovanou Ameriku, značnou to výjimku mezi moderními státy, ale charakterizuje její náboženská rozmanitost, s širokou škálou – od Unitářů, kteří dost pochybují o existenci Stvořitele, až po rozmanité fundamentalisty, přesvědčené o absolutních pravdách bible, doslova a dopísmene. Taková pestrost však může být k prospěchu zdraví společnosti. Cituji Voltaira: „S jednou církví máte tyranii, se dvěma občanskou válku, ale když je jich bezpočetně, bude mír.“ Názor, vyslovený v osmnáctém století, platí zřejmě dodnes, jak nám potvrzuje stav věcí například v Saúdské Arábii a Iráku.

V USA důkladnými otřesy prošla katolická církev, postižená skandály, obviněním ze sexuálních nepřístojností celibátem postižených mnichů, nároky o obrovské náhrady škod k prospěchu žalobců (zejména jejich advokátů ovšem), kteří si po dvaceti letech vzpomněli, jak v dobách jejich ministrování je pan farář necudně osahával. Některým diecézím hrozí finanční kolaps. Jak vypadá takový bankrot, přispěchá k záchraně bohatý Vatikán?

Pokud celibát potrvá, Vatikán se bude potýkat s nedostatkem zájemců o kněžskou kariéru, vzdor početnímu růstu katolíků v zemi, zejména zásluhou přistěhovalců z Mexika, legálních i ilegálních. Pomocné ruky se ale dostává z neobvyklého zdroje, totiž z komunity vietnamských uprchlíků. Mnozí z jejích synů zvolili kněžskou řeholi a nastupují do farností, kde není nikoho, kdo by byl ochoten sloužit. Vietnamec Dominic Luong je teď už biskupem v kalifornské Orange County (The New York Times, 11. 12. 2005, A45)

V době oné války ve Vietnamu, za studené války soupeřících supervelmocí, moskevští vládci výtečně manipulovali pány pátery převážně protestantských církví v „boji za mír“ podle Kremlem předepsaného receptu. Protestovat proti americkým raketám a současně omlouvat ty sovětské, přece vítané záruky světového míru. Nevadila jim internacionální pancéřová pomoc v roce 1968 a s opovržením komentovali následné počínání Solidarity v Polsku.

Organizování mnohých mírových konferencí, využívání naivity a ješitnosti významných hodnostářů, páni preláti posazeni do komitétů, hned vedle předních popů ruské pravoslavné církve, v civilu nezřídka důstojníků KGB. Takto se například trapně vyznamenal i Billy Graham, proslulý velkoobchodník s Božím slovem, nadšený přijetím a pozorností úřadů, jež se mu dostalo v Moskvě. O Georgiji Arbatovovi, nejvýznamnějším antiamerickém propagandistovi, se vyjadřoval, jak že wonderful. Ocenil privátní důvěrnou výměnu názorů s Borisem N. Ponomarevem, členem politbyra. Prohlásil, že nikde v SSSR se nesetkal se sebemenším náznakem potlačování náboženské svobody. Tuze se mi líbilo Grahamovo prohlášení „Jídla, která jsem tam měl, byla absolutně mezi těmi nejlepšími. Ve Spojených státech musíte být milionář, abyste si mohl dovolit kaviár, ale tam jsem ho měl téměř s každým jídlem.“ (NYT, 13 .5. 1982).

Ve washingtonské katedrále, biskup John Walker kázal nejen o míru, ale i s prosbou pro odpuštění od kubánského lidu, tolik mu Washingtonem ubližovaného. William Sloane Coffin, produkt tuze prominentní rodiny, kazatel v katedrále v New York City, s konexemi na prestižní univerzitě Yale, se vyznamenával jako nemilosrdný kritik všeho amerického. Velebníčci typu Jesse Jacksona přijímali pozvání od diktátorů z Íránu, Iráku, Libye, Kuby, s nimiž pak společně zatracovali svou vlast jako nebezpečnou, mravně zavrženíhodnou hrozbu světu.

A nebyly to výjimky. Konzervativní Institute on Religion and Democracy (IRD) vydal zprávu o souhrnném počínání předních protestantských církví v reakci na stav liských práv ve světě, 197 případů v období let 2000 až 2003. Z nich 37% se zabývalo Izraelem, 37% USA a pouhých 19% ostatními zeměmi, které nezávislá organizace Freedom House hodnotila jako „unfree“. Ani jeden ze států sousedících s Izraelem nebyl kritizován. Neshledána ani jedna námitka vůči počínání Číny, Libye, Sýrie či Severní Koreje. Nevadily hromadné popravy v Číně či genocidální počínání v Súdánu.

Úspěšně se prosazoval princip tzv. moral equivalence, podle něhož jakékoliv upozornění na nepředhlédnutelnou, neoddiskutovatelnou hanebnost (např. Dárfúr) bude znicotněno protiargumentem o méně než dokonalém počínání v některé západní zemi. Omluvy, racionalizace, hledání „skutečných příčin“ nepravostí (tzv. root causes), dvojí metr na všechno a ona tzv. guilt industry, jak my jsme všechno špatné zavinili. To vše přimělo některé myslitele jako byl například Jean-Paul Revel, autor knih Pokušení totalitou či „Jak hynou demokracie, k pesimistickému závěru, že západní moderní demokracie si koledují o svůj zánik.

Pokroková hnutí s energickou účastí zejména protestantských církví se od konce šedesátých let prosazovala v mírovém hnutí, s požadavkem nukleárního odzbrojení a koexistencí s komunismem za každou cenu. V USA na domácí půdě došlo k úspěšnému prosazení občanských práv – nejen rovnoprávnost, ale i nadrovnoprávnost (Affirmative Action) pro (některé) rasové menšiny, legalizace potratů, legalizace homosexuálního počínání. Koncem dvacátého století došlo k naplnění liberálních postulátů, od Rooseveltova Nového údělu (New Deal) po Johnsonovu Velkou společnost (Great Society), v tom politická levice uspěla a řady pokrokových církví takovým úspěchem dost uspala.

Zatímco pokrokoví protestanté vybíjeli svou energii zatracováním apartheidu v Jihoafrické republice, aniž zaznamenali četné hrůzy v tamějším sousedství, ve velmi početné obci baptistů, zejména v jižanských státech USA, se dalo do pohybu konzervativní hnutí, napřed s názvem Moral Majority, poléze se přerodivší v Christian Coalition, pod vedením mediálně hodně známých kazatelů Jerry Falwella a Pat Robertsona. Jejich důraz na tradičních konzervativních hodnotách jako patriotismus, standardní to terč pokrokového posměchu, či manželství jako výlučného svazku partnerů opačného pohlaví pak značně kontrastovaly s rozhodnutím vážené protestantské církve zvolit si ve státě New Hampshire homosexuála svým nejvyšším představitelem.

Došlo i k posunu v uvažování o zahraničních záležitostech, též s důkladným a dost ironickým dopadem v domácím politickém prostředí. Židovská komunita v USA, snad početnější než jsou všichni jejich souvěrci v Izraeli dohromady a určitě velmi vlivná v politice, ekonomii a kultuře, se vždy důsledně ztotožňovala s liberálními hodnotami, s temperamentem na hony vzdáleným od oněch moralizujících baptistů, s oprávněnou pověstí dost netolerantních až bigotních primitivů, se sklony pokládat katolíky a o to víc židy za blízké Satanovi příbuzné. A ejhle, jsou to tito konzervativci, jednoznačně hlasitě podporující Izrael, pravidelný to terč přísných pokrokových kritiků až zatracovatelů. Presbyteriánská církev například přišla s iniciativou tzv. divestment trestat Izrael ekonomicky, přimět americké společnosti k přerušení styků s tak bídným státem.

S rostoucí polarizací domácí politické scény v USA, došlo i k dalšímu posunu: o prezidentských volbách v roce 2004 katolíci dali přednost G. W. Bushovi (protestant United Methodist) před katolíkem Johnem Kerrym (52% : 47%). Konzervativci – tato náboženská pravice – se velice zasloužila o Bushovo znouzvolení. V listopadu 2006 budou volby, jež rozhodnou, zda se podaří Demokratické straně získat většinu ve sněmovně reprezentantů a pokud možno i v senátu.

Se zpožděním došlo k oživení činnosti náboženské levice. V květnu 2006 se sešlo 1.200 náboženských liberátů ve Washingtonu (All Souls Unitarian Church) s programem uzmout konzervativcům vítr z plachet („to wrest the mantle of moral authority from conservative Christians“).

Jenže jak prosazovat mírovou koexistenci s islamisty, fanatiky, kteří mají v programu nás všechny nevěřící psy odpravit? Nedočítám se, že by se církevní hodnostáři k této ošidnosti smysluplně vyjadřovali. Nikde zmínka o zásadní záležitosti, že totiž ona Umma - (přeloženo jako: „celosvětová komunita islámských věrných“), onen globální univerzální kalifát, pokládá za své legitimní území celý svět, který je momentáně rozdělen na část již správnou, a pak ještě tu nelegitimní, dosud ovládanou nevěřícími živly, jež nutno zničit.

Pregnantně to za všechny pokrokové náboženské mírutvorce vyjádřil Dennis J. Kusinich, kongresman z Ohia, jeden z původních sedmi uchazečů o nominaci na prezidenta Demokratickou stranou, dost trapná figurka. Teď na půdě Kongresu své řešení, jak si počít s teroristy, formuloval takto: „Připravujeme se na válku tak velkolepě. Připravme se velkolepě na mír, podívat se neohroženě a hluboce do srdcí těch, kteří nám chtějí ublížit, a najít tam jiskru rozpoznání, které nás spojuje ve společném lidství a z toho odvodit záblesk naděje znovu rozdmychat teplou zář míru. Po 9/11 jsme se ptali ‚Proč nás oni nenávidí?‘. Není na čase, abychom ze zeptali nás samých ‚Proč my nenávidíme je?‘ (Newsmax, září 2006, 22). Tentýž myslitel navrhuje zřízení „ministerstva míru“.

Sebezdatnější pokrokový velebníček by to lépe nedovedl povědět.