Listopad 2006

Výtečná výhoda být senzitivní

Ota Ulč

Prohlásit se za citlivého, vnímavého, háklivého, emocionálně snadno zranitelného, žijícího v úzkostech jakkoliv pofidérního ohrožení – toť náramný trumf, k nepřebití. Za podmínky ovšem, že druhá strana na takovou šarádu přistoupí a odhodí používání téhož metru a týchž kritérií pro jakékoliv počiny. Prosazování nároku na privilegium nedokazatelného a rovněž i nevyvratitelného tvrzení, že já jsem náchylnější, zranitelnější, víc ohrožený, než kdokoliv jiný, se věru stala populární taktikou a strategií, jak v životě jedinců, tak národů, států a v současné době i celičkého náboženského, civilizačního hnutí.

Kdysi jsem uprchl do náruče imperialistů spolu s přítelem lékařem, který zázrakem přežil Auschwitz. Já odjel studovat do Ameriky, on odjel léčit do Habeše. Po návratu do Evropy se oženil s Němkou, ke zděšení českých patriotů, vyčítajících, že „Němci ti přece zabili rodinu.“ Na což on odpověděl, že se své nevěsty zeptal a dozvěděl se, že ona mu je nezabíjela. Nemám však potíže pochopit jiné přeživší, na cokoliv teutonského do smrti alergické, do Německa by nikdy nejeli, německý automobil nikdy nekoupili. Má manželka je alergická na ledacos japonského a mně je dodnes ruština dost proti srsti. Jde ale o proporce – o onu plausibility takové háklivosti. Otroctví v USA skončilo před jedním a půl stoletím, a zákon už po dobu víc než dvou generací prosazuje zvýhodňování černochů onou dost problematickou politikou pozitivní diskriminace (Affirmative Action). Načež se dočítám, že černošský tatínek jménem svého údajně ultrasenzitivního potomka zažaloval nakladatelství o mnohamilionovou náhradu škody za újmu – trauma, jež utrpěl při četbě Mark Twainova díla, v němž se opakovaně vyskytlo slovo „nigger“ – dodnes nezřídka černochy používané ve vlastních řadách. (Kdyby ale běloch použil, hrozil by trestní postih či aspoň existenční katastrofa.) Divadélka s prezentací maximální urážlivosti, též případné tantrum rozmazlených parchantů. A případnou reakcí pak naše paternalistická blahosklonnost, třeba též kamuflující i předposranost, v úsilí vyhnout se konfliktu za jakoukoliv cenu.

Načež použití rozličných kritérií, dvojího metru, se stane nevyhnutelností – i v mezinárodní politice, na nejvyšší úrovni. Připomeňme si reakci na Reagovovo označení Sovětského svazu jako „říše zla“: pozdvižení v Kremlu, mravně rozhořčené politbyro, jemuž slova přece dřív nikdy nevadila a s nesmiřitelnou, jedovatou vehemencí je bez zábran používala opačným směrem.

V září 2006 se v Havaně uskutečnil sjezd potentátů ze zemí onoho Třetího světa, zdůrazňujících svou nenávist vůči USA, avšak bez zábran být pravidelnými příjemci americké zahraniční pomoci. Americká televize přenášela záběry včetně billboardů obří velikosti s portrétem prezidenta G. W. Bushe a označením, že je ASESINO. Venezuelský prezident Hugo Chávez ve svém projevu obvinil USA z mnoha páchaných zločinů včetně genocidy. Hřímání z podia, nikoliv ojedinělé záběry rozvášněných davů pomáhajících se smrti Americe – dovedl by si někdo představit ten poprask, politické zemětřesení v OSN, v reakci na (velmi nepravděpodobný) úkaz iniciativy několika Američanů, snažících se oplatit stejnou mincí? Skutečnost je ovšem taková, že aplikace dvojího metru se stala normou, která nikoho nepřekvapuje, absurdita stavu věcí se ani nevnímá.

Konečně se dostávám k onomu střetu civilizací, států převážně zaměřených do minulosti proti státům s větším zájmem o budoucno. Přemnozí islamisté se ztotožňují s Usámou bin Ládinem a jeho fatwou, volající po povinnosti všech muslimů zabít všechny Američany včetně nemluvňat. O většině muslimů však není známo, že by jednoznačně, hlasitě, otevřeně zavrhovali tak krvelačnou výzvu. Po 9/11, Londýnu, Madridu či Bali nepřestáváme ujišťovat, že islám náboženstvím míru, tolerance – i když tedy jsou islámské země, kde případné rozhodnutí přestat být mohamedánem se trestá smrtí. Kolik křesťanských chrámů v islámských zemích a kolik mešit v západních zemích se zbudovalo v poslední době? Nicméně, ultrasenzitivní mohamedáni zdůrazňují své pocity ohrožení. Nebo aspoň pocity ublížení, způsobeného nedostatkem projevené úcty – a tak být disrespectful. Něčeho takového bych se dopustil, kdybych vešel do mešity, aniž si zul boty. Ale co když mešitu minu, poněvadž mě nic ke vstupu nenutká, poněvadž jsem nevěřící pes? Dopouštím se provinění nedostatku respektu, za což by mi mohla či dokonce měla být uříznuta má hanebná hlava?

Jsme vmanipulováni do automatického uplatňování dvojího metru a přijetí normy maximálně urážlivého tvora, který se vydává za obět spiknutí, ohroženého ve stavu obležení (siege), který pak využije sebemalichernější záminku k explozím nenávistné netolerance. Ať už to byl Salman Rushdie se svým románem, nebo karikatury v Dánsku nebo nedávná akademická přednáška papeže Benedikta XVI. na univerzitě v Regensburgu. Tam v dlouhém projevu se dopustil kratičkého citátu – aniž se s ním ztotožnil - slov byzantského císaře ze 14. století v diskusi s perským mudrcem, o přece nikterak nezpochybnitelném nedostatku tolerance islámu a jeho ambicí se prosazovat krví a železem. To vše v rámci tématu o zkázonosnosti násilí, motivovaného ať už jakýmkoliv náboženstvím. Papež prohlásil, že násilí ve jménu náboženství se neslučuje s Bohem a s rozumem, že značně je potřebí poctivého, nefalšovaného dialogu mezi kulturami a náboženstvími právě v současné době. Toť přece stanovisko, postoj, s nímž aby souhlasil kterýkoliv racionální, neemocionální, vůči fanatismu imunní tvor.

Jak tedy vhodněji zareagovat k podpoře důkazu o toleranci a mírumilovnosti islámu? V Jordánsku státem vlastněné noviny Al Rai označily papežova slova jako „šokující,“ Maroko odvolalo svého velvyslance z Vatikánu, prezident Jemenu pohrozil přerušením diplomatických styků, v Somálsku významný duchovní vyzval věřící k honbě a zničení papeže pro jeho údajně „barbarská“ slova. „Kdokoliv urazí proroka Mohameda, musí být na místě zabit tím nejbližším muslimem,“ prohlásil v Mogadišu na pátečním kázání neméně vlivný Sheik Abubakar Hassan Malin. Nejvyšší ajatolláh v Íránu charakterizoval papežova slova jako „poslední článek v řetězu spiknutí zahájit křižáckou válku“ (Financial Times, 19. 9. 2006, 2) Demonstrace v Damašku, ba i v Kašmíru, zpravidla zatíženým jinými problémy. Demonstrace v ulicích Iráku a Indonésie. V Somálsku zavražděna jedna jeptiška, v pásmu Gazy zničeno sedm kostelů. S důraznými požadavky, aby se papež omluvil.

Tak se vskutku stalo. Kardinál Tarcisio Bertone přečetl papežovo „hluboké politování“, jež se mohlo dotknout oné sensibility - objektivně nezměřitelné přecitlivělosti, neukonějšitelné, jak pokračující projevy nenávisti dokazují a jak se jen dalo očekávat. Vysvětlování, omluvy, ústupky nikdy nepostačí.

Kdepak, tato senzitivita je trumf k nepřekonání.