Listopad 2006

Zemřel nejmohutnější král

Ota Ulč

Tak se stalo v září 2006, nepravděpodobné království Tonga osiřelo. Monarchie je z ruky všemi směry. Dva tisíce mil daleko od australské Sydney a ještě dál z havajského Honolulu. Ostrovů, ostrůvků je o něco kolem 200, většinou neobydlených či neobydlitelných, o celkové miniaturní výměře 269 čtverečních mil. S počtem obyvatelstva, rovnajícím se olomoucké hanácké metropoli.

Tongané jsou Polynésané, jazykoví a kulturní bratranci Samoanů. Tradičně si potrpěli na polofeudalismus, skoromatriarchát, dodržování spousty příkazů a zákazů, jedno tabu přes druhé. Většinu půdy vlastní král a baroni, jichž je třiatřicet. Zajímavý zákon každému poddanému mužského pohlaví po dosažení šestnáctých narozenin zajišťuje nárok na celoživotní, téměř bezplatné užívání pozemku o výměře poněkud přesahující osm akrů. Socioekonomická jistota tak poskytnuta. „Půdu máme úrodnou,“ pravil král, „a když ji každý dostane a pak si bude stěžovat, že má hlad, vinen bude jen on sám, jeho lenost.“ Zákon rovněž nařizoval, aby obdařený jinoch do roka zasadil aspoň dvě stě kokosových palem.

Koncem osmnáctého století se jim tam nahrnuli prosazovatelé křesťanského světového názoru v mnoha jeho verzích: katolíci, anglikáni, presbyteriáni, pentacostalisté, metodisté, adventisté, mormoni, i Armáda spásy. Zejména protestanté urputně prosazovali důkladné puritánství, potlačovali domorodé zvyklosti, v tropech cpali domorodá těla do viktoriánských spodniček a krunýřů a stavěli radost ze života mimo zákon. Katoličtí funkcionáři měli víc rozumu, míň hřímali nad mimomanželským souložením, obžerstvím, populárními místními špásy. Církve se vzájemně tepaly a kradly si dušičky.

Podařilo se ale vybudovat jednu tvrz protestantského přesvědčení a tou právě byla a stále je Tonga. Sjednotitelem ostrovů ve třech souostrovích se stal první král jménem Taufa’ahau, Brity přejmenovaný na George Tupou I., který z taktických důvodů přijal a prosadil verzi metodisticko-wesleyovskou. Ve scénické monarchii do roku 1970 v jakémsi britském polopodručí vládli giganti, respektive gigantky. Evropský svět o nich asi poprvé slyšel, když obrovitá vladařka Salote (Charlotte) v roce 1953 přijela do Anglie na Alžbětinu korunovaci. Byla prokazatelně božského původu, jejím pradědečkem byl mocný bůh Tangaroa. Když v roce 1965 zemřela, celý národ celý rok doopravdy lkal a dětičky se oblékaly do smuteční černě. A na její trůn zasedl její syn Tupou IV., v Austrálii vystudovaný jurisprudent, mohutný muž přes dva metry a dva metráky. Značným mi bylo potěšením se s ním v království potkat. Jeho bratr, princ Fatefehi Tu’ipelehake, zastával funkci předsedy vlády a ten mě a manželku dokonce pozval na hostinu.

Dočítali jsme se, že Tupou IV. v roce 1976 s 460 librami váhy byl tím nejbytelnějším králem světa. Ačkoliv mamutí rozsah torza je známkou, důkazem vlastního majestátu, král porušil tradici, stal se reformátorem, dal se na dietu a na sport. Šlapal na bicyklu a podél klusal celý národní fotbalový tým. Tam, kde ulice končila, král slezl, počkal, až mu armádní důstojník kolo otočí, znovu pak nasedl a jel zpět k paláci. Stráž oslavila příjezd úderem na zvon. Zdravotní procedura končila teprve po patnáctém zazvonění. Když v roce 1998 slavil osmdesátiny, král se zhubl na pouhých 286 liber. A v září 2006 ve věku osmdesáti osmi let zemřel.

Do monarchie nás vezlo obstarožní letadélko společnosti FIJI AIRWAYS. Za okénkem v bleděmodrém dohledu se ukazovaly ostrůvky, na nich palmy, písčité pláže a ani stopa osídlení. Možná, že míjíme vhodné nemovitosti k založení NEW CZECHOSLOVAKIA, jsem si pomyslel tehdy v dobách tuhé normalizace. Za tři hodiny se uskutečnilo přistání na hlavním ostrově Tongatapu ( v překladu Zakázaná zahrada) s hlavním městysem Nuku’alofa (Sídlo lásky). Přilétli jsme v pátek a tak si tedy pospíšit na ministerstvo financí v přízemnímu dřevěnému domku s cedulí TREASURY, též v roli banky, monopolistky na veškeré finanční transakce v zemi.

Městečko na dlani, pár kroky lze dojít kamkoliv. Přístav se skládal z jednoho mola, zrovna tam kotvila loď s norskou vlajkou. Vlevo od finančníků se krčil ještě menší baráček, s červenou střechou, toť ministerstvo národní obrany. Nejminiaturnější Pentagon pod sluncem, o prostorách, kam by se mohl nejvýš vejít jeden pingpongový stůl a kolem pár generálů s pálkou. Ke královským komnatám jsme došli přes maličký plácek. Zámek byl dřevěný, bílý s červenou střechou, vyrobený na míru Novozélanďany před víc než sto lety. Trošku v mariánskolázeňském stylu.

Mořeplavec James Cook přivezl tehdejšímu tonžskému vládci dary včetně českého skla a želvy jménem Tuimalila, kandidátky na nesmrtelnost. Ve věku téměř dvou set let se ale ocitla v dopravním karambolu. S poškozeným krunýřem čiperka nicméně nadále šmejdila, pouze zrak jí slábl. Šel jsem ji navštívit, složit poklonu, ale strážce na královských pozemcích mě informoval, že dotyčná nedávno přece jen zesnula a její ceremoniální funkci v monarchii převzala Tuimalila II., importovaná z Madagaskaru.

Přes ulici sídlili soudci a policie. Za rohem měli pošťáci své ministerstvo, kde lze zakoupit a orazítkovat filatelisty žádané známky. I zde se dala uplatnit rovnice „Čím menší stát, tím větší známky.“ Tyto tonžské produkty vyráběli spíš z aluminia než papíru, též v podivných tvarech a velikosti něco mezi pečetěmi a posvícenskými koláčky.

Tržnice bývají užitečným místem k pozorování domorodého života. Půda Tongy je rajsky žírná. Druhy zeleniny, mrkve, petržele či čeho, kus jeden a půl metru, ve tvaru a velikosti bomby. Bomby naskládané jako polena. Taro, yam, sladné brambory velikosti melounů. Společným jmenovatelem je přespousta škrobovin a málo bílkovin. Jsme tu v království tlusťochů, notně udělaných obrů.

Došli jsme k louce, kde se děly divné věci. Pod doškovou střechou na zdobených kůlech služebníci kladli koberce, vlekli stravu v dlouhých zelených košících a královská kutálka nepříliš precizně vyhrávala polynésko-vídeňské valčíky. Zřejmě dojde k recepci, posečkáme shlédnout vládní a stranickou noblesu. Na louku připlul černý cadillac, v něm králův bratr, princ premiér Tu’iphelehake, štramák, ač již dědeček. Měl vnučku jménem TIOFILUSI NGALUMOETUTULU FATUILANGI KANANIVALU FOTOFILI. To, aby na ni obšírně volali, když se jim zaběhne na královských pozemcích. Premiér hostil z domorodého hlediska velevzácného návštěvníka: Sir William Ramsey, předseda světové rugbyové asociace. Není na ostrovech populárnější sport než rugby a sám král se za mlada věnoval potýkání o šišatý míč. Též na melanéských ostrovech se rugby těší značné oblibě – prý to největší potěšení lidu, jemuž kmenové bojování a lidožroutství bylo zakázáno. Tak mi tvrdil oficiál na Šalamounových ostrovech (Guadalcanal). Jak to tam okukujeme, najednou přede mnou, majitelem bílé pokožky, stál královský posel s pozváním zúčastnit se hodování.

Devadesát stupňů Fahrenheita, devadesátiprocentní vlhkost, ovšemže nám bude ctí. Sednout křižmo na paty, před sebou kupy pokrmů – selata, slepice, hovězí, rybičky; melouny, banány, taro, yam, sladké brambory; tapiokový puding; nealkoholický nápoj, něco jako šumák v době našeho protektorátu. Etiketa vyžaduje vzácnému hostu servírovat celičké, do hněda opečené selátko, i se zachovanými drápky. Na ostrovech se jí rukama, teď se do toho pusťte. Vepři nutno zasadit karate ránu za uši, propečený hřbet pukne, vy se tím začnete celkem nesnadno protrhávat a moc si nepochutnáte. Pečené v díře aspoň metr hluboké na rozžhavením kamení sice vzbuzuje docela romantickou představu, ale není nad ordinérní českou troubu. V jámě se povrch připálí a vnitřek nepropeče.

Překvapila mě neformálnost této události. Když předsedající princ řečnil, hodovníci se mezi sebou dál bavili, bez odmluv či uklánění odcházeli a zase se vraceli. Povstala dvoumetrová matrona a bosky spustila taneček.

Po kulinárním maratonu jsme se s honorací odebrali na hřiště, kde k národu promluvil sám pán král, ještě mohutnější než jeho bratr premiér. Slavnostní zahájení. Napřed nastoupily dvě jedenáctky tonžských dívenek, potýkajících se v mužném sportu sportů, naší evropské kopané. Holčičky se notně okopávaly, padaly přes sebe, sukně lítaly, do branky se ani jedna nestrefila.

Po dorostenkách hřiště náleželo fotbalistům mužům, jejichž výkon jsem hodnotil jako solidní český okresní formát. Potom došlo na hlavní událost dne, rugbyové utkání, kdy proti sobě nastoupili civilisté a policisté. Svědčilo politickému zdraví království, že diváci ani moc neaplaudovali, ani příliš netupili policejní moc. Na hrací plochu vnikly bezprizorné kozy. Král dal pokyn náměstku ministra vnitra vypudit vetřelce, moc se mu to nedařilo a lid se radoval. Roztomile neformální odpoledne.

Před odjezdem tamějším směrem, exsaxofonista Josef Škvorecký mě nabádal, abych se přeptal, zda by se tam u dvora mohl uplatit v roli pištce. Každé ráno dechové kvarteto budilo krále lahodnými zvuky na nástroj poněkud podobný fagotu. Po návratu jsem ho ujistil, že by se v takovém lahodném království nejspíš zbláznil. Pocit vzdálenosti, odříznutosti od světa je bolestivě akutní. Tonga doplácí na nevýhodu, že nikdy nebyla skutečnou kolonií, že není bývalé mateřské země, kam se aspoň dočasně uchýlit. Domorodci si mi několikrát postěžovali, že jejich tradice nezávislosti teď znamená hospodářskou nevýhodu a nedostatek příležitosti k emigraci.

Království se snaží vypomáhat si všelijak. Též prodejem státního občanství, ale s podmínkou, že takový občan nemá právo se jim tam usadit.