Listopad 2006

Jak se falšuje válka

Milan Vodička

Svět byl úmyslně klamán stovkami záběrů aranžovaných tak, aby sloužily věci Hizballáhu. V pomačkané střeše, přímo uprostřed červeného kříže, měla sanitka díru. „Zásah“ natočený „místním kameramanem“ za války v Libanonu vysílal do světa otřesný vzkaz: Izraelci střílí raketami i po ambulancích. Odporné! Jenže když záběr zvětšíte na počítači, zjistíte, že díra má tvar dokonalého kruhu a okraje jsou rezavé, protože vznikla už před nějakou dobou odmontováním sirény. Malá válečná obrazová lež. V té válce jich bylo hodně.Třeba ta zoufalá paní: nikdo neví, jak se jmenuje, ale miliony mohly vidět její bědování, když přišla o dům. Přišla o něj ale třikrát, jako by zázračně ožíval, a pokaždé jinde. Místo i datum se lišily, jen jizva a mateřské znaménko na ženiných tvářích byly pořád stejné. Majitelka realit, nebo plačka? V téhle válce jste si mohli najít i jiné známé tváře. Třeba Muže se zelenou přilbou. Byl všudypřítomný a náhodou se zjevoval vždy tam, kde byli mrtví a také kamery. S těmi prvními v náručí pózoval před objektivy těch druhých.

Celý ten podvod praskl vlastně náhodou. Devětatřicetiletý Američan Mick Thornton si večer prohlížel na počítači snímky hořícího Bejrútu a najednou zpozorněl. Na těch dvou kotoučích dýmu, které se valily nad městem, bylo něco divného. „Byl v nich opakující se vzor,“ řekl později. „Bylo to úplně stejné, jako když jsem poprvé zkoušel používat Photoshop.“ Hned mu to bylo jasné: fotograf „naklonoval“ kouř, aby obraz byl děsivější. Agentura Reuters brzy stáhla ze svého archivu na tisíc pochybných fotek, ale skandál tím nekončil. Naopak, lavina se teprve dávala do pohybu.

Svět náhle zjistil, že ne vždy může věřit vlastním očím, protože je důmyslně klamán desítkami snímků i televizních šotů z Blízkého východu. Bloggeři doma u počítačů začali zkoumat fotografie z Libanonu a často našli velmi zajímavé věci.

A tak například zvětšili záběr, na němž stojí ozbrojenec Hizballáhu na pozadí hořících trosek izraelské stíhačky. Stíhačka? Kdepak! To hořely pneumatiky na skládce. Anebo jinak. The New York Times publikoval sérii, na níž lidé odklízejí trosky zničené budovy, v čemž je aktivní mladík v baseballové čepici. Na jednom snímku leží tělo oběti. Když se podíváte pozorně, zjistíte, je to opět onen mladík. A čepice? Tu skrývá pod paží. Zřejmě mezi troskami chyběla nějaká oběť.

Třikrát zničený dům

Zdá se to příliš cynické, aby to byla pravda? Tak poslouchejte: „Byl jsem svědkem, a byla to každodenní praxe, jak se režírovaly fotky,“ napsal fotograf Bryan Denton na serveru lightstalkers.org o tom, jak libanonští fotoreportéři inscenovali fotky, a dokonce nechávali znovu vykopávat oběti. „Skupiny místních fotografů pracujících pro agentury řídily záchranáře, ukazovaly jim, jak mají naaranžovat těla, a některá dokonce nechaly vyjmout z hrobů, aby je záchranáři mohli držet v náručí.“

Některé snímky nevznikly za tak drastických podmínek. Stačilo třeba jen umístit na doutnající trosky dětskou hračku, plyšového lva, snímek nevinné holčičky či korán. Problém byl v tom, že zatímco trosky byly ohořelé a špinavé od prachu i sazí, hračky byly čisté a Korán na popelu teprve začínal hořet, přestože papír, jak známo, hoří lépe než zdi. Objevil se i působivý záběr krejčovské panny ve svatebních šatech před troskami domu. Zvláštní: tlaková vlna zničila celou budovu, ale na poražení figuríny už neměla.

Každý, kdo si dá tu práci a sedne na den či dva k internetu, najde spoustu příkladů zkreslování nebo přinejmenším velmi podezřelých věcí. Jednotlivé snímky při tragédii v Kaně - většinou záchranáři vystavující mrtvé děti přímo do objektivu - vypadají normálně, ale když jich je víc najednou, vzniká nepříjemný pocit, že je mnohem víc zajímalo pózování před kamerami než záchranné práce.

Jindy narazíte na budovu, která byla zničena zřejmě několikrát, protože její působivé a nezaměnitelné trosky přinesly různé agentury v rozpětí dvou týdnů. Pokud vás zajímají data, byla zničena 18. července, pak 24. července a do třetice 5. srpna. Vždy, jak pravily popisky, po „nočním izraelském útoku“.

Fotky jako pěšáci

Nevinné válečné lsti? Naopak, účinná propaganda, jejíž emocionální síla se stala důležitým, leč nenápadným pěšákem války. Sílil tak soucit s Libanonci i dojem, že Goliáš drtí Davida. A veřejné mínění rádo stojí na straně slabých. Propaganda měla i hmatatelné výsledky. Izrael pod dojmem rozhořčení ze záběrů v Kaně vyhlásil dvoudenní příměří.

Hizballáhu to šlo snadno. Místní kameramani sice pracují pro světová média, ale současně se cítí bojovníky za „správnou věc“. Média chtějí dramatické obrázky a nezkoumají, zda jsou autentické. Kdo by se v tom také na tu dálku vyznal! Muž se zelenou přilbou, jenž pózoval všude možně s oběťmi, byl bloggery odhalen jako „tiskový referent“ Hizballáhu. Pak ho našel jeden německý týdeník a zjistil, že je od roku 1986 pracovníkem bejrútské záchranky. V rozhovoru si stěžoval, jak se cítí uražen. Jenže německá televize NDR objevila deset let staré záběry, kde týž muž přímo režíruje scénu při nakládání dětské oběti do sanitky. V záběru mu něco chybělo, a tak se obrací do kamery s kyselým výrazem a jednoznačným točením prstu: Sjedeme to znova. Dítě putuje ven ze sanitky a někdo odhrnuje deku z jeho sinavé tváře. Chyběl totiž detail.

(MFDNES)