Listopad 2006

Mrtvý píše SMS aneb První obětí bojů bývá pravda

Milan Vodička

Skupina mužů nese na nosítkách tělo mrtvého. Netuší, že je zabírá kamera izraelského bezpilotního průzkumného letounu. Jak muži kráčejí, mrtvý se přece jen pronese. Nosiči se zastavují, pokládají nosítka, mrtvý z nich kolegiálně sleze na zem a všichni spolu jdou dál. Když se přiblíží k hlavní ulici, kde jsou už davy, mrtvý si zase lehne a je mrtvý.

Tahle scéna se odehrála v roce 2002, během údajného masakru v palestinském táboře v Dženínu. Palestincům se podařilo svět přesvědčit, že Izraelci tábor ostřelovali a zabili mnoho lidí, ale ani OSN po dlouhém vyšetřování nenašla důkaz. Bylo však pozdě. Mezitím média zaplavily obrázky pohřebních průvodů „mučedníků“, jako byl ten v záběru zpravodajské kamery. Falšování reality nahranými a upravenými snímky z Libanonu zarazilo svým rozsahem kdekoho. Ale tohle se děje na Blízkém východě už dávno. A nikoho to moc nevzrušuje.

V září 2000 odtud například přišla fotka, na níž zmlácený Palestinec ležel u nohou izraelského policisty. Ve skutečnosti to však byl americký Žid Tuvia Grossman, kterého naopak Palestinci zmlátili a policista ho zachránil. Mohla to být náhoda nebo editorská chyba, ale na internetu lze najít i dlouhé záběry, z nichž plyne, že Palestinci inscenují celé „autentické“ záběry, pro jejichž výrobu mají režiséry, scenáristy, herce, spoustu kameramanů i statisty. Jeden takový ukazuje situaci na křižovatce u Necarimu v pásmu Gazy, kde v září 2000 mělo být údajně na třicet mrtvých a sto raněných.

Rodinná procházka v bitvě

Jeden z nich leží v dálce na silnici. Je mrtvý, nebo jen zraněný? Při zvětšení však vyjde najevo, že píše esemesku. Nudící se statista? Jiný muž vrazí kalašnikova do díry ve zdi a pálí. Vypadá to jako boj o stalingradské sklepy. Analýza záběrů ukazuje, že muž je jen hercem při výrobě zpravodajského šotu: střílí do prázdné místnosti, kterou předtím opustili jeho spoluherci. Pak vidíte, jak celý „boj“ probíhá. Kompars se na režisérův pokyn v poklidu přesouvá ke zdi a zaujímá pozice v pokleku, pak vyrazí střelec a vráží kalašnikova do díry ve zdi. Zdálky na celou „bojovou“ scénu koukají diváci. Kolem pomalu projíždějí taxíky, kráčí rodina s dětmi. Je vidět, že komparsisté jsou amatéři. Když donesou raněného do sanitky, někteří vypadnou z role a smějí se všemu jako dobrému vtipu. Později se patřičně sestříhané scény nabídnou zahraničním televizím. Tohle všechno má samozřejmě jednu chybu. Těžko prokážete, že záběry usvědčující Palestince z vyrábění propagandy nevznikly jen v nějakém protipalestinském propagandistickém studiu.

„Fotoaparát je okem do historie,“ řekl první velký válečný fotoreportér Matthew Brady. Je v tom háček. Tento pán za války Severu proti Jihu běžně nechával přenášet těla padlých i desítky metrů a aranžoval scény, aby byly fotogeničtější. Záběry fotoaparátů a později kamer od té doby byly často aranžované a nahrané, aby sloužily válečné propagandě. Dodnes se vedou debaty, jestli snímek padajícího republikána Roberta Capy ze španělské občanské války je pravý, známá fotka Jegorova a Kantariji, jak vyvěšují vlajku nad Reichstagem, byla pořízena až napodruhé. Stejně jako snímek amerických námořních pěšáků s vlajkou nad Iwodžimou. Za komunistů na fotkách mizely celé postavy, nová doba je zase přidělává: britský Evening Standard naklonoval davy lidí v Bagdádu, aby to vypadalo, že Američany vítá celé město.

Teď, ve věku digitální fotografie je pokušení větší, protože vše je tak snadné. Fotografie lze měnit zmáčknutím knoflíku téměř ve chvíli, kdy byly pořízeny. Historie se tím může měnit v okamžiku, kdy se tvoří, dokonce ještě dřív, než je napsaná.

(MFDNES)