Listopad 2006

Sauna ve stínu medvěda

Matěj Zachoval

Závislost na Rusku? Zeptejte se Finů, současných lídrů EU. Energetická politika. V době, kdy každý sleduje ceníky u palivových čerpadel, to je horké téma. V pátek (20. 10. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) se na „energetickém“ mítinku sejdou lídři států EU. Sejdou se ve finském Lahti, jak velí zvyklost předsednictví, a pak podiskutují s ruským prezidentem Putinem. To je zajímavá konstelace nejenom proto, že Evropa pociťuje čím dál větší energetickou závislost na Rusku, ale i proto, že právě Finové lépe než jiní Evropané vědí, zač je obecné závislosti na Moskvě loket. Před patnácti lety se Finsko po rozpadu Sovětského svazu ocitlo v hospodářské krizi. Dnes už je synonymem úspěchu, prosperity a nových technologií (Nokia). Uvidíme, jak bude své zkušenosti předávat.

V šedé zóně

Role Finska v EU vychází ze skandinávské tradice otevřenosti, transparentnosti a poctivosti, ale v lecčems se liší. Patří sem především důraz na sousedství s Ruskem a zvláštní vztah k němu.

Rozhodující moment se odehrál v závěru druhé světové války. Finsko si jako jediný spojenec Osy v těsné blízkosti SSSR ponechává samostatnost, byť podmínky sovětského vítěze jsou tvrdé – odstoupení části území, repatriace sovětských azylantů, válečné reparace ve výši 300 milionů dolarů během šesti let. Právě kvůli reparacím začíná finský stát masivně industrializovat doposud převážně agrární zemi. Hospodářské změny podporují i USA, ač Finsko po tlaku Moskvy odmítlo účast na Marshallově plánu. Poslední reparační splátka je uhrazena v roce 1952, ruší se přídělový systém, Helsinky pořádají olympijské hry a do přístavu doráží první zásilka kokakoly. Dodávky zboží na východ pokračují, ale SSSR již za ně platí – především surovinami (ropou, zemním plynem a kovovými rudami). Finsko toho využívá a od 60. let začíná po vzoru Švédska budovat sociální stát severského typu. Do západoevropského politického společenství ale proniká až v roce 1995, kdy spolu se Švédskem a Rakouskem vstupuje do EU. Co tomuto úspěchu předcházelo?

V roce 1948 Moskva s Finskem uzavírá smlouvu o „přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci“, která značně omezila jeho vojenskou a zahraniční aktivitu. Vzniká tzv. Paasikiviho-Kekkonenova politická linie. Juho K. Paasikivi, zástupce pravicové Národní koalice, byl premiérem v letech 1944–46 a prezidentem 1946–56, Urho K. Kekkonen ze středově agrárního Venkovského svazu pak prezidentem v letech 1956–82.

Především Kekkonen dokázal využívat svých nadstandardních vztahů s kremelskými vládci. Ač Finsko zůstalo parlamentní demokracií, prezident ve svých rukou soustředil silnou moc – podle ústavy vedl zahraniční politiku a mohl kdykoli rozpustit parlament. Ten mu dokonce schválením ústavních změn prodloužil mandát. Někteří Finové říkali své zemi Kekkoslovakia s narážkou na socialistické Československo, což vypovídá o jejím tehdejším politickém klimatu. V souvislosti s kritikou Brandtovy „východní politiky“ vzniká termín finlandizace – pro nerovný vztah se SSSR, vynucované přátelství, přehlížené porušování lidských práv atd.

Pád sovětského impéria počátkem 90. let a zpřetrhání těchto vazeb vedly k šoku: finský vývoz klesl asi o 20 %, HDP o 13 %. Vlivem přehřátí dosud rychle rostoucí ekonomiky se na podzim roku 1991 zhroutila hodnota finské marky, což mělo za následek znehodnocení úspor části obyvatelstva a mimo jiné propad cen nemovitostí. Tehdy již obvyklé zahraniční půjčky se staly neúnosnými. Finanční sektor zažil hlubokou krizi, která zničila většinu do té doby prosperujících bank. Nezaměstnanost vystoupala z 3,5 na 18 %. Nicméně od druhé poloviny 90. let a začlenění do EU zažívá Finsko opět vzestup, restrukturalizuje celé hospodářství. Stále silněji se prosazují oblasti tzv. nové ekonomiky – komunikace, technologie, prostě obory založené na vysoké kvalifikaci a velké přidané hodnotě.

Finským oknem do Evropy

Při posuzování dnešního významu finské zkušenosti pro vztah EU a Ruska je nutno vzít v potaz některé skutečnosti.

Evropská pozice Finska se po rozšíření v roce 2004 zásadně změnila. Do té doby bylo (kromě východu Německa) jediným členským státem s těsnou a dlouhodobou zkušeností se SSSR. Dnes už je takových členů sedm, z toho Estonsko, Lotyšsko a Litva byly dokonce přímou součástí „říše zla“. EU má tedy k dispozici přímější pohled těchto členů než jen zkušenost „finlandizovaného“ Finska.

Obezřetný vztah Finů k Rusku s sebou přinesl nutnost přijímání některých ruských pozic. To se odráží ve sdílení například mírových zahraničněpolitických zásad východního bloku. V současném Finsku je optika této éry patrná v rámci blízkovýchodního konfliktu ve spíše propalestinské pozici či ve více protiamerických náladách ve srovnání s podobnými evropskými státy. Špičky určující směr finské zahraniční politiky – prezidentka Tarja Halonenová či ministr zahraničí Erkki Tuomioja – mají za sebou zkušenost z levicového hnutí v 60. a 70. letech. Ta se sice odráží v jejich osobních názorech a proklamacích pro domácí publikum, finský stát jako takový ovšem jen velmi zřídka vybočuje z oficiální linie EU.

Aktuálně může Finsko Evropě nabídnout pozitivní zkušenost s odpoutáním se od závislosti na SSSR, a sice právě na poli hospodářství. Finská společnost se totiž účinně vypořádala s následky hluboké ekonomické krize, aniž by poté prošla sociálním propadem. Na změněné hospodářské podmínky zareagovala vybudováním svého technologického průmyslu vyžadujícího především kvalitní vzdělání a začala uvažovat globálně. Na základě své zkušenosti ale může nabídnout i výstrahu. Sovětská politika vůči Finsku za Kekkonena totiž s sebou přinesla i pojem kotiryssä (doslova „domácí Rusák“): pro úspěch v politické či hospodářské dráze bylo užitečné mít nějakého známého vlivného Rusa, agenta KGB – z ambasády, obchodního zastoupení či filiálky sovětského podniku ve Finsku. Tato metoda, známá jako rozděl a panuj, je patrná i ve vystupování Moskvy vůči novým členům EU. Vždyť „uzavřením kohoutů“ Ukrajině bylo poškozeno i Polsko a vůči Pobaltí se Moskva chová vysloveně arogantně.

Finskou lekci tedy můžeme shrnout asi takto. Moskva Helsinky zejména hospodářsky zvýhodnila, ale stylem něco za něco. Finové vraceli sovětské uprchlíky s vědomím, co je v SSSR čeká. Udržovali jistou autocenzuru: celý náklad pamětí komunistického ministra vnitra Yrjö Leina byl po vytištění zničen a finský překlad Solženicynova Souostroví Gulag musel vyjít ve Švédsku. Nikdy by si nedovolili kritizovat politické kroky SSSR. Právě proto se Rusové ve Finsku vždy cítili jako na domácí půdě. Právě proto byla Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě připravována i završena v Helsinkách. Moskva umně využívala a využívá svou mocenskou pozici a díky své náklonnosti Finsku zvyšuje hodnotu jeho globálního a evropského „good-willu“ – leč podle toho, jak si sama přeje a představuje. Rusové vždy byli a jsou zvyklí na „nadstandardní“ zacházení a toho se jim ve Finsku – jejich tradičním oknu do Evropy – dostává ve větší míře než jinde. Právě proto bude chtít Putin za ruské energetické suroviny uznání oprávněnosti svých kroků vůči Čečensku a Gruzii.

S carem a bezedným ruským trhem

Dnes již mytický vztah Finska s Ruskem se odvíjí od společného státoprávního uspořádání z roku 1809. Tehdy, za napoleonských válek, bylo Finsko, doposud východní součást Švédska, připojeno k ruskému impériu na bázi personální unie. Z cara Alexandra I. se stal i velkokníže finský, jenž získanému území přislíbil politickou, kulturní a hospodářskou autonomii. Zvýhodňované uplatňování finských surovin a výrobků na bezedném ruském trhu znamenalo ekonomický rozkvět. Luteránští Finové se na rozdíl od Poláků a dalších národů ovládaných Romanovci až na výjimky nebouřili. Státní samostatnost – podobně jako jiné součásti Ruska či Rakouska-Uherska – získali až se závěrem první světové války.

Meziválečné období je charakterizováno silnou vazbou na Německo a odklonem od Moskvy – kvůli hrozbě vývozu komunistického převratu. Tento chladný vztah spolu se sousedstvím Leningradu zařadily Finsko do Stalinových plánů na ovládnutí bývalých ruských západních území. Nicméně Finové se – na rozdíl od Litvy, Lotyšska a Estonska – začali vojensky bránit a po tzv. zimní válce (1939–40) si uchovali státní suverenitu. Cenou bylo postoupení části území na Karelské šíji s centrem Viipuri (Vyborg). Po útoku nacistického Německa na SSSR začala nová válka mezi Finskem a Stalinovou říší známá jako pokračovací (1941–44). Finské velení využilo zaneprázdnění hlavních sil Rudé armády v konfliktu s Německem a na podzim 1944 uzavřelo se Stalinem separátní mír.

(Respekt, www.respekt.cz)