Listopad 2006

Estébáci v policii, to je s ničím nesrovnatelná ostuda

Petr Zavoral

Jakoby z jiného světa udeřila 26. září informace Lidových novin, že ještě sedmnáct let po pádu rudé totality zaměstnává česká policie bezmála osm set bývalých estébáků. Stejně znepokojující je i její dovětek, že se o někdejších estébáckých fízlech uvnitř nejdůležitější složky ministerstva vnitra nevede žádná evidence, byvší zločinci ve státních službách že nesmějí být ani jmenovitě zveřejňováni, protože požívají ochrany osobních údajů, dokonce že vedení Policie ČR, které počet dodnes aktivních estébáků dosud úspěšně tajilo (asiže vědělo proč), taková prkotina vlastně ani nezajímá. Do třetice je ohavné, že čerstvě zveřejněná Jobova zvěst nevzrušuje nejen policejní generalitu, ale že nechává v klidu i českou veřejnost. Zatím nebyla zaznamenána žádná slyšitelnější reakce na tu novinu, třebaže ve skutečně demokratických zemích by už dávno byly plné ulice rozhořčených lidí.

Na estébáckou pátou kolonu v jednom z nejcitlivějších míst státní správy se přišlo víceméně náhodou, když nový ministr vnitra Ivan Langer začal provětrávat policejní almary. Ke svému i našemu zděšení zjistil, že se to v nich jen hemží nejodpornějšími slouhy bolševické diktatury, kteří v klidu přečkali všechny dosavadní prověrky a stále zastávají často velmi důležité funkce. Teď vlastně sám neví, co si s nimi má počít. Prakticky jediným použitelným nástrojem, jak obléci policii do hávu důvěryhodnosti, je mu dlouho připravovaný a neustále odkládaný služební zákon, který by zpřísnil podmínky pro výkon aspoň těch podstatnějších funkcí v Policii ČR. Estébáci by už nevystačili s uměním číst, psát a telefonovat, nýbrž by museli být dodatečně prověřeni alespoň na stupeň »důvěrné«. A protože se oprávněně předpokládá, že důvěryhodný estébák je totéž co černošský Eskymák, existuje reálná naděje, že přesluhující estébácko-bolševická elita odpochoduje z policie ráda a dobrovolně, jak jinak než s pohádkovým výslužným a doživotními rentami v kapse.

Takových pobuřujících odchodů se všemi poctami jsme už po památném sametovém polopřevratu museli spolknout na tisíce. První hromadné poděkování estébákům za jejich svinské zásluhy se konalo hned na počátku devadesátých let. Tehdy opouštělo neblaze proslulý Sbor národní bezpečnosti osm a půl tisíce brežněvsko-husákovských uniformovaných i neuniformovaných zrádců národa, všichni s kapsami naditými odměnami za příkladnou službu socialistické vlasti. V době, kdy naivní majitelé sametových klíčů v převážné většině smrděli korunou, tahle pakáž si odnášela do lepších časů startovní kapitál pro příští soukromé podnikání, které pak často spočívalo v provozování tajemných bezpečnostních agentur nebo firem zabývajících se obchodem se zbraněmi. Talentovanější hajzlové to dotáhli až na vrcholné manažerské posty v ukradených státních podnicích, vůbec nejtalentovanější se dokázali vetřít zadními vrátky do vysoké politiky, například soudruzi Filip a Vondruška. Postkomunistické veřejnosti to bylo (a je) fuk, naopak se v ní rozšířil názor, že ti, jimž to fuk není, jsou parta podivných bláznů, kteří onemocněli chorobou primitivního antikomunismu.

Nejvíc asi ta zákeřná nemoc zasáhla redakci Lidových novin, které den po uveřejnění článku o osmi stovkách aktivních policejních estébáků přišly s další peckou: Policie ČR dodnes používá dávná esenbácká pečetidla s pěticípou hvězdou a starými evidenčními čísly, v jejichž evidenci je navíc takový bordel, že nikdo nemá přehled o tom, komu ta důležitá věcička vlastně patří. Pěticípý symbol totality je to poslední, nad čím bychom se měli pohoršovat. Důležitost zmíněné věcičky spočívá v tom, že se jí pečetí kdeco včetně policejních registratur obsahujících začasté dobře zneužitelné dokumenty s citlivými informacemi. Nedá se tudíž vyloučit, že takovou skříň může kdykoliv otevřít a zpětně zapečetit kterýkoliv z úřadujících exfízlů ponechavší si pečetidlo jako upomínku na zašlé časy své největší moci a slávy. I méně vnímavější čtenář snad teď pochopí, co všechno může natropit malér, nad nímž policie mává rukou a hází jej do jednoho pytle s nářky nad nedostatkem peněz na modernizaci kancelářského vybavení svých služeben.

Naprosto nepochopitelná až ostudná je bagatelizace policejního estébáctví ze strany posledního socialistického ministra vnitra Františka Bublana, který sám podezřele rychle zapomněl, že i on si od StB užil své, byv před listopadem 1989 pronásledovaým disidentem. Či snad nebyv? Jak může dnes lidově domovní velebníček o nemravných estébáckých výsluhách prohlásit, že na ně mají rudí práskači nárok, protože si odsloužili potřebná léta? V čích službách si je odsloužili a proti komu byla namířena jejich služební horlivost? Jak se může otec Bublan nestydět říci, že je rád, že Policie ČR nevede evidenci o těch gaunerech, protože jsou to už poctiví dělníci demokratického represivního aparátu, vděčností bez sebe za to, že dostali příležitost k uplatnění v sametem zahalené letenské kachlíkárně? Nesouvisí to nějak s tím, svatý muži, že jste se dal do služeb partaje, z níž už řadu let vyčuhují všelijací Kavanové, Šloufové, Přibylové a jim podobná havěť, strany láskyplně se tulící k darebákům Filipovi či Vondruškovi v komunistickém načálstvu?

Snad abychom si na tomto místě připomněli, co to také znamená, když se řekne estébé. Když se časopis Týden v červenci zabýval povedeným příbuzenstvem známého komunistického herce Jaroslava Moučky, jehož úžasná neteř Mirka byla stojedenáctkovou parlamentní rudooranžovou koalicí povýšena z šéfredaktorky Haló novin na dozorkyni České tiskové kanceláře, zmínil příběh někdejšího kádrováka Oskára Valáška, který se v padesátých letech dostal do spárů hercova bratra Milana Moučky (tatíčka současné členky Rady ČTK), v té době estébáka z nejnáruživějších. Dnes šestaosmdesátiletý Valášek, sám bývalý estébák a živoucí doklad toho, že si komunistická moc ráda pochutnává i na svých pomahačích, líčí hrůzy, za něž by se nemuseli stydět ani nejbrutálnější Hitlerovi gestapáci. Nepřetržité čtyřicetidenní výslechy, rozsvěcení a zhášení světla v cele v minutových intervalech, následkem čehož dnes oběť estébáckého sadismu skoro nevidí, psychický i fyzický teror, vyhrožování a bití a nakonec třiadvacet let těžkého kriminálu. To vše jenom proto, že Valášek podle mínění skalních stalinistů nedosti aktivně bojoval proti třídnímu nepříteli. Navlas podobných příběhů existují tisíce.

Však také měla komunistická tajná policie své zářné vzory. Vzešla z poválečných Revolučních gard, loupeživých bojůvek bez jakýchkoli zábran, začasté vytvořených z fašistických opozdilců schopných čehokoli, jen aby nemuseli pykat za svá válečná zvěrstva. Z nich bolševici nadělali údernou pěst své Moskvou darované a kontrolované moci, oni a jejich potomci jsou ti, kteří dodnes dělají ostudu české policii a jichž je (nejen) Bublanovi tak líto, když přijde řeč na jejich odstranění z policejního aparátu, v němž se uhnízdili jako obzvlášť úporné vši.

Nedovedu si představit pozdvižení, jaké by nastalo v Evropě na začátku 60. let, kdyby vyšlo najevo, že policie tehdejší Spolkové republiky Německo trpí ve svých řadách bývalé gestapáky. V postkomunistickém Česku nám srovnatelná nehoráznost přijde normální, dokonce se divíme, že na ni ještě někdo poukazuje. Nejen Německo, ale i Poláci či Maďaři si ve své minulosti udělali pořádek, nebylo jim zatěžko najít si instrument, jak se zbavit svých totalitních přízraků. Jen pod Řípem to jaksi pořád nejde. Asiže nechce jít. Asiže za tím nechtěním vězí očekávání, že snad dopady sametového polopřevratu přece jen nejsou definitivní.

Následky vidíme na každém kroku. Česká policie má k důvěryhodnosti stejně daleko jako před sedmnácti lety, ba naopak je možná ještě víc vnímána jako rejdiště krupce a instituce vyzařující zcela mimořádné porozumění pro organizovaný zločin na nejvyšší úrovni. Tu pověst zčásti zachraňují poctiví policajti, kteří odvádějí záslužnou práci pro ochranu životů a majetku obyvatelstva, jenže co je to všechno platné, když mnozí jejich šéfové fungují jako prodloužená ruka estébácké mafie. Tito nositelé štafety někdejšího generála StB Alojze Lorence posilují u Čechů podezření, že i slavná sametové revoluce byla jejich dílem.

(Annonce)