Listopad 2006

Sloni v balkánském porcelánu

Matyáš Zrno

V pozdním létě 1991 ojedinělé incidenty mezi Chorvaty a srbskými vzbouřenci na chorvatském území přerostly v otevřenou válku. Federální armáda se postavila plně na stranu Srbů. Přes městečko Knin musely projet statisíce našich turistů mířících na dovolenou do Dalmácie. Vede přes něj hlavní silnice a železnice do Splitu. Městečko s patnácti tisíci obyvatel, ztracené uprostřed drsné a kamenité krajiny dalmatského zázemí, zaujalo asi jen málokoho. Počátkem devadesátých let přitom název Knin patřil k nejfrekventovanějším slovům ve světovém tisku. Tady začala druhá fáze jugoslávské války, válka v Chorvatsku. Předchozí boje ve Slovinsku byly proti tomu procházkou v růžové zahradě.

Válkou ve Slovinsku se stará garda jugoslávských generálů ještě snažila zachránit celou Jugoslávii pod praporem komunismu. Věřili, že ve východní Evropě dojde k renesanci socialismu a v Sovětském svazu konečně zatočí s Gorbačovem. Nejmocnější muž Jugoslávie, srbský prezident Slobodan Milošević, už viděl dále. Jakmile pochopil, že nelze udržet Chorvaty a Slovince ve federaci proti jejich vůli, změnil plány.

Jeho spojenec Borislav Jović, v klíčových okamžicích jara 1991 předseda předsednictva Jugoslávie, později přiznal: „Milošević a já jsme chápali, že musíme stáhnout armádu z těch oblastí, které evidentně nechtějí zůstat součástí Jugoslávie. Ale bránili jsme oblasti, kde žijí Srbové, a zavírali jsme oči nad jejich vyzbrojováním.“

Ještě že doma nemám Srbku

I tento příběh - jako každý balkánský - začíná ve válečné minulosti. V Kninu a okolí žily počátkem devadesátých let více než dvě třetiny Srbů. Ti měli v živé paměti měli to, co se zde dělo v roce 1941. Po německo-italské okupaci Jugoslávie vznikl loutkový chorvatský stát pod vedením ustašovců, extrémních chorvatských nacionalistů. Okamžitě začali s masovým vyvražďováním, vyháněním a pokatoličťováním Srbů. Zběsilost jejich činů tehdy děsila i otrlé německé důstojníky. Zdejší Srbové nezapomněli. Vůdce jejich vzpoury z devadesátých let a hlava Srbské Krajiny, kninský zubař Milan Babić, čtyři desetiletí po událostech z doby druhé světové války vzpomínal: „Když přišli ustašovci pobít naši rodinu, mí rodiče včas uprchli. Muž, který vedl ustašovce, alespoň zasekl nůž hluboko do morušovníku, který rostl na naší zahradě. Morušovník rostl, ale zásek v něm zůstal a nám dětem to pak často ukazovali...“

Když se na přelomu let 1989 a 1990 začal budit chorvatský nacionalismus, Srbové se obávali, že se historie bude opakovat. Na jaře se prezidentem země stal národně orientovaný disident Franjo Tudjman (Tu?man), generál a historik přesvědčený o své dějinné úloze obnovitele nezávislého Chorvatska. Místo jako mesiáš si však počínal jako slon v porcelánu. Ve slabší chvilce prohlásil, že děkuje Bohu, že jeho žena není Srbka ani židovka (jeho dcera si přitom vzala Srba...), a toleroval výlevy chorvatského nacionalismu.

Kninské povstání

Jako státní znak zavedl červenobílou šachovnici. Sice pamatuje středověk, ale pro radikální Srby zůstala v kolektivní paměti především jako symbol ustašovců. Když si v létě roku 1990 měli šachovnici coby nový státní znak připnout na své uniformy i policisté v Kninu, vzbouřili se. Vyjednávat za nimi přijel ministr vnitra Josip Boljkovac (mimochodem umírněný politik, který za druhé světové války coby partyzán bojoval proti ustašovcům).

Marně, dav ho div nelynčoval. V Kninu už vyjednávat nechtěli. Tamní policie vydala zbraně občanům a odmítla poslouchat rozkazy ze Záhřebu. První část chorvatského území se vymkla kontrole chorvatské vlády. Brzy ji měly následovat další.

Srbští sedláci ze zaostalého dalmatského vnitrozemí však stěží mohli vyvolat konflikt takových rozměrů, jako byla válka v Chorvatsku. Většina z více než půl milionu chorvatských Srbů žila ve velkých městech, jako je Záhřeb, Osijek nebo Split. Volili obvykle multietnickou sociální demokracii a neměli doma ani samopal, ani šavli po dědečkovi. Jenže prim mezi chorvatskými Srby začali hrát kninští radikálové. Tehdy ještě netušili, že se stali jen piony velké hry, která je nakonec semlela.

Po měsíce zveličovala bělehradská propaganda každý Tudjmanův krok tak, že to vypadalo, jako by sám doma brousil nože, kterými chce podřezávat srbská nemluvňata. Do srbských oblastí proudily zbraně a polovojenské jednotky. A instruktoři.

A co na to Tudjman? „Nebojte se, mám dohodu s Miloševičem. A ten ji neporuší,“ říkal spolupracovníkům, kteří ho varovali, že vypukne válka. Tudjman myslel na své tajné jednání s Miloševičem na jaře roku 1991 v někdejším Titově loveckém sídle v Karadjordjevu. Oba se tam „gentlemansky“ dohodli na tom, že Jugoslávie už nemá budoucnost a že by si oba státy měly rozdělit Bosnu a Hercegovinu.

Tudjman Miloševičovi věřil. Odmítl pomoci Slovincům a zamítl i návrhy svého ministra obrany na překvapivý útok proti federální armádě, která stále více stranila Srbům. Doufal v dohodu, v níž přitom chybělo to hlavní: kudy povedou nové hranice nezávislého Chorvatska.

Chorvatské vítězství

V pozdním létě 1991 ojedinělé incidenty mezi Chorvaty a srbskými vzbouřenci přerostly v otevřenou válku. Federální armáda se už postavila plně na stranu Srbů. Obrovská materiální převaha jí ale nepomohla k výrazným úspěchům. Někdejší čtvrtá nejsilnější armáda v Evropě se ukázala být papírovým tygrem. Vojáci základní služby (mnozí z nich z Bosny či Makedonie) často odmítali vystoupit z transportérů a jít do útoku. Rezervisté houfně dezertovali.

Na frontu místo nich stále častěji mířili muži z polovojenských jednotek, které k boji motivoval někdy nacionalismus, jindy vidina beztrestného loupení - většinou oboje. Válka poprvé přinesla to, co mohl po následující roky sledovat dennodenně každý divák televizních zpráv: kolony uprchlíků, rozstřílená města, příběhy o znásilňování, upalování zaživa a jiných zvěrstvech, jež s takovou chutí šířila místní média.

Do konce roku 1991 byla čtvrtina chorvatského území obsazena Srby, deset tisíc lidí zahynulo, zemi zaplnily statisíce uprchlíků. Mírové úsilí mezinárodních zprostředkovatelů bylo trapně neúčinné. K příměří došlo až počátkem roku 1992, kdy už Srbové dosáhli většiny svých cílů. Do Chorvatska zamířily mírové síly OSN včetně československého praporu. Příměří však bylo pouze oddechovým časem. Chorvaté se vyzbrojili a v létě 1995 smetli srbský parastát Republiku Srbská Krajina během několika dnů. Během ofenzivy zemřeli při chorvatském ostřelování dva čeští vojáci UNPROFOR, první oběti ostrého nasazení české armády do mírových misí.

V posledním dějství tragédie zaplatili chorvatští Srbové těžkou cenu za to, že podlehli Miloševičovu vábení. Dvě stě tisíc jich uprchlo v největším exodu balkánské války. Nejméně sedm set srbských civilistů chorvatští vojáci zastřelili. Přes dvacet tisíc domů lehlo popelem.

Milošević, který už tehdy chorvatské Srby nepotřeboval, nehnul ani brvou. Tudjman, který krátkozrace a naivně zavíral v roce 1990 před srbským problémem oči, ho po pěti letech vyřešil s brutalitou hodnou Machiavelliho. Srbové se už nikdy neměli vrátit. Knin je dnes chorvatským městem.

My Srbové potřebujeme prostor

Asi nikdy a nikde nedosáhlo ponížení OSN, EU a Západu takového stupně jako za války v Bosně. Pátého dubna 1992 se v centru Sarajeva sešly desítky tisíc lidí na mírové manifestaci. Lidé všech národností protestovali proti chaosu a propukajícímu etnickému násilí. Už několik dní bylo Sarajevo protkané srbskými barikádami. Válka byla cítit ve vzduchu, ale Sarajevané, navyklí na toleranci a společný život, tomu odmítali do poslední chvíle uvěřit. Uvěřili ve chvíli, kdy na demonstrující začaly dopadat kulky srbských ostřelovačů.

V davu demonstrantů padaly oběti. První z nich byla studentka medicíny Suada Dilberovičová (24). Pocházela z Dubrovníku a rodiče ji poslali do Sarajeva v domnění, že ve městě, kde se před několika lety pořádaly olympijské hry, bude v bezpečí... V té době už ve Slovinsku vzpomínky na desetidenní válku z léta předchozího roku pomalu bledly. V Chorvatsku sice skoro třetinu území okupovali srbští povstalci, ale příchod mírových sil OSN alespoň zmrazil frontové linie.

Muslimská republika

Pokud mezinárodní vyjednávači doufali, že jsou z nejhoršího venku, mýlili se. Nejkrutější dějství balkánské tragédie čekalo na Bosnu a Hercegovinu. Málokdo mohl čekat něco jiného. Bosna a Hercegovina byla Jugoslávií v malém. Žili v ní bosenští muslimové-Bosňáci (asi 40 procent obyvatel), Srbové (30 procent) a Chorvaté (17 procent). V okamžiku, kdy se Jugoslávie začala rozpadat, stálo před bosenským vedením neřešitelné dilema. Zůstat v okleštěné Jugoslávii coby satelit Srbska pod Miloševičovým vedením? Anebo odejít s ostatními republikami z Jugoslávie, i když si to třetina obyvatel (Srbové) nepřeje?

Dilema stálo především před muslimskými Bosňáky. Srbové se mohli připojit k Srbsku, Chorvaté k Chorvatsku. Ale co muslimové? Pro ně by zbyl život v jakýchsi rezervacích. Pozdější prezidentka bosenských Srbů Biljana Plavšičová (odpykává si jedenáctiletý trest za svůj podíl na etnických čistkách) to řekla zcela jasně: „Muslimové jsou zvyklí takhle žít, jeden na druhém, kdežto my Srbové potřebujeme prostor.“

Bosenskému prezidentovi Alijovi Izetbegovičovi (zemřel v říjnu 2003) lze vytknout leccos, ale určitě ne to, že by si válku přál. Byl prezidentem země, která neměla armádu ani zbraně a byla plná jugoslávských vojáků, stahovaných z bojišť v Chorvatsku. Do poslední chvíle se s makedonským kolegou Kirem Gligorovem (v úřadu v letech 1991-1999) snažili zachránit alespoň nějakou formu jugoslávského soustátí. Cílená propaganda z Bělehradu a psychóza z válečného konfliktu v Chorvatsku ale vykonaly své.

I když byli Srbové v bosenské vládě zastoupení jednou třetinou a na rozdíl od Chorvatska nedocházelo v Bosně ani k náznakům jejich diskriminace, chopili se zbraní. Vůdci bosenských Srbů, psychiatru Radovanu Karadžičovi, nikdo nemůže vytýkat, že by své úmysly skrýval. Už v říjnu 1991 varoval Izetbegoviče na zasedání bosenského parlamentu: „Bosnu odvedete do pekla a muslimský národ do katastrofy, protože v případě války se nebudou moci bránit.“

Džihád v Evropě

Skutečně. Když v dubnu 1992 začaly ostřílené paravojenské jednotky ze Srbska pronikat do Bosny, skoro nenarazily na odpor. Města ve východní a severozápadní Bosně padala jedno za druhým. I když tam žili většinou muslimové, odpor byl jen symbolický. Srbové rychle zvládli ojedinělý odpor a města etnicky vyčistili (a přitom také důkladně vyloupili).

Přitom spáchali několik nejhrůznějších zločinů. Zprávy o nich se rychle šířily a na dalších místech už muslimové utíkali raději hned. Etnické čistky nebyly jen tak nějakým řáděním násilníků utržených ze řetězu. Byly systematickou a řízenou kampaní teroru.

Aby toho nebylo málo, vypukly v létě 1993 boje i mezi Bosňáky a bosenskými Chorvaty, kteří již otevřeně mluvili o spojení s Chorvatskem. Tísněným Bosňákům přišli na pomoc zahraniční dobrovolníci-souvěrci, mudžáhidové se zkušenostmi z války proti SSSR v Afghánistánu, lidé, kteří prošli oddíly, z nichž se později rekrutovali bojovníci Talibanu a al-Kajdy. Mezi liberálními bosenskými muslimy působili sice jako tučňák na Sahaře, ale řadou zločinů dokázali, že ve válce nezůstává žádná strana nevinná.

S bezvýchodnou vojenskou situací se i Alija Izetbegovič začal (třebaže ne veřejně) klonit k myšlence rozdělení Bosny. Koneckonců vždy toužil po náboženské obrodě muslimů, ale uznával, že v státě, kde nemají většinu, by se takový pokus mohl zvrhnout v tyranii. Nyní udělal z nouze ctnost. „Získat kus území, dostat tam naše lidi a vybudovat stát,“ říkával v soukromých rozhovorech. A tak se neoficiálně handlovalo o území, nad mapami se přesouvaly tisíce lidí, ale dokud měli Srbové naprostou převahu a necítili nutnost sebemenšího ústupku, k dohodě nedošlo.

Co ten třetí vzadu, mezinárodní společenství? Asi nikdy nedosáhlo ponížení OSN a Západu takového stupně jako v Bosně. Příměří se porušovala ještě v den, kdy byla uzavřena, vojáci OSN byli napadáni a bráni jako rukojmí, místní vojáci bezostyšně blokovali průjezdy konvojům s humanitární pomocí. Průlom přineslo teprve razantní angažmá Spojených států.

Divný protektorát

Američané nejprve donutili Chorvaty uzavřít mír s muslimy a potom tolerovali jejich vyzbrojování. Když se síly obou stran (tedy muslimsko-chorvatských „znovuspojenců“ a Srbů) alespoň trochu vyrovnaly, byla otevřena cesta řešení bosenského patu. Dodnes je mírová Bosna „přezbrojena“ a stovky tisíc kalašnikovů s municí se různými cestami dostávají do Afghánistánu a Iráku.

Na podzim 1995 napadly letouny NATO srbské pozice jako odvetu za další bombardování Sarajeva. Na oslabené Srby potom zaútočily muslimské a chorvatské jednotky. Během několika týdnů se mapa Bosny změnila: Srbové ovládali jen půlku země. Milošević, který se nyní soustředil hlavně na zrušení sankcí OSN a hrál úlohu mírotvorce, nehnul pro své krajany, které vehnal do války, ani prstem. V Daytonu v Ohiu podepsal koncem roku 1995 mír, kterým sice Srbové získali obrovskou autonomii, ale přece jen zůstali součástí Bosny.

Po 44 měsících bojů zůstalo v Bosně milion uprchlíků, nejméně sto tisíc mrtvých, tisíce zmrzačených, znásilněných a sirotků. A morálně zdevastovaná společnost, kde samopal znamená více než deset univerzitních titulů. Zemi, kde po staletí stály několik metrů od sebe katolické a pravoslavné kostely a mešity, dnes spojuje hlavně černý trh a mafie. Ta jediná nemá problémy s etnickou příslušností.

(Týden)