Prosinec 2006

Události od 18. října do 17. listopadu 2006

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Středa 18. října

Předsedkyně SNK-ED, europoslankyně Hybášková obvinila „lidi z okruhu ministra financí Vlastimila Tlustého“ z toho, že v souvislosti s případným uvolněním finančního příspěvku pro SNK-ED za volby z roku 2000 požadovali několikamilionovou provizi. Provize prý (podle ČT) měla směřovat i k ministrům Tlustému a Pospíšilovi. Hybášková jednala se zprostředkovatelem, jehož jméno tají. Zpráva se mi na první poslech moc nezdá, nedovedu si představit, že by v nynější situaci a navíc před dvojími volbami vyvíjeli dva ministři ODS takové sebevražedné iniciativy. O panu Tlustém je možné si myslet leccos, ale rozhodně to není kamikadze.

Inspekce ministerstva vnitra (lépe řečeno, jak uvádí Právo, vyšetřovatelé inspekce na pokyn dozorujícího státního zástupce a bez souhlasu svého nového nadřízeného, souhlas nepotřebují) podala návrh na obvinění plukovníka Kubiceho ze zneužívání pravomoci veřejného činitele, pomluvy a neoprávněného nakládání s osobními údaji. Člověku dá docela práci, aby si obě aktivity (tu paní Hybáškové a tu policistů z Inspekce) nedával do souvislosti s vývojem případu Doležal, Péťa ad. jako odvetné akce. Pokud jde o případ Kubice, mělo by se hlavně vyšetřit, co na obsahu zprávy je pravda a co jsou jen nepodložené dohady. Zveřejnění zprávy těsně před volbami nebyla vůbec čistá věc a pan Kubice ze to nese morální spoluodpovědnost. Kriminální by ovšem nesl jen v tom případě, pokud by se podařilo prokázat, že se na průniku zprávy na veřejnost podílel. Čtyřměsíční bezvládí a volební kampaň právě v tomto období má, jak vidno, pustošivý vliv na stabilitu významných policejních orgánů a politiky vůbec. Bude policie ČR během tohoto bezvládí roztrhána na cucky soupeřícími stranami? Člověk by skoro řekl, že týden před volbami by se mělo zveřejňování zpráv výše uvedeného typu prostě zakázat (to se týká samozřejmě i kauzy Doležel). Důvody, které mluví pro to, aby pan Paroubek neřídil další čtyři roky českou politiku, jsou daleko závažnější než nějaká kauza Doležel. Pokud jde o případ Kubice, vystoupil český expremiér a předseda ČSSD včera v televizi s krátkým sdělením, že půjde po Kubicovi, když to malinko přeženu, jako slepice po flusu. Pomstychtivé výlevy tohoto typu jsou jednak nešikovné, jednak nechutné.

Ještě k aféře s inzerátem na sex s nezletilými na serveru kandidáta ODS: není mi jasné, zda si inzerci obstarával sám nebo zda to svěřil nějaké firmě. V druhém případě může být jeho možnost zjistit, co se na stránkách objevuje za inzeráty, poměrně malá.

KSČM dala opět najevo, že ji ani nenapadne přispět k takovému uklidnění situace, z něhož ona (a taky Paroubek) nebude nic mít. Předčasné volby připouští místopředseda Dolejš „jen po vyčerpání všech ústavních pokusů a na základě shody všech stran“. Znovu opakuji, že po vyčerpání všech tří pokusů záleží jen a jen na prezidentovi. Je naivní si představovat, že by KSČM byla schopná udělat něco kloudného. Její role je stejná jako role KSČ za první republiky.

Vedení KSČM jako jeden muž popírá, že by vedlo jakékoli jednání s ODS. V komentářích Práva se neformální jednání ODS s KSČM bere za hotovou věc: jak může ODS jednat s KSČM, která s ní nejedná?

Poslanec-komentátor Jiří Paroubek píše v Lidových novinách, že Topolánek vyčerpal už své tři pokusy o vytvoření vlády. Topolánek zase soustavně tvrdí, že Paroubek už svůj pokus na vytvoření vlády fakticky dostal. Obojí je nehorázné překrucování skutečnosti a úplný nesmysl. Český volič už brzy upadne na zem pod tíhou bulíků, které mu obě nesmiřitelně zápasící strany věší na nos. Ve zmíněném článku píše Paroubek taky o tom, že jednání o menšinové vládě ODS s tolerancí ČSSD „najednou skončila – protože proklamace Mirka Topolánka vždy platily do té doby, než se sešlo grémium ODS“. Nevím, proč pan Paroubek považuje čtenáře LN (a čtenáře všeobecně) za totálně sklerotické idioty: jednání ukončil pan Paroubek poté, co se za zády svých dosavadních partnerů v jednání dohodl s Kalouskem na jeho saltu mortale.

Jiří Paroubek rovněž konečně dospěl k názoru, že po třetím neúspěšném pokusu o důvěru prezident může a nemusí vypsat mimořádné volby. Jen se tváří, jako by to, zda je prezident vypíše nebo ne, záleželo taky na něm. Obávám se, že se ho Klaus v tom případě asi nebude ptát. Zvlášť když pro ně je už jednoznačná většina veřejnosti.

V Lidových novinách věnoval mé maličkosti opět pozornost známý národní socialista z ODS pan Zahradil. Píše: „Nyní, v souvislosti s francouzským zákonem, napíše jeden publicista, známý svou posedlostí tématem odsunu, tento dosti neuvěřitelný komentář: ,Je zajímavé, že masakry německého civilního obyvatelstva po skončení druhé světové války Francouzům při přijímání ČR do EU těžkou hlavu nedělaly.´ Není to náhoda.“ Myslím, že texty tohoto typu patří vzhledem ke svému výrazně vlajkařskému charakteru do Práva. Je to typická „stranické denunciace“. Nenapíše se, o koho jde, neuvede se žádný argument, jen se názor ocejchuje jako neuvěřitelný a hned se označí, že to není žádná náhoda (nýbrž jen další projev vlastizrádného spiknutí proti národním zájmům, má si čtenář domyslit). Divím se, že se LN neštítí něco podobného zveřejňovat.

Čtvrtek 19. října

Václav Klaus jednal dnes s představiteli sociální demokracie. Vyjádřil se velmi zdrženlivě nejen o velké koalici a o tom, že by byl povinen dát Paroubkovi jeho příležitost, ale docela všeobecně: „já jsem jasně řekl, že hledám, mapuji situaci, v politických stranách mapuji to, co ony jsou schopny akceptovat.“ Pan prezident se chová poněkud alibisticky. Zároveň prohlašuje, že politici už začínají chápat, že každý bude muset ustoupit, všichni nemohou stoprocentně vyhrát. To zní dost hrozivě, chystá se – jak je tomu u nás ve vypjatých situacích zvykem - nějaké ohavné pytlíkování? Nevím, jak dlouho může přetahování o moc ve státě ještě trvat. Teď to vypadá, že jedinou schůdnou a přímou cestou je co nejrychleji odbavit dva zbývající pokusy. Tím se otevře cesta k předčasným volbám. Je zjevné, že jeden z těch pokusů bude Paroubkův: pokud ne ten druhý, tak rozhodně ten třetí, a pokud Paroubek dostane druhý pokus, zajistí si nejspíš novou volbou Vlčka do funkce předsedy PS taky ten třetí ne-li pro sebe, tedy aspoň pro ČSSD nebo pro nějakého jí blízkého „odborníka“. Je totiž zcela jasné, že v tajné nové volbě předsedy PS bude opět někdo (a já jsem přesvědčen, že ten někdo je z KDU-ČSL) hlasovat se sociálními demokraty.

Paní předsedkyně Hybášková (SNK-DE) narazila se svou oznamovací iniciativou i ve vlastní straně. Její kolegové se domnívají, že věc zveřejnila bez jasných důkazů, podle ní se tak domnívají proto, že myslí na budoucí místní koalice s ODS. Pravda je nejspíš zároveň obojí. Paní Hybášková je ovšem veselá kopa, protože zároveň prohlašuje: kampaň je namířena proti korupci a proti osobám (ministr Tlustý, ministr Pospíšil a nejmenovaný poslanec ODS), nikoli proti ODS. Když tohle někdo řekne dva dny před volbami, zaslouží si velebobra vyčuranosti. Jenže my jsme ho už za tento měsíc udělili panu ministru Vondrovi. Škoda, v předvolebním období se to jen hemží důstojnými kandidáty.

Informace o aktivitách pp. Doležela, Péti a spol. nabývají hrozivých rozměrů. Mělo se jednat mj. o vraždu plukovníka Kubiceho, přičemž její scénář (diskreditace v médiích, postavení mimo službu a následná „sebevražda“) se pomalu naplňuje (přesto že plánovači už bručí), a to včetně role, kterou v tom měla sehrát Inspekce ministra vnitra. Utěšuji se tím, že předvolební stres působí i v tomto případě jako mohutná zvětšující čočka, ale jde mi to čím dál tím méně. A otázka mj. zní: přežije policie ČR rok 2006? Podrobovat instituci zvlášť u nás tak křehkou a po mnoha stránkách problematickou takovým zkouškám z odolnosti (přesněji řečeno neodolnosti) politickým tlakům považuji za strašně bezohledné: fungující policie je smysluplná instituce a občané ji potřebují.

Příští týden bude ministr Tlustý jednat s představiteli ostatních politických stran o státním rozpočtu. Nejsem, odborník v ekonomice a rád se nechám poučit, ale neznamená náhodou ta podmínka ČSSD, že vláda nebude privatizovat část ČEZu, zároveň to, že se vládě nemůže za žádných okolností dodržet schodek ve výši „jen“ 91 miliard Kč (tj. že pak bude nutně podstatně vyšší)? Pro ČSSD by to pak bylo pohodlné: pokud by zůstala v opozici, svedla by to na ODS, pokud by se dostala do vlády, taky.

Z rozhovoru Jiřího Paroubka pro Právo vyplývá, že expremiér je skutečným mučedníkem české politiky: „Myslím si, že žádný politik v ČR nebyl nikdy zahrnut takovou sadou útoků jako já.“ Škoda, že ve své skromnosti neřekl „žádný politik na zeměkouli“. Ve skutečnosti „sadou útoků“ jsou už přes půl roku zahrnováni všichni zleva doprava a pan Paroubek se na tom zahrnování velmi čile podílel a podílí.

Podle zpráv v českém tisku (poskytl je senátor Mejstřík) měl předseda KSČM kdysi za totality jako „rozvědčík“ (žádný estébák, ovšem) po určitou dobu služebně navštěvovat jakýsi bordel ve Stuttgartu a získávat jeho majitelku (českou emigrantku) pro spolupráci se světem míru a socialismu. „Noční klub“ byl atraktivní proto, že jej navštěvovali hlavně američtí vojáci. Majitelka byla navnaděna velkodušným darem, sadou litinového nádobí firmy Sfinx České Budějovice. Jak snaha o „verbovku“ bordelmamá dopadla, se nepraví. Pokud je to pravda (a pravda to samozřejmě není, záhy o tom rozhodne nějaký soud na základě svědectví řídících důstojníků p. Filipa), může se KSČM pyšnit předsedou s opravdu dobrodružnou minulostí.

Expatriarcha Československé církve husitské Schwarz se postaral opět o rozruch. Při návratu z nějaké akce (kde se podle některých zdrojů mohutně přijímalo pod obojí, takže svatý muž byl v dobrém rozmaru), porazil kýbl brigádníkovi, který v nočních hodinách opravoval poškozené billboardy ODS. Podle verze zavilých odpůrců pana Schwarze se pak sápal nejdřív na brigádníka, pak na policisty, a argumentoval tím, že je zaměstnanec Ministerstva vnitra ČR, což je pravda: pracuje tam nikoli jako feldkurát, nýbrž tzv. „antikonfliktním týmu“. Policisté prý neprojevili vůči antikonfliktnímu odborníkovi náležitý respekt a nasadili mu promptně klepeta. Takže přece jen nějaká dobrá zpráva z policejních kruhů.

Pátek 20. října

Dnes ve 14 hodin začaly komunální a senátní volby. Přečetl jsem si v novinách několik komentářů na téma, že v nich půjde nakonec o něco úplně jiného, než je výraz podpory pro největší strany. Měl jsem možnost pozorovat jednoho jediného voliče, a tím jsem já sám. Tato málo reprezentativní zkušenost názor komentátorů nepotvrzuje. Volební místnost jsem navštívil ve 14.30 a nabyl jsem jednoznačného dojmu, že volby jsou tentokrát záležitostí seniorů. To jsou ovšem málo reprezentativní dojmy. Uvidíme.

Bývalá náměstkyně ministra pro místní rozvoj Jourová uvedla při výslechu na policii mj., že na ni Paroubek ještě coby ministr tlačil, aby preferovala projekt Bono Publico (tj. akci pánů Péti a Doležela). Jakkoli nemám pana Paroubka rád, v tomto případě chápu jeho rozhořčení. Je skandální, že takové informace unikají z počáteční fáze policejního vyšetřování, a je dvojnásob skandální, že se tak děje den před volbami. Jenže: v situaci víc než čtvrtročního bezvládí (a na této situaci má pan Paroubek svůj mohutný podíl viny) je prostě možné leccos.

Prezident Klaus se nechal včera slyšet, že šance na vytvoření vlády se slušnou podporou v PS je možná větší, než se na první pohled zdá. Tím jen potvrdil dojem, že z nejrůznějších důvodů (starost o znovuzvolení k nim nepochybně patří) bude preferovat zpytlíkování krize do nedůstojného kompromisu. Paroubkovi se jeho současná schopnost blokovat jakákoli smysluplná rozhodnutí bohatě zhodnotí. Přitom Paroubek znamená pro další politický vývoj ČR velké nebezpečí (patří k tomu typu politiků, kteří jsou schopni se ve svém zájmu se spojit třeba s čertem, čertu on říká „marťané“), ale je třeba jej porazit v otevřeném politickém boji, a ne se s ním paktovat a pelešit. Porazit jej znamená v první řadě dokázat mu, že ani on není schopen vytvořit vládu, která by dostala v PS důvěru (a bude-li to nutné, dokázat mu to třeba dvakrát po sobě, přičemž já věřím, že by to podruhé už třeba nebylo).

Místopředseda KSČM Dolejš prohlásil v souvislosti se zákazem Komunistického svazu mládeže, že i „problematické názory mají právo na existenci“, je zapotřebí o nich debatovat a nepřistupovat hned k restriktivním opatřením. To je najednou nějakého liberalismu! Platí to i pro popírání holocaustu?

Současné problémy izraelského prezidenta jsou snadným terčem pro jedovaté poznámky. Měl jsem taky chuť, nakonec jsem si to odpustil. Prezident Putin s příslovečným ruským taktem řekl v Moskvě po tiskovce izraelskému premiérovi (není jasné, chtěl-li, aby to proniklo do médií): „Pozdravujte svého premiéra. Je vidět, že je to chlapák. Znásilnil deset žen, to bych do něj nikdy neřekl! Všechny nás překvapil, všichni mu závidíme.“ To je typické ze dvou hledisek: za prvé, prezident je podezříván (zatím nikoli obviněn) ze dvou znásilnění. Aritmetiku ovšem naši slovanští bratři na Východě už tradičně podceňují. A za druhé: zohlednění průvodních jevů vítězného tažení našich slovanských bratrů Evropou v druhé světové válce by mělo vést každého ruského politika, který má nějaké ponětí o studu, k tomu, aby se dobrovolně zřekl podobných komentářů. Čtenář či posluchač totiž jinak může snadno dojít k závěru, že to pan prezident myslí docela upřímně.

Jinak jsou ovšem Rusové na koni, drží pevně v rukou kohoutky od plynu a ropy a mohou jednat s Evropou i s USA (zatím jen do jisté míry) z pozice síly. Z Německa, pokud jim po schröderovsku půjde na ruku, by udělali redistributory energetických surovin v Evropě. Kancléřka Merkelová se prý zatím cuká. Pokud by se ovšem Německo s Ruskem dohodlo, budou mít polští kačeři a čeští minikačeři problém. A my ostatní, bohužel, taky.

V Lidových novinách se k volbám vyjadřuje mj. i Mnislav Zelený-Atapana, etnograf a indiánský náčelník. Doporučuje vzít si příklad z pralesních indiánů Amazonie. Jednak mám dojem, že na tom česká politika už nějaký rok pracuje, jednak s napětím očekávám, kdy se ozve paní Hauserová se svými šimpanzy bonobo, ti jsou nepochybně ještě demokratičtější než pralesní indiáni. Pan Atapana (nebo Zelený?) byl svého času českým velvyslancem v Kolumbii. Byl už tenkrát zároveň indiánským náčelníkem? A připouští česká ústava takový střet zájmů?

Ondřej Neff píše v Lidových novinách: „Bohužel, ale více než - zřejmě -ukvapené zveřejnění nepodložené důkazy“ (jde o obvinění vznesené europoslankyní Hybáškovou, o němž jsme už psali,) „je šílený fakt, že se někdo snaží získat úplatek. Šílený je dále fakt, že mohla tato situace vůbec nastat, že totiž ministerstvo financí vzdoruje rozhodnutí soudu. A vůbec nejšílenější je skutečnost, že mediální pozornosti se dostane tato politická neobratnost a meritum věci jde stranou.“ Pan Neff se mýlí, meritum věci je v tom, zda a do jaké míry může paní Hybášková své obvinění potvrdit. Pokud ne, je šílené naopak to, co provedla.

Sobota 21. října

Z dosavadních volebních výsledků se zatím nedá mnoho vyvozovat, jsou víc než prozatímní. V Senátu si zjevně nejlíp vede ODS, v komunálních volbách jsou z hlediska vlivu na politickou situaci relevantní jen velká města a zpřehlednit výsledky bude dosti obtížné.

Vedení ČSSD běsní a nazývá Útvar pro odhalování organizovaného zločinu politickou policií ODS. Nepřízeň sociálních demokratů si vysloužil i policejní prezident Husák. Nechci se pouštět do detailů, policejní problematice se nevěnuji, ale dojmu, že policie je zpolitizovaná na tu i na onu stranu, se ten, kdo situaci pozoruje z odstupu, těžko ubrání. Vliv posledních skandálů na výsledek voleb však asi nebude příliš velký. Český člověk dobře ví, že si nevybírá mezi anděly a čerty.

Předsedkyně SNK-ED Hybášková začíná jevit příznaky nejistoty, má pocit, že „mohla udělat chybu“, když obvinila ministra Pospíšila z účasti na vydírání své strany. Ministr z důvodů celkem pochopitelných žádá přímou omluvu. Nechápu, co si od celé akce strana slibovala. A vůbec osud SNK-ED (dříve Evropských demokratů) je zarmucující. Po odchodu pana Kasla z čela pražské radnice měla nově vzniklá strana docela slušné šance, aby se zdola uchytila v politice a vytvořila jakousi civilizovanější alternativu k ODS. Pan Kasl ovšem vršil chybu za chybou, úplně zbytečně se spřáhl s Centrem za Pravdu a Lásku a s politickými mrtvolami typu Josefa Zieleniece, takže nakonec byl z iniciativy, kterou sám rozjel, potupně vytlačen. To, že teď může z odstupu sledovat její tragikomické konce, bude pro něj asi jen slabým zadostiučiněním.

V rozhovoru pro Právo říká Jiří Pehe mj.: „A když se třeba v KDU-ČSL, která se sama definuje jako středová strana, najdou dva nebo tři poslanci, kteří tíhnou spíše nalevo, bude to znamenat, že to nejsou skuteční lidovci, že opravdoví lidovci jsou jen ti, kteří tíhnou napravo?“ Ne, bude to znamenat, že KDU-ČSL, která se před volbami tisíckrát zavázala, že ve vládě, jež bude záviset na hlasech poslanců KSČM, ani nezasedne, ani ji nebude podporovat, je naprosto nedůvěryhodný spolek, který obelhává své voliče a dělá si z nich srandu. A ti poslanci, kteří s tím nesouhlasili, to měli říci už před volbami, a ne až teď. Čili: nejde o to, kam poslanci tíhnou, ale zda řeknou ano Paroubkovi. A pokud tak učiní, bude to znamenat, že jsou podvodníci a darebáci.

V Mladé frontě Dnes se pozastavuje Lubomír Heger nad tím, že západní média označují středoevropské postkomunistické státy en bloc za „východní blok“ a počítají mezi ně i ČR. Myslím, že to, co se teď děje u nás, se moc neliší od vývoje v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku. Snad jen v tom, že spojení silné strany s extremisty (ČSSD s KSČM) se u nás zatím ještě nerealizovalo – jen už je přes čtyři měsíce, od voleb, na spadnutí. Je to svědectví o labilitě a nedokonalosti české demokracie. Např. situace v Maďarsku není taky nic moc, ale spolčení velkých stran s extremisty tam nehrozí. Řeči o tom, že něco podobného je FIDESZ, jsou úplně nesmyslné a souvisí s českými mindráky (mindráky z anexe etnicky maďarských oblastí po r. 1918 a z nelidských opatření vůči maďarské „menšině“ na Slovensku v r. 1945). Proti např. PiS je FIDESZ tvrz demokracie.

Paroubek se pohoršuje na Novu, že záměrně načasovala odvysílání reportáží o gangu kolem Doležela tak, aby očernila ČSSD před volbami. Pan Paroubek má svérázné představy o svobodě médií. Pokud si stěžuje na postup policejních orgánů a odpovědných politiků, musím uznat, že na těch stížnostech něco je. pokud si stěžuje na média, je to nehorázné, média mají, pokud se jim něco takového dostane do rukou, přímo povinnost to okamžitě zveřejnit, jinak budou hrát spolu s potrefenou partají její politickou hry.

Česká televize prokázala naprosto nebývalou míru zmužilosti, když utnula v přenosu z tiskové konference ČSSD Paroubkův proslov, který pozvolna přešel v předvolební chvástavou agitaci v době, kdy už je něco podobného zákonem zakázáno. Problém je jen v tom že ČT24, která tiskovku přenášela, určitě příliš lidí nesleduje (myslím, že vysílá jen digitálně, v některých kabelových sítích a na internetu). Takže se až tak moc nestalo.

Sobota 21. října (pokračování)

V tuto chvíli jsou již prakticky známy výsledky prvního kola senátních voleb. Je z nich zjevné, že se uplatnily především velké zaběhnuté strany: ODS se prosadila ve všech volebních obvodech až na zlínský, ČSSD bude zastoupena v 11-12 obvodech, KDU-ČSL asi v šesti. Zdá se, že neuspěli zelení, na různé pidistrany připadá jen 7 kandidátů. S druhým kolem bude ovšem potíž: Paroubek vyhlásil tažení hrrr na ODS, může se spolehnout na komunisty, aliance s ČSSD je velmi výhodná i pro KDU-ČSL, kdežto aliance s ODS nemůže KDU-ČSL mnoho přinést, protože všichni kandidáti KDU až na jednoho stojí v druhém kole proti ODS. Taky se dá aliance (podobně jako hlasování o předsedovi PS) udělat tiše a za bukem. ODS tedy může v druhém kole leccos ztratit, a ČSSD pravděpodobně mnoho získá (obhajuje jediný mandát!), spojenectví s KSČM je nerozborné. Účast byla díky spojení s komunálními volbami neobvykle vysoká, za týden tomu bude bezpochyby jinak.

Pokud jde o komunální volby, výsledky jsou dosud velmi nepřehledné a je velmi těžké srovnávat mandát v malé obci s mandátem např. do pražského zastupitelstva. Takže s výsledky se dá pěkně manipulovat.

Pondělí 23. října

Paroubek vyzval pro druhé kolo senátních voleb k mobilizaci všech stran proti ODS. Na jednu stranu mu nic jiného nezbývá, na druhou je to zbytečné, komploty se uzavírají nejlépe bez mobilizace a např. KDU-ČSL je do skrytých dohod s ČSSD přímo tlačena (kandiduje většinou proti ODS), jen se o nich pokud možno nesmí moc nahlas mluvit (místopředseda Kasal vyčuraně prohlásil, že žádná mobilizace nebude, jen příležitostné dohody případ od případu). Navíc není příliš jednoduché přesvědčit voliče, aby v druhém kole volili toho, koho jim partaj vybere. Normální reakce voliče, jehož kandidát v prvním kole vypadl, totiž je, že v druhém kole nejde volit. Donutit ho reagovat nenormálně bude těžké, a např. voličstvo KDU-ČSL asi nebude mít moc chuti hlasovat pro Paroubkovu partaj. Větší šanci má Paroubek jen u komunistů, ale s těmi zase žádnou mobilizaci dělat nemusí, zafunguje to i bez ní. Stejně asi zůstane doma i řada komunistických voličů. Otázka do druhého kola tedy nejspíš je: zvládne ne zcela úplný rudý blok osamocenou ODS? Předseda ODS Topolánek se vyjadřuje zdrženlivě a tvrdí, že za úspěch by považoval obhájení všech deseti senátorských mandátů. Je dnes příjemné slyšet politika, který mluví střízlivě a nezřízeně se nechvástá.

Pan Bursík si slintá přes pysk, prohlásil zdvořile předseda poslaneckého klubu KSČM Kováčik. Je to politik každým coulem lidový a ve výrazivu svého spojence Paroubka dokonce o prsa předstihuje.

Paní Topolánková, poté co pohořela ve volbách za Sdružení proti sudetoněmeckým revanšistům, velkoryse odkázala své hlasy v druhém kole senátorovi za ODS. Proč ne, mají k sobě očividně programově blízko. Zdá se, že paní Topolánkové pomsta na manželovi v přímém přenosu dvakrát moc nevyšla, míra utržené ostudy u soudných lidí musí být relativně velká, efekt nulový. Kdyby tu energii byla věnovala rozvodové při, mohla by z toho vytěžit více a nezatahovala by do svých rodinných problémů celý národ, který přece v této věci výjimečně za nic nemůže.

Paroubek není úplně v dobrém rozmaru: nejdřív to schytala pražská organizace. ČSSD v Praze sice netratila, ale vzhledem k mimořádnému úspěchu ODS zřejmě bude muset přejít do opozice. Předseda ČSSD si myslí, že „nevedení konfrontační kampaně ve svých důsledcích znamenalo, že se sami (pražští sociální demokraté) dostali do pozice partnera, který nemusí být v radě“. Je to skrytá kritika Petry Buzkové. je na nynější styl ČSSD asi příliš slušná. Od Paroubka to zní spíš jako pochvala, nehledě na to, že z dosavadního vývoje voličské přízně lze spíš usoudit, že většinu lidí sprosťáctví nepřitahuje. Paroubkovi se dále zdá, že pokud jde o skandály a aféry, je to „tak trošku“ taky věc poslanců ČSSD v bezpečnostním výboru Sněmovny, kteří jsou také „příliš slušní“. Bezpečnostní politiku „nemohou dělat ti, kdo se bojí jít do svých soupeřů a kdo si myslí, že se někde schovají“ (zjevně kritika exministra vnitra Bublana). Je impozantní, s jakou otevřeností dává předseda ČSSD najevo, že „příliš slušní lidé“ nemají v ČSSD co pohledávat.

Podle Paroubka hodlá ČSSD uzavřít „smlouvu se specializovanou advokátní kanceláří, která by ji zastupovala v mediálních kauzách. První jsou na řadě MfD a Nova, postupně se dostane na všechny. Hezký příspěvek k šíření svobody projevu. Něco podobného zatím u nás žádnou stranu nenapadlo. Kromě KSČ kdysi, ovšem.

V Mostě zvítězilo občanské sdružení, které pojalo předvolební kampaň jako loterii (lístky z jeho mítinků byly slosovatelné, vyhrát lze i automobil). Je to hezký nápad a doufám, že se všeobecně ujme. Druhá zajímavá inovace proběhla v komunálních volbách v Bujesilech na Rokycansku a v Havířově, kde z piety na kandidátkách nechali i zemřelé. Tím volby dostávají lehce morbidní nádech, zasedání zastupitelstva se budou muset konat od půlnoci a skončí, když kohout zakokrhá.

Petr Pithart, který skončil v prvním kole senátních voleb v Chrudimi na druhém místě, podle LN připouští, že bude hledat podporu u sociálních demokratů. To nepřekvapuje. Pan Pithart bude pro to, aby byl zvolen, hledat podporu u kohokoli. Je to člověk vstřícný a tolerantní: když jde o politickou kariéru, sbratří se s kdekým. Obávám se navíc, že v KDU-ČSL není sám.

Jiří Černý napsal v Lidových novinách: „Nejroztomilejší byla opět Jana Bobošíková. I všechny ostatní, kteří své výsledky v senátních či dalších volbách nazírali poměrně optimisticky, přetrumfla útokem proti dosavadnímu senátorovi Zdeňkovi Bártovi, známému příznivci sudetoněmeckého landsmannschaftu. Mě sice už v předvolební agitaci zarazilo, jak účelově zkreslil Bártův odsudek poválečných protiněmeckých masakrů jeho senátorský protikandidát Alexandr Vondra, ale kam se hrabe na úsměv Lady Populism. Pan Černý je zřejmě jediným českým novinářem, který obě nechutnosti v celostátním papírovém deníku zmínil a kritizoval. Klobouk dolů.

Ve stínu volebních výsledků probíhá padesáté výročí maďarské revoluce z roku 1956. V Maďarsku ho opozice (přesněji řečeno FIDESZ) využila k rozpoutání protivládních protestů, které dnes přerostly v rozsáhlé demonstrace a násilná střetnutí s policií. Policie musela použít granáty se slzným plynem a gumové projektily. Demonstranti ukradli na jakési výstavě tank a projíždějí se s ním po Budapešti. Nemohu si pomoci, ale připadá mi to nechutné. Při vzpomínkách na tragický osud revoluce 1956 bych byl očekával víc piety. Ostatně, dnes se to demonstruje.

Úterý 24. října

Ve velkých městech se rozjelo jednání o koalicích na radnici. Ukazuje se, že přes velké procentuální vítězství i přesto, že většinou získala převahu v mandátech, to ODS nebude mít úplně lehké. Problém je zejména v Brně, kde mj. zuří boj o odsun hlavního nádraží (ODS je pro, další strany proti). Volební vítězství ODS se v povolebním vyjednávání může dost výrazně zmenšit.

CVVM provedlo průzkum veřejného mínění ohledně popularity profesí. Že poslanci jsou předposlední, nijak nepřekvapí (ministři a hlavně prezident by nepochybně dopadli lépe, národ touží po vůdcích a manažerech, demokracie se všemi jejími slabinami mu zjevně příliš nevoní). Zajímavé je, že třetí od konce je profese „kněze“. Především je otázka, jak tomu rozumět: posuzovala se všeobecně popularita profese duchovního, nebo jen katolického duchovního? Drtivá většina lidí nepochybně neví, k čemu je to dobré. Kdyby v žebříčku byla profese „šaman“, dopadla by stejně.

Ve spolupráci ministra vnitra a nevládní Transparency International vznikne u nás „protikorupční linka 199“. Bude sloužit jako oznamovací centrum, nebo i jako jakási psychologická poradna pro ty, kteří pocítí, že se jich právě zmocňuje nezvladatelná touha někoho korumpovat nebo se naopak dát zkorumpovat?

Na Chrudimsku se komunisté a sociální demokraté bez problémů dohodli, že podpoří Petra Pitharta v druhém kole senátních voleb. Vzhledem k tomu, že si komunisté dali u nelevicových kandidátů podmínku, že je o podporu musí požádat, vypadá to, jako by pan Pithart opět prokázal, že když jde do tuhého, nezná nepřítele.

Mirek Topolánek se k otázce velkých koalic ODS s ČSSD staví kupodivu docela rozumně. Je pro ně jen tenkrát, když je to pro stranu zcela nezbytné, protože velké koalice všeobecně „zavání rozparcelováním moci, která není kontrolovatelná“. Obávám se, že někteří jeho vlivní spolustraníci jsou bohužel jiného názoru.

Středa 25. října

Po setkání s představiteli KSČM promluvil pan prezident hlasem všech občanů (ostatně, to je v českém pojetí podstata jeho funkce, že): „Na to, abychom mohli nalézt řešení, které si přejí občané České republiky, politické strany musí něco přidat nebo ubrat ze svých postojů.“ Nutkavě se vnucuje tento výklad: Topolánek něco ubere, Paroubek něco přibere a máme tu velkou koalici. Velkou koalicí by se ČR významně přiblížila ruskému pojetí demokracie.

Topolánek ovšem není přítelem velké koalice. Klausův korunní princ Bém na něj proto vypustil zatím předsedu ODS v Praze 11 (a místopředsedu pražské organizace) Janečka. Ten Topolánkovi přes média (přesněji řečeno přes Právo) promptně sdělil, aby si hleděl svého a koukal se spíš od komunálních politiků poučit. Janečkova koncepce je geniální: „Chceme částečně uspokojit všechny, protože nám jde o tak zásadní věci, že chceme velmi silný mandát.“ Pokud bude mít jednou ODS nějaký erb, měla by to tam mít napsáno, je to něco na způsob Viribus unitis v americkém státním znaku, ale daleko sofistikovanější. Mohou také existovat různé zlomyslně pokroucené verze, např.: „Chceme do toho částečně namočit všechny, protože nám jde o to nahrabat si tolik, že potřebujeme velmi silný mandát.“ To ovšem pan Janeček ani náhodou neměl na mysli.

Geniální vynález Miloše Zemana, registrační pokladny, které měly zatnout tipec všem tunelářům a podvodníkům, se hned tak neuplatní, jejich zavedení se o rok odkládá.

Při své návštěvě u prezidenta Klause upozornili komunisté slovy svého předsedy Filipa, že jejich podmínkou při vytvoření nové vlády je „nesnižování suverenity země, nepostavení raketové základny a žádná cizí vojska na našem území“. Jak vidno, udělala strana od roku 1989 velký pokrok. Jinak podle MfD komunisté nechtějí stavět na přeběhlících, nýbrž na celých stranách či aspoň stranických frakcích (rozdíl mezi přeběhlíkem a stranickou frakcí je ovšem velmi jemný) a předčasných voleb se nebojí. Že se jich nebojí, ještě neznamená, že je chtějí.

Výsledek komunálních voleb zapůsobil i na Paroubka. „Je potřeba měnit tón, styl, a ten bude zdvořilý a přátelský.“ Zajímalo by mne, jak to chce realizovat. Je to totiž, jako když se hroch zaváže, že od teďka bude švitořit jako skřivánek.

Předseda pražské organizace Hulínský poněkud zareptal v reakci na Paroubkovu kritiku pražských volebních výsledků ČSSD. Je to zatím velmi nesmělý pokus a nedá se z něho nic vyvozovat. Pokud by se Paroubkovi v budoucnu nedařilo, může být hůř. Skutečnou pohromou by pro něho ovšem bylo až to, kdyby se pokusil sestavit vládu a neuspěl by.

Při příštích volbách do Sněmovny budou mít voliči daleko větší možnost měnit pořadí na kandidátkách. Důsledkem bude nepořádek ve volební kampani (každý kandidát bojuje nejen proti jiným stranám, ale i proti svým kolegům) a orgie regionálního populismu a podbízení. Pro strany se stanou volby jakousi loterií: hodí do ní své tikety a budou čekat, co z toho vyleze. I tady platí stará pravda: jak poměrný systém, tak většinový systém jsou lepší než jakékoli „kompromisní“ řešení.

Petr Pithart otiskl v Právu článek, v němž se ohnivě zastává třech neúspěšných pokusů o sestavení vlády jako momentálně jediné ústavní cesty k předčasným volbám. Je to cena za podporu KSČM a ČSSD v Chrudimi?

Bez ohledu na přání předsedy Topolánka vznikají velké koalice v jednom městě za druhým. Předvolební strašení „KSČSSD“ je to tam; realizuje se „ČSSODS“.

Podle výroční zprávy BIS je polovina z šedesáti ruských diplomatů v ČR zároveň agenty FSB a FSB kontaktují ruské mafie působící na našem území. Nesmíme přitom ovšem zapomínat (to se ve zprávě BIS nepraví, asi to považují za samozřejmost), že hlavním nebezpečím zůstávají jako vždy sudetští Němci.

Čtvrtek 26. října

Českou politickou scénou otřásá případ Pohanka. Poslanec Pohanka vystoupil z ČSSD, z klubu ČSSD, prohlásil se za nezávislého a zmizel. Problém je v tom, že jeho jména padlo v souvislosti s případem Péťa, Doležel a spol., byl zúčastněnými označen za „hráče“ (tj. za někoho, kdo v tom jede). Následně si s ním pohovořili předseda klubu ČSSD v PS Hašek a předseda ČSSD Paroubek. Z toho lze usuzovat, že informaci neberou zrovna na lehkou váhu. Pohanka tvrdí, že ho vydírá vlastní strana a že na něj tlačí, aby rezignoval na poslanecký mandát. Představitelé ČSSD naopak tvrdí, že na něj tlačí ODS a policie. Dr. Rath říká dokonce „nátlak z oblasti kolem policie nebo z útvarů snad okolo Kubiceho“. Proč by policie nemohla např. žádat po poslanci vysvětlení, když může odposlouchávat vlastního ministra? Co je to za nátlak? Navíc věrohodná verze případu je tato: vedení ČSSD dostalo strach, protože aféru Péťa, Doležel a spol. nepodceňuje a nepochybně moc dobře ví proč. Vyzvalo Pohanku k rezignaci na mandát, ten ji odmítá a nepochybně taky moc dobře ví proč: cesta od rezignace do tepláků může být zatraceně krátká. A konečně to, že se aféra rozjela zrovna před senátními volbami a že probíhá tak, jak probíhá, taky není jen vlivem příznivých povětrnostních podmínek. Vypadá to, jako by všichni navzájem se pomlouvající účastníci této mely měli pravdu zároveň. Pravdu nemá jen pan dr. Pohanka, když si myslí, že věc připomíná padesátá léta. Kdyby byla padesátá léta, už by se byl dávno přiznal a návdavkem přidal i to, co neudělal. ODS si vesele myje ruce a dušuje se, že na žádné takto nabyté stojedničce nechce stavět. Proč taky. Sesuv Paroubkovy většiny jí stačí. Filip mluví o „zradě na voličích“ – KSČM je v situaci pejska, před kterého nastavili jitrničku na provázku, a když už ji chtěl schramstnout, na poslední chvíli cukli.

Zdá se také, že Paroubek přecenil možnosti své strany. Svou agresivní politikou připomíná teď řidiče staré káry, kterou vyhnal na dálnici a uvedl do nejvyšších obrátek: pár kilometrů to jde, ale pak začínají odpadávat blatníky, výfuk, reflektory, dveře, a vyvstává nebezpečí, že z vozidla, které už na začátku nebylo nic moc, zbude nakonec jen hromada šrotu.

V naší zemi žije nejen řada chronických gamblerů; objevila se i nová odrůda závislosti na moderní technice, totiž mobilní (nebo spíš mobilový) maniak. Jmenuje se Pavel Němec a býval do léta ministrem spravedlnosti. Vlastnil v té době pět mobilů a jen v lednu z nich provolal 130 000,- Kč. Zpráva ponechává fantazii čtenářů volný prostor pro úvahy, o jaký druh hovorů (lze ministra spravedlnosti podezírat z toho, že provozuje sex po telefonu, a to hned z pěti přístrojů najednou?) To by bylo ošklivé podezření, myslím si jen, že pan exministr se stal obětí televizních reklam všech našich třech mobilních sítí, které se navzájem předhánějí ve vlezlé stupiditě, ne zcela informovaný televizní divák z nich nezíská žádnou informaci o tom, k čemu vlastně mobilní telefon slouží, a může si dělat naprosto nepřiměřené iluze.

ČSSD musí být posledním vývojem událostí pořádně otřesená, protože prošvihla jednání o komunistickém návrhu referenda ohledně raketové základny v ČR. Návrh byl těsnou většinou vrácen navrhovatelům k přepracování. Pro schválení návrhu je ovšem zapotřebí ústavní většiny v obou komorách parlamentu, a to nebude jednoduché, zaplať Pán Bůh za to.

Polský Sejm začal jednat o novelizaci zákona o interrupcích. Navrhla ho Liga polských rodin a zakazuje interrupci i v případě znásilnění, incestu a ohrožení života matky. Jde o ústavní zákon, pro nějž musí hlasovat dvě třetiny poslanců Sejmu. Naštěstí. V konfrontaci s nápady tohoto typu se ze mne stává zuřivá feministka.

Postkomunistické státy střední Evropy otevřou svůj pracovní trh zájemcům z Bulharska a Rumunska po jejich vstupu do EU. Jak by ne, musí nějak nahradit úbytek pracovních sil, který nastal migrací pracovních z těchto zemí na Západ a neochotou domorodců dělat práce nepříjemné a hůře placené. V Rakousku např. bylo povoleno legálně zaměstnávat české au pair (vracíme se do starých dobrých časů, kdy česká služka měla ve Vídni velmi dobrou pověst, a zamidrákovaní vlastenci typu p. Třeštíka asi puknou vzteky). Velmi nevrlí jsou naproti tomu ve Velké Británii, kde Češi (a Poláci) hromadně na černo loví ryby. Naivní Britové si to vysvětlují chorobnou rybářskou vášní, ve skutečnosti jde o laciné získávání potravy (britský gentleman sladkovodní ryby nejí,,je to pro něj něco takového jako pro nás pojídání štěkáčů a mňoukáčů, a po ulovení je velkoryse pouští zpět do řeky. Tato poslední zpráva svědčí o tom, že Evropa se i zde vrací ke starým tradicím: ostuda se v ní už zase šíří směrem z východu na západ.

Pátek 27. října

Dnes začalo druhé kolo senátních voleb. Účast je na základě dosavadních odhadů nevalná. Výsledky budu zítra odpoledne průběžně komentovat.

Poté, co byl poslanec Pohanka na základě svých dosavadních vyjádření prohlášen Jiřím Paroubkem za zrádného odpadlického smraďocha, který se na svůj odporný čin už dlouho záludně připravoval, zjevil se ve sněmovně, setkal se tête-ŕ-tête s předsedou ČSSD, a leccos si vysvětlili, takže pan poslanec zůstává nadále nezávislým, zároveň však prohlásil, že má velmi blízko k ČSSD. Pan poslanec Pohanka je typickým nikoli sto prvním, ale stým poslancem (doba se změnila, teď rozhodující roli hraje ten stý poslanec, který zajišťuje, že si protistrana ani neškrtne). Zatímco kdysi sto první poslanec mohl být jen jeden, stí poslanci mohou být dva, jeden bude sedět za krkem Paroubkovi, druhý Topolánkovi. ČSSD má, jak vidno, v této věci jako vždy náskok.

Rozpočet prošel v PS v prvním čtení dostatečnou většinou. Pro byla i ČSSD, komunisté naopak přes dřívější vstřícné signály proti. V prvním čtení však jde jen o výši příjmů, výdajů a schodku, a ty si nadiktovala ČSSD. Až půjde o to, jak toho všeho dosáhnout, bude ČSSD klást neuskutečnitelné návrhy.

ODS opět zneuctila naši národní svatyni na Vítkově. Teď se za to předseda strany horem dolem omlouvá. Proč? Národní svatyně nemají být. Stejně ji využívali v první řadě bolševici a ti „pohřbení prezidenti“, jimiž se cituplně argumentuje, byli do jednoho hnusní ruští satrapové. Slušný, civilizovaný, kulturní národ žádné svatyně nepotřebuje.

Jan Eichler píše v Právu v souvislosti s maďarskou revolucí: že „pod dojmem britsko-francouzského bombardování Egypta začali Chruščov a jeho okolí hledět na věc čistě geostrategicky: ztratí-li Moskva Egypt, nemůže si dovolit ztratit i Maďarsko.“ To je úplný nesmysl, Chruščov a jeho okolí hleděli na věc čistě geostrategicky od samého počátku, rudí ruští imperialisté byli dostatečně mazaní, aby věděli, že když pustí Maďarsko, sesype se celá jejich evropská koloniální říše (tak, jak se to pak stalo na přelomu osmdesátých a devadesátých let). Nevěděli jen, jak to navlíknout. Vhodnou příležitost jim neposkytla „hrubá chyba Britů a Francouzů“, ale indolentní politika Dwighta Eisenhowera, který své spojence podrazil (později toho prý litoval) a zákeřnost jugoslávského diktátora Tita, který Chruščovovi jeho ničemný plán na potlačení maďarského povstání požehnal.

K maďarské revoluci se vrací v Právu také spisovatel Pavel Kohout, nedotčený nadbytečnými vědomostmi o novodobých maďarských dějinách. Mluví o „Horthyho Šípových křížích“. Ve skutečnosti „Stranu Šípových křížů“ (původní jméno bylo Maďarská národně socialistická strana – Hungaristické hnutí) založil a vedl penzionovaný plukovník Ferenc Szálasi. Byla to opoziční strana (v Maďarsku existovala legální opozice), čas od času pronásledovaná, sám Szálasi strávil dva roky za mřížemi. Jeho hvězdná hodina přišla v říjnu 1944, kdy se Horthy neúspěšně pokusil uzavřít separátní mír s Rusy, byl Němci svržen a internován (Maďarsko od března 1944 okupovala německá armáda, protože od roku 1943 hledalo cestu, jak z války vyklouznout) a Szálasi zaujal jeho místo jako „národní vůdce“. Zavedl v zemi neobyčejně surovou a krvavou diktaturu, která naštěstí trvala jen pár měsíců, a po válce byl po zásluze oběšen. Pokud jde o Horthyho, Stalin díky tomu pokusu o separátní mír vůbec netrval na tom, aby byl souzen nebo dokonce postaven před Norimberský tribunál, a tak mohl dožít svůj život v portugalském exilu. A k těm lucernám: pan Kohout příliš podlehl propagandě, kterou v šestapadesátém možná sám pomáhal šířit: v Budapešti došlo celkem asi k dvaceti aktům pouličního lynčování poté, co příslušníci ÁVH (komunistická StB) - mimo jiné! - rozstříleli 25. února pokojnou demonstraci na Kossuthově náměstí. Na náměstí zůstalo skoro dvě stě mrtvých neozbrojených civilistů.

Sobota 28. října

Výsledky senátních voleb jsou v podstatě známy. Volební účast byla něco přes 20,7 (ještě není úplně všechno spočítáno): není to nic moc, standardní bída. ODS měla kandidáty v 26 obvodech, vyhrála ve 14. ČSSD kandidovala v druhém kole v 11 obvodech, vyhrála v šesti. Z 6 kandidátů KDU-ČSL uspěli čtyři, z toho Petr Pithart o pouhých 24 hlasů. (Tenhle výsledek mne obzvlášť mrzí, tak málo chybělo…). Neformální koalice „všichni proti ODS“ pod socialisticko-komunistickou taktovkou zafungovala v pěti případech (tj. v pěti případech kandidát ODS, v prvním kole úspěšnější, v druhém neprošel). To je docela slušný Paroubkův úspěch. Komunisté se za svou věrnost nedočkali odměny, všichni tři jejich kandidáti beznadějně propadli. Výsledek z prvního kola se podařilo obrátit ještě ve Zlíně, tam však byl postiženým kandidát KDU-ČSL. Komunisty úspěšně zastoupí ČSSD. Senátorský klub ODS posílil z 37 na 41 členů, což znamená, že ODS má v Senátě nejtěsnější možnou nadpoloviční většinu. Klub ČSSD posílil ze 7 na 12 členů a ČSSD má teď s ODS i v Senátu ústavní většinu. To je významný signál pro Klause a jeho lidi. KDU-ČSL naopak ubyla - má teď 11 členů místo 13. Spolu s ODS to je 52,a to znamená, že by obě strany měly být schopné v třetím kole prezidentské volby (kdy hlasuje Senát a PS dohromady) protlačit Václava Klause do funkce prezidenta – jenže hlasování je tajné, o spolehlivosti zastupitelů KDU-ČSL víme své a ví to i Klaus. Paroubek může být výsledkem úplně spokojen, ODS uspěla, ale není to žádný triumf, a na KDU-ČSL moc nezáleží. Výrazně ubylo chaotického smetí – Klub otevřené demokracie se např. ztenčil na šest lidí (senátní evidenci nerozumím, senátorka /vlastně exsenátorka/ Rögnerová jen tam vedena ve dvou klubech: to se smí?) a hodlá se sloučit s klubem SNK. Uvolněná senátorská křesla zástupců pidistran a špatně definovaných uskupení si mezi sebe rozdělily ODS (4), ČSSD (3) a KDU (1). Tyto výsledky nemohou nijak výrazně ovlivnit politickou situaci v Poslanecké sněmovně ani sílu a sebevědomí velkých stran. Nezměnilo se nic, jen Paroubek se nám zase trochu nafoukne.

Pondělí 30. října

Podle vyjádření prezidentova tajemníka Jakla pověří Klaus jednáním o příští vládě tentokrát někoho jiného z ODS než předsedu Topolánka. To vzbudilo v OSD jakýsi neklid. Místopředseda Nečas např. prohlásil: „Pověřen má být předseda Topolánek, protože nikdo jiný z ODS k tomu mandát nemá a nesměl by to ani přijmout. Já bych to osobně klasifikoval jako pokus o vnitrostranický puč.“ Podle Práva uvažuje Klaus o Tošenovském nebo o Bémovi, Tošenovský ovšem nedávno projevil veřejně nechuť vystupovat proti svému ostravskému kolegovi v předsednickém křesle. Takže by to měl být Bém. Zdá se, že v ODS existuje jakýsi neklid. Nepředpokládám, že by Jakl řekl jen tak něco, co by předem s prezidentem nekonzultoval (tak daleko jeho samostatnost nejde). Nicméně Klausovi samotnému se to říkat nechtělo, chtěl si nejspíš otestovat, co to provede. Je ODS otevřena prezidentským intervencím, nebo ji má pevně v rukou Topolánek? Tomu druhému bych se divil.

Paroubek zjevně zažehnal problém s Pohankou aspoň natolik, že nehrozí bezprostřední a dramatický rozpad levé stovky. Jakýsi úpadek železné kázně ve straně se ovšem dá vycítit, domažlická kandidátka do Senátu Rippelová hodila zjevnou distanc od svého předsedy (a pomohlo jí to, jak se zdá, k vítězství). Jiný úspěšný nový senátor ČSSD, Jaromír Jermář, prohlásil zase na rovinu, že za žádných okolností nepodpoří většinový volební systém, protože většinový systém by omezil menší strany. Má samozřejmě pravdu. Zdá se, že jednotný a tvrdý postoj své strany drží Paroubek v současné době s jistou námahou.

Předseda Senátu Sobotka jednal v Tbilisi se svou gruzínskou kolegyní a při té příležitosti nabídl, že ČR by mohla pomoci zprostředkovat komunikaci mezi Gruzií a Ruskem. ČR nemá co zprostředkovávat mezi Gruzií a Ruskem, ČR má Gruzii pomáhat, a to v současné době třeba i proti Rusku. Pan předseda zřejmě místo toho zažívá jakousi recidivu benešismu: ČR bude mostem mezi Gruzií a Ruskem. Tak daleko by snad ani prezident – obnovitel nešel.

V kubánské televizi se objevil poprvé od svého onemocnění Fidel Castro: soudě podle fotografií je kost a kůže a v televizi prý žertoval na téma, že je mrtvý. Je to morbidní spektákl a připomíná krále Claudia, který poté, co ho Hamlet propíchne otráveným rapírem, volá: braňte mne, přátelé, jsem jenom raněn!

„Léta jsem tam byl pečený vařený“, prohlásil Petr Pithart. Na vysvětlení musíme doplnit, že to neřekl o Senátu, ale o Chrudimsku.

Sdružení „Katedrálu všem“, v němž se angažuje mj. Zdeněk Mahler, rozšířilo fámu, že katolická církev coby nový majitel chrámu svatého Víta chce z katedrály odstranit hrobku husitského krále Jiřího z Poděbrad. Proč by to dělala, v tom smyslu, jak to slovo dnes používáme, byl Jiří z Poděbrad katolík. Sdružení ovšem zároveň tolerantně připouští, že může jít o fámu. Česká biskupská konference takový úmysl přesto zděšeně dementuje. Nechápu, k čemu lidé, toho typu, jací se sdružují v tom spolku, potřebují katolický kostel. To jim nestačí památník na Vítkově?

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu nechal včera ve Slaném zadržet Karla Kučeru, který kandidoval za OSDS do městského zastupitelstva. Podezírají ho ze dvou pokusů o vraždu. Víc než sám fakt zadržení zaujme jeho načasování: nepochybně jen shodou podivných okolností vyvíjí tentokrát ÚOOZ aktivitu bezprostředně po skončení voleb a ne jako obvykle bezprostředně před nimi.

Úterý 31. října

Z neformální včerejší schůzky Paroubka s Topolánkem vyplynulo, že velká koalice mezi oběma stranami na celostátní úrovni není možná. Aspoň jedna dobrá zpráva.

Také se zdá, že vedení OSDS nese nelibě signály z Hradu, podle nichž by měl Klaus pověřit jednáním o nové vládě někoho jiného než Topolánka. Vzbouřili se (soudě podle reakcí) i lidé jako Nečas nebo Němcová. A údajně možný kandidát Bém se honem honem stáhl. ODS se pokouší emancipovat od pokusů svého expředsedy strkat nos do jejích věcí. To je taky relativně dobrá zpráva.

Zdá se, že žádná z parlamentních stran nebude mít problém s upraveným senátním návrhem na změnu ústavy, umožňující Poslanecké sněmovně rozpustit se a vypsat předčasné volby. Jedna věc je ovšem prosadit změnu ústavy a druhá prosadit pak ústavní většinou ty předčasné volby. V současné době je ČSSD zásadně proti a těžko se jí divit (dopadla by nejspíš jako sedláci u Chlumce a je docela legitimní, že to zohledňuje, dělala by to každá strana). Komunisté dělají tajemné náznaky a rýsují okolnosti, za nichž by, možná… Opakuji, že od komunistů si nikdo nemůže slibovat nic kloudného, a zvláště ne v téhle situaci. Vzdají lákavý pokus o tajnosnubnou spoluvládu s ČSSD teprve tehdy, když budou mít jistotu, že ji Paroubek nechce a nemůže uskutečnit. Tu jistotu zatím ani náhodou nemají.

Poslanec Pohanka našel už jakýsi modus vivendi s ČSSD a dochází jako host do jejího klubu. Asi chtěl jen dát Paroubkovi najevo, že jako hadr na podlahu k líbivým populistickým gestům ohledně „presumpce viny“ je nepoužitelný, protože v takovém případě nebude váhat předsedu ČSSD podrazit, a ten je vůči tomu za stávající situace bezbranný. Je to tedy zároveň dobrá i špatná zpráva: špatná zpráva – Pohanka zůstává integrální součástí rudé stovky. Dobrá zpráva – Paroubek dostal viditelně přes nos. Což neprospěje jeho autoritě. Něco podobného ho ostatně čeká taky od jeho doposud věrného spojence Filipa, který je rozladěn tím, jak se ČSSD v některých městech vrhá chtivě do náruče ODS, i když by tam vlastně mohla vládnout s komunisty, a tam, kde s komunisty vládne, sápe se na post primátora, který měli předtím v držení komunisté. Paroubkopvi nepřidá ani kritika volebních výsledků, s níž přišel místopředseda Škromach, ani to, co řekl údajně jeho nedávný spojenec Miloš Zeman: „Myslím si, že do politiky nepatří ani hysterie, ani dejme tomu jistá nabubřelost.“ (Od Zemana to ovšem sedí). Jsou to všechno jakési drobné signály eroze. Zdá se, že spousta lidí (Zeman, Filip, lidé z vedení strany) si toho od Paroubka hodně slibovala a teď všichni pomalu zjišťují, že jim to nebude schopný splnit. Je v situaci insolventního politického dlužníka.

Polský premiér Kaczyński přijel do Německa na jednání s kancléřkou Merkelovou. Rád by byl dosáhnul zrušení německo-ruského projektu na vybudování plynovodu pod Baltem, který by se vyhnul polskému území. Mají Němci nějaký zvláštní důvod, aby mu vyšli vstříc? Projevilo Německo v posledních letech vůči Polsku nějakou vstřícnost? Je Polsko schopné přinutit bývalé spojence z druhé světové války, aby ho teď a v této věci proti tehdy poraženému Německu podpořili? Ne, ne, ne. Polsko dnes na jednání s Německem z pozice síly prostě nemá. Navíc jeden významný spojenec, Rusko, se na projektu podílí a s Kaczyńskými se nebude vůbec bavit. Kaczyński zároveň požaduje, aby se Německo zřeklo eventuálních nároků svých občanů na majetek v Polsku nějakou mezinárodní smlouvou. To by bylo indiánské, přesněji řečeno bolševické řešení: demokratický stát se nesmí zavazovat k tomu, co je v kompetenci jeho svobodných občanů. Merkelová Kaczyńskému slíbila to, co mu jako demokratická vedoucí politička slíbit může, a to, co už slíbili její předchůdci: že ty požadavky nebude podporovat. To Kaczyńskému sice nestačí, ale nic si s tím nepočne. A konečně Kaczyńskému leží v žaludku Centrum proti vyháněním. Zde je jistý problém: Svaz vyhnanců se možná měl spokojit zřízením centra, které by se věnovalo výlučně vyhnání Němců. Pak by do toho nikomu mimo Německo nic nebylo a hlavně, nic by si s tím nepočal. Putin potřebuje Německo jako partnera pro distribuci ropy a zemního plynu po Evropě, Francii ten problém nepálí (nebyla v Postupimi) a USA teď mají zřetelně jiné starosti.

Chci, aby Rumsfeld skládal v Kongresu účty, volá bojovně jakási Tammy Duckworthová, která sloužila v Iráku jako pilotka helikoptéry a přišla o nohy. Zřejmě to považuje za legitimní důvod, aby byla proti iráckému angažmá USA. To je, řekl bych, drzost. Tu dámu jistě do armády nenaverbovali jako naše předky za Marie Terezie, šla tam dobrovolně, a pokud by si byla myslila, že stát má povinnost garantovat jí, že se jí v armádě nemůže nic stát, pak by ji určitě nebyli přijali (předpokládám, že slabomyslní v americké armádě sloužit nesmějí). Připomíná mi ty její krajany, kteří žalují tabákové koncerny za to, že je nedokázaly včas přesvědčit, aby přestali kouřit. Rozdíl je jen v tom, že oni se ze svého neštěstí snaží vytřískat prachy (což je lidské), kdežto ta bývalá pilotka politický kapitál (což je ohavné).

V památníku na Vítkově je pochován mj. generál Eliáš, popravený nacisty. Chápu, že lidem vadí (mně taky), když se nad jeho ostatky pořádá něco jako disco. Jenže: nebylo by vůbec nejhezčí pohřbívat lidi – i hrdiny, hrdinové jsou taky lidé, - tam, kde se za normálních okolností lidé pohřbívají, tj. na hřbitově, a to ohavné monstrum na Vítkově prostě zbourat? Je to jakýsi pendant k nesmyslnému stadionu na Strahově, který se nehodil k ničemu jinému (a rozumnějšímu) než jednou za čtyři roky ke konání Všesokolských sletů (a pak ovšem bolševikům k té směšné parodii na slety, které říkali spartakiáda) – a teď už patnáct let jen chátrá.

Vyčuraní lidovci navrhují ČSSD a ODS, že když je vezmou do vládní party, budou oběma stranám dělat nárazník. To jest, když to přeložíme do normální řeči a zohledníme přitom tradice této strany, budou zároveň obě vydírat: Topolánek by se po zkušenosti s Kalouskovým veletočem musel zbláznit, kdyby na něco podobného přistoupil. Pokud tu má být vícečlenná koalice, tak jedině do velmi brzkých předčasných voleb a jedině (také) se zelenými.

Ministr školství za Ligu polských rodin chce, podnícen zjevně otřesným případem se sebevraždou středoškolačky, kterou brutálně obtěžovali její spolužáci, zavést oddělené školy pro chlapce a pro dívky. Ještě účinnější by bylo, kdyby dívky chodily v burkách (a aby byla rovnoprávnost, tak chlapci taky).

Pan Luboš Palata napsal do Lidových novin nacionalistický blábol pod titulkem „Masaryk, fotr Slovenska“. Vyčítá v něm Slovákům, že nejsou svým někdejším českým protektorům a tatíčku Masarykovi dostatečně vděčni za to, že mají dnes za hlavní město Bratislavu, neslaví 28. říjen jako státní svátek a nepojmenovali po Masarykovi nábřeží. Je věcí redakce, že něco podobného trpí, ale je taky věcí redakce, že panu Palatovi v textu neopraví nehorázné věcné koniny: „Málokdo ví, že do roku 1945 byla slovenská jen tato strana Dunaje. Na té druhé bylo Rakousko, od roku 1938 třetí říše…“ Ve skutečnosti se hranice u Bratislavy v době první republiky lišila od té dnešní jenom tím, že tehdy k vzdálenějšímu předpolí Bratislavy nepatřily tři vesnice, uzmuté Maďarsku rozhodnutím Pařížské konference v roce 1946; a od první Vídeňské arbitráže z r. 1938 po konec druhé světové války patřily Petržalka a Devín nikoli Třetí říši, ale Maďarsku. „Nebýt Masaryka… Slovensko… by nemělo za svou metropoli do příchodu českých sokolů maďarsko-německo-židovské město“ (v tehdy sedmdesátitisícovém Pressburgu žilo už před první světovou válkou jedenáct tisíc Slováků).

Středa 1. listopadu

Václav Klaus naléhá ne co nejrychlejší vytvoření funkční vlády, ať už povede zemi k mimořádným volbám nebo ne. Prohlásil zároveň, že „jeden projekt na sestavení vlády již selhal a nemůže být bez významných modifikací opakován“. Vyvozovat z tohoto pythického vyjádření, že nechce pověřit jednáním o sestavení vlády (ne sestavením vlády samotným) znovu Topolánka, je snad poněkud unáhlené. ODS má nicméně jinou představu než Klaus: napřed dohoda o usnadnění předčasných voleb novelou ústavy, pak využití této nové ústavní možnosti, a teprve nakonec sestavení vlády, která bude zemi do předčasných voleb řídit. Vypadá to logičtěji. Vydá se Klaus samostatnou cestou bez ohledu na ODS?

Miloš Zeman se v rozhovorech pro Právo a Mladou frontu znovu zřetelně distancoval od Paroubka. Prohlásil dokonce, že vhodným předsedou pro ČSSD by byl Škromach. Paroubek byl také podle něho v povolebním období hysterický a zbytečně arogantní. Paroubkovi se podařilo zbavit jakéhosi Vébra, který jednak pomáhal Nově v rozkrytí případu Péťa – Doležel, jednak má ovšem jakýsi problém z minulosti (než se to vyřídí, pozastavili mu členství ve straně). Pokus o exemplárně tvrdý postup proti poslanci Pohankovi ovšem hanebně ztroskotal. Má ještě jednu dimenzi: Pohanka je Rathův člověk (a bývalý náměstek), a je spjat s jakýmsi projektem v brněnské nemocnici svaté Anny, na němž Rathovi velmi záleželo. Navíc: když se začalo jednat o velké koalici, projevil dr. Rath nesouhlas a velkou nervozitu, zjevně vytušil, že by asi coby ministr zdravotnictví za takové konstelace nepřežil. Zbavit se Vébra je snadné, zbavit se Zemana, Ratha a jeho lidí naproti tomu obtížné. Paroubek dostal signál – ne přímo od Ratha, to by bylo nešikovné, zprostředkovaně přes Pohanku – že jeho poslanecká stovka je v rukou bývalého ministra zdravotnictví. Politika pana Paroubka má od počátku lehce schizofrenní rysy: nabral si nebezpečné lidi, aniž by měl připravenou strategii, jak se jich zbavit, až je nebude potřebovat nebo až mu začnou překážet.

Jedna z podmínek, s nimiž komunisté spojují své ano pro úpravu ústavy (usnadnění předčasných voleb) je, že ty volby budou až na podzim příštího roku. ODS je prý ochotná s tím souhlasit – ale jakýkoli větší odklad voleb je neblahý pro ODS i pro Česko.

Dalším drobným signálem jakéhosi rozkolísání situace v ČSSD je, že do problému s Pohankou se vehementně vložila exministryně Emmerová. Tvrdí, že Pohanka a Doležel na ni prý v době, kdy byla ve vládě, tlačili a že asi byli navzájem ve spojení. Paroubka lehce kritizoval i odstavený zemanovec Foldyna a stěžoval si i předseda karlovarské organizace Poc.

Martin Weiss dochází v Lidových novinách k závěru, že čisté řešení patové situace neexistuje, Topolánek se ušpiní buď spoluprací s komunisty na předčasných volbách, nebo velkou koalicí se sociálními demokraty. Čisté řešení ovšem existuje a je úplně jednoduché: Paroubek dostane svou příležitost vytvořit vládu a neuspěje. Jenomže strany mimo rudý blok i prezident se toho bojí. Proč? Mají nějaké informace, které veřejnost nezná? Politika se nedá dělat bez riskování.

Různí bojovníci za svobodu se domáhají změn uniforem Hradní stráže. Poukazují na jejich cirkusový charakter (právem) a na to, že nemají vazbu na prvorepublikánské tradice. Hledá se přiměřené a levné řešení pro změnu stejnokrojů. Levné řešení je nasnadě: cirkusové nejsou jen ty uniformy, ale vůbec Hradní stráž jako instituce. Proč nemohou sídlo prezidenta hlídat obyčejní uniformovaní policisté, jako je tomu např. v Maďarsku? A proč musí prezident vůbec sídlit na Pražském hradě (tedy vlastně v jakémsi muzeu) a ne třeba v Kramářově vile?

Čtvrtek 2. listopadu

Úřadující předseda KDU-ČSL Kasal se sešel s prezidentem Klausem a poté - čistě náhodou, ovšem -prohlásil, že lidovci nepodpoří žádné řešení současné politické krize, které by obešlo ČSSD. KDU-ČSL zároveň trvá na tom, že nepodpoří vládu, která by se při hlasování o důvěře musela opřít o hlasy KSČM (aspoň doufám, že jsem panu Kasalovi dobře rozuměl). To znamená, že lidovci nepodpoří žádnou dohodu s komunisty o cestě k předčasným volbám, při níž by zůstali stranou sociální demokraté. Sociální demokraté se do předčasných voleb vůbec nehrnou, komunisté taky ne (v posledních dnech vzniklo jen zdání, které klame). KDU-ČSL se fakticky vyjadřuje pro druhou možnost, a tou je velká koalice, přičemž lidovci by za svou službu zjevně chtěli „být při tom“ jako „nárazník“ mezi ODS a ČSSD. Nárazník by fungoval tak, že při vyřizování každodenní politické agendy by případ od případu podrazili ODS a spojili by se s ČSSD a komunisty (spojení ČSSD s komunisty by samo o sobě nemuselo stačit). Čili v denní politice by podle vlastního uvážení občas hráli roli přeběhlíka, a to ve vší počestnosti. ODS by se musela zbláznit, kdyby na něco takového přistoupila, a pochybuji, že by si to takhle představoval i obdivovatel Maradony na pomyslném českém trůnu (lidovci mohou posloužit jako spolehlivý zámek pro všechna řešení kromě velké koalice a při koaliční smlouvě by se pak na ně mohlo tak nějak pozapomenout). Takové divoce vyčurané plány mohou vznikat jen tehdy, když se všichni úsilovně vyhýbají jedinému přirozenému řešení: dát teď druhou šanci Paroubkovi s tím, že se strany mimo rudý blok budou všemi silami snažit, aby neuspěl. To snad není tak těžké. A pokud by Paroubek neuspěl, je z nynější situace v ČSSD zjevné, že by od něho byl definitivně pokoj.

Polsko hodlá zohlednit ruské námitky vůči americké základně na svém území, prohlásil polský ministr obrany Sikorski. Vypadá to, jako kdyby by nové polské vládě po roce a půl vládnutí došlo, že nemůže provádět politiku z pozice síly zároveň proti Německu i Rusku, že má panickou hrůzu z plynovodu pod Baltem a že když už si mezi Rusy a Němci musí vybrat, vybere si pro méně konfliktní vztahy Rusko: jednak je podstatně mohutnější, jednak není už přes půl století v situaci, že si musí nechat všechno líbit, a jednak drží prsty na potrubí, kterým proudí do Polska životodárná energie. Europoslanci Falbrovi kdysi velmi imponoval bojovný postoj Polska vůči požadavkům „západoněmeckých revanšistů“: Poláci si pořádně zadupali a byl pokoj. Bohužel, dupání funguje jen směrem z východu na západ. Teď si na naše polské sousedy pořádně zadupali Rusové, a zdá se, že bude pokoj taky. Člověk méně bytostně bojovný než dupavý český králík typu pana europoslance by si z toho vyvodil, že dupání se nevyplácí.

Česká televize (vycházím z toho, co napsal pro Lidové noviny Jan Rejžek) přináší zvláštní pořad se jménem Před železnou oponou – Za železnou oponou. Promítá se napřed ideologický film stvořený v bolševickém Československu a pak – zjevně¨jakoby něco podobného ze světa války a imperialismu. Aniž bych se s panem Rejžkem nějak výrazně lišil v názoru na Petra Štěpánka, zmocnily se mne nad projektem jakési pochyby: má se tomu rozumět tak, že nejdřív jedna krajnost, pak druhá krajnost, a pravda je někde uprostřed? Chodily snad na ten Kazanův film v USA povinně celé školy, a to opakovaně (já jsem tu kokotinu od Kadára a Klose shlédl nedobrovolně asi třikrát, pak už jsem na žádný jejich film nikdy nešel, měl jsem těch dvou šašků nadosmrti dost)? Točily a promítaly se snad tehdy v USA jen takové filmy? Směšné hnusárny typu Únos, Severní přístav, Zítra se bude tančit všude a jak se to všechno jmenovalo se přece nedají vyvažovat tím, že i na druhé straně občas vzniklo něco třeba jen lehce stupidního.

Pátek 3. listopadu

Předseda ČSSD Paroubek zjevně ustál jakousi krizi v ČSSD a v jejím nejbližším okolí, urovnal vztahy s KSČM a následně sdělil prezidentovi, že by jeho strana ráda dostala pokus o vytvoření vlády. Považuje ho za reálný. Celá dosavadní vládní krize se táhne hlavně proto, že všichni (kromě ČSSD ovšem) hledají cestu, jak to zařídit, aby se na ČSSD a Paroubka nedostalo. Svým způsobem je to pochopitelné: pokud by Paroubek uspěl, znamenalo by to podle mého názoru změnu režimu. Na druhou stranu neexistuje jediný rozumný věcný důvod, proč by mu ta tuto příležitost neměla být poskytnuta: pokud by se všichni účastníci rozhodování chovali korektně, nemůže uspět, nemá dostatečnou většinu a může se jí dopracovat buď podvodem, nebo faktickou zradou někoho z jeho odpůrců. Jinak je ovšem třeba zdůraznit: vůbec není pravda, že Paroubek potřebuje sto jedna hlasů. K odhlasování důvěry vládě stačí většina z přítomných poslanců a sněmovna je podle § 70 odst. 1 jednacího řádu usnášeníschopná za přítomnosti třetiny poslanců. Paroubkovi tedy podle okolností stačí něco mezi 34 a 101 poslanci, záleží např. tom, kdo z lidovců při cestě na hlasování o důvěře Paroubkově vládě shodou okolností zabloudí a netrefí do sněmovny. Za příznivých okolností (a Paroubek si na nich dá jistě záležet) stačí jeden jediný. (Jen k odvolání takto jednou odmávané vlády je pak za všech okolností třeba 101 poslanců). Je třeba dát Paroubkovi příležitost, která mu formálně vzato náleží. Je zároveň třeba zajistit korektní průběh hlasování. Poslanci budou hlasovat po jménech (nemohou se schovat zbaběle v anonymitě jako při volbě předsedy sněmovny) a pokud by se snad náhodou chtěli zašít, bude veřejnosti i voličům jasné, co to znamená. Snaha hledat jiné řešení než příležitost pro Paroubka vede ke krkolomným a nesmyslným kombinacím a neúnosnému zdržování a může být ve svých důsledcích stejně neblahá jako případné Paroubkovo vítězství.

Podle toho, co píše Právo, předseda KSČM „nepřitakal spekulaci“, že by komunisté umožnili vznik vlády ODS výměnou za funkci předsedy PS. Kdo tak spekuloval? Novináři? Nebo snad prezident? To ze zprávy není jasné, pokud by tak spekulovalo vedení ODS nebo hlava státu, klesli by už poměrně hluboko.

Lidovečtí papaláši se jeden přes druhého populisticky profilují na spektakulárním proklínání senátora (a starosty Vsetína) Čunka za způsob, jakým se pokusil řešit problém s romskou komunitou ve městě. Nejhlasitěji je pochopitelně slyšet Petr Pithart, který projevil takovou horlivost, že KDU-ČSL nyní vážně hrozí, že se stane jejím předsedou. Myslím, že vzhledem k image, kterou si strana dlouhodobě vydobyla, by to bylo přiměřené řešení. Čunkovi nikdo velký prostor v médiích nedal. Je přitom zjevné, že např. když mluvil o „vředu“, neměl vůbec na mysli Romy jako etnickou skupinu. Místo okázalého rozhořčení by jeho odpůrci měli přijít s nějakou konkurenční představou o tom, jak řešit ten konkrétní problém, který Vsetín měl, i romský problém obecně. Zatím nikdo nic rozumného, slušného a zároveň praktického ani nenavrhl. Za zmínku stojí, že známý obhájce nejrůznějších práv Markus Pape se rozvášnil natolik, že prohlásil: „I vládci Českého království a Československa si nejednou vyčistili své údajné vředy způsobem, které v některých případech jejich právní nástupce dodnes hájí tvrzením, že doba holt byla taková.“ Ale fuj, pane Pape! Co je to za podivné náznaky, ještě že nemáte odvahu říci na plnou hubu, o co jde (totiž o vyhnání sudetských Němců)? Copak nevíte, že to už dávno vyřešila Česko-německá deklarace? A od té doby se o tom nesmí ani ceknout? Ale zpátky k tématu: romský problém je obtížný: ale rozhodně se nevyřeší ani spektakulární hysterií, ani mediálním lynčem.

Senát se shodl na návrhu novely zákona o státních svátcích, podle níž by se státním svátkem měl stát Velký pátek a zároveň by měl být vyřazen z významných dnů tzv. mezinárodní den žen. Nechápu, jak spolu souvisí Velký pátek a MDŽ.

V Brně proběhla jakási regionální generálka na převzetí moci tandemem ČSSD – KSČM v celostátním měřítku. Existují tam dva bloky: ČSSD, zelení a „Brno 2006“ (uskupení, jež reprezentuje mj. senátor Zlatuška), a na druhé straně ODS - KDU-ČSL. Oba mají po 25 zastupitelích. Jazýčkem na vahách jsou komunisté. Nyní se zjevně ČSSD a přidružená uskupení dohodla na podpoře ze strany komunistů. Komunisté však v koalici nebudou. Jeden ze zásadních problémů, na němž se vypečená koalice profiluje, je případné stěhování brněnského nádraží z centra (podle toho, co se o tom v novinách psalo, jde o posun cca o 1 km, na tom je vidět, že Brno není dvakrát moc velké město). Řešení, k němuž se schyluje, je geniální: nádraží zůstane na svém místě, ale celé Brno se odstěhuje na Sibiř.

Historik Jiří Pernes šíří na stránkách Mladé fronty Dnes neuvěřitelné bludy o maďarské revoluci. „Studenti se sešli na demonstraci,“ prohlašuje, „aby reformní kroky v Polsku podpořili. Ale ta demonstrace byla nepovolená a maďarská tajná policie začala střílet ze střech okolních domů“. To je hloupost hned nadvakrát. Za prvé, režim (ministr vnitra) se sice pokusil demonstraci z 23. října zakázat, ale nakonec ji povolil. Na demonstranty nikdo z žádných střech nestřílel, to si pan Pernes spletl s pokojnou demonstrací 25. října na Kossuthově náměstí před parlamentem. Tam ovšem bylo podle některých údajů až dvě stě mrtvých a k podobným strašným masakrům došlo i na venkově (např. v Mosonmagyaróváru). „Řada krutostí“, o nichž pan Pernes mluví, se odehrála následně; týká se asi 38 případů a většího konfliktu na budapešťském náměstí Republiky z 30. října. Obětí bylo o řád méně, zato bolševická média a kádárovská propaganda to jak se patří nafoukla, takže dnes to po ní papouškují i oficiózní čeští historici. Pan Pernes taky opakuje oblíbenou tezi českých reformních komunistů, že kdyby povstání nebylo „tak brutální a krvavé“ (Maďaři zjevně měli do sebe nechat se stoickým klidem střílet) „a ty požadavky tak maximalistické, tak by asi Chruščov ustoupil“. Čeští reformně komunističtí chytráci v roce 1968 neměli žádné „maximalistické požadavky“, jen zrušili cenzuru. A už to samo stálo Rusům za to, aby nasadili obrovskou po zuby ozbrojenou armádu. Co je maximalistického na tom, když nějaký národ chce svobodu a suverenitu? A proč by se o to měl handrkovat s lidožrouty?

Mladá fronta Dnes se v rozsáhlém seriálu zabývá tím, co by se bylo v (nedávné) minulosti stalo, kdyby. Smysl podobných úvah mi uniká. Máme velké resty v tom, co se stalo doopravdy.

Sobota 4. listopadu

Vedení sociální demokracie se jednomyslně rozhodlo usilovat o vlastní pokus vytvořit vládu. Paroubek zjevně obnovil svou otřesenou moc nad stranou. Schůze se nezúčastnil předseda karlovarské organizace Poc, který asi bude v příštích dnech vyloučen jako revizionistický smraďoch. Paroubkovi se těžko divit: krkolomné plány, které se nyní rodí v prezidentově okolí, svědčí jen o nejistotě a strachu těch, co by si Paroubkovu čtyřletou vládu nepřáli. Já bych si ji taky nepřál. Bez ostré politické konfrontace, rizika a odvahy se ale tahle situace vyřešit nedá. Chytrácké uhejbáctví povede k řešení, které bude stejně špatné jako Paroubkovo vítězství, jen to nebude na první pohled tak jasné. Klaus a spol. mají proti sobě zavilého, mazaného a vytrvalého protivníka, který je schopen lecčehos. Představa, že s ním vyčůrají, je směšná: nenechá si to líbit. Proč taky. Když jste se tolik hrnuli do politiky holoubkové, museli jste počítat s tím, že se jednou dostanete do podobné šlamastiky a budete muset předvést, co ve vás je.

ODS navrhuje návrat k původnímu volebnímu systému, který platil před rokem 2000, snížení počtu poslanců na 199 a bonus pro vítěze. Návrh je v zásadě rozumný, jsem ovšem přesvědčený, že kdyby se počet poslanců naopak zvýšil na 249, žádný bonus by nebyl zapotřebí.

Jakýsi vsetínský Rom je nespokojen s tím, že ho přestěhovali do bytu 1+1. Předtím bydlil v 2+1. Je sám, manželka mu zemřela a syn je v cizině. Lidé jsou dnes příliš nároční: prožil jsem skoro dvacet let v garsonce a nic mi nechybělo.

Poslanec Pohanka v Právu hodnotí mj. svůj „usmiřovací“ hovor s Paroubkem: „Jeho vysvětlení bylo racionální. Nicméně ty pochybnosti ve mně zůstaly, protože si nedovedu vysvětlit chování některých členů sociální demokracie. To bude otázkou dalšího vývoje.“ Jak vidno, drží pan Pohanka pana předsedu pevně pod krkem. Ani ruce si bez něj Paroubek neumyje.

Místopředseda vlády Nečas prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Říkám, že jsem vždy byl, jsem a vždy budu loajální vůči předsedovi ODS. Tak tomu bylo za Václava Klause, je tomu tak za Mirka Topolánka a bezesporu tomu tak bude i v budoucnosti.“ V tom je trochu problém pana Nečase: člověk má být především loajální svým zásadám, a pak teprve osobám. Pokud je příliš loajální osobám, vzbuzuje to podezření, že jeho zásady jsou nějak oslabené. Pan Nečas se například zachoval velmi podivně, když Klaus kdysi chvíli uvažoval o tom, že by ho dosadil (místo Jana Rumla) na post ministra vnitra, a pak si to rozmyslel. Člověk ze sebe nemá dobrovolně nechat dělat hadr na boty, to je loajalita na nepravém místě. Je tu ovšem naděje, že pan Nečas dnes kecá, protože od té doby politicky dospěl.

Starostou ve Dvoře Králové se stal Daniel Lukeš, který byl podle toho, co jsem viděl v ČT, kdysi pravomocně odsouzen za napomáhání trestnému činu vydírání (měl prý ještě s kýmsi odvézt objekt onoho činu na odlehlé místo a tam jej mj. se zbraní v ruce nutit, aby lezl po čtyřech a chrochtal). Pan Lukeš to rozhořčeně popírá, většina lidí ve Dvoře Králové mu důvěřuje, věřme mu i my. Kdybychom však bydlili v tom hezkém městě, pro jistotu bychom se zároveň učili lézt po čtyřech a chrochtat. Třeba by se to jednou mohlo na úřadu hodit.

Tiskový úřad polské vlády vydal ukaz, podle něhož je nepřípustné fotografovat premiéra Kaczyńského z profilu (Jeho Excelence si nepřeje, aby byl vidět jeho podbradek). Možná, že by se to mohlo řešit prezidentským dekretem, u prezidenta má protekci, je to jeho bratr, a pokud by chtěl znát zkušenosti s něčím podobným, nechť se poptá u nás, jsou jen ty nejlepší. Zbývá taky rozhodnout, jaké budou sankce – zatím úředníci pouze pohledu na premiéra z profilu brání pomocí zátarasů, což nemusí být dostatečně účinné: paparazziové jsou mrchy vynalézavé.

Pondělí 6. listopadu

Událostí číslo jedna je rozhodnutí prezidenta odvolat zítřejší schůzku s lídry pěti parlamentních stran a pověřit sestavením vlády opět Mirka Topolánka. Prezident označil za hlavního viníka současné politické krize Paroubka a ČSSD. To lze jen stěží přijmout, Paroubek nechce nic jiného, než co mu formálně vzato přísluší, totiž pokus sestavit vládu. Z věcných důvodů je třeba Paroubkovi v sestavení za každou cenu zabránit, to ovšem není věc prezidenta, ale Poslanecké sněmovny jako zvolené reprezentace české společnosti. Jedinou cestou je obnova trojkoalice (v tom má místopředsedkyně ODS Němcová pravdu). Trojkoalice by formálně vzato měla mít dost sil, aby Paroubkovi v převzetí vládních otěží zabránila. Ať už se to podaří nebo ne, je třeba konstatovat, že prezident v této náročné situaci selhal. Pokoušel se Paroubka přechytračit v situaci, kdy jedinou možnou obranou před vládou rudého bloku je přímá konfrontace na půdě PS. Neuvědomil si, že mu ústava neposkytuje možnosti, jak s Paroubkem vymést. V pověření sestavovat vládu mu legální cestou nemůže zabránit a přesto se o to neustále pokouší. Je to nedůstojné a směšné. Jsem přesvědčený, že pokud by Paroubek v druhém pokusu neuspěl, na třetí pokus už nemusí dojít, protože všechny politické strany chtě nechtě nazřou, že jediným reálným východiskem z patu jsou předčasné volby.

Podle místopředsedy ODS Bendla by šance pro Paroubka znamenala velké riziko, že se komunisté dostanou k moci. Nečas zase tvrdí, že „bychom pak Paroubka už od moci nedostali. Je to falešný hráč a ten nesmí dostat šanci.“ Jenže politika se, holoubkové, bez rizika dělat nedá. Ve skutečnosti Paroubek má úplně stejnou šanci jako Topolánek, a pokud není v silách ODS a jejich spojenců mu ji překazit, tak nezbývá, než se s jeho vládou smířit a snažit se ji všemi legálními prostředky zkrátit na minimum. Bude to nepříjemné, ale za totality to taky bylo nepříjemné. Smůla je, že tenkrát nebylo o panu Bendlovi ani o panu Nečasovi slyšet. Ale nic není ztraceno, všechno mohou ještě dohnat.

Zcela ve stínu této domácí události je trest smrti, který vynesl nad někdejším diktátorem Saddámem Husajnem irácký soud. Rozsudek se dal očekávat. Soud byl uspořádán podle západních regulí, takže diktátorovi, který vraždil své odpůrce na běžícím páse, bylo umožněno v soudní síni od začátku do konce šaškovat. Jediný soud, který by u něj měl jakousi autoritu, by byl takový, který by mu jaksi předem byl udělal z varlat jehelníčky. Protože se tak nestalo, budou teď všichni podezírat Američany z manipulace a politici EU jim budou navíc vyčítat nelidskost (trest smrti je neslučitelný s naším humanismem). Američané mají jakési obrovité manko v tom, jak zacházet se státy, které se v oblasti demokracie a svobody ještě nedopracovaly ani zdaleka tam, kde jsou oni. Samozřejmě si nemyslím, že by Husajn měl být před procesem mučen, aby se vyhovělo jeho nárokům na autoritu soudu. Ale to, co se odehrálo ve skutečnosti, je jakási parodie na spravedlnost, byť provedená v dobrém úmyslu, a každý to Američanům omlátí o hlavu.

Předsedkyně klubu KDU-ČSL Parkanová opakovala v ČT populistický slogan, že politici mají mít schopnost se domluvit a ne místo toho měnit ústavu. To je nehorázný nesmysl. Povinnost politiků dohodnout se se týká jen rozumných a mravných věcí. Demokratičtí politici mají povinnost se nedohodnout s Paroubkem.

V Brně se prosadil historický kompromis: lidovci se nakonec nechali přesvědčit a přidali se ke koalici ČSSD, zelení, Brno 2006, aby nebyla závislá na někom ještě horším, než jsou oni, totiž na komunistech. Koalice ovšem lidovce zase až tak nepotřebuje, kdyby se cukali, vystřídá je kdykoli za tichou podporu komunistů. A tak lidovcům nezbude nic jiného než dělat poslušně to, co by správně na měli dělat ti horší než oni (komunisté), za něž tak obětavě zaskakují. Škoda, měl jsem o některých funkcionářích brněnské organizace lepší mínění.

Expředseda KSČM Grebeníček vyčítá svému nástupci Filipovi, že se strana pod jeho vedením neumí nebo nechce jasně a zřetelně distancovat od ČSSD. Pan Grebeníček zbytečně spěchá, jeho chvíle přijde, až Paroubek neuspěje při sestavování vlády.

V Polsku se zlobí, že si německé noviny (tentokrát Die Welt) z Poláků utahují. Je zajímavé, jak polské reakce připomínají ty islámské. Kdy se dočkáme toho, že budou ve Varšavě pochodovat rozběsněné davy přes německé vlajky namalované na vozovce?

Podle pana Palaty z LN bojovali za maďarské revoluce o Budapešť s maďarskými povstalci jacísi Sověti. Sověti jsou pohádkové bytosti, stejně jako divoženky, hejkalové a Čechoslováci. S Maďary tenkrát bojovali Rusové.

Úterý 7. listopadu

Prezident Klaus v prohlášení, v němž rezignoval na další pokusy o dohodu mezi stranami, prohlásil mj., že strany nejsou ochotny, i když každá v jiné míře, udělat potřebné ústupky. Maximálně se prý snažil o kompromis, byl však odmítnut. Vinu připisuje především ČSSD a Paroubkovi. Protože korektní dohoda o parlamentní většině je nemožná, ruší schůzku avizovanou na dnešek a je připraven jmenovat předsedou nové vlády znovu Topolánka. Topolánek je po jednání „širšího vedení ODS“ a po schůzce s prezidentem ochoten nominaci přijmout. ODS údajně uvažuje o nabídce ČSSD podpořit menšinovou vládu ODS s mandátem omezeným na dva roky, ale zároveň také o předčasných volbách v příštím roce. Přitom variantu s menšinovou vládou a to, jak by v takovém případě vypadala podpora ČSSD, si ODS už mohla vyzkoušet při jednáních na sklonku léta, která skončila Kalouskovým pokusem o přeběhnutí. V tuto chvíli nejde o to, jak udělat funkční vládu ODS, ale jak zabránit Paroubkovi v tom, aby udělal funkční vládu podporovanou komunisty. K tomu Topolánek nutně potřebuje obnovit trojkoalici. Zabránit Paroubkovi v sestavení funkční vlády je možné, a pokud by se to povedlo, byl by pan Paroubvek tak říkajíc definitivně odvařený. Jsem přitom přesvědčen, že jiná cesta k velmi žádoucímu úplnému odvaření pana Paroubka nevede, všechny pokusy jako je velká koalice nebo menšinová vláda ODS mu hrají do kapsy. Je příznačné, že panu Paroubkovi se projekt trojkoalice vůbec nelíbí. Jistě ví, proč. Jde teď o to, realizovat „ústavní cestu“ tří pokusů. Jsem sice přesvědčený, že pokud by Paroubek dostal už druhý pokus a neuspěl by v něm, třetí bychom si nejspíš ušetřili, to, že se na Paroubka případně dostane až při třetím pokusu, má však taky své výhody: v úřadě bude odstupující druhá Topolánkova vláda a Paroubek nebude mít nutkání zdržovat volbu nového předsedy PS: to je jediná cesta jak urychlit třetí jmenování. Nechápu, proč se v novinách všeobecně považuje za porušení dohody, když předseda PS Vlček odstoupí a následně bude znovu kandidovat do funkce. Kdo bude kandidovat, je přece jedno, ČSSD může nominovat x poslanců, kteří to, o co jde, totiž navrhnout prezidentovi na premiéra Paroubka, bez obtíží zvládnou. Není k tomu zapotřebí žádné zvláštní obratnosti ani inteligence. Vlček se zavázal, že odstoupí, a ne, že se potom už nenechá znovu zvolit. Vždyť na tom vůbec nezáleží.

Topolánek zpočátku váhal, zda má prezidentovu nabídku přijmout, vyskytly se spekulace, že druhý neúspěch poškodí jeho reputaci a pozici ve straně. To je nesmysl, je přece předem jasné, že ten pokus bude neúspěšný. Úspěch v této situaci znamená ne protlačit se k vládě (to je možné jen za cenu shnilých kompromisů s Paroubkem), ale zabránit Paroubkovi protlačit se k vládě. Pokud se to Topolánkovi povede, zaslouží si uznání.

Paní Adamičková a Königová se v Právu domnívají, že ústava dává prezidentovi poté, co rozpustí PS, šedesát dnů na vypsání nových voleb. To je omyl, ústava předepisuje, že do šedesáti dnů po rozpuštění parlamentu se musí konat nové volby.

Místopředsedkyně brněnské organizace KDU-ČSL Javorová se před časem vyprofilovala tím, že se postavila do čela vzpoury proti Kalouskovi. Tím, že se teď přidala k ČSSD, zeleným a sdružení „Brno 2006“, udělala něco ne sice stejného, ale přece jen hodně podobného jako Kalousek. Zdůvodňuje to tím, že chtěla zabránit tomu, aby se v Brně na rozhodování podíleli komunisté. Komunisté ale dostanou předsednictví kontrolního výboru, a kdyby se lidovci začali cukat, mohou je kdykoli nahradit svou tichou podporou z pozadí. Vypadá to, že od KDU-ČSL se na celostátní i necelostátní úrovni nedá očekávat nic kloudného. Jak je možné, že nikdo z té strany neumí být v opozici?

Středa 8. listopadu

Mirek Topolánek byl opět pověřen sestavením vlády. Hodlá jednat se všemi stranami,vylučuje velkou koalici. Za jednu možnost považuje oprášení trojkoalice – to je jediná smysluplná cesta, není pravda, že by trojkoaliční vláda byla už sestavena a ztroskotala, jen pan Topolánek ji před časem nesmyslně opustil a vydal se do rukou Paroubkovi, který ho pak (s Kalouskem) hanebně převezl. Situace je jasná a přehledná: Topolánek už prokázal, že vládu nesestaví, a ani trojkoaliční vláda nemá šanci uspět. Trojkoalice má ovšem jinou šanci, a o to teď jde: dokázat Paroubkovi, že ani on není schopen sestavit vládu, která by pak dostala důvěru, nadto v nemravném komplotu s komunisty. Cesta k tomu je jediná: aby Paroubek dostal příležitost a zásluhou svých oponentů ztroskotal. Je velká, velká naděje, že ztroskotá. Mělo se to stát už dávno. Zatím místo něho až doposud obětavě ztroskotával Topolánek. A i kdyby snad Paroubek uspěl, bylo by to sice strašné, ale bylo už hůř: museli bychom si jen zase aspoň částečně zvykat na to, co bylo před listopadem (prvky policejního státu). Pro chlapce z ODS to bude nová, exotická zkušenost. Byli to za totality většinou hodní Čehonové. Trochu bych jim to přál. Sobě a všem ostatním ne. Obnovit trojkoalici radí Topolánkovi i Miroslav Macek. Na pragmatickou funkci trojkoalice v případě třetího pokusu upozorňuje i Václav Dolejší v MfD. K závěru, že Klaus měl dát příležitost i Paroubkovi, aby byl od něho konečně pokoj, došel i Petr Kolář v Lidových novinách. Proboha, to je to tak složité? Existují jen dva způsoby, jak se vydat Paroubkovi všanc a otevřít mu cestu k moci: menšinová vláda ODS s tichou podporou sociálních demokratů (bylo už odzkoušeno!) a velká koalice. Komunisté zřejmě nepodpoří novelu ústavy, která by umožnila urychlit cestu k mimořádných volbám. Komunisté budou ochotni podpořit rozumné návrhy, teprve až se přesvědčí, že ČSSD jim nemůže poskytnout to, co si od ní slibují. Je tedy třeba jít cestou tří pokusů.

Starosta Péťa, obviněný z tunelování evropských fondů, nemohl dostat chemoterapii (je po operaci rakoviny tlustého střeva, podle jeho advokáta léčba musela být zastavena kvůli špatnému zdravotnímu stavu). Nemohl by se nějaký kompetentní odborník zabývat otázkou, zda ten člověk náhodou neumírá? A pokud ano, nebylo by slušné mu dát pokoj?

Podle Miroslava Macka se Václav Klaus nechce stát druhým Edvardem Benešem. Tím by se zjevně stal, kdyby pověřil Paroubka sestavením vlády. Jak může někdo srovnávat dnešní situaci se situací v roce 1948? Není tu ani silná KSČ(M), vybavená vlastní špionáží a paravojenskými jednotkami, ovládající ministerstvo vnitra a obrany. Ani silný ruský bratr všude kolem dokola. Ani zblbělá masa obyvatelstva, toužící po „socialismu“ (všem bohatým všechno ukrást a nám chudým rozdat). Ani zkušenost, že je možné beztrestně a cestou zákona celé obrovské skupiny obyvatel oloupit o majetek a připravit o všechna občanská a lidská práva (s tím ovšem lidé jako Macek ještě dnes nadšeně souhlasí).

Proč ta panická hrůza před jedním staronovým papalášem? Popularita Paroubka klesá. Nejpopulárnější je Parkanová. To praví výzkum CVVM. Výzkumy tohoto druhu je třeba rychle zapomenout. Vůbec na nich nezáleží. Vladimír Kučera cituje v MfD slogan „Podívej se Gusto, jak je tady husto“, který pronesl při velké demonstraci na letenské pláni v listopadu 1989 coby její moderátor Václav Malý. S tím, že lidem vadilo, že napadá prezidenta. Mám úplně jiné vzpomínky. Lidem, s nimiž jsem o tom tehdy mluvil (a nebyli to samí intelektuálové) vadilo hlavně, že kope do někoho, kdo už je na zemi. Musím říci, že na té výhradě něco bylo. Navíc Malý zavelel těm statisícům odříkat Otčenáš. Co má Otčenáš společného se svržením komunismu? Ti lidé byli z osmdesáti procent ateisté. Připadali si zmanipulováni. Právem. Já jsem křesťan, ale takovéhle spektakulární akce neschvaluji. Je to na hraně rouhání. K čemu bude pohanovi, když oddrmolí Otčenáš? A co má Otčenáš co dělat na politické demonstraci? Je to jesuitismus.

List Die Welt doporučuje žertem, aby Poláci přispěli k dobrým polsko-německým vztahům tím, že při pobytu v Polsku nebudou zamykat svá auta a podpoří polské nároky na Severní a Jižní pól. Polští diplomaté po muslimsku běsní. Polská vláda si ovšem podobné žertování svou dlouhodobou neslýchanou politikou vůči Německu vykoledovala. Kdybych měl takový vliv, velmi bych Poláky doporučil Sachovi Baronu Cohenovi, jehož průkopnickou činnost v popularizaci Kazachstánu už dlouho se zájmem sleduji. Proč chodit tak daleko? A k témuž tématu: zástupce amerického velvyslance v Polsku Hillas se vyjádřil v rozhovoru s nějakým polským činovníkem kriticky na adresu výroků místopředsedy polské vlády z klerofašistické Ligy polských rodin Giertycha. Ten napadl – co jiného – americkou účast v Iráku. Za Giertycha se postavilo celé Polsko. Zdá se, že náš region se pomalu stěhuje na východ. Giertych už nechce být vazalem USA. Nechtějí být vazalem Německa. Nechtějí být vazalem Ruska. To je choromyslná emancipace, které vede do vazalství a otroctví. Není třeba být vazalem, ale je nutné mít spojence. Chtěli by být samostatnou planetou?

Čtvrtek 9. listopadu

V Právu mají dnes dobrou náladu: imperialista Bush prohrál volby do Kongresu (a možná utrpí porážku i v Senátu), byl odvolán válečný štváč Rumsfeld a v Nikaragui vyhrál prezidentské volby pokrokový kandidát Ortega. Pro nás jsou to samé špatné zprávy, mnichované jsou v ofenzívě a islámsko-marxistický blok posiluje (i když mám dojem, že Ortega už dávno není to, co býval). Na dobré zprávy tohoto typu z Práva jsme si ovšem za posledních šedesát jedna let zvykli, člověk se stane otrlým. Navíc v Právu jásali nad „debakly“ imperialistů a válečných štváčů permanentně od konce čtyřicátých let, a stejně jim to nakonec bylo pro kočku. Martin Weiss v Lidových novinách upozorňuje, že v druhých parlamentních volbách druhého prezidentského období ztrácí prezidentova strana obvykle v průměru 29 křesel ve sněmovně a 6 v Senátu. Dnes ztratili republikáni 27 ve sněmovně a asi 6 v Senátu (Výsledek ve Virginii není ještě definitivní).

Do Práva pasuje taky poznámka Jiřího Fraňka o tom, že Klaus údajně v čele české vlády „dovedl české hospodářství na buben“. To je nesmyslné přehánění, Klaus narazil na vážné hospodářské potíže. Vlastní vinou, ovšem. Horší je, že ODS se možná chystá uzavřít historický kompromis s Paroubkem. Pro menšinovou vládu s tolerancí ČSSD se už vyjádřil mj. předseda poslaneckého klubu Tlustý. Podle Béma nezbývá než jednat buď s ČSSD nebo s komunisty. Pan Bém se mýlí, je třeba dát Paroubkovi příležitost sestavit vládu a dokázat mu, že na to nemá. K tomu nejsou zapotřebí ani ČSSD, ani komunisté. Pokud by to byl třetí pokus, budou pak předčasné volby, což je jednak správné (rozumnou vládu sestavit nelze) a jednak pro ODS výhodné. Menšinové vládnutí ODS s upírem Paroubkem za krkem je pro ODS naopak sebevražda. Paroubek se přitom zjevně „své“ příležitosti bojí. Bojí se jí však bohužel i Topolánek. Mladé frontě Dnes na téma „třetí pokus“ řekl: „Je to ústavně čisté, ale riskantní. Může se stát, že někdo jen tak trefí puk a ten pak doskáče to branky“. Jistě, to se může stát. Panuje velká nejistota, ta nejistota plyne z výsledku červnových voleb do PS, a to, že nedopadly optimálně, je i vina ODS. Kdo se bojí nesmí do lesa.

Komunisté odvolali svůj souhlas s novelou ústavy (usnadňující mimořádné volby) a prosadili odložení jejího projednávání až do vzniku jakési „stálé komise pro změny ústavy“. Je to logické, komunisté nebudou podporovat nic, co by usnadnilo situaci (růst politického napětí a všechny známky destabilizace jim vyhovují), a zvlášť ne tehdy, když jim pořád ještě kyne možnost tiché neoficiální koalice s (vládnoucí) ČSSD. ODS bude mít ovšem zřejmě problémy se zelenými, kteří nejsou nadšeni vyhlídkou na obnovení trojkoalice a raději by viděli „vládu odborníků“. Vláda odborníků není nutná pro případ, že by opravdu stáli o předčasné volby: stačí obstát ve zkoušce třetího pokusu, který by připadl Paroubkovi. Prvkem nejistoty v našem nynějším, ústavním systému je poslanec Pohanka. Nevyjádřil se ještě, zda v tak zásadních věcech, jako je důvěra vládě, bude hlasovat s ČSSD nebo ne. Otvírá se cesta k racionální úpravě ústavy. PS bude mít napříště lichý počet poslanců, a to jednoho: pana Pohanku. Ostatní jsou zbyteční. Výrazně tím ušetříme.

Slovenský prezident Gašparovič prohlásil na návštěvě v Moskvě, že Slovensko chce, aby se Rusko stalo členským státem EU (zatím to požaduje jaksi výhledově). Prý zároveň rozvíjel úvahy o „slovanské vzájemnosti a spolupráci celého slovanského světa“ . Vypadá to, že v těchto věcech má jakousi podporu premiéra Fica, jehož strana Gašparoviče kdysi prosadila do prezidentské funkce. Fico je jedna ruka s Paroubkem a hejslovanění s ruským akcentem nebude nejspíš proti mysli ani Klausovi a řadě lidí z ODS. Vznikne tu zase (jako po roce 1945) česko-slovenský dvojblok jako středoevropská depozitura ruského imperialismu?

Pátek 10. listopadu

ODS stále ještě odmítá „exkluzivní“ jednání se sociálními demokraty, které vyžaduje Jiří Paroubek. Jiří Paroubek teď mluví k odéesáckým kůzlátkům tenkým hláskem, nabízí, že se na znamení dobré vůle nechá zvolit předsedou sněmovny (tj. nechá se zvolit i jinými hlasy než jsou hlasy rudého bloku, pokud ho ovšem bude někdo z těch ostatních volit, a to záleží taky na ODS), tím dá najevo, že neaspiruje na premiéra, a příliš nepřipomíná některé své nedávné poměrně drzé požadavky (zejména ty personální). Zato velmi naléhá na rychlost: ODS má předložit „písemné návrhy“ do začátku příštího týdne. Jednota ODS není ukázková. Ministr Tlustý se v Právu vyslovil pro menšinovou vládu ODS na dva roky s podporou ČSSD, členové „nejužšího vedení“ ODS to odmítají, grémium OSDS o tom však podle slov místopředsedkyně Němcové vůbec nejednalo. Ministr Tlustý se vůbec tuží, jednal i s Klausem, a to o termínu nových voleb. Měly by podle obou pánů být v červnu 2008 (tj. po prezidentských volbách). Premiér Topolánek se o této schůzce dozvěděl až ex post. Vypadá to, že ODS má, podobně jako kdysi rakouský orel, dvě hlavy. Paroubek ve svém prohlášení pro média tvrdí mj.: „Proto přes skutečnost, že sociální demokracie má potenciál k sestavení stabilní vlády, stabilní partnery nalevo i napravo i schopnost s nimi diskutovat celospolečensky přijatelný program, navrhujeme následující řešení…“ Když mají ten potenciál, nechť to zkusí. Je třeba Paroubkovi dopřát jeho pokus. Pokud se ODS rozhodne jít na Paroubkovu „exkluzivitu“, spáchá (již po druhé!) harakiri. A bude jí to patřit: každý dělá kopance, ODS dělala v posledním skoro půlroce po volbách mimořádně velké. Ale kdo se ze svých kopanců nedovede poučit, tomu není pomoci.

Jakési sebevědomí by ODS v jednání s Paroubkem mohly dodat poslední průzkumy veřejného mínění. Jak agentura Median, tak Factum Invenio zaznamenávají vzestup jejích preferencí (přesněji řečeno v případě factum Invenio jde o volební prognózu). U Medianu z 35,4% na 38,1%, u Factum Invenio z 35,9 na 41%. ČSSD podle Factum Invenio stagnuje, podle Medianu ztrácí, výsledky ostatních stran kolísají v rozmezí nanejvýš 1,5%. Pokud bude ODS dělat chyby nebo nebude dělat nic, může ovšem zase hodně ztratit.

Podle předsedy komunistů Filipa by měl ministr Vondra odstoupit, neboť podporoval útok na Irák a výsledek amerických voleb je prý „vzkazem českým politikům“, že v Iráku šlo o porušení Charty OSN. Ještě že vývody komunistického předsedy nejsou zatím v mezinárodním měřítku právně závazné! „Jak sbalil pan Rumsfeld svůj deštník, měl by si svůj deštník sbalit také Alexandr Vondra“. Je spíš třeba dělat takovou politiku, aby jednou v historicky dohledné době dali čeští voliči jasně najevo, že si svůj deštník má sbalit pan Filip. Zatím se to nedaří. Pokud jde o Bushe, volby a Irák, nadšení českého tisku nad porážkou nynější americké zahraniční politiky je zarážející. Pokud USA dělají nějakou chybu (každý dělá chyby), tak v tom, že na sebe zde i jinde zcela dobrovolně a beze všeho berou závazky, které protistrana není ochotna ani v nejmenším dodržovat. Tím nemá být řečeno, že by se měly chovat jako protistrana, jen že by z této skutečnosti měly vyvodit nějaké důsledky. Jsou to neblahé následky ideologie Pravdy a Lásky, kterou mezinárodnímu společenství kdysi vdechli Josef Stalin a Franklin D. Roosevelt (ten druhý to myslel aspoň částečně vážně: vybudujeme celosvětovou demokracii – užitečná stránka, a v rámci toho úsilí oholíme Británii a Francii o kolonie – stránka příjemná; nakonec se ovšem smáli Rusové).

Další pěkný případ do rubriky Jak číst Právo: titulek v dnešním čísle hlásá: „CVVM: jen třetině lidí se žije lépe než v minulosti“. Průzkum CVVM praví, že třetině se žije lépe, třetině stejně a 13% hůř. Na základě toho by se k této škarohlídské interpretaci průzkumu dala vytvořit optimistická varianta: Jen třinácti procentům lidí se žije hůře než v minulosti. To by samozřejmě byla taky manipulace, podstatné sdělení je, že pro dvě třetiny obyvatel byl listopad 1989 přinejmenším více méně zbytečný. (Za bližší pozornost by asi stál taky způsob, jak Právo pracuje se zahraničním tiskem, na to ovšem bohužel nemám dost času a možností, chtělo bys to podrobnější analýzu).

Rakousko má s postkomunistickou střední Evropou přece jen taky něco společného: poslanec strany Svobodných Zanger prohlásil veřejně (a není v tom první), že Hitler dal kdysi lidem novou naději, třeba i tím, že začal stavět dálnice“. Bohužel naděje se ukázala být, velmi mírně řečeno, falešnou. Tito Svobodní se teď mohou stát (spolu se Zelenými) oporou menšinové vlády socialistů. Což nápadně připomíná polsko-slovenské řešení.

Polské vládní strany (PiS, Liga polských rodin) chtějí bojovat proti antikoncepci tím, že na baleních antikoncepčních pilulek a prezervativů budou podobné nápisy jako na cigaretách („antikoncepce škodí zdraví“). Tyto vnitropolitické aktivity polské vlády vhodně doplňují její boj na dvou frontách proti Rusku a Německu a zároveň (v poslední době) i náznaky emancipační politiky vůči USA.

V Německu zemřel někdejší šéf dederonské špionáže Markus Wolf. České noviny se rozplývají nad jeho odborností. Je třeba jasně říci, že to byl schopný lump a že měl na rukou krev spousty lidí. To lumpovství je třeba jaksi vytknout před závorku, schopnost přijde na řadu až v druhé řadě a spíš jako přitěžující okolnost. Jedinou zásluhu, kterou jsem schopný mu uznat, je, že víceméně nechtě vypudil z aktivní politiky Willyho Brandta. Zato nepochybně dostane (jak se to v jedné Haškově povídce stalo jakémusi zavrženci) v pekle jednou za tisíc let do pusy kostičku ledu.

Sobota 11. listopadu

ODS a KDU prosazují v současné době duhovou koalici bez komunistů. ODS se zjevně vůbec nechce do¨toho, aby připustila třetí (Paroubkův) pokus o sestavení vlády a uspíšila cestu k předčasným volbám. Nevěří si, nechce se jí riskovat a za ten nedostatek důvěry bude v budoucnu platit. Paroubek se vzpouzí koalici „všichni kromě komunistů“ a zdůvodňuje to tím, že kdyby KSČM zůstala jediná v opozici, brala by hlasy ČSSD i všem ostatním stranám. Na tom je pravdivé jen to, že by brala hlasy ČSSD, protože díky Paroubkovi se ČSSD už rok a půl profiluje jako jedno křídlo KSČM, těžko říci, zda levé nebo pravé (pro veřejnost je ovšem ČSSD tím „hodným policajtem“, zatímco KSČM tím „zlým“). Mezi oběma stranami se přelévají voliči a na duhovou koalici, řešení blízké OSDS (a asi i prezidentovi) by zle doplatila. Pokud by ODS dokázala dát znovu dohromady trojkoalici, dopřát Paroubkovi třetí pokus a obstát v něm, zbavila by se najednou Paroubka i Klause. Obojí by jí velmi prospělo. Zdá se, že spekulace o koalici ODS, ČSSD a KDU-ČSL jako „nárazníku“, o níž se zmiňuje dnešní Právo, nejsou zcela neopodstatněné. Pro ODS by to byla koalice s komunistickou stranou s tváří o něco lidštější než je ta Grebeníčkova nebo Filipova a se stranou, která za své krátké polistopadové existence už mnohokrát prokázala, že je koncentrátem všeho podraznictví. Pokud jde o lidovce a jejich věrohodnost, má bohužel Miloš Zeman úplně pravdu. Ideologové ODS, kteří nepřejí té cestě k mimořádným volbám, která je nyní nejjednodušší (tři neúspěšné pokusy, poslední by byl Paroubkův), sahají k známé argumentaci „nedozírnými následky“. Naposledy ministr Tlustý v rozhovoru pro Právo.

Zdá se, že ODS i Paroubek se už navzájem unavili. Pokud jde o Paroubka, dospěl k závěru, že si musí pěstovat lidskou tvář. Jako odborníka si pozval někdejšího mluvčího (ex)ministra Němce Dimuna, kterému před časem nemohl přijít na jméno. Před panem Dimunem ovšem stojí úkol obtížný jako úkoly princů v pohádce. Jedinou útěchou mu může být, že neuspěje-li, což je velmi pravděpodobné (naučit pana Paroubka vlídnosti a zdvořilosti musí být něco podobného jako naučit hrocha létat), nebude kratší o hlavu. Agentura STEM dospěla průzkumem k závěru, že za nejpřínosnějšího politika v polistopadové éře považují někdejšího ministra Dostála. Nedá mi to, abych nevyjádřil své osobní (odlišné) menšinové mínění: na základě toho, jak jsem v Událostech sledoval jeho dráhu, prohlašuji, že považuji zesnulého ministra za jeden z nejodpornějších zjevů polistopadového politického panoptika.

V dnešní Mladé frontě Dnes jsem se dočetl, že „kvůli rivalitě“ Topolánka a Paroubka už Česko překonalo v délce hledání války o dva dny i válkou zmítaný Irák. To je nesmysl. Ať je Topolánek jakýkoli, výsledek červnových voleb vůbec neznamená, že se s Paroubkem musí dohodnout. Naopak se s Paroubkem dohodnout nesmí, a zaplať Pán Bůh za to, že se mu to zatím nepovedlo. Politika není od toho, aby se všichni se všemi ve všem dohodli. Tak funguje jen pověstná Orwellova hospoda, kde sedí za jedním stolem farmáři a čuňata a už se nedá dobře poznat, kdo je vlastně farmář a kdo čuně. A tak vypadala německá politika v roce 1933 a česká v letech 1945-48.

Martin Weiss píše v Lidových novinách v souvislosti s volební loterií v Mostě: „To, zda je kampaň „čestná a poctivá“, je lepší nechat na inteligenci voličů a práci sdělovacích prostředků. Lidé, kterým například nevadí, že si někdo kupuje jejich hlasy, si snad ani lepší vládu nezaslouží.“ To je ovšem nesmysl. Kupovat si voličské hlasy za peníze je zrcadlový protějšek toho, když někdo vymáhá na voličích hlasy násilím. Běda tomu, skrze koho přichází pokušení! Nevím, zda je kvůli tomu možné volby v Mostě vyhlásit za neplatné, asi ne, zákon to dosud nezakazuje. Ale zakázat by se to mělo. Je to zjevně cesta ke gangsterizaci české politiky, protože, znova opakuji, uplácení je jen rub strana vydírání.

Pondělí 13. listopadu

Podle posledních zpráv došlo k překvapivému obratu v jednání o nové vládě. ODS se vzdala své představy o předčasných volbách v relativně krátkém termínu, Paroubek se zdá souhlasit s vytvořením duhové vlády, snad dokonce bez komunistů. Zda a jak se na ní bude ČSSD podílet, není zatím jasné. Jasné je jen jedno: Paroubek vlastně veřejně přiznal, že i kdyby dostal příležitost sestavit vládu, nedostane ve sněmovně důvěru, a že volby na jaře příštího roku by byly pro ČSSD katastrofa (to druhé učinil výslovně). Proto nasadil vlídnou tvář otevřel svůdnou cestu k¨typickému českému pytlíkování. Pokud by skutečně vznikla široká vládní koalice za účasti ČSSD a jedinou opozicí by byli komunisté, ztratí hodně podpory hlavně ČSSD (jen u jejich příznivců je fluktuace mezi ČSSD a KSČM masovým jevem). Doplatí na to ovšem i ostatní strany této koalice, a to tím víc, čím déle bude široká koalice u vesla. Způsob, jak na to doplatí, je v tuto chvíli těžko předvídatelný, ale na dlouhodobém pytlíkování zatím ještě nikdy nikdo nic nevydělal (viz ODS a opoziční smlouva). Zásadní řešení by pro ODS bylo bývalo: pokus pro Paroubka, jeho neúspěch a volby za dva měsíce. Bylo by spojeno s rizikem. Takhle neriskuje nikdo, ale nikdo na tom taky nemůže vydělat. Snad jen komunisté, kteří u toho nebudou. A národ bude spokojen: „oni“ se konečně dohodnou, což je „jejich“ základní povinností.

Úřadující předseda KDU-ČSL Kasal prohlásil v rozhovoru pro Právo, že se prý Kalousek dokázal v létě dohodnout s Paroubkem na celkem slušném programovém průniku. Problém je mj. v tom, kudy Kalousek do Paroubka pronikl. Každá spolupráce s Paroubkem je ovšem riskantní: předsedovi ČSSD chybí některé základní rozlišovací schopnosti. Domnívá se, že z KSČM se už stala eurokomunistická strana. „Potěšilo mne, že bohužel bez velkého zájmu médií podstatným způsobem pozitivně změnili svůj vztah k EU. To je programová změna, kterou velmi vítám, a já věřím, že budou následovat změny další…“ Pan Paroubek je jako politik stejně nebezpečný, jako by byl degustátor, kterému odumřely chuťové buňky. Na talíři se pak může vyskytnout leccos. Možná, že předseda ČSSD ani nemá pro KSČM nějaké výrazné sympatie: jen mu připadá jako každá jiná strana. Politika je pro něj čistě technická záležitost a nic víc.

Spojené státy hodlají prý (na základě iniciativy Tony Blaira) do řešení iráckého problému „více zapojit“ Írán a Sýrii a postupně omezovat počet svých vojáků v Iráku. Pokud by v Iráku měly nakonec získat vliv ty dva jmenované státy, nemuseli Američané válku začínat. A další na řadě může pak být už konečně, jak si přeje íránský prezident, Izrael. Podle Luboše Palaty (viz dnešní LN) je Husákovým zločinem, „že nahlodal Československo tak, že se pak muselo rozpadnout“. Československo, i pokud jde o nerovné česko-slovenské vztahy, bylo nahlodáno od svého vzniku, a jeho rozdělení bylo rozumné a nutné. Jinak je hezké, že mezi dožívajícími slovenskými čechoslovakisty je taky jeden Čech.

Úterý 14. listopadu

Nové kolo jednání mezi ODS a ČSSD (a dalšími stranami) zůstane ve stavu jakési rozpracovanosti zjevně až do skončení víkendového kongresu ODS. Rýsující se dohoda vypadá zatím tak (rekapituluji a doplňuji, co jsem už napsal), že ODS je ochotna vzdát se předčasných voleb (předčasné volby v roce 2009 jsou legrační nesmysl, stejně by nakonec byly až v řádném termínu), ČSSD bude zato rezignovat na spoluúčast komunistů v široké koaliční vládě. Na programu se hlavní strany dohodnou snadno, dařilo se jim už v létě, než jim do toho vstoupil Kalousek. Topolánek přišel s ideologií „čím reformnější program, tím delší vládnutí“. Jako vždycky, když se upeče něco v podstatě nekalého, přišije se tomu bombastický název. Tentokrát zní: „Vláda národního dialogu a českého předsednictví“. Na první pohled to vypadá, že Paroubkovi teče do bot a ustoupil víc, jenže ODS si za to nejspíš nic nekoupí a česká veřejnost prodělá kalhoty. Když se to tak vezme, stalo se jediné: Paroubek Topolánkovi konečně povolil, aby si umyl ruce. Co to bude za vládnutí, když v opozici budou jen komunisté? Je to, jako v římském cirku, kde vás honí po zuby ozbrojení gladiátoři a utéci můžete jen do klece s hladovým lvem. První, co vykutálená vláda národního dialogu udělá, je, že se domluví, jak si rozparceluje média. Představa, že opoziční komunisté bojují za jejich svobodu (a jak za ni bojují) je spíše zlý sen. V téhle situaci by bylo dobré, kdyby se zelení v duchu své dosavadní korektní politiky přece jen rozhodli nezúčastnit se té komedie: strana jejich ražení sice nemá šanci stát se masovou, ale byla by tu přece jen nějaká normální opozice. Snaha zlikvidovat pod heslem národní svornosti demokratickou opozici není příliš objevná a pro účastníky iniciativy může být prospěšná. Znamená ale tiché odbourání demokracie.

V ODS vzbudil převrat v jednáních jakési překvapení, místopředsedkyně Němcová se nehodlá vzdát předčasných voleb v co nejrychlejším termínu (a má pravdu), primátor Bém tvrdí, že řešení, které se rýsuje, je pro ODS z dlouhodobého hlediska nepříliš výhodné a nese v sobě mnoho politických nákladů a rizik, a má taky pravdu. Snad proto se dnes grémium ODS usneslo, že prioritou ODS zůstávají předčasné volby (k čemuž ovšem lidé z vedení ODS dodávají, že je bohužel nelze prosadit). Není to od grémia ODS náhodou jen alibismus? Zato středočeský hejtman Bendl přišel s ideologickým zdůvodněním chystané kapitulace: „Vláda nemůže vzniknout bez toho, aniž by buďto existovali přeběhlíci, pak to bude vláda stejně extrémně nestabilní, anebo vznikne vláda postavená na ČSSD a komunistech. V tom případě je lépe, aby dala sociální demokracie mantinely zbývajícím třem demokratickým stranám.“ To je typické bránění „nedozírným následkům“ a poměrně přesně přitom definuje, o co půjde: totiž o mantinely. Když to člověk všechno podtrhne a sečte: nezachoval se pan Topolánek trochu podobně jako před časem Kalousek? A nereaguje ne to teď ODS trochu podobně jako tehdy KDU-ČSL na Kalouskovu iniciativu? Srovnání by v tom případě vyznělo nepříznivě pro ODS.

Podle zprávy ČTK (aspoň jak ji citují Lidové noviny“ pamatuje nejstarší občanka ČR „rakousko-uherského císaře“ Franze Josefa. To je prosím vyloučeno, nikdo takový neexistoval. František Josef I. byl rakouský císař a uherský (rozuměj maďarský) král.

Z iniciativy generálního tajemníka OSN Kofi Annana vzniká iniciativa OSN Spřízněnost civilizací. Účastní se jí mj. arcibiskup Desmond Tutu, íránský exprezident Chátamí a španělský ministerský předseda Zapatero (připomínáme, že za zárodek této iniciativy od nás pan Zapatero obdržel již v září 2004 bobříka vyčuranosti; pak že Události nedrží krok s dobou). Půjde o to oživit stagnující blízkovýchodní proces, vypracovat „bílou knihu“ objektivně a bez vášní analyzující izraelsko-palestinský konflikt (přičemž prý je třeba mj. překonat „štvavý jazyk užívaný politickými a náboženskými vůdci“) a pěstovat porozumění mezi oběma kulturami („západní“ a „islámskou“) také cestou množstvím výměnných programů pro mladé lidi (atraktivní budou zejména kursy řízení dopravních letadel pro mládež z islámských zemí). Jak vidno, jde o budování míru pro naši dobu. Technikou zjevně bude plést se co nejvíc pod nohy Izraelcům, u nichž se dá nespíš tušit, že by se chtěli bránit – mimo jiné taky podobným pitomým nápadům. Ceterum autem censeo, že by OSN snad měla být rozpuštěna, nebo aspoň proměněna výslovně v organizaci států, které se chtějí všemi prostředky emancipovat od prohnilého Západu. V čele by jí pak stanuli dva spolupředsedové, např. íránský prezident Ahmadínežád a jeho venezuelský kolega Hugo Chávez. Aspoň by bylo všechno jasné.

Středa 15. listopadu

Čelní představitelé ODS se silně nachylují k „historickému kompromisu“ s ČSSD. Tak například plzeňský hejtman Zimmermann prohlásil: „To, že nakonec musí dojít k dohodě jedné stovky s druhou stovkou, nebo aspoň její částí, aby byly ať už předčasné volby, nebo nějaká vláda, je evidentní.“ To je nesmysl, k předčasným volbám se teď už dá dojít naprosto jednoduše přes třetí (Paroubkův) neúspěšný pokus o sestavení vlády. Nejkratším termínem předčasných voleb je pro pana Zimmermanna jaro nebo léto 2008, výše popsanou cestou by se to dalo stihnout někdy do dubna příštího roku. Pan Zimmermann si „dovede představit“ i dohodu pouze dvou stran“ (má asi na mysli ČSSD a ODS, ne KSČM a ČSSD). Já si ji dovedu představit taky, ale vstávají mi přitom hrůzou vlasy na hlavě. A pan Zimmermann je dokonce ochoten debatovat o tom, zda má být dohoda „širokého spektra“ s KSČM nebo bez KSČM. Pokud se toto zaměření v ODS na kongresu prosadí, máme se v příštích letech na co těšit. Jiní (moravskoslezský hejtman Tošenovský) ovšem na „velmi rychlých předčasných volbách“ trvají a optimisticky předpokládají, že Topolánek ještě přijde s nějakým překvapivým tahem. Obávám se, že už s ním přišel. Z Topolánkova postupu je zjevně rozčarováno víc regionálních činitelů ODS a taky např. místopředsedkyně Němcová. Jinak to, co zní z mnoha úst ve vedení strany (jsme všemi deseti a velmi zásadně pro předčasné volby, bohužel se však nedají uskutečnit) jednak není pravda a jednak je to dost pokrytecké. Proč jsou pro něco, co se nedá uskutečnit? Znamená to: nejsme pro to, ale nechce se nám to otevřeně přiznat. Podle Petra Uhla v Právu je chtít předčasné volby zpupné a neprozíravé. Tak proč to ústava umožňuje? Neměly by se předčasné volby zakázat?

Podle předsedy poslanecké frakce CDU/CSU v Bundestagu Nassauera jsou pokusy vysídlenců domoci se soudní cestou konfiskovaného majetku, beznadějné. „Co napáchaly dějiny, nemohou soudy napravit“. Jakkoli si myslím, že majetkové restituce jsou z politických důvodů jednak neprosaditelné, jednak nerozumné, a nějaké soudní rozhodnutí na tom v zásadě nic nezmění, připadá mi tvrdit,že konfiskace napáchaly dějiny, směšná. Napáchali je docela konkrétní lidé, politici, úředníci, pracovníci mocenských aparátů. Je třeba to přiznat a projevit aspoň symbolicky dobrou vůli, což se ani trochu nestalo. Je to tak těžké?

V případě dohody mezi ODS a ČSSD je už na obzoru první skutečná katastrofa. Paroubek řekl MfD, že by v takovém případě trval na tom, aby jeho strana obsadila dva ze čtyř klíčových resortů (zahraničí, vnitro, finance a sociální věci). Protože ODS bude určitě trvat na vnitru a financích, hrozí, že se ministrem zahraničí stane Lubomír Zaorálek. To je apokalyptická představa, v podstatě srovnatelná s tím, kdyby resort řídila dvojice Bouvard a Pécuchet. Pán Bůh s námi a zlý pryč!

Z rozhovoru Michaely Jílkové s „kontroverzním“ senátorem Čunkem sice vyplývá, že z hlediska „vyššího principu mravního“ má rozhodnutí o vystěhování Romů jistě problémy, ale neplyne z něho už ani náznak toho, co se tedy mělo dělat místo toho. To bych hrozně rád slyšel: činžák uprostřed města v dezolátním stavu, obývaný v drtivé většině notorickými neplatiči. Paní Jílková například Čunkovi v souvislosti s tím, že Romům prodali domy v nedobrém stavu na venkově, vytýká: Vy se tedy domníváte, že člověk, který zakoupí nemovitost za tři sta až čtyři sta tisíc v dezolátním stavu a jeho jedinou perspektivou je, že ji bude splácet patnáct až dvacet let ze sociálních dávek, se postaví na vlastní nohy? Strašně by mne zajímalo, jak chtějí lidé, kteří Čunka kritizují, postavit ty lidi na vlastní nohy. Nemyslím to vůbec ironicky. Opravdu mne to zajímá.

„V moderním státě chudí nehladoví, ale tloustnou“, píše v MfD Pavel Kohout a připisuje to jejich lenošení u televize. To mne poněkud uráží, mám jisté problémy s nadváhou, ale jen díky tomu, že od rána do večera makám jako mourovatý u svého počítače. Bohatý přitom nijak zvlášť nejsem.

A nejdůležitější nakonec: Městský soud v Praze dnes začal projednávat žalobu Jiřího Paroubka na MfDnes. Žádá o omluvu za články, podle nichž skončilo vysílání pořadu České televize Bez obalu na jeho pokyn. Soud se zabývá obsahem a formou tří materiálů otištěných v letos v MfD. Soud má vyslechnout autory problematických textů, bývalého šéfredaktora Pavla Šafra a historika a publicistu Emanuela Mandlera. Žalovaná strana je prý obviňuje z vytváření „antiparoubkovských mýtů“. To je velmi zásadní věc. Pan Paroubek se zřejmě nyní, když mu kyne dohoda s Topolánkem, cítí už dost silný v kramflecích, aby zahájil své tažení proti médiím. Budeme jeho úsilí velmi pozorně sledovat a pokusíme se přinést bližší informace. Nejde o pořad Bez obalu. Jde o svobodu slova.

Čtvrtek 16. listopadu

Výmluvnou kulisu k posledním pokusům předsedy ODS Topolánka o registrované partnerství s Paroubkem tvoří průzkumy veřejného mínění. Jsou jednoznačné. Např. podle toho posledního, s nímž přišel STEM, by teď ODS získala 35,1% (polepšila si o 3,1%), ČSSD 20,7 (pokles o 2), KSČM 10,9 (pokles o 0,8), zelení 9,4 (-1,1) a lidovci 7,5 (růst o 1,2). V přepočtu na mandáty by ODS získala 91 poslaneckých křesel a dokázala by utvořit většinovou koalici s kteroukoli další parlamentní stranou. To už je přinejmenším druhý takový výsledek. Místo toho pan Topolánek, jak se zdá, už předjednal plichtu s ČSSD a hodlá údajně sociálním demokratům postoupit ministerstva zahraničí (Zaorálkovi!) a obrany. Členstvo reptá, je otázka, zda jeho reptání bude v sobotu na kongresu vůbec slyšet.

Z vedení strany se vyjádřila slušně a rozhodně jen místopředsedkyně Němcová, která už několik týdnů představuje na špici ODS jakousi bílou vránu. Prohlásila, že když se o Topolánkově rozhodnutí „ex post“ dozvěděla, netleskala blahem, že její kolegové vůbec neberou v úvahu, co tomu řekne veřejnost. „Nejsem hrdina a mám strach, že by se v třetím pokusu mohli k vládě dostat komunisté“, ale „než toto, raději bych ten třetí pokus riskla.“ To je slovo do pranice, jen se obávám, že paní místopředsedkyně s ním neprorazí, je na to, prorazit v ODS, asi příliš slušná. Pokud necouvne, jednou se jí to stanovisko zhodnotí.

Zelení se rozmýšlejí, zda na chystanou „duhovou koalici“ kývnou, neměli by, ten, kdo zůstane stranou takového hanebného podniku, nemůže na tom výhledově prodělat.

V Právu vzpomíná Bedřich Utitz (v souvislosti s Mackovou fackou) na facku, podle něho úplně jiného druhu, tj. tu, co dala v šedesátých letech jakási aktivistka tehdejšímu kancléři Kissingerovi za členství v NSDAP. To jsou podle pana Utitze zjevně facky povolené, ba dokonce žádoucí. Byl by pozoruhodný experiment, kdyby se toto povolené fackování zavedlo i u nás, pochopitelně ne za členství v NSDAP, to u nás není aktuální, ale za členství v KSČ(M). Mohlo by se stát pevnou součástí zasedání obou komor našeho parlamentu (tzv. fackovací půlhodinka jednou týdně). Bylo by ovšem zajímavé zjistit, kdo je tam vlastně ve většině, obávám se, že ti, co mají být fackováni, takže by se to mohlo zvrtnout a bylo by nutné přivolat posily zvenčí.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky