Prosinec 2006

Dělnická třída proti komunismu

Jan Adamec

Před padesáti lety propukla v polské Poznani dělnická vzpoura, kterou za cenu desítek životů potlačila armáda. V Československu ve stejné době dělníci naopak požadovali utužení dohledu nad kulturní frontou a intelektuály.

Období let 1953-1956 znamenalo pro východní blok zásadní přelom, který přinesl společenskou nestabilitu a vnitřní spory. Stalinovo děsivé charisma, symbolicky stmelující nesourodé impérium, zmizelo a málokdo, nové kremelské vládce nevyjímaje, byl na tuto zásadní změnu dostatečně připraven. Intelektuální deziluze spojená s více či méně upřímnou sebereflexí uplynulého "revolučního" období se prolínala s úvahami o dalším směřování komunismu jako ideologie a praxe.

Dosavadní pilíře komunistické moci - homogenní strana, fungující propaganda, efektivní policejní aparát a rostoucí těžký průmysl, procházely zkouškou své funkčnosti. Průvodním a nejviditelnějším jevem poststalinského období se staly veřejné projevy nespokojenosti - stávky, masové demonstrace, povstání a "kontrarevoluce". Společným rysem bylo, že původním hybatelem byla nespokojenost dělníků s materiální situací a metodami, jakými s nimi centrální moc zacházela - ať už se jednalo o Plzeň a východní Berlín v roce 1953 nebo polskou Poznań v červnu 1956.

Polské "tání", odwilz, jako by probíhalo pomaleji a obtížněji ve srovnání se změnami v NDR, Maďarsku, ale i v Československu. Stranické vedení se neochotně pokoušelo odstraňovat nejkřiklavější projevy stalinismu. Byla omezena přebujelá zbrojní výroba ve prospěch produkce spotřebního zboží, mírně sníženy maloobchodní ceny, vyhlášena amnestie politických vězňů a také oddělena funkce šéfa strany a premiéra - vedle Boleslawa Bieruta se stal předsedou vlády Józef Cyrankiewicz. Náznaky liberalizace se ovšem střídaly s ostrými zásahy bezpečnostního aparátu - především proti katolické církvi, konkrétně proti primasovi Stefanu Wyszynskému a kieleckému biskupovi Czeslawu Kaczmarekovi. Moc státní bezpečnosti výrazně oslabil až útěk vysokého důstojníka Józefa Swiatla na Západ. Jeho rozhlasové pořady na Svobodné Evropě, odhalující zákulisí polské tajné policie, vedly k důsledné reorganizaci bezpečnostních struktur.

Uvnitř vládnoucí komunistické strany probíhal názorový a mocenský střet mezi dvěma hlavními proudy - tzv. natolinci, neostalinisty usilujícími o co nejdůslednější návrat před rok 1953, a pulawskými, reformátory, jejichž cílem bylo naopak co nejvíce pokročit s reformami v souladu s postuláty národního komunismu a interpretací Chruščovova projevu na 20. sjezdu. V první polovině roku 1956 vyvstala palčivá otázka nástupnictví, neboť dosavadní vůdce strany, těžce nemocný Boleslaw Bierut, zemřel. Na jeho místo byl zvolen kompromisní Edward Ochab, stojící mimo stranické frakce a postrádající reálnou mocenskou oporu. Na svou šanci ale také čekal z vězení čerstvě propuštěný "pravicový renegát", tvrdohlavý a mocichtivý Wladyslaw Gomulka, k němuž upínali své naděje nejen reformisté, ale i velká část nespokojených obyvatel.

Chceme žít jako lidé!

Poznań patřila k tradičním polským průmyslovým centrům, ale komunistická moc zde významnější revoltu, na rozdíl od rebelantských dolního Slezska, Krakova nebo Lodže, nečekala. Ohniskem nepokojů se staly závody Josefa Stalina (Zaklady im Stalina w Poznaniu, ZISPO), konkrétně "vé trojka", tzv. Wydzial 3. Příčiny byly prozaické a víceméně se podobaly těm, které vyhnaly před třemi lety do ulic dělníky ve východním Berlíně - neustálé zvyšování pracovních norem, chaotická organizace práce, zrušení zvláštních prémií, špatné hygienické podmínky, nefungující doprava do práce.

Dělníci se pokoušeli deklarovat své požadavky minimálně od roku 1955. Marná jednání - ať už se závodním či vojvodským stranickým centrem v čele s Leonem Stasiakem - jen posilovala jejich frustraci a nespokojenost. Ani setkání dělnických zástupců s ministrem strojírenství Romanem Fidelským nepřineslo kýžený výsledek, nicméně Fidelski v řadě požadavků dal záruku možného řešení. Ministr si také jako jeden z mála uvědomil vážnost situace a ihned se vypravil do Poznaně, aby dělníky osobně uklidnil. Jak ale vzpomínal jeden z členů vyjednávacího týmu József Wielgosz, k jejich zděšení a nepříjemnému překvapení dělníkům přednesl něco úplně jiného, než na čem se dohodli na jednání ve Varšavě. Atmosféra v továrně zhoustla a padaly první návrhy na stávku a demonstrativní průvod městem. Tajná policie i místní stranické vedení sice měly dostatek informací o tom, že se "...něco stane", ale neshodovaly se v tom, co by měly podniknout. Plukovník Feliks Dwojak navrhoval preventivní akci proti nejaktivnějším organizátorům, ale neuspěl. Tajemník Stasiak se pokusil varovat prvního tajemníka Ochaba, ten mu však jen poradil, že je třeba dělníky přesvědčit a působit na ně přes stranické organizace. To už ale bylo pozdě.

Ráno 28. června 1956 zůstala noční směna v továrně. Výzva ke stávce se začala rychle šířit a kolem osmé hodiny ranní začaly bránu továrny opouštět tisíce rozzlobených dělníků a dělnic. Lidská masa se rozlila po celém městě, k demonstrantům se přidávali kolemjdoucí, lidé z dalších podniků, učni a studenti. Vedle převládajících hesel jako "Chceme jíst!", "Chceme žít jako lidé!", "Chceme chleba a snížení norem!" se objevovaly slogany čistě politické, žádající nezávislé Polsko bez sovětských vojsk, odstranění bolševického režimu a zavedení náboženství do škol.

Po neúspěšných kontaktech s představiteli moci se už demonstrace řídila nekontrolovatelnými pravidly davu. Vydělily se nejaktivnější skupiny a ty pak pokojně či násilně obsazovaly symboly nepřátelské moci a byrokratické zvůle - stranický sekretariát, místní vězení, odkud chtěli demonstranti osvobodit politické vězně, sídlo radiorušičky, policejní úřadovnu a budovu tajné policie. Docházelo k prvním ozbrojeným střetům s policisty a vojáky, kteří se v některých případech přidali na stranu demonstrantů. Ozývaly se první výstřely. Demonstrace přerostla v násilné nepokoje.

Stranické centrum se po prvotním šoku vzpamatovalo a rychle zareagovalo. Premiér Cyrankiewicz, který demonstrantům vzkázal, že "...kdo vztáhne ruku na lidovědemokratické zřízení, musí počítat s tím, že mu ji odsekneme...", povolal speciální jednotky a armádu, jejíž tanky vyslané do ulic Poznaně udusily první, ale zdaleka ne poslední dělnickou revoltu v dějinách komunistického Polska. Krvavé střety si vyžádaly poměrně vysokou daň - 75 mrtvých a několik set raněných.

Ihned nastalo zatýkání. Podle zpráv tajné policie bylo do 8. srpna zatčeno celkem 746 osob. Proti 323 z nich pak bylo zahájeno trestní stíhání, zbytek byl propuštěn. Komunistická moc chtěla místo plošné represe vhodným výběrem obviněných podpořit hlavní tezi propagandy - spravedlivý hněv nespokojených dělníků zneužily lidové demokracii nepřátelské živly, chuligáni, kriminálníci, provokatéři, bandité a američtí špioni. Připraveno bylo celkem 51 procesů s 135 obviněnými, nakonec však proběhly jen tři. V tzv. "procesu tří" se projednávalo napadení vojáka s následkem smrti a v "procesu devíti" čelili obžalovaní obvinění z porušení obecného pořádku a útoku na lidovou moc. Celá Poznań s napětím a obavami čekala na výsledek soudního přelíčení.

K překvapení všech však padly - na poměry v komunistické justici - nízké rozsudky, částečně díky úspěšné obhajobě, částečně proto, že nastupující reformisté neměli zájem téma Poznaně zbytečně rozdmýchávat. K poslednímu procesu nakonec ani nedošlo. Dne 22. října 1956 nastoupil do čela strany populární Gomulka s programem národní jednoty a svým prohlášením, že vinu za Poznań nenesou dělníci, ale stranické vedení, udělal za revoltou symbolickou tečku.

Československo - ...děláme to dobře!

Poznaňská revolta získala široký ohlas uvnitř východního bloku. V Maďarsku reformátoři a intelektuálové sdružení v tzv. Petöfiho kroužku přijali povstání se sympatiemi a pochopením, a vysloužili si tak od maďarských stalinistů pro svou organizaci čestné označení "Poznań bez výstřelů". Československá reakce byla mnohem zdrženlivější, respektive nevybočovala z rámce tehdejších vzájemných vztahů, které se přes proklamovanou slovanskou vzájemnost a ideologickou spřízněnost řídily spíše utilitárními a reálně politickými imperativy. Nevraživost a vzájemná nedůvěra první poloviny 20. století, pramenící z odlišných historických zkušeností a společenského vývoje, se přenesla i do komunistického období.

Komunistické vedení reagovalo na poznaňské události konformně - bez výhrady přijalo oficiální polské stanovisko o chuligánech, agentech a svedených dělnících. V polovině července 1956 navštívil Polsko premiér Viliam Široký a po návratu nešetřil kritikou směrem k polským kolegům.

Vzájemné ekonomické vztahy označil za nejhorší za poslední čtyři roky. Své řekli k polské situaci i ostatní členové politbyra - podle ministra vnitra Rudolfa Baráka polští soudruzi udělali mnoho chyb především v investicích do průmyslu, Antonín Zápotocký zase ironicky glosoval přemrštěnou sebekritiku z úst polských intelektuálů a Zdeněk Fierlinger varoval před nebezpečím přílišné vzájemné kulturní spolupráce a před vlivem katolické církve. Jak v červnu, tak i později v říjnu 1956 se českoslovenští lídři při pohledu na polský "chaos", pro ně nepochopitelný "liberalismus" a otevřeně antisovětské projevy nemohli ubránit sebechvále a uspokojení nad tím, jak celou situaci po 20. sjezdu zvládli oni. V jejich vyjádřeních se mísil pocit nadřazenosti a premiantství, odrážející se například ve velkorysém návrhu šéfa Státní plánovací komise Otakara Šimůnka nabídnout Polsku seznam spotřebního zboží v hodnotě bezmála 569 mil Kčs jako dar. (Zlé jazyky ovšem tvrdily, že se tak Šimůnek chtěl zbavit přebytečných zásob.)

V sebevědomé pozici ujišťovaly vedení i zprávy o reakcích obyvatelstva na poznaňské události. Speciální pozornost byla ne náhodou věnována právě Plzni. Z hlášení místních stranických buněk vyplývá, že škodováci sice kritizovali nadměrný byrokratismus či nízké platy, ale odmítali jít do stávky proti komunistickému režimu. Na rozdíl od Poznaně a Polska obecně zde chybělo propojení ekonomicko-sociálních požadavků s hesly o svobodě, nacionalismu či víře. Na stranických aktivech dělníci naopak projevovali nespokojenost s přílišnou mírou svobody po 20. sjezdu a volali po utužení pravidel a zpřísnění "dohledu" nad kulturní frontou a intelektuály. To domácím soudruhům v politbyru muselo stačit, aby se spokojeně poplácali po ramenou.

Poznaňské události však měly mít pro Československo jiné, závažnější důsledky. Polské vedení, které Poznań vzalo jako důrazné varování, se totiž urychleně pokusilo přijmout řadu opatření směřujících k zlepšení životních podmínek dělníků. Premiér Cyrankiewicz proto Československu, a nejen jemu, oznámil, že Polsko výrazně sníží v následujících letech vývoz uhlí s tím, že jej sami potřebují pro uspokojení maloobchodní poptávky. V případě Československa se jednalo o více než půl milionu tun. To způsobilo paniku, neboť Československo část svého uhlí vyváželo do NDR a Maďarska pro potřeby oceláren a jako kompenzaci dostávalo k pokrytí své potřeby na vytápění uhlí právě z Polska. Tento křehký surovinový propletenec v rámci RVHP tak polské rozhodnutí významně narušilo a českoslovenští soudruzi měli o jednu vrásku na čele víc. Poláky ovšem podpořil Nikita Chruščov (přestože i Sovětský svaz měl dostat výrazně méně slezského uhlí), a tak Československu nezbylo, než se s tím smířit.

Proč právě dělníci?

K odpovědi na otázku, proč právě dělníci stáli u počátku většiny poststalinských revolt (s výjimkou maďarského povstání), je třeba oddělit tzv. faktory strukturální a situační. Strukturální faktory souvisejí s proměnami, kterými dělníci jako sociální vrstva prošli během prvních let komunistické vlády. Ta je považovala za své přirozené třídní spojence, kterými se zaštiťovala a z jejichž étosu čerpala svoji ideologickou legitimizaci. Z dělnické vrstvy se také rekrutoval tradiční komunistický elektorát a stranické kádry. Tento vztah se ale začal postupně měnit poté, co komunisté převzali moc ve státě. Strana rychle ztrácela dělnický charakter a její zmasovění, respektive proměna v jakýsi rezervoár komunistické "střední třídy", vedlo k marginalizaci reálného vlivu dělníků. Také v továrnách se situace proměňovala - tradiční dělničtí vůdci a dosavadní opory komunistické moci odcházeli do stranické a státní byrokracie a opačným směrem mezi dělníky přicházeli propuštění úředníci, mládež nebo "třídní" nepřátelé.

Komunistická centrální moc najednou musela místo parciálních dělnických zájmů hájit především zvyšování hospodářské produkce, a proto se snažila tradiční dělnickou autonomii postupně osekat. V praxi tak komunisté začali provádět klasický totalitní korporativismus. Centrální plánovači byli mnohdy vůči továrnám stejně bezskrupulózní jako oficiální propagandou tolik oblíbení velkokapitalisté. Ze stávky se stal zločin proti státu, z dělnické samosprávy nežádoucí brzda zvyšování norem. Komunistická strana přestala být výlučným reprezentantem "dělnické třídy" a proměnila se v byrokratický moloch, kde pravidla určovali zase byrokraté.

Situační faktory zase ukazují, jak se v konkrétní situaci jednotlivých demonstrací nebo povstání dělníci chovají jako psycho-sociální skupina. Panovala mezi nimi určitá forma solidarity, výlučnosti a hrdosti. Přítomný byl také určitý prvek anarchičnosti a inherentní antisystémovosti. Dělníci byli snadno mobilizovatelní a jejich počet a koncentrace na jednom místě umožňovaly rychlé ovládnutí ulice. Ne náhodou proto komunisté dělníky využívali jako reálnou a efektivní sílu při nátlakových akcích v politickém boji s oponenty. Když se ale komunisté dostali na "druhou" stranu barikády, tato specifika dělnické vrstvy se pro ně stala přítěží a zdrojem nebezpečí.

Symbolické smíření, které vyhlásil Gomulka při svém nástupu v říjnu 1956, nemohlo odstranit strukturální problémy polského hospodářství, které pravidelně vyháněly dělníky do ulic. Takřka na den přesně za dvacet let došlo v roce 1976 v Polsku k mnohem mohutnějším dělnickým nepokojům - už nerevoltovalo jedno město, ale 24 vojvodství. Více než 80 tisíc osob protestovalo proti ekonomickému plánu premiéra Piotra Jaroszewicze na drastické zvýšení cen potravin.

K nejvážnějším nepokojům došlo v Radomi, Ursusu a Plocku, opět hořel stranický sekretariát i policejní úřady. Komunisté ovšem byli při "řešení" situace mnohem opatrnější: přes masivní nasazení zvláštních jednotek ZOMO a milicí zemřelo jen málo protestujících. Navíc protesty vedly k odvolání plánu zdražení a otřásly autoritou prvního tajemníka Edwarda Gierka.

Dělnické revolty samy o sobě komunistický režim porazit nemohly. Jakmile se však začali dělníci spojovat s intelektuály, studenty a církví, vznikalo podhoubí pro první reálnou sílu, která nakonec komunistický režim ve východní Evropě svrhla -polskou Solidaritu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)