Prosinec 2006

Koleje jako pomník vězňům

Václav Bartuška

V zimě se teploty na Sibiři propadávají k minus padesáti stupňům, v létě se ale šplhají ke třiceti nad nulou. Všechno včetně domů se tak propadá - až na železniční trať. Největší vizitkou nepokořitelnosti Sibiře je, že ani Stalin nedokázal vybudovat železniční spojení všech jejích hlavních center. Ne že by se málo snažil: ve třicátých letech minulého století schválil tajný projekt rozvoje infrastruktury, podle něhož byly v následujících desetiletích rozestavěny desetitisíce kilometrů drah; některé dodělali až v devadesátých letech (například poslední úseky bajkalsko-amurské magistrály, započaté ještě před válkou).

Ale i přes ohromné úsilí a miliony mrtvých otroků skončila nejambicióznější díla krachem: ze železnice podél Severního ledového oceánu („projekt 503“) jsou dnes jen zvlněné kusy kolejnic, propadající se do tundry. Zamýšlená dráha do Jakutska a dále na Kolymu končí po pár stech kilometrech, trať na Norilsk došla jen do Lesosibirska, ani ne do pětiny cesty.

Všude jen „měrzlota“

Není se co divit. Valná část Sibiře i Dálného severu je po většinu roku zmrzlá na kost - a po zbytek roku jednou velkou bažinou. V zimě tu bývá třeba minus padesát stupňů Celsia, v létě jsem ale zažil i za polárním kruhem třicet nad nulou.

Ale tím nejděsivějším rysem Sibiře je její schopnost cokoli pohltit. Rytmus mrazů, jarního tání a letních veder činí z horní vrstvy měrzloty (věčně zmrzlé půdy) dokonalou past. V malém to funguje takto: postavíte barák, teplo vašeho domova postupně rozehřeje měrzlotu a stavení se začne propadat do hlubin. V každé sibiřské vesnici uvidíte starší domky, do kterých se musí lézt oknem anebo dírou ve střeše - dveře jsou už dávno pod úrovní země.

Sibiř má velký hlad; pojídá všechno, domy obydlené i dávno opuštěné, zbytky koncentračních táborů i kilometry železničních náspů. Viděl jsem pozůstatky jednoho z menších lágrů u Omsku - kromě špičky strážní věže a pavučiny ostnatého drátu nezůstalo nad zemí vůbec nic.

Memoriál už stojí

Jestli někdy pojedete vlakem kamkoli na sever Uralu či Sibiře, do Vorkuty, Urengoje či Aldanu, raději moc nepřemýšlejte, po čem jedete. Ve Vorkutě mi před lety hlavní architekt města vysvětlil, proč nemá smysl budovat nějaký památník vězňům tamního lágru: „Zemřelo tu mezi půl milionem a dvěma miliony lidí - nikdo neví přesně. Ale jejich memoriál už dávno stojí: obvykle je totiž nepohřbívali, to by bylo plýtvání. Jejich těly utěsňovali železniční náspy.“ Šťastnou cestu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)