Prosinec 2006

Řekl jsem, že vím, kde mu zastřelili otce

Václav Bartuška

Před lety jsem se v Jekatěrinburku setkal s lidmi z hnutí Memoriál, které si klade za cíl připomínat zločiny stalinismu. Jejich kancelář v centru města krátce před mým příjezdem přepadli a kompletně zdemolovali neznámí pachatelé; o pár měsíců dříve byl aktivista Memoriálu v Moskvě umlácen téměř k smrti (pachatel nikdy nedopaden); takže když jsme se sešli v jejich nové, utajené kanceláři, představili se mi dva z nich jen jako Oleg a Michail. Připadalo mi to trochu úsměvné (jeden psal, pod svým plným jménem, články o historii do oblastního deníku), ale chápal jsem jejich opatrnost. Není nic živějšího než nepohřbená minulost.

„Našli jsme, díky archivům NKVD a KGB, místo, kde zahrabali ostatky carské rodiny,“ začal Oleg. Zřejmě měl se zahraničními novináři zkušenost, že je - a jejich čtenáře - přitahuje hlavně příběh posledního cara. Namítl jsem, že mě mnohem víc než osud jednoho neschopného monarchy zajímají miliony obyčejných lidí, kterým komunismus udělal ze života peklo. „Jenže teď je rok 1997,“ podivil se Michail. „Na tohle se nás ptali lidi šeptem v roce 1987 a nahlas v roce 1991; dneska už to nikoho nebere.“ Připomněl jsem mu jejich čerstvě rozmlácenou kancelář i to, že mi nechce prozradit své příjmení. „No dobře, tak pro pár lidí - hlavně ty, kdo se na tom přímo podíleli - jsou stalinské čistky pořád ještě téma. Ale ti časem pomřou, a téma zmizí. Jak říkal Stalin: ,Není člověk, není problém.‘“

„Ale vždyť ta mašinérie semlela desetimiliony lidí,“ nechápal jsem. „Deportovaných, popravených, vězněných v koncentrácích, přesídlených... Přece lidi si pamatují, co se stalo s jejich rodinami.“ Koukali na mne tiše, zkoumavě. Asi jim bylo jasné, že mě buď nějak odbudou, nebo se budeme o historii hádat do tří do rána. „Znáte Bulata Okudžavu?“ zeptal se nakonec Oleg. „Toho písničkáře? Samozřejmě.“ V letech socialismu byl nejslavnějším bardem, hned po Vladimiru Vysockém. Jeho texty (oficiálně zakazované) si lidé sami opisovali a písničky poslouchali z ilegálně nahraných magnetofonových kazet.

„Když tady hrál naposledy - perestrojka: ještě jsme byli Sverdlovsk, ale už směl koncertovat - zašel jsem za ním a řekl mu, že vím, kde zastřelili jeho otce. Abyste rozuměl, jeho tátu odvezla NKVD, když byl ještě kluk, a rodina nikdy nedostala žádné oficiální vyrozumění, co se s ním stalo. Přál bych vám vidět tu proměnu, která se s Okudžavou ten večer stala. Nejdřív mě vyhodil; řval, sprostě. Pak mu někdo, komu důvěřoval, asi vysvětlil, kdo jsem a čím se zabývám. Sedl k nám do auta - to už se třásl po celém těle - a jeli jsme za město, k úvozu, kde se setkává nová silnice se starým sibiřským traktem. Bylo to místo, kde se transporty vězňů rozdělovaly do různých táborů na sever Uralu a západní Sibiř. Taková třídírna. Víte, viděl jsem nějaké dokumenty o Osvětimi, často tam mluví o rampě na nádraží, kde se rozhodovalo o osudech lidí: ty půjdeš ještě na pár měsíců dřít do tábora, ty rovnou do plynu. My máme takových rozcestí v Rusku desítky, a některými prošlo víc lidí než celou Osvětimí. Jako třeba tady. Dovedl jsem ho k mostu a povídám: tady někde leží. V archivu se zachovala jen zprávička, malý lístek velikosti A6. Prý neměli dost strážných - noc co noc přijížděly tisíce dalších zatčených a kvůli čistkám neměla ani NKVD dost lidí. A tak velitel rozhodl, že svým vojákům trochu uleví. Přikázal jim postřílet tu asi třicet tisíc lidí.“

„A co Okudžava?“ zeptal jsem se po chvíli mlčení.

„Řekl ,děkuji‘ a pak se rozbrečel. Cestou zpátky přiznal, že si po celé ty dlouhé roky představoval, jak asi vypadaly poslední chvíle jeho otce. Zastřelili ho ve sklepení Lubjanky? Umrzl na Kolymě? Utopili ho i s lodí plnou dalších vězňů někde u Vladivostoku? Pak jen utrousil: ,Nikdy mě nenapadlo, že to mohlo být tak všední.‘ A pokud vím, i když psal básně a texty o všem možném, o tomhle až do své smrti nepublikoval ani řádku.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)