Prosinec 2006

Reformátoři v Tbilisi to rádi horké

Miroslav Beblavý

Ruská blokáda Gruzie bude mít možná opačný efekt, než by si v Kremlu přáli. Gruzínský příběh posledních desetiletí nemá v rámci postkomunistického světa obdoby. Jedna z nejpříjemnějších republik Sovětského svazu dodávala tradičně zbytku státu elitní lidi a elitní vína. Po rozpadu SSSR se však ponořila do občanské války a téměř úplného rozkradení – pod vedením mezinárodně oblíbeného Gorbačovova ministra zahraničí Ševarnadzeho a za asistence ruských „mírových“ sil. V roce 2003 se ale k moci dostal Michail Saakašvilli a spolu s ním i nespoutaná ambice stát se součástí Západu. Radikální ekonomické změny za jeho vlády mají šanci stát se stejnou značkou jako estonské nebo v posledních letech slovenské reformy. Pokud přežije právě probíhající konflikt s Ruskem a stejně razantně jako daně či podniky dokáže reformovat i zdravotnictví či sociální politiku, čeká jej nevídaná budoucnost.

Všechno kromě svědomí

Saakašvilliho zatím není možné vinit v hospodářské politice z polovičatostí. Za dva a půl roku od nástupu do funkce dokázala jeho vláda zásadně změnit daňový systém, liberalizovat zahraniční obchod, rozběhnout privatizaci a lákat investice. Dnes má Gruzie 20% daň z příjmu pro podniky a 12% daň z příjmu pro jednotlivce. To dohromady dělá jedny z nejnižších sazeb v Evropě i postkomunistickém světě. Od září tohoto roku země téměř zrušila dovozní cla a má spolu se Singapurem a Hongkongem jeden z nejliberálnějších obchodních režimů. Zároveň ještě v roce 2005 vláda vyhlásila totální privatizaci. „Jsme ochotní předat všechno kromě svého svědomí. Ale výhradně tomu, kdo nabídne nejlepší cenu,“ prohlásil tehdejší ministr hospodářství. Stejně tak nový zákoník práce schválený v roce 2006 patří mezi nejliberálnější na světě.

Reformy podporují hospodářský růst, který v roce 2005 dosáhl víc než 9 % a i po mírném zpomalení by se měl v nejbližších letech pohybovat mezi 6 a 7 %. A co je podstatnější, základna růstu je už širší: dříve ekonomikou hýbaly jednotlivé projekty jako ropovod z Ázerbájdžánu do Turecka, teď se začíná hýbat celé hospodářství.

Rychlost reforem by však neměla zakrývat těžkou situaci Gruzie. Státní důchod je 2,5krát vyšší než před třemi lety, ale i nová výše je méně než tisíc korun měsíčně. Vláda nemá žádnou kontrolu nad podstatnou částí svého území – Jižní Osetií a Abcházií, kde vládnou separatisté podporovaní Moskvou. Nezaměstnanost činí 13 % a přibližně polovina práceschopného obyvatelstva se živí zemědělstvím, většinou pro vlastní potřebu. Zdravotnictví je v zoufalé situaci: podle odhadů 80 % výdajů na zdraví včetně léků platí lidé z vlastní kapsy, nemocnice jsou absolutně zastaralé a špinavé. Ještě před několika lety neměly často ani elektřinu na provoz inkubátorů.

Toto zoufalství je však zdrojem síly reformátorů. Jsou přesvědčeni, že nemají čas několik roků diskutovat výhody a nevýhody jednotlivých kroků, ale musí konat. Koneckonců pokud něco tak zoufale nefunguje (jako gruzínské zdravotnictví nebo celní správa), nemusíte se tolik trápit úvahami nad riziky reforem. Jestli je dopravní policie zkorumpovaná až do morku kostí, není takové riziko rozpustit ji a založit zcela znova, jak se v Gruzii stalo před dvěma roky.

Vlivem mizerné výchozí pozice je navíc pro gruzínskou vládu jednodušší ukázat výsledky reforem. Ševarnadzeho režim byl natolik prožraný korupcí, že při daňových a odvodových sazbách blízkých našim vybíral ve vztahu k HDP přibližně polovinu peněz. Stačilo, aby nová vláda přitlačila, a hned získala miliardy navíc i přes radikálně snížené sazby. To umožnilo nejen zvýšit důchody, ale i začít investovat do škol a nemocnic a zvýšit platy úředníkům. Jistá dáma, která pracuje jako vysoce postavený legislativec v úřadu vlády, mi sdělila, že v roce 2003 vydělávala v přepočtu 1500 korun, dnes vydělává 15 tisíc.

Nutno dodat, že některé Saakašvilliho metody nevypadají z našeho pohledu nejlépe, například rozdávání traktorů po vesnicích. Během mého pobytu v Gruzii se konaly místní volby. Právě v den hlasování na jedné z hlavních tříd dokončili a spustili úplně náhodou nádhernou fontánu. Druhý den ji zase vypnuli, neboť zjistili, že zase hotová není.

Jak dál od Moskvy

Pokud by tedy člověk pohlížel pouze na vnitrostátní politiku, dával by reformám a Saakašvillimu velké šance, protože opozice je nejednotná. Navíc existují silné předpoklady, že vláda zvládne i velké výzvy, jako je zmiňované zdravotnictví a důchodová reforma. Gruzie je však dodnes ve stavu závislosti, kterou si my pamatujeme ještě z dob Varšavské smlouvy. Čtvrtinu země ovládají separatisté podporovaní Moskvou, klíčové energovody a dodávky potravin jdou z Ruska, téměř pětina obyvatelstva pracuje v zahraničí, a to hlavně u severního souseda.

Ševarnadzeho řešení bylo těsně se přimknout ke Kremlu. Saakašvilli zkouší úplně opačnou strategii – postavit vše na euroatlantické integraci. Ruská vláda reaguje postupným přitvrzováním své politiky. Minulou zimu bylo na pár dní odstavené potrubí s plynem. Několik měsíců před nedávnou konfrontací zakázalo Rusko údajně z hygienických důvodů import gruzínských vín, které je hlavní vývozním artiklem této kavkazské republiky. Přitom evropským hygienikům ani nikomu jinému nic nevadilo.

Po dramatickém střetu z konce září se studená válka začala ohřívat. Moskva má v rukou velké množství karet, s nimiž může hrát, a nikdo neví, jak daleko je ochotná zajít. Vysocí gruzínští představitelé, s nimiž jsem hovořil, mluví o nutnosti diverzifikovat ekonomiku a zbavit se závislosti na Rusku. Podle náměstkyně ministra hospodářství to už znají gruzínští vinaři, kteří ruské embargo přežili bez zásadních škod a našli si nové trhy. V jiných oblastech to nebude tak jednoduché, ale zdá se, že vládě v Tbilisi odhodlání nechybí. Při středoevropské zkušenosti je těžké nemít pro tento přístup porozumění, jen se člověk při pohledu na mapu těžko zbavuje svírání v žaludku.

(Respekt, www.respekt.cz)