Prosinec 2006

Čí jsou volby? Naše!

Silvie Blechová, Anneke Hudalla

V komunálních volbách hlasovali poprvé cizinci – někteří.

Nebylo to tak, že Silja nechtěla. Naopak – skutečně se těšila. „To víš, že půjdu o víkendu volit,“ hlásila minulé pondělí. Už několik let žije německá novinářka v České republice. Mluví plynně česky, platí tady daně a pojištění, její dvouletá dcera chodí do pražské školky. Není tedy divu, že Silja chtěla spolurozhodovat o tom, zda se z jejích peněz staví silnice, nebo hřiště. Přesto nakonec nevolila. Protože nesměla.

Siljin případ je typickým příkladem toho, co tady minulý víkend zažila spousta cizinců. Vůbec poprvé v historii České republiky měli alespoň ti, kteří pocházejí z členského státu EU, možnost zúčastnit se komunálních voleb. Kolik cizinců nakonec šlo k volbám, jsme se nedověděli. Nevěděli to na ministerstvu vnitra, ani v Českém statistickém úřadu, který hlasy sčítá. „Nevíme to,“ říká v neděli dopoledne mluvčí ČSÚ Jana Bondyová. „Dostaneme pouze počty odevzdaných hlasů, o tom, kdo jsou voliči, nevíme vůbec nic. Museli bychom se zeptat všech okrskových komisí.“ Na své (jihlavské) kandidátce prezentovali jediného cizince – Švéda Svena Schramma – zelení. Čím to, že cizinci své nové volební právo nevyužili víc? Důležitá část odpovědi zní, že Česká republika „svým“ cizincům klade v přístupu do komunální politiky zbytečné překážky.

Chcete volit? Tak si vezměte Čecha

První problém je, že řada cizinců o možnosti jít k volbám vůbec neměla potuchy. A to dokonce ani příslušníci komunit, které jsou v Česku nejpočetnější – Slováci a Poláci. „Vůbec jsem nevěděl, že to jde, je to utajené,“ říká Zbyněk Hadrbolec, který v Praze pracuje pro Slovenský institut, „jinak bych k volbám šel.“ Podobně kroutí hlavou i brněnský Polák Czesław Kaczor. „Nikdo z Poláků, které znám, o tom neví,“ říká Kaczor. Kdo si náhodou neprohlédl webové stránky ministerstva vnitra nebo Strany zelených, nebyl na možnost volit nijak upozorněn. Ale i mezi těmi, kteří se o tom kdesi doslechli, panoval ještě na počátku týdne velký zmatek. „S kolegy jsme se na chodbách vzájemně zpravovali o tom, jak to všechno funguje,“ říká Silja. „Ale přesně to nevěděl nikdo.“

To, co Silja nakonec vypátrala, velkým důvodem k radosti nebylo. V porovnání se „starými“ členskými státy EU totiž Česká republika nadiktovala cizincům toužícím po využití volebního práva dost přísné podmínky. Ve Švédsku, Rakousku nebo Německu v zásadě stačí, aby se rezident pocházející z jiné členské země EU prokázal na obecním úřadě trvalým bydlištěm, přihlásil se – a může se bez čekání zúčastnit hned příštích komunálních voleb. Do české volební místnosti však vstoupí cizinec až poté, co má v kapse tzv. „trvalý pobyt“, který ovšem dostane jen ten, kdo si buď vezme Čecha nebo Česku, anebo tady žije alespoň pět let. Jen zhruba polovina dospělých unijních cizinců tyto předpoklady v současnosti splňuje.

„Já vlastně nárok na trvalý pobyt mám – a kdybych věděla, že volební právo je jím podmíněné, starala bych se o něj,“ přiznává Silja a naznačuje tím druhý problém, s kterým cizinci před komunálními volbami bojovali: odstrašující byrokracie. Zatímco český volič našel týden dva před volbami v poštovní schránce volební lístky, aniž o to zvlášť poprosil, „EU-voliči“ museli před volbami zajít na obecní úřad a požádat zde o zápis do voličského seznamu. Kdo o tom nevěděl nebo neměl čas, měl smůlu. I v této souvislosti stojí za to podívat se do zahraničí: kdo má v Rakousku či Německu bydliště, je automaticky registrován a před volbami mu někde úřady dokonce posílají oznámení, že má právo volit. Proč se tedy Česká republika rozhodla házet svým evropským spoluobčanům takové klacky pod nohy? Odpověď je trochu překvapující.

Děláme jen to nejnutnější

V prvé řadě se zdá, že o nějakém vědomém rozhodnutí české politiky nemůže být v tomto případě řeč. Z dostupných stanovisek a faktů vyplývá, že výslednou tvář zákona o volbách do zastupitelstev obcí nelze považovat za promyšlené a prodiskutované stanovisko české vlády. Zákon vznikl v roce 2001 pod obrovským časovým tlakem, protože desítky obcí na něj zoufale čekaly – otázka volebního práva pro zahraniční voliče přitom sehrála jen okrajovou roli. Pouze jediný poslanec se během prvního čtení zákona aspoň zmínil o volebním právu pro cizince. Proč smí lidi do zdejších radnic volit jen ten, kdo zde má trvalý pobyt, to dnes nedokáží vysvětlit ani úředníci na ministerstvu vnitra a politici, kteří zákon kdysi „porodili“. „Podle našich informací přece i v Rakousku platí, že voliči z jiných států Unie musí mít trvalý pobyt v příslušné obci,“ píše v e-mailu například Petra Gronwaldtová-Wagnerová, zástupkyně ředitele odboru všeobecné správy ministerstva vnitra – a příznačně si přitom plete „trvalé bydliště“ (čili adresu) s „trvalým pobytem“ (jasně definovaným právním institutem). Pravda, také v Rakousku musí člověk bydlet v obci, kde chce volit. Nemusí ale na své volební právo čekat pět let.

V ministerstvu vnitra nezájem, který o voliče ze zahraničí panoval už před pěti lety, trvá i nadále. Petra Gronwaldtová-Wagnerová ve svém e-mailu hned několikrát zdůrazňuje, že česká úprava „je v naprostém souladu se směrnicí EU“. Tím je problém pro ministerstvo vyřešen. S tím, že dotyčná směrnice dává členským státům prostor pro mnohem vstřícnější pravidla, si politici ani úředníci hlavu nelámou: „S ohledem na soulad stávajícího znění volebního zákona se směrnicí,“ píše paní Gronwaldtová-Wagnerová, „se o žádné změně ve vztahu k volebnímu právu občanů Unie ve volbách do zastupitelstev obcí neuvažuje.“

Kde domov můj

Musí se cizinci v Čechách tedy prostě jen smířit s tím, že zapojit se do politiky je tady složitější než jinde v EU? Ne tak docela. Alespoň povinnost registrace, již Češi nemají, by Strana zelených ráda po volbách změnila. Prostřednictvím některého z cizinců chtějí zelení podat ústavní stížnost. „V ústavě se píše, že volební právo je všeobecné a rovné, v jejich případě ale rovné není,“ říká místopředseda strany Petr Štěpánek. Jaké bude stanovisko Ústavního soudu, na to si musíme počkat. Součástí stížnosti by každopádně mohlo být několik zásadních vět o tom, proč EU v Maastrichtské smlouvě vůbec volební právo cizincům přiznala: nejde totiž jenom o krok na cestě k „unijnímu občanství“ a k evropské identitě. Jde také o to, čemu se říká „integrace“. „Dosud jsem tady v Čechách vždycky byl jen jako pozorovatel,“ říká Angličan David, který se voleb o víkendu zúčastnil. „Teď se konečně na politickém procesu podílím. Už to nejsou jen nějací čeští politici, jsou i moji. A to je obrovský rozdíl.“

(Respekt, www.respekt.cz)