Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Prosinec 2006


České vězeňství v minulosti i současnosti ľ několik poznámek

Tomáš Bursík

Po komunistickém převratu váúnoru a rezoluci Informbyra k Jugoslávii váčervnu roku 1948 začalo Československo procházet zásadními změnami, jež se nevyhnuly ani vězeňství. Byl budován nový společenskoľekonomický řád, jehož nedílnou součástí se stala diktatura jedné strany a jejího aparátu. Na svou ochranu si komunistický režim vytvářel zákony, které měly za úkol tento nově budovaný systém ochránit. Komunistický totalitní režim váČeskoslovensku neporušoval pouze zákony, které si sám vyprodukoval. Výstižným slovem pro dané období se mi jeví slovo teror. Podle mého názoru je teror jako prostředek kádosažení určitého cíle zakořeněn vásamotné podstatě komunismu. Komunistická strana Československa ve své ambici mocensky ovládnout českou a slovenskou společnost na konci čtyřicátých a vápadesátých letech dvacátého století využívala metod, které si vámnohém nezadaly nejen s metodami bolševickými, nýbrž i sáněkterými praktikami nacistického režimu váobdobí druhé světové války na území Protektoratu Böhmen und Mähren. Masové zatýkání, mučení při výsleších, násilné vystěhovávání celých rodin, třídní justice, koncentrační tábor. Takový stav není nepodobný občanské válce proti občanům vlastního státu. Komunisté odůvodňovali teror jako politický jev váideologii třídního boje, který měl Československo dovést až kánastolení diktatury proletariátu.

Váprůběhu let šedesátých, přestože se vězeňství nadále řídilo především direktivami ÚV KSČ, uvnitř správy Sboru nápravné výchovy (SSNV) docházelo i kápozitivním změnám. Mizí onen duch ätřídníhoô pojetí trestu a nejen váodborných kruzích, ale i uvnitř široké společnosti, se objevují snahy a diskuse o nové vymezení funkce vězeňství váčeské a slovenské společnosti. Na konci roku 1966 zanikl politickovýchovný odbor a zrušena byla funkce zástupce náčelníka pro politickovýchovnou práci. Váletech 1966ľ1968 se zdvojnásobil počet lidí se středoškolským a vysokoškolským vzděláním ve struktuře SNV. Byl založen Výzkumný ústav penologický, který se zabýval výzkumem metod nápravně výchovné činnosti. Ovšem na druhé straně některé oběti politických procesů zálet padesátých jsou na svobodu propouštěny až vápředvečer tzv. Pražského jara (mj. prof. Růžena Vacková). Navíc váčele Správy SNV až do roku 1968 zůstával plk. Oldřich Mejdr, jenž se výrazně podílel na totalitarizaci čs. vězeňství vápadesátých letech.

Události roku 1968, na jedné straně jejich intenzita vedená touhou po změně, ale na druhé straně i jejich překotnost, rozporuplnost a paradoxnost se výrazně projevily i ve vězeňství. Na scénu vystupovala kritika poměrů, jež váčs. vězeňských zařízeních vládly především vápadesátých letech. Ta vedla kázahájení revize politických procesů, rehabilitacím a rovněž stála na počátku vzniku sdružení bývalých politických vězňů Kľ231. Vzedmutá společenská atmosféra se nutně projevu i vězeňském prostředí a vyvrcholila vzpourou vězňů váMinkovicích vádubnu roku 1968 a pokusem o hromadný útěk vězňů ve věznici váPříbrami vásrpnu téhož roku.

Na jaře roku 1968 se součástí Akčního programu stalo převedení Sboru nápravné výchovy a tím i celého vězeňského systému do pravomoci republikových ministerstev spravedlnosti. To se realizovalo až po vpádu okupačních vojsk Varšavské smlouvy na základě zákona č. 173/1968 sáúčinností od 1. ledna 1969. Přesunutí SNV na MS však nelze vážádném případě přeceňovat. Na přelomu let 1968ľ1969 se již větší část příslušníků Sboru SNV aktivně hlásí kánázoru o nutnosti äkonsolidaceô poměrů a kánávratu vlády pevné ruky KSČ.

Přes nepochybné počáteční snahy o další zavádění moderních přístupů např. ve výchovné funkci vězeňství, již od počátku sedmdesátých let ruku váruce sánastupující normalizací celé společnosti dochází váčeských a slovenských věznicích a nápravně výchovných ústavech (NVÚ) káznovuzavedení osvědčených věcí, především funkce izolační a donucovací. Vězeňství normalizační komunistický režim pojímal, podobně jako po únorovém puči vároce 1948, jako nedílnou součástí represivních prostředků proti vlastnímu obyvatelstvu. Objevily se rovněž úvahy o návratu vězeňství jako celku do působnosti ministerstva vnitra. Cesta zpět ke spolehlivému duchu ätřídního bojeô let padesátých je charakterizována i opětovným zřízením politickovýchovného aparátu SNV ČSR a také oficiálním obnovením agenturně operativní činnosti vároce 1974 várámci odboru ochrany Správy SNV. O čtyři roky později bylo zřízeno samostatné oddělení vnitřní ochrany SNV.

Historik Jan Tesař i na základě vlastní zkušenosti popsal totalitní vězení: äTotalita, ale vlastně i sama moderní doba a její civilizace pronikavě vyhraňuje problém selhání bojovníka za svobodu. Totalitní vězení mnohem víc ohrožuje integritu člověka než žaláře absolutismu, a moderní policie a represivní aparát každého autoritativního režimu jsou pro každé hnutí odporu neporovnatelně nebezpečnější než někdejší ochranky atd.ô Totalitní vězeňství do sebe paralelně zapracovalo tři věci naráz. Fyzické týrání těla, vykořisťování pomocí práce a psychické ničení lidské duše. Cílem byla devastace lidské osobnosti.

Na počátku sedmdesátých let byla zaznamenána další vlna politických procesů, a přestože svou masovostí, počtem postižených a délkami trestů se nepřiblížila kározsahu represí let padesátých, oběti komunistické perzekuce byly nuceny váčs. vězeňských zařízeních vytrpět řadu příkoří. Vůči politickým vězňům (nyní označovaným i jako ävězni pro projevy svého svědomíô) se zavedly tvrdší metody zacházení, které vyvrcholily zavedením tzv. politické izolace vároce 1972 pro desítky politických vězňů váněkterých vězeňských zařízeních na území tehdejší ČSR. O jejich umístění zde však nerozhodoval soud, ale Správa SNV po dohodě se Státní bezpečností (StB). Tito lidé se umisťovali např. do věznic váLitoměřicích (Jaroslav Šabata) a váOstravě (mj. Jiří Lederer), a vánápravně výchovných ústavech (NVÚ) Plzeň (Jan Tesař, Jaroslav Mezník, Milan Hübl, Jaroslav Šabata, Petr Cibulka), Mírov (Petr Uhl, Ivan Jirous), Heřmanice (rovněž Václav Benda, Jiří Dienstbier a Václav Havel). Zajímavé je, že ani správa SNV si nevěděla rady, kam a sákým politické vězně umisťovat. Dobrotu nedělalo jejich společné umístění na jednu celu, ale na druhé straně se neustále vyskytovala obava z änegativního ovlivňováníô ostatních vězňů.

Jiní političtí vězni, kteří se aktivně zapojili do protikomunistické činnosti váprůběhu sedmdesátých a osmdesátých let, a kteří nebyli nejprve tolik známými, aby se i na ně však brzy po jejich odsouzení zaměřila činnost Amnesty International, se umístili i do věznice v Minkovicích (Jiří Gruntorád, Vladimír Hučín, Petr Cibulka, Jiří Wolf, Pavel Wonka), další do Ostrova nad Ohří (Jaromír Šavrda), do Pardubic, Příbrami a jinam. Většina muklů byla umisťována mezi ostatní odsouzené, což však vápraxi znamenalo řadu nevýhod a každodenních diskriminačních opatření.

Vázacházení sápolitickými vězni se, za mnohdy vydatného přispění dalších vězňů, uplatňovaly metody, které údajně měly dále upevnit disciplínu. Pod záminkou udržování kázně a pořádku se však ve skutečnosti staly nástrojem další šikany, äbuzeraceô a ponižování. Domoci se vlastních práv, na které i podle tehdejší äsocialistické zákonnostiô měl každý vězeň nárok, bylo takřka nemožné. Zcela bezmocný se člověk ocitl tváří vátvář konkrétním projevům zla ze strany těch ämocnýchô (KSČ, bachařů, StB) i za mřížemi. Jen pro ilustraci: Podle oficiálních dokumentů SNV bylo ká1. lednu 1971 evidováno 285 odsouzených podle I. hlavy zvláštní části trestního zákona a o deset let později ká1. lednu roku 1981 se jednalo o 362 odsouzených.

Ani ve vězení tyto osoby neušly sledování. Díky vězeňským bonzákům, odposlechům na celách a cenzurou korespondence se vědělo téměř o každém jejich kroku. Pomocí kolonky äzájmové osobyô váměsíčních svodkách jednotlivých věznic pak i nejvyšší představitelé KSČ byli informováni o chování řady odsouzených disidentů ve vězení, o jejich názorech, postojích apod.: äOds. ŠABATA Jaroslav pečlivě sleduje denní tisk. Na okrajích si provádí kájednotlivým článkům poznámky. Vnitropolitickou situaci hodnotí tak, že současné politické zřízení spěje ke konci, neboť vše je vározkladu. Říká, že přijde doba, kdy on získá vánašem státě vysoké společenské postavení. Ve svých projevech na cele se staví nepřátelsky kápolitice KSČ. [ů] Velmi pochvalně se vyjadřuje o členech a práci Charty. Říká, že je tam spousta schopných lidí. [ů] Ods. LEDERER Jiří sánapětím očekává, jaký bude výsledek jednání, které měl sápracovníkem MV 17.4.1979 ohledně vystěhování jeho rodiny záČSSR. Své manželce však již vádopise sděloval, že se definitivně rozhodl, že se záČSSR vystěhovávat nebude. Vásoučasné době promýšlí obsah dopisu, který chce adresovat pravděpodobně FS.ô

Vůbec definice pojmu politický vězeň je velikým problémem. Komunistický právní systém takovou kategorii nechtěl znát a vápraxi ji vůbec neuznával. Na vězně odsouzeného za tzv. protistátní trestné činy pracovníci SNV často nazírali sámnohem větším despektem než např. na vraha člověka. Příliš jasno do věci nevneslo ani dělení na odsouzené podle I. hlavy zvláštní části trestního zákona a na ostatní. Nejen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) ústy Petra Uhla váosmdesátých letech upozorňoval na záměrně ägumovéô, všeobecné formulace jednotlivých paragrafů, umožňující odsoudit kohokoliv za jakýkoliv projev nesouhlasu sátotalitním komunistickým režimem, resp. vykonávání občanských, politických a kulturních práv. Vázájmu politické represe bylo možné zneužít celou řadu paragrafů trestního zákona.

Pro Michela Foucaulta je jedním ze sedmi univerzálních maxim dobrého stavu vězeňství princip práce jako povinnosti a práva: äPráce musí být jednou zápodstatných součástí transformace a postupné socializace vězně. Trestní práce nesmí být chápána jako doplněk a takřka zesílení trestu, nýbrž jako jeho zmírnění, jež by nemělo být možné vězni upřít.ô Vězeňský systém totalitního státu je založen na něčem jiném. Přes oficiální propagandu o morální a politické äpřevýchověô vězně v änového člověkaô byl založen na represivním pojetí práce, jež se stala ekonomicko-účelovým nástrojem, jinými slovy ävýkon trestu odnětí svobodyô v (nejen) normalizačním Československu znamená automaticky nucené práceô. Její odmítnutí bylo trestáno kázeňsky, i soudním přeřazením do vyšší nápravně výchovné skupiny a nejednou i novým trestním stíháním. Pokud vězeň nesplnil výkonovou normu, často stanovovanou na samé hranici lidských sil, byl kázeňsky trestán vápodobě odnětí výhod (zákaz korespondence, zákaz návštěvy, odejmutí kapesného), popř. umístěním vásamovazbě po práci, váhorším případě celodenním pobytem vákorekci (ädířeô). To vše se dělo za nevyhovujících pracovních podmínek.

Výsměchem humánnímu systému vězeňství byl způsob odměňování vězeňské práce. Závýdělku měli nárok na kapesné, záněhož si mohli zakoupit toaletní potřeby, cigarety či některé základní potraviny. Vězení před listopadem roku 1989 byla vojensky organizovanými, od společnosti téměř izolovanými přeplněnými továrnami na separaci lidí sávyužíváním jejich pracovní síly.

Samostatnou kapitolou vádějinách československého vězeňství hraje Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Podle svého úvodního prohlášení zádubna 1978 si jako cíl vytkl sledovat případy osob, které byly trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní a justiční zlovůle, a dále sátěmito případy seznamovat ľ např. prostřednictvím INFOCHu ľ nejen československou veřejnost. O rok později však dostihla i hlavní představitele VONSu pěst komunistické spravedlnosti - Otta Bednářová, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Dana Němcová a Petr Uhl byli Městským soudem váPraze váříjnu roku 1979 odsouzeni kátrestům vározmezí dvou až pěti let.

Přestože se váprůběhu šedesátých let zvyšovaly požadavky na odbornou přípravu a kvalifikaci vězeňského personálu, domnívám se, že váprůběhu let sedmdesátých tato praxe ustupuje. Ve značné míře je opět upřednostňován ätřídní původô příslušníka Sboru nápravné výchovy. Ani SNV se nevyhnuly čistky na počátku sedmdesátých let. Do popředí se na úkor vzdělání, všeobecného rozhledu, psychologické přípravy a dalších důležitých věcí nutných pro výkon služby opět dostává ideologie a loajalita kápolitice KSČ. Podobně jako u jiných bezpečnostních složek skládal příslušník SNV slib do rukou režimu, jenž pro zachování svého mocenského monopolu omezoval svobodu a lidská práva občanů a kátomu neváhal využít jakýchkoli prostředků: äJá, příslušník Sboru nápravné výchovy ČSR, slavnostně přísahám věrnost své socialistické vlasti ľ Československé socialistické republice, dělnické třídě a všemu pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. [ů] Budu zdokonalovat svou připravenost na základě marxismu-leninismu, úroveň svého všeobecného i odborného vzdělání a dbát o svou bezúhonnost. [ů] Budu vždy rozhodně bojovat proti nepřátelům své socialistické vlasti, nepřátelům Svazu socialistických republik a ostatních spojeneckých zemí. [ů]ô. Várámci SNV docházelo kápoměrně velké fluktuaci pracovníků. Teprve od druhé poloviny sedmdesátých let je zaznamenáván mírný nárůst pracovníků se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Řada zánich si odbornou kvalifikaci doplňovala tzv. za pochodu při práci. Mnohým zánich cestu ke vzdělání otevřelo členství váKSČ a klientské vazby na komunistickýánormalizační režim. Váosmdesátých letech je rovněž patrna stagnace vápočtu členů KSČ várámci SNV.

Náčelníci vězeňských zařízení, jednotliví dozorci a pracovníci Oddělení vnitřní ochrany, podobně jako příslušníci StB a další lidé ve službách KSČ, se pohybovali na pomezí, a jak vypovídají političtí vězni, často i za pomezím toho, co bylo výslovně zakázáno i komunistickým právem. Všemocná komunistická strana chtěla svého ätřídního nepříteleô přinutit ke kapitulaci, fyzicky a psychicky vyčerpat a zlomit jej. Ruku váruce sátím měl být u vězněného vyvolán pocit vlastního selhání, často naprosto iracionálního, ve snaze donutit ho kázastavení veškerých aktivit po jeho návratu závězení. Období druhé poloviny osmdesátých let je charakterizován protichůdnými trendy: jsou zde snahy opětovně kriminalizovat činnost zastánců lidských práv, za použití celé škály různorodých prostředků je izolovat a omezovat jejich vliv ve společnosti. Na druhé straně i vnitropolitický vývoj váČSSR je stále výrazněji ovlivňován mezinárodně politickou situací.

Po událostech v listopadu roku 1989 vyhlásil nový prezident republiky Václav Havel k 1. lednu 1990 rozsáhlou amnestii. Ve všech svých důsledcích se dotkla přibližně 23 tisíc osob ľ dvě třetiny zánich byly propuštěny, zbytku byl trest zkrácen či zmírněn. Po nastolení demokratického režimu bylo nutno prověřit příslušníky SNV, protože demokratizovat a humanizovat vězeňství nebylo možné sáideologicky indoktrinovanými zaměstnanci, kteří nesli odpovědnost za minulá příkoří a pro něž se přizpůsobení demokratickým poměrům stalo nepřekonatelnou překážkou. Ještě předtím však odešlo několik desítek nejvíce zprofanovaných osob. Dále dobrovolně zárůzných osobních důvodů zvolilo odchod asi 1000 zaměstnanců SNV. Od června roku 1990 probíhaly prověrky příslušníků SNV, na generálním ředitelství SNV pracovala Ústřední prověrková komise a vá35 vězeňských zařízeních působily místní prověrkové komise. Podle advokáta Milana Hulíka, jenž převzal post předsedy Ústřední prověrkové komise po Petru Uhlovi, komise kladně neprověřila všechny příslušníky oddělení vnitřní ochrany ľ äprodloužené rukyô StB ve vězeňství a mnohé další pracovníky ředitelství a náčelníky jednotlivých věznic včetně jejich zástupců. Podle M. Hulíka zácelkového počtu asi 5500 příslušníků SNV nebylo prověřeno něco přes 400 osob.

Další lidé mohli sice váSNV (přejmenované od 1. ledna 1993 na Vězeňskou službu) dále pracovat na řadových pozicích především zánedostatku zaměstnanců, ale byl jim zastaven další služební postup sátím, že zářad SNV resp. VS odejdou vádalší vlně a po nástupu nových příslušníků nezkompromitovaných vlastní minulostí. To byl případ mj. Petra Ibla, někdejšího náměstka ministra vnitra a někdejšího předsedy poslaneckého klubu ČSSD či Václava Jakubíka, bývalého náměstka policejního prezidenta za ministrování Stanislava Grosse. Případ JUDr. Josefa Vondrušky, bývalého bachaře, později vychovatele váNVÚ Minkovice a současného poslance za KSČM je pouze dalším dokladem toho, že podobně jako se na veřejnosti vede diskuse o bývalé Státní bezpečnosti a jejích přisluhovačích, sedmnáct let od návratu ke svobodě by bylo záhodno otevřít debatu na podobné téma i o čs. vězeňství let 1948ľ1989 a lidech váněm sloužících komunistické ideologii.

Nová koncepce vězeňství váČeské republice byla diskutována a přijata váletech 1991-1992. Podle M. Hulíka ävycházela moderního pojetí vězeňského systému, který na jedné straně plní funkci káochraně společnosti před kriminálním chováním, ale na druhé straně plní funkci rehabilitační, tj. usiluje o společenské začlenění a uplatnění odsouzených po propuštění závýkonu trestu odnětí svobody. Základní filozofií nového pojetí vězeňství je přísné respektování presumpce neviny při výkonu vazby sáohledem na dodržování základních lidských práv a svobod a naplňování regulativní funkce trestu odnětí svobody váprosociálním smysluô. Ve smyslu toho bylo váobdobí let 1992ľ1999 učiněné legislativní kroky směrem kádepolitizaci - zákaz členství vápolitických stranách a hnutích i pro příslušníky Vězeňské služby ČR, decentralizace, demilitarizace a humanizace vězeňství váČeské republice (viz především zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži ČR a zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody).

Vároce 1998 přirovnal tehdejší stav českého vězeňství kásudu se střelným prachem odstupující generální ředitel Vězeňské služby Jiří Malý. Příčinu viděl vánedostatečném počtu vězeňského personálu, v nízkých platech, nedostačující kapacitě věznic, nízké zaměstnanosti vězňů atd. Sám byl kritizován za nezvládnutou koncepční práci, přebujelý aparát Generálního ředitelství VS, velkou centralizaci řízení a malý důraz na sociální funkce resocializace odsouzených. Ani Vězeňské službě se nevyhnuly excesy vásouvislosti napadáním vězňů ze strany příslušníků VS, útěky vězňů apod. Podobné problémy Vězeňskou službu trápí i vásoučasnosti. Navíc se nedostává financí na běžné provozní výdaje ľ stravování, energie, voda, ošacení a zdravotní péče, atd.

Na základě zákona č. 436/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 555/1992 Sb. došlo na počátku roku 2005 kápřevedení všech ředitelů vazebních věznic a věznic zápracovně právního poměru zaměstnance Vězeňské služby do služebního poměru. Otázkou zůstává, kde se až toto převádění ze správní služby do služebního poměru může zastavit. I pro některé pracovníky VS je zákon č. 436/2003 Sb. návratem do osmdesátých let minulého století a děsí je představa änávratu uniforemô, hodností, zavádění vojenské terminologie a řady dalších věcí, jež ve svém celku znamenají opětovnou militarizaci vězeňství. Znamená odklon od reforem, které byly nastartovány vádevadesátých letech dvacátého století.

M. Hulík současné Generální ředitelství VS charakterizuje jako postsocialistický moloch kopírující předchozí strukturu vedení SNV a vyznačující se podobnými metodami řízení a zacházení ve vztahu káodsouzeným. A nejen to. Podle mého názoru by se nemělo stávat, aby ještě vádnešní době byly na GŘ VS, konkrétně váLegislativním a Správním odboru, zaměstnávány osoby spjaté sábývalou StB, někdejší příslušníci pohotovostního pluku SNB či zaměstnanci bývalé Správy pasů a víz SNB.



Zpátky