Prosinec 2006

Bojujeme jen s komunisty, ne s komunismem

Vladimír Bystrov

Je to drsné zjištění, ale boj s komunismem po česku není ani trochu bojem s komunismem. Je to pouze boj s komunisty, přitom nikoliv se všemi, ale jen s těmi, na které někdo ukázal. Je to pouze forma společenské a politické vybíjené, končící, jakmile byl vyloučen ten, koho jsme se potřebovali zbavit, a ostatní klidně jdou dál.

Boj s komunismem u nás končí, když vyjednavači takzvaných demokratických stran při hledání cesty, jak sestavit vládu, tančí jednou víc od těla a podruhé víc na tělo s komunisty, omlouvajíce je tím, že přece také zastupují část občanů. To se pak ti, kdož v Senátu volají po zákazu komunistické strany, zašijí na chaty, na zahraniční pláže, sjíždějí divoké řeky. Jednají sice o památníku obětem komunismu, ale až za velkou louží, jen aby nemuseli nic říkat.

Boj s komunismem u nás končí, když se členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jmou propagovat lidskou tvář komunistického režimu v Číně. Nevoli to vzbudí pouze u novinářů, zatímco ti, kdož tak rádi pronášejí pozdravné projevy svých stran na shromážděních bývalých politických vězňů, mlčí, protože nevědí, co by řekli.

Boj s komunismem u nás končí, když se má uznat, že bratrům Mašínům a dalším jako byli oni náleží vyznamenání. Přiznat, že ne každý za panování komunistického režimu se choval jako ovce, ale existoval také odboj proti němu a dokonce ozbrojený, nikoliv jen deklaracemi, na to pořád není vhodná sezona.

Boj s komunismem po česku je obrazoborecká představa, že kdyby komunistická strana vypustila slovo komunismus ze svého názvu, hned bude lépe. Jako kdyby pod jiným vývěsním štítem komunistické myšlenky a ideály již nemohly být hýčkány a hlásány. Boj s komunismem po česku spatřuje kruciálního viníka v represivních orgánech komunistického režimu, v agentech všeho druhu, zatímco z členů komunistické strany, kterých během čtyřiceti let bylo několik miliónů, si pouze vybírá jako rozinky. Což například způsobuje, že předseda komunistické strany Vojtěch Filip je pojednou víc odsuzován za působení v minulosti jako spolupracovník rozvědky než jako komunista. Boj s komunismem po česku znamená dnes již téměř jistý vznik Ústavu paměti národa, který bude zkoumat existenci organizací založených na ideologii Komunistické strany Československa, které v letech 1948 - 1990 směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému. Ano, tak je to v návrhu zákona řečeno, jen směřovaly a nikoliv už potlačovaly.

Boj s komunismem po česku znamená, že tento ústav bude umožňovat odhalování příslušných odpovědných komunistických funkcionářů, a opět jako kdyby nebyly další milióny rukou, které se zdvíhaly podle toho, jak to bylo dobré pro jejich bydlo nebo klidné přežití. Boj s komunismem po česku znamená, že nová instituce nebude zkoumat počátky komunizace české společnosti před uchopením moci komunistickým režimem v roce 1948, protože, jak říkají autoři návrhu zákona, není pro to politická vůle, jinými slovy není na to vhodná sezona.

Boj s komunismem po česku je jen připomínání některých jevů provázejících minulý komunistický režim. Rozkrývání absurdnosti a odlidštěnosti života, zločinů spáchaných na duších a životech lidí je nám předkládáno jen jako pitaval z doby, kterou ještě pamatujeme. Aby bylo odkryto, analyzováno, pojmenováno, proč jsme podlehli myšlence a ideálům komunismu, proč jsme přijali vládu komunistického režimu a sloužili mu podle jeho představ či zadání, nebo alespoň neměli sílu či odvahu se mu bránit, o to bojovníkům s komunismem u nás nejde, na to už vůbec není sezona.

Bude to trvat ještě dlouho

Jenže ve škole, kde se učí mladí lidé, kteří chtějí být novináři, jedna z mých posluchaček (dvacet let, dredry, piercing, oblečení spíš na technoparty než na ples v Měšťanské besedě, ale studijní výsledky víc než dobré) měla napsat práci pro seminář o zločinech komunismu. Během roku jsem už poznal, že o důsledcích totalitního řízení společnosti v komunistickém režimu ví hodně a nezavírá před tím oči. Ale ve své práci se zaměřila jinam: ptala se, kdo jí vysvětlí, co způsobilo, že její rodiče byli členy komunistické strany, že dědeček byl důstojníkem u pohraničníků, že jí blízcí lidé, které vždycky milovala a vnímala jako vzory, sloužili režimu, který páchal zločiny? Proč se její blízcí ocitli jinde, než ti, které poznala na prvního máje na mítinku Konfederace politických vězňů na Letenské pláni v Praze? Co vedlo příslušníky její rodiny, aby přijali deformovanou mravnost komunistické ideologie a žili podle pravidel vytvářených komunistickým režimem?

Teprve až dokážeme odpovědět této mé studentce, jejím spolužákům a jejich vrstevníkům, prostě všem těm, co se teprve teď rozkoukávají po životě a po světě, začneme opravdu bojovat s komunismem. Ale patrně to bude trvat ještě dlouho. Ostatně podívejme se na sousedy, kde ani po půl století není příliš vítané snažit se definovat psychologické, duchovní a mravní diskrepance, které způsobily podlehnutí německé společností nacismu, a to jeho existence trvala pouhých třináct let a skončila totální katastrofou. Zatímco komunizace české společnosti naopak trvala celých čtyřicet let a skončila spíš do ztracena, takže nejspíš je na pronikavější boj s bacilem komunismu u nás ještě příliš brzo.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)