Prosinec 2006

Před padesáti lety v Betlémské 1

Vladimír Cícha

Můj kamarád Václav obdržel kuli od profesora matematiky Kamelského. Sotva se stačil vrátit do lavice, ozval se ze školního rozhlasu příkaz, aby se všechny třídy této průmyslové školy strojnické dostavily do tělocvičny z důvodu vážného a naléhavého. Hlášení bylo ještě dvakrát opakováno. Třídou zavládlo překvapení, stejně jako radost z přerušení výuky.

V tělocvičně, příliš malé na basketbalové hřiště legálních rozměrů, nicméně, kde pan učitel tělocviku Vránek zanedbával prostná a dopřával nám hojně času k basketbalu, který se mi velmi zalíbil a na ty hodiny jsem se těšil, tu nevelikou tělocvičnu zaplnilo studentstvo do posledního místečka. Ředitel školy Vaněk, o jehož věrnosti komunistické straně ten, komu situace v zemi nebyla lhostejná, nepochyboval, když si zjednal klid a ticho, pravil:

Soudruzi studenti, nastala velmi vážná chvíle, která může, v krajním případě, poněkud narušit vaše studium. Neboť, jak možná už víte, nekalé sily snažící se zvrátit socialistické zřízení v bratrském Maďarsku rozhodly se v těchto dnech učinit tak se zbraní v ruce. Není vyloučeno, že v zájmu internacionální solidarity, ve jménu komunismu a socialismu, bude i vaší pomoci zapotřebí, aby ony reakční sily podporované imperialistickým Západem, byly okamžitě pokořeny a rozmetány! Nuže, zapomeňte teď na matematiku, fyziku a jiné vědy exaktní a uvědomte si závažnost situace. Reakční síly v přátelském Maďarsku se dopouštějí násilností a zločinů. Než bude tomu učiněna přítrž Sovětským svazem, není vyloučeno, že bude zapotřebí i vaší pomoci. Budete o tom včas uvědoměni.

Můžete se teď vrátit do učeben, vzít si své věci, jít domů a sledovat pozorně zprávy a instrukce československého rozhlasu. Ať žije mír, smrt válečným štváčům!

A skutečně, mohli jsme jít domů. Tedy jen pro zbytek toho dne.

Byl podzim roku 1956. Bylo tomu dvanáct let předtím, než v moji domovině nastalo, z příčin, které jsou mi jen nedostatečně jasné, ono slavné Pražské jaro. Od ledna do srpna nedošlo v zemi k jedinému ublížení na těle, kromě sebevražd několika osob, které snad zmohlo svědomí nad tím, jak podporovali totalitní režim v zemi kdysi demokratické. Trvalo dvanáct let než i do Prahy a jiných českých měst též vjely sovětské tanky spolu s tanky zemí Varšavského paktu (s výjimkou Rumunska). Myslím, že tento maďarský, krvavý podzim roku 1956 nebyl docela bez souvislostí s tím, co pak proslavilo Dubčekovu vládu a její snahu o socialismus s lidskou tváří i v Československu. Tedy, vzato doslova, je ten termín rozporem sám o sobě, neboť světlonoši socialismu neholedbali se přece ničím víc, než blahodárností, jakou tento systém obohatí lidstvo. A jakou má šťastný a spokojený člověk tvář, ne-li lidskou? Proč tedy najednou právě tohle připomenutí? Ale to je už stará vesta, jak by snad řekl Jiří Suchý.

Můj spolužák dostal onoho podzimního dne roku 1956 kuli. Jinou ale než ti, kteří padli v Budapešti za snahu změnit systém totality a lži, Stalinem a jeho následovníky pohlcující střední, nesovětskou Evropu. Je tomu už skutečných padesát let. Říše zla, jak ji nazval Ronald Reagan se sice rozpadla, ale problémů ve světě nikterak neubylo.To mi ale nijak nebrání v tom, abych jakkoli soukromě si nepřipomněl odvahu těch, kteří onoho podzimu v Budapešti povstali proti útisku a zločinnosti. Budiž čest jejich památce. Jejich oběť, možná, nebyla tak docela marná a zbytečná.