Prosinec 2006

Norimberská lekce pro Čechy

Jan Dobeš

Problémy české společnosti s akceptováním vlastní minulosti nejsou nové. Obdobou byl proces denacifikace Německa, který měly nastartovat norimberské procesy. Nestalo se. Společnost žila v klamu, že nacismus byl věcí pár jedinců.

Ve druhé polovině padesátých let východoněmecký režim různými prostředky usiloval o destabilizaci svého západního souseda. V květnu 1957 se mu povedl zásah do jeho slabého místa. Na jedné ze svých proslulých tiskových konferencí totiž člen nejužšího vedení SED Albert Norden uveřejnil seznam 118 soudců a státních zástupců působících ve Spolkové republice - k abecedně seřazeným jménům ovšem připojil jejich dřívější služební zařazení z dob před rokem 1945 a ukázku jejich tehdejších rozsudků, kdy za banální skutky následoval trest smrti.

Tato odhalení Norden představil v brožuře, která nesla výmluvný název: Včera Hitlerovi krvaví soudci - dnes elita bonnské justice. Nordena jistě nevedla touha spravedlivě potrestat nacistické soudce, ale snaha narušit vnitřní stabilitu a poškodit mezinárodní kredit Spolkové republiky. Podstata jeho obvinění však byla nezpochybnitelná. V justičním aparátu Spolkové republiky se udrželo (nebo se do něj po určité době vrátilo) skutečně velké množství lidí těžce zkompromitovaných svým působením za války - Norden tentokrát nemusel vymýšlet úderné propagandistické fráze, stačilo mu konstatovat suchá fakta. Jak k něčemu takovému mohlo dojít téměř jedenáct let po skončení norimberského soudního procesu a navíc v zemi, která dnes platí (alespoň u nás) jako vzor „vyrovnávání“ s minulostí?

Kdo byl nacista?

Před šedesáti lety, v říjnu 1946, vynesl mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku své rozsudky. Po téměř ročním projednávání žalob proti 24 (ve skutečnosti 22 - vůdce Německé pracovní fronty Robert Ley spáchal sebevraždu ještě před začátkem procesu a Martin Bormann byl souzen v nepřítomnosti) bývalým vysokým představitelům nacistického režimu byli tři osvobozeni, čtyři odsouzeni k trestům odnětí svobody od 10 do 20 let, tři na doživotí a zbytek k trestu smrti. Ve stejném městě pak proběhly v letech 1946-1949 ještě další, tzv. následné norimberské procesy. Ve dvanácti řízeních se ze své činnosti v období nacistické diktatury zodpovídali příslušníci různých skupin profesních a funkčních elit -průmyslníci, vojáci, lékaři, právníci, vysocí státní úředníci. Ze 177 obžalovaných si 24 vyslechlo ortel nejtěžší, který však byl nakonec proveden jen ve dvanácti případech. V západních okupačních zónách bylo před spojenecké vojenské soudy postaveno ještě kolem pěti tisíc dalších lidí.

Jedním z podstatných cílů spojenecké okupační politiky byla denacifikace. Do jejího rámce ovšem nepatřily pouze zmíněné procesy, ale ve vztahu k širokým vrstvám obyvatelstva nepochybně důležitější opatření, jež měla vést k očistě jednotlivých sfér veřejného života od nacistů. Zatímco procesy s vysokými reprezentanty režimu byly značnou částí Němců přijímány pozitivně, denacifikační kroky prováděné v širším měřítku narážely na stále silnější odpor. Okupační správa je uskutečňovala ve dvou rovinách. Jednak byly řádově statisíce osob umístěny v internačních táborech (mnohdy v objektech bývalých koncentračních táborů), jednak byli ti, kteří měli projít procesem denacifikace, rozděleni do pěti skupin: od hlavních viníků až po osoby viny zproštěné.

„Široká“ denacifikace však probíhala již předtím v jednotlivých zónách, přičemž se projevovaly odlišné politické zájmy i různá politická kultura spojeneckých zemí. Správa sovětské zóny ji spojovala s plánem politické a sociální přeměny společnosti, pod americkou kontrolou zase byla ovlivněna silným morálním nábojem. A tak zatímco v sovětské zóně byly politická správa a justice poměrně rychle zcela „vyčištěny“ a zbaveny (zřejmě nejen) bývalých nacistů, Američané se celého problému chopili s přesvědčením, že lze dosáhnout jeho spravedlivého řešení jak v rovině celku, tak i v každém jednotlivém případu.

Pomocí dotazníků shromáždili údaje o mnoha milionech lidí, postupně je začali vyhodnocovat a zkoumat způsobilost jednotlivých osob k zastávání určité funkce. Záhy se ovšem ukázalo, že zvolili velice těžkopádný postup, který ke splnění vytčeného cíle, tedy ke zjištění, jak se každý občan za nacismu choval, nevedl, a navíc v obyvatelstvu vyvolal pocit nespravedlnosti. Z praktických důvodů se totiž nejprve projednávaly jednoduché, méně závažné případy, a teprve později přicházela řada na skutečné nacisty.

Tlustá čára za minulostí

Za takové situace byly vynášeny nerovnoměrné tresty, protože čím delší čas od konce války uplynul, tím více společenská atmosféra nahrávala mírným postihům. V očích obyvatelstva tak denacifikace ztrácela legitimitu a začala být považována za výraz pomsty a projev tzv. spravedlnosti vítězů. Jestliže procesy se špičkami režimu podle dostupných údajů většina Němců schvalovala, denacifikační opatření vyvolala zjevnou změnu společenského klimatu, která se promítla i do vztahu k dalším procesům a postupně dala zaznít hlasům volajícím po co nejširší amnestii.

V úvahu je třeba vzít i skutečnost, že zatímco procesy s lidmi jako Göring nebo Hess se běžného obyvatelstva nedotýkaly, a navíc mu vlastně poskytovaly jisté alibi, neboť umožňovaly přesunout veškerou odpovědnost na Hitlera a jeho nejbližší spolupracovníky, obecná denacifikace nutila každého Němce zamyslet se nad vlastní minulostí a převzít odpovědnost za vlastní činy. V tomto směru byla pro něho nepohodlná.

Léta 1947-1948 přinesla zřetelný pokles sebekritického zájmu Němců o vlastní minulost, jenž se, jakkoliv vnucený, jevil krátce po válce jako nezbytný. Místo něho začínala převládat touha po narýsování toho, co z naší vlastní zkušenosti známe jako „tlustou čáru za minulostí“. Tyto změny a otázky nabývaly na naléhavosti v době, kdy byla denacifikační opatření postupně odevzdávána do kompetence německých úřadů. První náznaky německé kritiky denacifikace se sice ozývaly již od roku 1946 (nejprve vycházely z prostředí církví), sílily v letech následujících, avšak reálně se tento odpor mohl uplatnit až po vzniku Spolkové republiky v roce 1949.

V prvním desetiletí existence státu vytvořeného v západní části Německa nebylo ve vztahu k minulosti nejdůležitější koho za co a jak potrestat, koho z veřejného života vyřadit a komu přiznat právo na politický omyl (tak jak je v roce 1947 pro velkou většinu Němců požadoval známý historik, sociolog a politolog Eugen Kogon). Všechny tyto záležitosti, ve své podstatě nevyhnutelně politické, totiž přesahovalo zásadní „nadpolitické“ dilema: Má přezkoumání minulosti pro národní kolektiv a jeho budoucnost vůbec význam? Má úsilí odčinit zločiny a křivdy a pojmenovat historická traumata pozitivní dopad na stabilitu státu a národního společenství, nebo naopak vede k jeho rozvratu?

Naprostá většina politických elit i všeho obyvatelstva nového státu se v roce 1949 shodovala na požadavku amnestie, kterou Spolkový sněm 31. 12. 1949 schválil. Stala se významným politickým symbolem, jenž vytyčil nový počátek německé státnosti, a předznamenala nadcházející dekádu, kterou charakterizuje pokus oprostit se od minulosti a plně se věnovat řešení naléhavých úkolů obnovy válkou zničené země.

Spolková republika se řídila společenskou dohodou, podle níž se měly k dosažení těchto životně důležitých cílů soustředit síly celého národa - včetně bývalých nacistů, kteří získali možnost stát se plnoprávnými občany za předpokladu loajality ke státu a jeho demokratickému zřízení. Nadále se již nemělo rozebírat, čím kdo byl a co dělal za války, minulost jednotlivců neměla bránit jejich integraci do společnosti. Otevřenou a jisté hranice tolerance překračující nacistickou propagandu ale stát stíhal (například zakázal neonacistickou Socialistickou říšskou stranu). Druhou stranou mince pak bylo neustálé ujišťování Němců ze strany jejich politických reprezentantů, že ve své naprosté většině se za války nedopustili ničeho hrozného, a že ačkoliv se v každém kolektivu našly „černé ovce“, jednotlivé profesní skupiny (příslušníci ozbrojených složek, soudci, úředníci, lékaři aj.) válkou prošly se ctí.

Zločiny podle tohoto pojetí páchala naprosto zanedbatelná část národa, takže plošná opatření Spojenců vůči německému obyvatelstvu byla krajně nespravedlivá a bylo třeba je v maximální možné míře napravit. S takovými názory vystupoval například pragmaticky zaměřený kancléř Adenauer. Na pořad dne se dostávalo paradoxní úsilí „vyrovnat se s poválečným vyrovnáváním s minulostí“. V jeho průběhu se tak mohly podle paragrafu 131 Základního zákona do služby vrátit statisíce státních zaměstnanců, kteří museli těsně po válce opustit na základě spojeneckých direktiv svá místa. A pokud se nemohli vrátit, museli dostat přiměřené odškodné. Právě v této souvislosti znovu oblékli své taláry soudci, na které se později zaměřil Albert Norden.

K nápravě údajně přehnané a nespravedlivé denacifikace měla přispět druhá amnestie, přijatá v roce 1954, která na rozdíl od první již ve větší míře zahrnovala nejen pachatele hospodářských deliktů, ale i vážných kriminálních zločinů. A v první polovině padesátých let si německé veřejné mínění „vzpomnělo“ i na spoluobčany odsouzené po válce spojeneckými vojenskými soudy, toho času umístěné ve spojeneckých věznicích. Zejména americký vysoký komisař v Německu byl vystaven naléhavým prosbám a výzvám, které v letech 1951-1953 vyústily v celou kampaň ve prospěch propuštění již nikoliv válečných zločinců, ale válečných odsouzenců. Tento terminologický posun možná lépe než cokoli jiného vyjadřuje atmosféru tehdejšího západního Německa - propuštěny neměly být osoby, které se dopustily válečných zločinů, ale lidé v důsledku války (rozuměj válečné porážky Německa) odsouzení. Kriminální stránka jejich činů byla postupně, avšak důsledně odsouvána do pozadí a místo toho vznikal obraz obětí poválečné msty vítězů.

Popisovanému vývoji ovšem napomáhala i mezinárodní situace. V důsledku rozpadu spojenecké koalice, vzniku dvou nepřátelských bloků a propuknutí studené války se totiž během několika let stal z bývalého nepřítele důležitý a potřebný spojenec. Německá veřejnost rychle tuto změnu vycítila, nabyla sebevědomí a v kritice denacifikačních opatření a nově i dříve respektovaných procesů (údajného zastrašování svědků, vynucování jejich výpovědí) se nerozpakovala přicházet se stále dalšími požadavky.

Odhalení pravdy

Z dnešního pohledu se cit pro spravedlnost musí bouřit, ale nesouhlas se zvolenou strategií vytlačování minulosti tehdy zazníval jen zřídka. Nad hledisky etickými jednoznačně vítězil politický a pragmatický zájem. Dodnes lze diskutovat o tom, zda se dalo postupovat jinak a zda by se impozantní úspěchy poválečné rekonstrukce a pozdější hospodářský zázrak mohly stát skutečností bez „velkorysé“ integrace bývalých služebníků nacistického režimu. Po jistou dobu bylo touto cestou možno zajistit stabilitu státu, jeho správního aparátu a v neposlední řadě i výkonnost hospodářství.

Historie se ovšem spoutat, umlčet a odklidit nedala. Po celá padesátá léta totiž veřejný život v Německu provázely aféry povstávající z deformované a „nezpracované“ minulosti. Vnímavému pozorovateli naznačovaly, jak křehký a trvalého života neschopný byl systém založený na zamlčování minulosti. Koncem padesátých let už bylo jasné, že dospěl na hranici svých možností, že kýženou stabilitu již nebyl schopen nadále zajišťovat, a že dokonce začínal ohrožovat vnitřní i vnější legitimitu státu.

Proces s příslušníky tzv. Einsatzgruppen (speciálních mobilních jednotek SS nasazených na východní frontu k realizaci vyhlazovací války), který probíhal v roce 1958 v Ulmu, obrátil poprvé od dob norimberského procesu pozornost německé veřejnosti ke zločinům páchaným za války Němci proti příslušníkům jiných národů. Zveřejněné informace přinejmenším částí veřejnosti otřásly. Proces se odehrával v atmosféře poznamenané výše zmíněnou kampaní NDR proti zkompromitovaným soudcům, v jejímž světle se začaly připomínat dřívější případy zproštění obžalob lidí obviňovaných z šíření nacistické propagandy či z urážky válečných obětí.

Navíc velký ohlas v Německu i v zahraničí vzbudily četné veřejné projevy antisemitismu. A tak jako se několik let předtím sešel zájem politické elity a veřejnosti na tichém „zametení minulosti pod koberec“, tak se na přelomu padesátých a šedesátých let shodly na nutnosti nechat minulost promluvit. Ať už za tím stály důvody etické, nebo opět spíše pragmatické, v nadcházejícím desetiletí se výrazně zlepšily institucionální podmínky pro trestní stíhání nacistických zločinů. Proběhly další velké procesy (nejvíce sledovaný byl proces s příslušníky táborového personálu z Osvětimi, tzv. osvětimský, konaný ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1963-1965) a vzrostlo také úsilí o poznání fungování nacistických mocenských struktur, o zjištění rozsahu zločinů a také podílu německých elit na nich. Rozvinul se intenzivní vědecký výzkum a přidali se i umělečtí tvůrci, kteří začali zpracovávat různá dosud opomíjená a vytlačovaná témata.

Když počátkem šedesátých let uplynula od skončení války a svržení nacismu zhruba stejně dlouhá doba, jaká nás dnes dělí od pádu komunismu v roce 1989, stáli Němci teprve na samém počátku tolik obdivovaného kritického „vyrovnání“ s vlastní minulostí. Pohled na realitu padesátých let by všechny obdivovatele německého příkladu, kteří v oprávněném rozhořčení nad naší situací často poukazují na to, co všechny by v Německu deset nebo patnáct let po válce nebylo možné, nepříjemně překvapil. Jen pomalu a po malých krůčcích se mezi Němci rodila ochota připustit, že jiné národy trpěly jejich vinou víc než oni sami. Najednou byli ochotni připustit, že odpovědnost za hrůzné zločiny nenesli jen Hitler a jeho úzká klika, ale že okruh provinilců či pachatelů byl mnohem širší a že argumenty o nutnosti poslouchat rozkazy, dodržovat slíbenou věrnost a plnit služební povinnosti vážně kulhají. Ačkoliv víme, že s tímto nesmírně těžkým úkolem či spíše břemenem Němci bojují dodnes a že zřejmě jde o boj nekonečný, nastává možná právě nyní čas, kdy bychom se z německého příkladu měli poučit.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)