Prosinec 2006

Galové se učí u Anglosasů

Jaroslav Formánek

Ať už bude v čele Francie Sarkozy nebo Royalová, éra veteránů končí. Bude Francii opět vládnout gaullistický prezident, nebo ho vystřídá socialista? Bude to stará známá tvář, či nově vycházející hvězda? A nehrozí znovu nástup politického extremismu jako v roce 2002? Odpovědi na tyto otázky budeme znát za půl roku. Leč volební guláš už teď bublá ambicemi, rivalitou i ranami pod pás.

Socialisté určí svého kandidáta v primárkách 16. listopadu, zatímco vládní gaullisté (Unie pro prezidentskou většinu, UMP) na lednovém kongresu. Sympatie Francouzů se ale podle všech průzkumů veřejného mínění jasně přiklánějí ke dvěma zástupcům těchto soupeřících sil – Ségolčne Royalové a Nicolasu Sarkozymu. Co od nich můžeme očekávat jako od budoucích prezidentů? Tato otázka už není zajímavá jen pro samotnou Francii, nýbrž pro celou Evropu.

Se Sarkozym dospíváme

Ambiciózní ministr vnitra Nicolas Sarkozy kampaň zahájil už před třemi lety. Na televizní otázku, zda ho nejvyšší ústavní funkce neláká, tehdy odpověděl: „Když se ráno holím, nemyslím na nic jiného.“ Vzápětí telefonoval prezidentu Chiracovi, zda to nepřehnal. Dnes by se předseda UMP už s něčím podobným neobtěžoval, byť nemyslí na nic jiného nadále. Jenže tenkrát byl Chirac díky roztržce s USA na vrcholu popularity a sny ctižádostivého ministra mohl zchladit autoritativním prohlášením: „Rozhoduji já, poslouchá on.“

To už neplatí. Opotřebovaného a referendem o euroústavě Francouzi odmítnutého prezidenta, jenž má na kontě katastrofální bilanci nesplněných ekonomicko-sociálních slibů, vysokou nezaměstnanost i nevyjasněné korupční aféry, karikaturisté zobrazují při ranním holení, kdy promýšlí jediné: Co udělat, aby Sarkozy nemohl rozhodovat?

Trumfy mělo být jmenování nadějného Hervého Gaymarda ministrem hospodářství a posléze věrného nohsleda Dominiqua de Villepina premiérem. První se u veřejnosti zdiskreditoval pronájmem luxusního apartmá za státní peníze. Druhý si spálil ruce v jarním sociálním konfliktu se studenty. Sarkozyho rostoucí oblibu zvýšila i obskurní aféra Clearstream. Podle tajemného zdroje měl ministr vlastnit konto u stejnojmenné lucemburské banky, kam údajně ukládal „špinavé“ peníze. Byla z toho ale jen blamáž pro francouzskou rozvědku a prezidenta s premiérem, kteří rozhodli o veřejném vyšetřování vymyšleného případu.

Právě od takového pojetí politiky, jež vede ke stagnaci, aférám a neprůhlednosti, se Sarkozy chce odlišit. Svou strategii postavil na slově rupture (rozchod). Podle něj se Francie musí rozejít s politickými, vládními a částečně i hospodářskými praktikami páté republiky – tedy změnit chování, metody i archaicko-ideologické debaty o nových směrech a myšlenkách.

Jako první krok navrhuje zeštíhlení státní správy, což má platit i o samotné vládě redukované na 14 ministrů. Následují větší pravomoci obou komor parlamentu, reforma školství i statutu státního zaměstnance, přísnější imigrační politika (Francie si chce přistěhovalce vybírat), pružnost pracovního trhu, snížení daňové zátěže, další privatizace státních podniků, opětné sblížení s USA, prohloubení evropské integrace obnovou debaty o euroústavě a těsnější ekonomické i politické propojení s Německem.

Při nedávné návštěvě USA šokoval levici i část svých protiamericky naladěných voličů nejen bezvýhradnou podporou Bushova boje proti terorismu, ale i svým prohlášením: „Chceme-li snížit nezaměstnanost z dnešních 10 pod 5 procent, proč se neinspirovat zkušeností zemí jako USA či Anglie, jež to dokázaly?“ Kacířská slova pro francouzského politika, který už mnohým leží v žaludku za loňský výraz „verbež“ pro adolescenty bouřící se na předměstích. Jak ale napsal International Herald Tribune: „Bude-li Sarkozy v ideologicky nejkonzervativnější evropské zemi zvolen prezidentem, neznamená to, že Francie konečně dospívá?“

Proč nezkusit ženu?

S cejchem „nevhodného kandidáta“ zápolila i Ségolčne Royalová. Když před rokem oznámila své prezidentské ambice, veteráni socialistů a možní konkurenti jako Laurent Fabius, Jack Lang a Dominique Strauss-Kahn ji vykázali do patřičných mezí primitivním machismem: „A kdo bude doma uklízet a žehlit Françoisovi košile?“ (Životním druhem Royalové je předseda socialistů François Hollande.)

Vnitrostranické pikle kul i někdejší premiér Lionel Jospin, který se po volebním fiasku v roce 2002 uchýlil na ostrov Ré, kde si hrál na de Gaulla – trpělivě čekal, až ho rodná strana vyzve k slavnému návratu. Historie z konce 50. let se však neopakovala a Jospin tváří tvář narůstající popularitě nové socialistické hvězdy zjistil, že mu uletěly včely. Na stranické tribuně v La Rochelle se proto rozplakal a ze solidarity ke zbývajícím uchazečům vyhlásil pádné chlapské heslo: „Kdokoli, jen ne ta ženská Royalová!“

Kouzlem nechtěného tak Jospin zdůraznil největší klad šarmantní kandidátky. Je populární právě proto, že jako první žena v dějinách země má reálnou šanci být zvolena prezidentkou. Po francouzských barech a kavárnách se často ozývá argument: „Vyzkoušeli jsme už všechno možné, jenom ne ženu, tak proč ne?“ Navíc Royalová disponuje silnou osobností a vůči svým stranickým konkurentům se rychle vymezila tím, že staví pragmatismus před ideologii, výsledky před sliby, modernost před tradici, regionální správu nad centralismus. Oficiálně se hlásí k Blairově koncepci levicové politiky, což samo o sobě u francouzských socialistů představuje revoluci podobnou Sarkozyho výzvě – přiučit se u Anglosasů.

Royalová zatím žádný ucelený program neprezentovala a k zahraniční politice se vyjadřuje minimálně. Její jediný konkrétní návrh, který vzbudil zájem i pohoršení, se týkal mladistvých delikventů z periferií. Navrhla, stejně jako Sarkozy, aby takoví jedinci museli projít zvláštním výcvikem – aby po určitou dobu vykonávali veřejně prospěšné práce pod vedením vojáků, kteří by jim vštípili kázeň a disciplínu. Se Sarkozym se částečně shoduje i v privatizaci státních podniků, byť pomalejší, a nutnosti reformovat školství. Tyto body ji zásadně odlišují od jiných socialistických kandidátů, kteří naopak chtějí zprivatizované podniky opět zestátnit a do školství vesele vrážet miliony, byť úroveň vzdělání povážlivě klesá. I proto byla „zdravým jádrem strany“ nařčena, že není pravou socialistkou. Přesto by podle posledních průzkumů Royalovou v primárkách volilo 61 % voličů, Strausse-Kahna 28 %, Fabiuse 11 %.

Le Pen – příliš starý originál

Určitá ideová spřízněnost Sarkozyho a Royalové jen potvrzuje slova britského politologa lorda Dahrendorfa: „Éra bipartijního politického systému s ideologicky jasně odlišnými stranami v mnoha západních demokraciích vzala za své se zánikem klasického proletariátu a buržoazie.“ Jinými slovy se šestým prezidentem páté republiky zřejmě poprvé stane člověk, kterému se podaří oslovit a přesvědčit co nejširší elektorát. Duel Sarkozy versus Royalová je v průzkumech vyrovnaný a ve druhém kole voleb by dnes vyzněl 52 : 48 ve prospěch ministra vnitra.

Obdobně těsný duel se však očekával i v roce 2002 mezi Chiracem a Jospinem, a do druhého kola překvapivě postoupil Le Pen, což se může opakovat. Před pěti lety měl totiž na začátku kampaně podporu 9 % obyvatel. Nyní je to okolo 18 %, ač ho na rozdíl od tehdejší doby není v médiích skoro vidět ani slyšet. Jedním z hlavních důvodů nárůstu jeho obliby je mistrné využívání aktuálních problémů země. Například loni po vlně předměstských násilností jeho strana oblepila Francii plakáty s citátem: „Imigrace, problémy na předměstích, násilí – Le Pen to dávno předpovídal.“ Což je bohužel pravda. Proto rezonují i jeho návrhy na vypovězení všech cizinců v nezákonné situaci (bez dokladů), zpřísnění zákona o nabytí francouzského občanství a omezené členství v EU.

Druhým důvodem jsou Le Penovy útoky proti elitě – úzce vymezené a uzavřené politicko-ekonomické skupině, která prý bez ohledu na zbarvení vlády či parlamentu neochvějně drží v rukou reálnou moc. Což je ve Francii všeobecně rozšířený názor, na který slyší nejenom Le Penovi voliči. Jeho velký handicap ale představuje věk, neboť v červnu mu bude 79 let. Přesto si 31 % dotazovaných Francouzů přeje, aby se voleb zúčastnil. Stárnoucí rétor má vysvětlení po ruce: „Kdysi nás obviňovali z extremismu. Současní levičáci i pravičáci už ale používají tentýž jazyk jako my. Leč voliči velmi dobře vědí, proč dát přednost originálu před kopií.“

Quelle tristesse aneb Rebelie po roce

Před rokem rozhněvaní mladíci z předměstí zapálili na 10 tisíc aut. Jak si výročí připomněli, navíc v době školních prázdnin, kdy počet jimi spáchaných kriminálních činů vždy narůstá? Francouzi si oddychli, neboť počet zničených aut zůstal na standardních 50 kusech denně a rebelie loňského rozsahu se nekonaly. Přesto bylo možné zaznamenat tři zajímavé skutečnosti.

Tím nejdůležitějším je záměrný posun organizovaného násilí od materiálních objektů (auta, školy, obchody, radnice) k lidem. Nejkřiklavější příklad se udál v Marseille, kde skupinka zakuklených mladíků vhodila zápalné láhve do autobusu. Dvanáct cestujících utrpělo vážné popáleniny, jedna žena je stále v kritickém stavu s 65 % spálené kůže.

Následuje zpochybňování role policie. Už týdny před výročím velká část médií připomínala událost tak vehementně a zároveň neobjektivně (nic se nezměnilo, máte právo se bouřit), že k nepokojům svým způsobem vyzývala. Přinejmenším tak popřela práci desítek občanských hnutí a sdružení vzniklých po loňské rebelii – právě jejich zásluhou se násilnosti zmírnily. Větší nasazení policie, a tedy i logické riziko neúměrného zásahu (při obraně před mladými útočníky gumový policejní projektil vyrazil oko chodci v Bobigny) pak u mnohých intelektuálů a novinářů, bydlících v poklidných pařížských čtvrtích, vyvolává mentální kopřivku, která se vyznačuje blábolením o policejním státu.

Posledním zaznamenání hodným faktem je zneužití nervozity, strachu a fyzického ohrožení občanů v rámci kampaně prezidentských voleb. V praxi se projevovalo hltavou nedočkavostí opozičních i vládních politiků po dalším kole násilí, hořících autech a zdemolovaných objektech, jež by zpochybnily ministra vnitra a předního kandidáta na úřad hlavy státu Nicolase Sarkozyho. Široká škála sociálních problémů na francouzských předměstích se tak stala nástrojem politického boje. Quelle tristesse, jak smutné.

Jak volí Francouzi

O úřad hlavy státu se může ucházet každý občan Francie, jehož podpisem podpořilo na 500 zvolených zástupců lidu (senátoři, poslanci, starostové). Od roku 1981 probíhají dvě kola voleb o prvním a třetím dubnovém víkendu, nově zvolený prezident převezme úřad nejpozději 10. května. Poprvé v historii páté republiky se prezident volí už po pěti letech (sedmiletý mandát skončil v roce 2002). Právě kvůli této změně ústavy může do třetího období výjimečně kandidovat i odstupující prezident Jacques Chirac. Oficiálně se rozhodne v březnu.

(Respekt, www.Respekt.cz)