Prosinec 2006

O evropských kategoriích aneb Křivé zrcadlo postkomunismu

Luděk Frýbort

„Vzácnější jest jméno dobré než bohatství veliké, a přízeň lepší než stříbro a zlato.“ (Přísloví Šalomounova, 22:1)

Četl jsem, že děti, které vyrostly v divočině mezi vlky a teprve později se dostaly do lidské společnosti, se už nikdy nenaučily kloudně mluvit. Je to prý tím, že existuje jakési mozkové centrum – říká se mu okno - jímž dítě přijímá jazyk. V pěti letech se okno uzavírá, čímž končí příjem a začíná biflování. Což by vcelku odpovídalo zkušenosti nás exulantů: naše děti vstřebaly řeč nového domova během kratičké doby jako zázrakem, pokud do ní přišly tak dvou- až pětileté. Kdo přišel později, musel se pracně učit a nikdy svou znalost nepřivedl k naprosté dokonalosti; aspoň tvrdošíjný český přízvuk a sem tam chybná gramatická vazba zůstaly každému z nás. Jako by byl jakýsi jazykový strop, jejž jednomu příroda nastavila výš, druhému níž, ale nepřekročí jej nikdo, ať žije ve své druhé vlasti jak chce dlouho.

Ale nic, nemám v úmyslu psát jazykovědnou studii, ctěný čtenář nechť chápe předešlý odstavec jako podobenství. Zatrhl jsem si totiž v jedněch novinách takovou větičku (podotýkám, že se týkala stavu politiky v současném Polsku): „Postkomunistická demokracie není schopna udržet stav elementárního dodržování práva…“ Velmi přesně. Po sedmnácti letech si nemusíme nic namlouvat: stav, k němuž dospěly východoevropské země, lze nazvat postkomunistickou demokracií. Není to už syrová komunistická tyranie, ale skutečná demokracie také ještě dávno ne. Elementární dodržování práva – ale i jiné věci – ne že by k němu nebyla česká společnost ochotná. Ale nemůže. Nemůže a nemůže, ani kdyby si nohu za krk dala. Jako by i ona přišla do svobodného světa už po uzavření jakéhosi okna. Jako by měla svůj strop, až po nějž může rozvíjet svou schopnost myslet a jednat demokraticky, a přes něj se nedostane, nemůže se dostat. Takový Američan nebo Brit leze po podlaze s dudlíkem v puse a už je demokrat; nemusel demokracii přivykat, nasál ji s mateřským mlékem, je mu stejnou samozřejmostí jako vzduch k dýchání, nedokáže si představit svět bez ní. Ta samozřejmost může vést až ke komickým nedorozuměním: pamatuji se na jednoho velmi učeného Švéda, jemuž jsem za oněch časů vysvětloval, jak to chodí v husákovském socialismu. Poslouchal, moudře pokyvoval hlavou, až nakonec pravil: „To se vám ale divím, že si nezvolíte jinou vládu!“ Pomyslel jsem si tehdy, že učenec je vůl. Ale nebyl vůl, jen od narození dýchal atmosféru demokracie a představa života v nesvobodném ovzduší překračovala jeho vnímací schopnosti. Podobně je tomu dnes; celá Evropa se řehtá naivitě Američanů, když chtěli Iráku přinést dobrodiní demokracie, a on se jim na ni vybzdil. Ne, prosím, beru Ameriku v ochranu, lidé tam za oceánem asi opravdu nejsou schopni pochopit své bližní v Bagdádu, kteří demokracii nejenže nikdy nepoznali, ale ani v ní nevidí žádnou přednost, nepotřebují ji a nechtějí; a chtějí-li, obvykle nevědí, o čem mluví. Američan není vybaven mozkovým centrem k vnímání nesvobody. Iráčan k vnímání demokracie. Jsou to dva světy a nemohou se k sobě přiblížit, ani kdyby náhodou chtěly. To my Evropané si vzhledem k jistým dějinným zkušenostem dovedeme život v nesvobodě představit líp, ale stát oč není, spíš se modleme, aby nás Pámbíček dalších takových zkušeností uchrániti ráčil.

Ale abych se vrátil k citované větě: existuje zeměpisně vymezitelný svět postkomunismu. Jeho součástí je, chtějme nebo nechtějme, také republika Česká. Všichni jsme se drobet mýlili, i my v exilu, i lidé tam v Předšumaví, pokládajíce postkomunismus za přechodný stav, jejž bude jednou konec, jen co se vyzdravíme z některých dětských chorob. Nikoliv. Ještě žijí ve vlastech českých lidé, kteří se vbatolili do života v prostředí demokracie, ale už jim je nejméně sedmdesát. Všichni ostatní s prvním vdechnutím nasáli ochromující atmosféru tyranie. Demokracie jim není vrozená, jak si ledakdo v Čechách namlouvá, ale musí se jí pracně učit, je-li k tomu vůbec ochoty, jako že z nemalé části není. I pak se výsledek nedostaví hned, dnešní a ještě i příští generace bude i při nejlepší vůli demokracii často skloňovat chybně a s postkomunistickým přízvukem. Je ale naděje, že každým dalším pokolením schopnost demokratického chápání poroste, až se jednou začnou rodit děti, jimž budou postkomunistické móresy dědů stejně nepochopitelné jako Američanovi Irák. Ale jistota to není, jen naděje. Může se splnit za předpokladu uvědomělé snahy, velké pokory a skromnosti. Nebo také nesplnit a…

Nevidím totiž skromnosti mnoho. Ve dnech, kdy píši tyto řádky, se veškerá vlast česká otřásá spravedlivým hněvem: proč nám Evropská unie nechce přiznat stejná práva, jakých požívají její staří členové? Proč nám ti bídní Američané pořád odmítají bezvízový styk, ačkoliv si nějací Němci nebo Švýcaři mohou lítat do USA jako do holubníku? Jsme něco horšího? Pan ministr zahraničí si prý hodlá na americké úřady ostře došlápnout a český velvyslanec u EU pan Kohout pronesl ohledně toho prožluklého Schengenu velmi hněvivou řeč: jestli nám stará Evropa hezky brzo neotevře hraniční šraňky k volnému projíždění, budeme se zlobit! „V nových členských zemích hrozí, že veřejnost ztratí důvěru v Evropskou unii,“ dočítáme se. „Jsou Češi, Slováci, Poláci a další v Unii členy druhé kategorie? Jsou si v EU všichni členové rovni, ale někteří jsou rovnější? Chceme Unii bez hranic v roce 2007!“ volá Mladá fronta Dnes z 11. října.

Nu, třeba i chceme. Chtít je možno ledacos, ale někdy udělá žadatel lépe, zdrží-li se přespříliš trucovitého dupání nožkou. Možná opravdu hrozí, že veřejnost postkomunistických zemí ztratí důvěru v Evropskou unii, ale mohl by se stát i opak: že Evropská unie ztratí důvěru v nové členy. A ne-li její političtí činitelé, kteří takové pocity dovedou diplomaticky zakrýt, tedy prostí občané. Článeček v MfD se trefil do chmurné skutečnosti: členské kategorie v EU věru existují, třebaže ne v jejích stanovách, nýbrž v občanských postojích. Dovolil bych si poukázat na jednu demokratickou ctnost, jež se z  mi nezdá prýštit z výše citovaných výroků: je jí schopnost a ochota pohlédnout na problém z hlediska druhé strany. Veřejnost starých zemí EU pamatuje časy před rozšířením o ten houf nových členů, co se teď tak hlasitě domáhají svých práv, a nezdá se jí, že by se tím pro ni něco změnilo k lepšímu. Dárcovských zemí je stále stejně a počet almužníků se rozrůstá… na koho ještě budeme muset platit? A dokdy? V říši postkomunismu se peníze velkomyslně přijímají, no tak dobře, my tedy do nějakého toho vašeho projektu vstoupíme, když myslíte. Ale jinak nám neračte do našich věcí strkat nos. Tím ovšem pocit evropské sounáležitosti neroste, spíš jako by také narazil na jakýsi strop. Západoevropský človíček, s jehož kapsy všechny ty miliony jdou, by za ně snad čekal i kousek jakéhosi vděku; jsou pamětníci časů, kdy dejme tomu Němci či Britové byli vděční za prostředky z Marshallova plánu. Ale ani poděkování, zdá se, nepatří k obyčejům postkomunismu. Co se těch zlořečených schengenských šraňek týče, jejichž otevření se Češi i jiní tak vehementně dožadují, kloní se řečený človíček spíš k náhledu, že by se v některých případech měly zdvojit a okovat železem. Neví sice přesně, kdo je nějaký Paroubek, Gross, Doležel či jiné postavy, starající se lidem tam za horami o povyražení, ale určité signály k němu pronikají a nezní dobrou nadějí. Bezstarostné zadlužování – kdo to bude platit, až to ti Češi nebo Maďaři domydlí k bankrotu? Zase my? A korupce, kam oko dohlédne a hlavně kam nedohlédne. Mafie, jejichž chapadla sahají až někam do Střední Asie. Organizovaný zločin, prorostlý do všech úrovní veřejné správy. Ostatně i neorganizovaný zločin; už velmi mnohý občan starounijní země se vrátil z Čech či z Polska bez peněženky nebo bez auta, a nelze počítat s tím, že by horoval pro otevření schengenské šraňky. Západní politické kruhy se o takových věcech vyjadřují zdrženlivě, ale obecný lid není v diplomatické řeči cvičený a jeho soudy jsou nelichotivé. Ovšemže existují členové EU druhé kategorie, a snad brzy i třetí a čtvrté, bude-li rozšiřování, nedopusť Bůh, pokračovat až někam za Bospor. Postkomunistické země nezařazuje do nižších kategorií čísi neužilost, nýbrž jejich vlastní nedobrá pověst. Páku k vzestupu do první kategorie nemají v ruce bruselské komise, ale ony samy. Popudlivé bouchání do stolu k tomu nenapomáhá.

Dost podobně je tomu i s těmi americkými vízy, co je kolem nich tolik řečí. Američané si odjakživa hlídali, koho si pustí přes práh; vlastnit občanský průkaz není obyčejem jejich země, a kdo jednou projde letištní kontrolou, snadno se ztratí pozornosti úřadů a může páchat neplechy. Podle údajů State Departementu se už takhle po Spojených státech potlouká na čtvrt milionu českých ilegálů, jejichž nezanedbatelná část se živí tak, jak je z domova zvyklá: podvody a krádežemi. Jak věrohodně v té souvislosti zní rozkohoutěné volání po zrušení vízové povinnosti? Co pěkného asi zašeptají američtí zástupci do ouška panu Vondrovi (nebo někomu jinému), až se s tím požadavkem přihrne do Washingtonu? Tušil bych co: „My, drahý pane, určujeme té či oné zemi vízovou povinnost nebo ji rušíme ne podle toho, jak rázně se na nás zadupe, ale podle zkušenosti, jakou jsme udělali s jejími občany. Vy Češi tady zatím zvlášť dobrou pověst nemáte. Postarejte se o její zlepšení a my nebudeme trvat na vízech.“

Tak to je, milí našinci, vždycky bylo a nikdy nebude jinak: vzácnější jest jméno dobré než stříbro a zlato. Podle něj budeme ve světě souzeni a ono rozhodne o tom, jaký k nám kdo zaujme postoj, zda první, druhé nebo páté kategorie. Připojení České republiky k Evropské unii byl akt důvěry a naděje. Dosud k jejímu naplnění něco chybí, a lidé starých členských zemí dobře vědí co. Zatím se to projevuje v rozpačitých okolcích, odkladech, zdrženích, formálních výtkách. Může ale být i hůř. Nedobrá pověst v očích západní veřejnosti může vést k trvalému rozštěpení Evropské unie, po němž by se ukázalo, kdo koho potřebuje víc. Je nejvyšší čas přehodit výhybku. Jak na to… je jakési Slovinsko, země první evropské kategorie, které ani nemá potíž se schengenskými šraňkami, ani s americkými vízy. Bylo by záhodno se podívat, jak to ti Slovinci dělají a zkusit to po nich. Kdyby to měl být příliš náročný požadavek, kdyby bylo opuštění postkomunistických móresů příliš nesnadné nebo se ledakomu nehodilo… pak zbývá jen připomenout lidovou moudrost: máš-li křivou hubu, nezlob se na zrcadlo.