Prosinec 2006

O rychlokvašeném antikomunismu

Luděk Frýbort

Nerozčiluji se nad komunisty. Jsou průhlední, vím, co se od nich dá čekat, ničím mě nemohou překvapit a už ani pobavit. Bývala kdysi s jejich zmatkářskou hloupostí legrace, ale teď už jsou jen nudní. Což pochopitelně nemění nic na tom, že nepřestávají být nebezpeční; necháme-li jim z ledabylosti nebo z přílišné shovívavosti skulinku, nacpou se do ní a začnou se znovu rozpínat.

Komunismus je pravděpodobně nevykořenitelný, neboť je vždy dostatek prostoduchých lidí, hledajících radikální, jako facka jednoduchá řešení. Mohou to být i lidé vzdělaní, ba inteligentní; to se bohužel s prostoduchostí nevylučuje. Ne, vůči komunismu není jiného stanoviska, než jej bez všech „ale“ a „kdyby“ odmítnout. „Hie Guelf, hie Ghibelin“, jak říkali renesanční lancknechti, zde stojím já, zde oni, a není styčného bodu mezi námi. A jsem-li kvůli tomu antikomunista, pokládám si to za čest. Vždy jsem byl. Prodělával jsem všelijaké životní peripetie, ale nikdy mě nenapadlo si naskočit na šejtrok komunistické káry, ani z pravé, ani z levé strany.

Ale proč to říkám: naštvala mě totiž nedávno paní Petruška Šustrová svým článkem Šedesátiny v Lidových novinách z šestého října, jakkoli se v politické diskusi jen tak něčím nenechám přivést z míry. Píše v něm velmi dojímavě o tom, kterak byla pozvána na oslavu šedesátých narozenin jistého pana Dejmala, s kterýmžto znamenitým mužem dle vlastního doznání kdysi zakládala Hnutí revoluční mládeže… no, dejme tomu. Jsem ovšem zpraven o povaze onoho Hnutí; byl to spolek hledačů Čistého Komunismu, tak radikálně superleninistický, až toho samotným našim soudruhům bylo moc a honili jeho členy po výsleších skrze levicové úchylkářství. Revoluční mládež prý tehdy hodlala páchat dobro, povím vám, je to trochu děsivé. Snad i ďábel si myslí, že páše jakési dobro; to pak je peklo horší, než si myslíme. Ale nic, to bych ještě spolkl. Někdo je kokainista, někdo ochlasta, někdo zas revoluční mládežník, má to holt pámbu všelijakou čeládku. Ostatně plamen revoluce v mladých hrudích časem povadl, takže bych se jim ani moc neposmíval.

Ale být na jejich místech, nehonosil bych s tím dnes v novinách, nýbrž bych se spíš styděl. A když už to nemohou vydržet, aby si dojatě nezavzpomínali - „pošetilost zeleného a neznalého mládí“ prý, zůstal bych s tou duševní úchylkou mezi svými. Nevytahoval bych se s ní a neoškleboval se nad těmi, kteří revolučnímu mládežnictví nepropadli, nýbrž si zachovali rozum a zdravý úsudek. Nevyvyšoval bych se nad ně a nenazýval je „rychlokvašenými antikomunisty“. V tomto bodě paní Šustrová překročila mez, na níž končí lítostivý úsměv, tím teprve mě řádně dožrala; a kdybych byl netýkavý jako mohamedán, mohl bych mluvit o urážce.

Byli totiž týmž časem i lidé levičáckým revolucionářstvím nenačichlí, soudní a prozíraví, kteří k svému antikomunismu nepotřebovali kvasit, protože byl jejich přirozeným, z tragické zkušenosti vyplynuvším postojem. Věděli o komunismu své už tehdy, když rozjuchaní svazáčci a fučíkovci ještě pěli nadšené častušky a důvěryplně spěli k zářným zítřkům. Poznal jsem jich dost, všech těch kádrovým sítem propadlých, ze zaměstnání povyházených a z kriminálů propuštěných, co jsem s nimi na šachtě lopatou házel a blátem kolem vrtů běhal. Chtěl bych věřit, že paní Šustrová neměla na mysli je, když psala o rychlokvašených antikomunistech, ale pak bych rád věděl, o kom tedy psala.

Protože není a nikdy nebylo žádných rychlokvašených antikomunistů. Ovšemže zplodila dost všelijakých rychlokvašek země česká; kdybych chtěl být jízlivý, mohl bych se rozsáhle rozepsat například o rychlokvašených demokratech. Ale rychlokvasit k antikomunismu, k tomu chybí důvod. Obvykle se rychlokvasí z vypočítavosti; činí tak mravně ohebný člověk, aby z toho pro sebe vydobyl prospěch. Z antikomunistického postoje ale nikdy nikomu prospěch nevyplynul a nevyplývá ani dnes, spíš může být výhodné vplout mezi ty, jejichž komunistické droždí v pravý čas vykypělo kvašením například tržním.

Jelikož o stavu charakterů za čtyřicetiletého temna panují všelijaké pověry a záměrná zkreslení, pokládám za potřebné připomenout tehdejší ideové rozvrstvení české společnosti, i jak se vyvinulo ve vztahu k dnešku. Znával jsem kupříkladu pravé, věřící dělnické komunisty, neboť i takoví se mnou lopatovali, zejména na uhelné šachtě. Nic z toho neměli, jen dřinu a různé partajnické úkoly, co jim je naložili na hřbet ti chytřejší. Nebyli zlí, jen dosti hloupí; jejich příklon ke komunismu byl pudový, z žádné úvahy nevyplynuvší, a týž primitivní pud je od něj zase odvrátil. Pokoj s nimi.

Z jiného hrníčku byli komunisté intelektuální. Ti se ovšem na čestných dělnických pracovištích vyskytovali zřídkakdy, třebaže jim huby dělnickou třídou přetékaly, leda když to se svým revolučním zápalem přehnali a byli tam vyhozeni. Tady bych už pokoj s nimi neříkal, naopak; jest velmi záhodno jim jejich bolševické zanícení připomínat a o hubičku omazávat. Někteří, všelijací Exnerové a Ransdorfové, přešli v rudém rouše do nového času, jiní dřív či později absolvovali demokratické rychlokvašení, ale vinu svého někdejšího pobláznění tím nesmyli; je dobře zpozornět vždy, když odněkud zazní řeči o pošetilostech zeleného mládí. Příliš těžkým osudem zatížili levicoví pomatenci tuto zemi, příliš lehkomyslně ji dostrkali do hmotného i morálního úpadku, než aby se tak snadno zbavili zodpovědnosti. Litujte hříchů, vzpupní! Žíněným rouchem kajícníka se odějte, ne rouchem kazatelským! A nikdy, nikdy už nezaujímejte pózu rádců a vševědů, jelikož jste se v té úloze neosvědčili!

Byli komunisté konjunkturální; ne že by té snůšce nesmyslů jen i na vteřinu uvěřili, ale že nebylo jiné možnosti, jak by uplatnili své schopnosti a nadání. Když ta potřeba pominula, některým brožurkový socialismus vysublimoval do unavené apolitičnosti, jiní… ne, nepřekvasili v demokrata, protože ten v nich spočíval vždy, lépe či hůř zakrytý užitečnou přetvářkou. Rozhřešení jim budiž uděleno podle toho, jak dokonale si vyhnali bolševika z duše. Pracují-li skromně a k veřejnému užitku, přispívají-li něčím podstatným k materiální i morální obnově, nijak svou partajnickou minulost neokrašlují a nevytloukají ze starých kamarádšoftů zrníčka prospěchu, nevychloubají se a nepoučují, můžeme říci – odčiněno jest.

A byli ovšem i antikomunisté, sůl této země. Nebylo jich nikterak málo; ač dnes zapomínaní a mnohými popíraní, mohli činit něco k polovině v národě českém. Překvašenci dobře vědí, proč jejich existenci zamlčují, říkajíce ach, bláznili jsme přece tenkrát po komunisticku všichni. Je to, jakkoli nerad používám toho slova, lež. Byli, pravdaže zde byli a dosud jsou ti, kteří si od poválečných začátků až k dnešním koncům vždy mysleli a říkali totéž, jakkoli se paní Šustrové existence tak podivných tvorů zdá neuvěřitelná. Jejich názor se neobracel jako pláštík ve větru, nýbrž se každým dnem zkušeností s komunistickou praxí vyvíjel a upevňoval. Oni to byli, nejspolehlivější, ale nevyužitá a v pachtění po rudých zítřcích promarněná záloha pozitivní budoucnosti, Byli zdeptáni a umlčeni, někteří utlučeni vyhazovy a kriminály, jiní vypuzeni do exilu, mnozí zahořkli a dohasli v skromném ústraní. Kdo z nich se dočkal listopadového přelomu, už se nedostal k slovu, už se na rozhodující místa nahrnul onen nový socialistický člověk, jak ho komunistický režim tak dlouho vychovával, až ho se zdarem vychoval. Bestie křivá, bezectná, cynická, chamtivá, ne sůl, ale špína země. Proto je česká politika tohoto času taková, jaká je, proto je taková celá společenská morálka.

Jestli zmíněný přelom – byl-li vůbec jaký – mohl dopadnout lépe a s ním celý následující sedmnáctiletý vývoj, toť otázka. Snad mohl, kdyby proti skomírajícímu režimu vyvstala skutečná opozice. Taková, která by dokázala přehodit kormidlo rázněji než k pokryteckému, podvodnému postkomunismu. To se, bohužel, nestalo. Nechci příliš přísně soudit někdejší chartisty, disidenty a vůbec ony kruhy, k nimž náležela i paní Šustrová. Jakkoli byl jejich protest skromňoučký a nepříliš účinný, i k němu bylo zapotřebí značné odvahy. Jenže ta nemohla stačit. Chartističtí představitelé na sebe vzali úkol, k jehož splnění jim chyběla síla, rozhodnost a opravdovost. Měli a mohli se ve svých kroužcích připravit na změnu, která se už ohlašovala; nejpozději od Gorbačovova nástupu bylo zjevné, že se cosi hroutí. Ale oni… „Charta 77 není základnou k opoziční politické činnosti… nechce vytyčovat vlastní program politických či hospodářských změn…“ To, tuším, mluví za všechno. Měli jsme opozici, která opozicí být nechtěla, jejím programem bylo nemít program, její přípravou na nadcházející změnu bylo nepřipravit se. Těžko vědět proč. Strach z postihu mohl hrát svou roli, ale vždyť havlovští disidenti i tak riskovali sekýrování, není pravděpodobné, že by v té fázi rozkladu bylo o mnoho tvrdší, kdyby nějaký opoziční program opravdu vytýčili. Asiže spíš nechtěli. Nebylo jim po chuti vyslovit se otevřeně proti socialismu, chtěli jej jen maloučko přiopravit. Namalovat na jeho krvavě rozšklebenou masku lidskou tvář, jak uvádí v zjihlé vzpomínce paní Šustrová. Poníženou petici velkomožnému panstvu podat, o milostivé pouvolnění chomoutu poprosit. Demokracie, občanská svoboda, pluralita… „svět, který se už nikdy nevrátí“, lámal nad tou představou hůl sám vůdce disidentského hnutí a budoucí prezident Václav Havel. Ach jo. Co jiného se pak dalo čekat než zmatenost, nepřipravenost, bláhovost, naivita smísená s domýšlivostí. Co jiného bychom také chtěli od napůl zmoudřelých komunistů, od zpražených fučíkovců, od zestárlé revoluční mládeže.

Nedělá mi žádnou radost psát tyto řádky. Neudělal bych to, kdyby mě paní Šustrová nevyprovokovala svou přehlíživostí, v níž staví špatně vyléčené staromarxisty nad onu umlčenou masu lidí, kteří se z ničeho léčit nemuseli. A uráží je nafrněnou zmínkou o rychlokvašených antikomunistech, je, kteří si od komunistického režimu museli vytrpět stonásobně víc než celý slavný disent. Snad by se měla zamyslet a omluvit se jim. Nebo, nemínila-li tou rychlokvašeností oběti bolševických kriminálů a kádrové zatracence, vysvětlit aspoň, koho tedy mínila.

Očekával bych nyní otázku, co jsem v těch létech sedmdesátých k čertu dělal já sám, když se tak kriticky navážím do disidentské nedopečenosti. Uvádím tudíž, že jsem měl tisíc chutí připojit svůj podpis k Chartě 77; u lopaty jsem pobyl dost dlouho a návrat k ní mě nelekal. Seznámiv se však s obsahem slavného dokumentu jsem si to rozmyslel a raději jsem emigroval. Jak tak sleduji politický vývoj v mé staré vlasti, ještě jsem toho nezalitoval.