Prosinec 2006

Omyl paní Milady aneb Poučné kázání o kulanci

Luděk Frýbort

Abych tak pravdu děl, nepotrpím si příliš na německou železnici. Dávno pryč jsou doby, kdy si člověk podle ní mohl řídit hodinky; připojením někdejší NDR a jejího zchátralého drážního systému jí nastal čas dlouhých zpoždění, výluk i jiných takových radostí, a dosud neskončil. Nadto se z ježdění vláčkem stala pořádně drahá zábava. Německé dráze nestačí, co vybere od cestujících na jízdném, nestačí jí ani každoroční mnohamiliardové injekce z daňového sáčku, i zdražuje, zdražuje a zdražuje. Ještě předloni jsem párkrát jel vlakem do Prahy, ale od té doby, co jsem sehnal dobře zajištěnou garáž a nemusím se bát ukradení auta, i to víceméně skončilo, neboť netoužím utrácet majlant za ujeté spoje a jiné zmatky. Což dávám k uvážení všem, kdož v mé staré vlasti doporučují radikální přesun dopravy ze silnice na koleje. Přesunujte si, holečkové, ale teprve až najdete dostatečně vydatné zlaté doly.

Nicméně jsem nedávno měl příležitost si svůj dojem z podniku zvaného Bundesbahn výrazně opravit k lepšímu. Bylo to tak: máme ve Švédsku, v krásné krajině Skaraborg mezi jezery Vänern a Vättern, dobré a dávné přátele. Paní Milada si vydělává na chleba u jisté firmy ve městě Jönköping, zabývající se přípravou výstav v různých koncích Evropy, a byla v tom pověření před pár týdny vyslána i k nám do Hannoveru. Ale jen na skok prý, omlouvala se, odpoledne musí hned zase mazat zpátky, ani že jí nezbude čas nás navštívit. Jenže navštívila, a to za okolností, které stojí za zmínku.

Ukončivši své poslání na výstavišti, odebrala se paní Milada na nádraží, aby nastoupila do vláčku k letišti. Jak tak jela, trojí jí začínalo být divné: krajina uháněla kolem rychlostí blízkou dvěma stům kilometrů za hodinu, což nebývá vlastností příměstských vláčků. Zadruhé už jízda trvala jaksi dlouho; to mají v Hannoveru tak daleko letiště? A zatřetí se dostavil pan průvodčí, chtěl vidět místenku, a po chvíli vysvětlování ozřejmil paní Miladě, že se poněkud zmýlila: toto že není vláček na letiště, nýbrž mezinárodní rychlík luxusní extratřídy do Amsterdamu. Tak.

I viděla se paní Milada v pěkné polízanici. Tu se však ukázalo, že ani státní instituce zvaná Bundesbahn nemusí být byrokraticky bezcitná, nýbrž projevit neuvěřitelnou míru kulance. Pan průvodčí vyslal signál vlakvedoucímu a ten dal zastavit mezinárodní rychlík v první vhodné stanici, třebaže podle jízdního řádu k tomu mělo dojít až o sto kilometrů dál, v Osnabrücku. Dále požádal vedení stanice Minden, aby zdrželo zpáteční vlak do Hannoveru, a zatelefonoval na letiště, že jim tam na poslední chvíli přiběhne jistá uřícená dáma.

Paní Milada pěkně poděkovala, přestoupila, a kdyby letištní vláček zase neměl delší zpoždění, ještě málem stihla let do Göteborgu. Ale nestihla, takže přece jen došlo k té návštěvě. Chci zdůraznit, že to všechno se obešlo bez obstrukcí a tahanic, ba dokonce bezplatně, jak omylem najeté kilometry, tak telefonáty a zpáteční jízda, jen z čisté kavalírské kulance.

Představuji si, co by asi tak nastalo, kdybych v Praze dejme tomu místo do sázavského pacifiku usedl do mezinárodního rychlíku směr Paříž. Jestli by pan vlakvedoucí také dal jen kvůli mně zastavit v Rokycanech. Jestli by tam na mne čekal zpáteční spoj, abych se dostal ještě včas na letiště. Jestli by vše proběhlo ve zdvořilé ohleduplnosti a bezplatně, nebo bych se spíš dočkal povznesených výtek, jízlivostí, pošklebků, naschválů, doplatků a příplatků.

Jestli ano, je ještě co dohánět ve vlastech českých. Nestačí se totiž blížit Západu v cenách, nýbrž a především v onom porozumění pro zákazníkovu situaci, jež se nazývá zapomenutým slovem kulance a jíž je schopna i instituce tak byrokratická, jako jsou německé dráhy.