Prosinec 2006

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 17)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

N i k a r a g u a

11. Studie o lidském typu, zvaném Světlonoš

Je zrovna neděle, což znamená, že nikaragujské úřednictvo v hraničních boudičkách vybírá nejen vstupné do řečené země, nýbrž navrch ještě sváteční příplatek. To všechno ovšemže v amerických dolarech, na domácí měnu jménem cordóba není nikdo zvědavý, jak již tomu bývá v končinách, kde vládne nebo donedávna vládl socialismus. Předvídavě nosím po kapsách hrstku dolarových bankovek v nižších hodnotách, takže je po problému; co se stane s cestovatelem dostavivším se bez této opovržené, leč chtivě vyžadované měny, netuším. Vidím a slyším všelijakého povyku a rukama rozkládání, svědčícího o tom, že se tací nedovtipové vyskytují: dočetli se, že se v Nikaragui platí cordóbami, a myslí si, že se to vztahuje i na úřední úkony. Haha. Teď ještě vyměnit u veksláka zbylé honduraské lempiry i nějakou tu padesátku dolarů, protože se nezdá, že by v tento den byla otevřená banka. Kdoví, jestli se takové zařízení tady poblíž vůbec vyskytuje.

Obvyklý školní autobusový vysloužilec stojí opodál a čeká na zákazníky, jimiž jsou jednak ranci a balíky obtížení domorodci, vracející se z nákupů v bájně požehnaném Hondurasu, jednak vandrovníci ze všech koutů Západu. Lidských obydlí ani jiných známek života zatím nevidět, nevím, jak to tady chodilo za socialismu, ale hádal bych, že zde sovětští poraděnkové také asi kázali zřídit nějaké zakázané hraniční pásmo. Horská krajina je krásná a nápadně čistá; obvyklá odpadková tratoliště chybí tam, kde lidé žijí tak nuzně, že jim nezbývá na zboží v pestrých obalech. Teprve dál od hranic se objevují chudobná obydlí a rovněž silniční provoz poněkud zhoustne, i když ne moc. Leccos jímavě povědomého potěší oko českého poutníka: zde se hrkavě natřásajíc posunuje vpřed rezavá volha, onde zas otlučený moskvič či dokonce embéčko, do mírného kopečka se s vypětím všech sil na jedničku řítí nákladní zily a kazy, vedle v příkopě dokonává v posledních záškubech svůj pohnutý život stařičký, vojenskou zelení přetřený tudor. Ó svědkové mého mládí, buďte pozdraveni! Zdravstvujtě, molodci!

Na přeplněnost středoamerických autobusů jsem si už zvykl, ale tady se ten obyčej ještě stupňuje: spoj do městečka Ocotepe se už během prvních deseti kilometrů nejen naplní do posledního krychlového milimetru, ale celé hrozny lidstva se drápou i na střechu, štěstí že jsem nastoupil už na konečné. Jinak přemýšlím, co teď budu dělat: původně jsem zamýšlel Nikaraguu nějak přeletět nebo obeplout, byv důrazně varován před houfy kapsářů, lupičů a jiných odborníků toho druhu. Každý prý má v Nikaragui počítat aspoň s jedním pokusem o oloupení, varuje mě má příručka, no děkuji pěkně.

Ale zase už mám svou zkušenost, a ta mi říká, že při troše rozumu nebývá nebezpečí tak strašné; a nemusí být bez zajímavosti si aspoň zběžně prohlédnout zemi, která ještě nedávno plnila ohněm nadšení ňadra pokrokově smýšlejících jinochů a panen.

Neboť vskutku: pamatuji se dobře na léta osmdesátá a dosvědčuji, že v celé síti komunistických, polokomunistických i jen tak prosovětsky narudlých zemí, již východní roztahovačnost dokázala a západní naivita dovolila po světě rozprostřít, žádná na západních univerzitách a v jiných hnízdech radikální revolučnosti nedosahovala toho stupně obliby jako Nikaragua. Sovětský svaz plnil posly spravedlivých zítřků rozpaky, jelikož se jim Leninovi pozdní dědicové se svými klobouky a papalášskými podbradky nezdáli představovat ten pravý socialismus. Rudou Čínu sice velebili a radostně si navlékali tehdy oblíbenou levicovou uniformu, zvanou Mao-look, ale jinak se v ní nedokázali zvlášť vyznat. V Kambodži se i na jejich omluvný vkus příliš mordovalo, sbírka východoevropských poskoků jim byla ve své bezvládné poslušnosti příliš konvenční a vousatý Fidel okoukaný. V Nikaragui však byl úspěch revolučního socialismu poměrně čerstvý, a oni doufali, že tady se tedy konečně uskuteční jejich vysněný spravedlivý světa řád, tady že bude lidstvo sobě rovno a radostně kráčet vpřed k čemusi. Erupce roku devětaosmdesátého jejich nadějí zatřásla, ale nerozbořila ji zcela; vyskytuje se zde postkomunismus zcela specifického druhu a není na škodu jej poznat.

Zatím je na všech stranách vidět bída ještě o něco zoufalejší než jinde, Nikaragua je v tomto ohledu na celém americkém kontinentu hned na druhém místě za Haiti, ale to nemůže pravého vyznavače svést z cesty víry. Za bídu nemůže marxistický režim, byl jsem z mnoha stran ujištěn, nýbrž Amerika a její přisluhovači. Chtěl jsem dodat ještě něco o mandelince bramborové, ale nechal jsem si to pro sebe, každý hned neporozumí takovým legracím, a také nevím, jak se anglicky řekne mandelinka bramborová. To jen když narazím na cestovatele z bývalé NDR. Nebo z Izraele.

Je pozoruhodný jev, s nímž jsem se setkal už po sovětské invazi do Československa: jediný, kdo nám tehdy byl na Západě schopen rozumět a nepodléhal v té věci všelijakým naivitám, byli izraelští Židé. Snad že mají své vlastní patálie, které jim brání oddávat se žvanivé povrchnosti.

Mezitím se setmělo, autobus se kodrcá anonymními vesnicemi, až je tu konečná. Estelí, město proslulé svou pokrokovostí. Už jsem na ni zvědavý. V Nikaragui totiž vládne již z koloniálních časů zděděná dvojakost: jsou zde města prohlášeně liberální a pokroková, seskupující se kolem Leónu, kdežto hnízdem konzervativního zpátečnictví jest Granada. V historických volbách roku 1990, jimiž skončila vláda prosovětských sandinistů, si udržela marxistická levice převahu jen v řečeném Leónu a v Estelí. Snad si ji podržela dodnes, o čemž by se zdály svědčit velkoplošné malůvky porůznu na zdech: samé zdvižené pěsti, samopaly, rudé prapory, ocelově vpřed hledící proletáři a takové jevy. Jinak toho není k vidění tolik, abych musel v Estelí trávit druhou noc, i usedám do spoje mířícího do hlavního města Managua. Ani v něm se nemíním příliš zdržet, co bylo v Managui k vidění, vzalo za své velkým zemětřesením v roce 1972 a jako jediná pozoruhodnost jí zůstala už jen mimořádně rozkošatělá kriminalita, údajně předstihující výkony všech ostatních středoamerických metropolí. Jelikož město Granada na březích jezera Nicaragua má být nejen zpátečnické, nýbrž nadto i velmi pěkné a starobylé, přesouvám se obratem tam.

Cestou vidím u boční silničky veliké cedule, upozorňující na sídlo jakéhosi kolektivistického zemědělského družstva ... aha, tady to je, JZD. Jako jinde, i v Nikaragui se po rozpadu socialistického systému zčásti chopili půdy staří majitelé, zčásti zůstala v péči kolchozů. Z křižovatky vyráží dodávečka, plná tváří mladých a výrazně evropských; ještě jednou se ohlédnu a už to vím. Brigáda uvědomělé mládeže, spějící na pomoc budování socialismu. Byloť velkou módou mezi pokrokovější mládeží Západu v letech osmdesátých jezdit do Nikaraguy sklízet kávu a jiné plodiny, čímž, jak každý ví, byla zasazena rána imperialistickým štváčům z Wall Streetu. Hotový div, co těch ran imperialisté, chudáci, museli přestát. Nyní již utichly rozbouřené vlny, mládež studující se opět z největší části věnuje vědám a už jen tu a tam někdo, jako například ti na korbě náklaďáčku, patří k těm, kdož konec socialismu nevzali na vědomí, nýbrž stále ještě doufají, že jej pilným obíráním keříčků jézedácké kávy vzkřísí. Potkává se takových v Nikaragui na každém rohu celé houfy.

Granada je opravdu hezká: má stinné náměstí typu mexického zócala, ulice koloniálních domů i nějaký ten drobet zchátralý palác a na náměstí velkou bělostnou katedrálu. Jen její vnitřek poutníka zklame: není v něm, jako obvykle v těchto končinách, nic. Ona je celá granadská sláva poměrně mladšího data: v ustavičném potýkání pokrokového Leónu a zpátečnické Granady si Leónští roku 1855 pozvali na pomoc amerického dobrodruha Williama Walkera s jeho soukromou armádou, a ta s Granadou zatočila. »Zde stávala Granada«, hlásala prý cedule, již Walkerovi hrdlořezi vztyčili na památku svého úspěchu. V klidnějších časech, v nichž Nikaragua pomalu bohatla vývozem kávy, se pak všechno obnovilo, ale to se ví, obnovená starobylost nikdy už není jako ta původní. Pěkná poloha a celkový dojem je na Granadě nejhezčí; kdo se příliš ponoří do podrobností, může být poněkud zklamán.

Vyhledal jsem si nocleh v hotýlku pro batůžkáře, jejž jsem cestou slyšel z mnoha stran velebit. Nebyl lepší ani horší než jiné. Jenom ... na tabuli, na níž v podobných zařízeních obvykle cestovatelé vyvěšují cedulky se vzkazy a doporučeními, se místo toho skvějí velké litery jednoznačných hesel. Viva el marxismo! Viva la revolución sandinista! I obecenstvo je takové ... nevím. Obvykle se s mladými cestovateli dobře shodnu, leccos zajímavého si navzájem povíme, vyměníme zkušenosti. Tihle ... posedávají spolu, něco si špitají a o zbytek lidstva nejeví zájem. Na nose mají napsáno, že jsou něco jinšího. Kdekdo že je pro ně měšťák, ne-li přímo maloměšťák, s nímž oni se nebaví. Je vůbec hoden pozornosti úkaz, jak nejvíc namyšlenosti a elitářských sklonů lze nalézt právě mezi těmi, kteří si jinak tak rádi plní ústa lidem, dělnictvem, pracující třídou a takovými věcmi. Cosi se mi začíná objasňovat, jakási souvislost, jen o ní musím ještě trochu popřemýšlet, abych se dobral jejího kořene. Stane se to brzy.

Nutno říci, že proti očekávání není v Nikaragui mnoho výrazných turistických cílů; není-li zrovna úmyslem cestovatele hrabat prstíčkem po zaniklém revolučním socialismu, bývá s ní hotov tak do týdne. S jednou výjimkou, jíž je jezero Nicaragua a ostrovy v něm. Ani Granada ovšem nesmí ve výběru chybět, ale i na ni mi stačil den, přičemž jsem si stihl i dát ostříhat svou dvouměsíční zarostlost. Holička během té akce diskrétně vyzvídala, nepotřeboval-li bych krom toho stříhání i jiné dámské služby ... no, zrovna ne, ale jinak chápu, chápu, dobrá paní, svrab a bída zůstaly po socialismu, třeba se přiživit, děj se co děj. Druhého jitra už odplouvám rozvrzaným parníčkem k ostrovu Omotepe, má prý být moc krásný, tak uvidím.

Jsou i jiná velká a malebná jezera v Nikaragui, Managua a Masaya například, ale lépe prý je tam nechodit, protože by si poutník mohl zoufat nad stavem člověčenstva. Sandinistický režim, jak už je obyčejem socialismu, vedl svou zemi hlava nehlava k světlým zítřkům a nepokládal při tom za důležité se ohlížet na ekologické následky radostného budování. To bylo u nás zrovna tak. Méně už chápu, čím to, že zrovna těm, kteří mají plné hlavy revolučního socialismu, se do nich ještě vejde i bojovný ekologismus, a ty dvě značně protichůdné nauky se v nich nepoperou. V jezerech se pilným vypouštěním různých odpadů přemnožily řasy, jakým se u nás říká žabinec, což bránilo plnit plán rybolovu; a sandinisté tedy přizvali k pomoci osvědčenou sovětskou vědu. Samyje lučšije učonnyje dumali, až vydumali jakousi bakterii, která měla s řasami zatočit. Jenže šlo něco šejdrem; bakterie se místo toho s řasami spářila v podivném chemickém procesu, jímž se z jezer stala načervenalá, bublající a páchnoucí břečka, i otrlému světoběžníkovi obracející žaludek naruby. Naštěstí jezero Nicaragua, největší ze všech, zůstalo řas i sovětské vědy ušetřeno, takže je v dosahu města Granady jen tak obyčejně zasviněné, jak se dá čekat při neexistenci jakéhokoli náznaku čištění. Vypluje-li se dál na volnou vodu, je už docela pěkné, i koupat se v něm dá, i když čiré či průzračné není nikde.

Je to dokonce svým způsobem zázrak světa: jezero vzniklo oddělením od moře v geologicky nedávné době a postupně ztratilo slanost. Na to si stačily zvyknout různé druhy mořských živočichů, takže se v něm dnes vyskytují sladkovodní delfíni a dokonce i sladkovodní žraloci. Ale jsou prý velmi plaší, bylo mi řečeno, mohu se klidně koupat, nesežerou mě. Vyskytují se až támhle - ukázal informátor rozmáchlým pohybem kamsi, kde se za jezerním horizontem dal tušit protější břeh. No, jen jestli, pomyslel jsem si. Třeba jsou žraloci tak plaší, že nejsou vůbec žádní. Nic bych za to nedal, přežít světlé zítřky může být i pro žraloky perná práce.

Ostrov Omotepe je ale opravdu překrásný a k tomu má i jeden světový primát: je to prý největší ostrov světa v sladkých vodách, podívejme se. Tvarem připomíná vosu přeštípnutou v pase a zdobí jej nádherný, pravidelný kužel sopky Concepción na větším z poloostrovů a nepravidelnější sopka Madera na menším. Městečko Altagracia je příjemné a batůžkářský hotýlek za ty peníze čistý, i jídlo nesestává pouze z obvyklého gallo pinto, opravdu, začínám si spravovat dojem z Nikaraguy. Večer si ke mně přisedne hotelový zřízenec a nestačím se divit, jak se ten človíček vyzná: mluví anglicky i trochu japonsky, i na ruské slovíčko se rozpomene, také v Evropě byl, jenomže je s ním trochu jednotvárná řeč, protože by pořád mluvil o zbraních a všelijakém střílení. Potěšen zaznamenává, že jsem Čech, a hned si vzpomíná - á, Československo, odtamtud jsme měli pistole, moc dobré, Beseta se jmenovaly. Přemýšlím, čeho ten název může být zkomolenina, inu BZ, Brněnská zbrojovka. Už je mi věc jasná: sedí tu se mnou u stolu bývalý estébáček, podle všeho příslušník nějakých jednotek extra zvláštního nasazení, který pádem sandinismu přišel o chleba a uchytil se v téhle hospodě jako poskok pro všechno. Což, jinde se z takových stali tržní manažeři a vládní poradci, není-liž pravda, to z toho, koukám, ještě Nikaragua vyklouzla lacino. Jinak je to takhle hovorný a přátelský chlapík, a neodolám, abych si nevzpomněl na jemu podobné z dob mé dělnicko-hornické kariéry. Bývalo jich u té lopaty dost, různých tajných, esenbáků a estébáků, vyhozených pro ožralství, pro zlodějnu, nebo ještě spíš následkem podlehnutí v různých estébáckých spiknutích a pomstách; a všichni to byli takhle žoviální, kamarádští hoši, nepoznal bys na nich to temné a kruté, co jim lpělo v svědomí. Obdivovatel brněnské zbroje se ještě rozpomíná, ano, zrovna tady naproti bydlí nějaký Eduardo, ten prý dokonce studoval v Praze a snad umí i česky. Hned se také zvedá, že ho přivede. Ale nic, seňor Eduardo nebyl doma. Škoda na jednu stranu; ušla mi příležitost vyzkoumat, jak vypadá středoamerická odrůda postkomunisty. Na druhou stranu se mi zas ulevilo, věru že nemusím sedět za stolem s kdekterým zkrachovalým fízlem z ruzyňské akademie estébáckých věd.

Příští den už jsem sdílného chlapíka nepotkal, celé přítomné cestovatelstvo se sbírá a stěhuje se do místa zvaného Finca Magdalena, leží prý na úpatí sopky Madera a je to tam ... no prostě to pravé ono. I nechám se přesvědčit a jdu také.

Stoupáme od autobusu kus pěšky do svahu až pod kraj lesa, musím uznat, poloha je to opravdu pěkná. Jinak je slavná finca spíš zemědělská farma než ubytovna, s dobytkem, koňmi a jiným zvířectvem, takže je zde nadobyčejná hojnost much a tlustých ovádů. Také cena je dost mastná na to, že se spí na pryčnách v jakési společné ratejně, ale to bych ještě všechno přijal. Spíš mi je proti srsti shromažďující se společnost. Vrací se mi a ještě stupňuje můj dojem z Granady: tlamičky povýšené, skrz prsty shlížející, a dám-li se přece jen s někým do hovoru, dozvím se mnoho o všelijakých socialistických pravdách, o nichž jsem se za třicet let života v řečeném zřízení ani nestačil poučit. Evidentně mé společníky zvlášť netěší, že s ním mám svou zkušenost, a snaží se mi vysvětlit, že jsem se asi špatně díval. Nějak se mi to všechno přestává líbit. Finca patří jakémusi jézedáckému družstvu, co jich tu zbylo po nejpokrokovějším zřízení, a jelikož by se ze samotné půdy neuživilo, zřídilo tuhle přidruženou výrobu a navíc ještě vybírá za kdeco, dokonce i za cestu po vlastních nohou k jezeru k vykoupání. Je to maličkost, ale pro mě tahle šestáková hamižnost znamená poslední kapku, již člověk potřebuje k rozhodnutí. Jsem totiž dost háklivý na to, když někdo chce kasírovat za věc, o niž se ničím nepřičinil. Jezero Nicaragua je pozoruhodné a snad i krásné, ale stvořil je Pánbůh a marxisté je jen stačili zasvinit. Kromě toho mě už podruhé napadá, že nepotřebuji sedat u jednoho stolu s kdejakým bolševikem; seňor Eduardo mohl být aspoň zajímavý, ale tuhle odrůdu zhejčkaných panáčků z lepších západních rodin, žvanících o lepších světa řádech, znám dopodrobna a další zkušenosti nepotřebuji. Sebral jsem ranec a šel, ahoj, mládenci, ale neodpověděli mi, kontrarevolucionářovi.

Jezera Nicaragua jsem si pak užíval ještě dva dny, má jemné pláže z tmavého sopečného písku a spolu s ostrovní scenérií je to zážitek, jaký už utkví v paměti. I bylo všechno dobré.

Granadský dojem se mi konečně vyvinul k upřesnění. Jest trojí odrůda socialistů, shledal jsem, čímž nemyslím všelijaké směry, frakce, ano i úchylky. Ti první ... jistě, je to takový boží dobyteček, lidičkové třeba i hodní a poctiví, ale dušičky otrocké, jimž nic neříkají pojmy jako svoboda a svéprávnost. Netouží rozhodovat o vlastním životě, chtějí jen nějak žít, třeba i mizerně, hlavně bez starosti o nic, ani o svůj vlastní osud. Vložit péči o něj do rukou panstvu a pak už jen čekat, co se jim poskytne, přidělí, nakáže či zakáže. Každému podle jeho potřeb, dí o tom systému nejvyšší Nauka, a čerta na tom záleží, jak o míře té potřeby rozhodne nějaký panský písař. Být podoben slepici v klecích hromadného chovu, takový je životní ideál socialistického pěšáka. I ona zajisté dostává pod zobák krmení podle svých potřeb, je si rovná a má svou životní a doživotní jistotu.

Druhá odrůda jsou ti, jimž se někdy říkává Rovnější. Osvojili si socialistickou hantýrku, hesla a průpovídky, nevěří jim zvlášť, ale dovedou se jimi svižně a účinně ohánět, dobývají z nich svůj vlastní úspěch a prospěch. Nejsou to již ty hodné, prostomyslné slepičky, nýbrž kohoutkové dosti výbojní, vědoucí přesně, kam hrábnout pařátkem, aby se vydobylo zlaté zrníčko. V podmínkách již uskutečněného socialismu jsou ministry, tajemníky, řediteli, náměstky a vůbec papaláši; v podmínkách socialismu teprve slibovaného jsou to partajní a odboroví šéfové i různé odrůdy profesionálních tlučhubů. Až doposud jsem v těchto dvou species viděl rozčlenění socialistického houfce. Nyní, v místě zvaném Finca Magdalena, na ostrově Omotepe v těžce socialismem navštívené Nikaragui, si uvědomuji, že existuje a svůj od obou jmenovaných odrůd velmi odlišný život vede i sorta třetí, a z hlediska badatelského snad nejzajímavější - Světlonoši.

Liší se od prostoduchých, na přidělené zrníčko čekajících slepiček jak podstatně vyšší inteligencí, tak i neochotou na něco pokorně čekat. Od Rovnějších se naopak liší daleko nižším stupněm bystré předvídavosti a schopnosti dohrábnout se zlatého zrníčka. Rovněž svým bezesporným idealismem, v němž je ale zaklet háček: středem, k němuž vše směřuje, je sama osoba idealisty; k osvobození předurčený pracující lid je mu stafáží divadla, na němž sám sobě hraje první roli. Socialismus, a především jeho radikální marxisticko-revoluční odrůda, k sobě přitahuje takových postav velkou sílu, i když monopol na ně také nemá; jakákoli výlučnická ideologie, kterýkoliv ukončený a doplňků ani odporu nesnášející spásný recept vždy snadno nachází své inkvizitory, talibány, svá bratrstva Jediných spravedlivých. Svět jim je stvořen od základu špatně, jeho miliardy let trvající vývoj od méně dokonalého k dokonalejšímu jim jde příliš pomalu a oni vědí, jak jej přetvořit v ráj teď, hned a našup. Jsou živým svědectvím toho, že inteligence není totéž co rozum, jinak by jim možná přišlo na mysl, že horoucí představy o spáse chybujícího světa se ještě nikdy nenaplnily, jejich výsledkem že zatím pokaždé byl úpadek ještě hlubší, že už jejich vlastní výhrad nesnášející předpoklad nejméně jednou od základu ztroskotal.

Méně sebejistý člověk by možná zkoumal, co toho bylo příčinou, a hledal by chybu, která vedla k selhání. Oni ne. Se stejným pocitem nezpochybnitelné pravdy demonstrovali a zápalnými náložemi házeli studentští bouřliváci roku osmašedesátého (neplést si s týmž datem v zemích českých), s touž vášnivostí se stavěli proti americké účasti na válce ve Vietnamu, proti jaderné energii, zlobně vykřikujíce své pohrdání štváčům z Wall Streetu pochodovali v průvodech mírového hnutí ... až se to všechno sesypalo úderem roku devětaosmdesátého. Avšak oni si nesedli a nezpytovali svá pochybení, nýbrž okamžitě vynalézali nové nezpochybnitelné pravdy, až dospěli do stadia současného, vyjadřujícího se radikálním ekologismem a zlobným odsudkem globalizace. Nikdo sice neví, co to přesně je, ale to se o předmětech revolučního hněvu nevědělo nikdy.

Neuskuteční-li se jejich ideál, obvykle Světlonoše po dosažení věku zhruba pětadvaceti let přestane spása světa bavit, obují si papuče a oddají se měšťáckému životu. Několika málo vydrží jejich revoluční zápal déle; je pak poněkud zábavný pohled na jejich taťkovské pupky, natřásající se zlobným odporem proti konzumní společnosti. Uskuteční-li se však jejich ideál, dopadají zpravidla bídně. Revoluce nevynese na povrch, do funkcí a významu je, nýbrž v pravý čas se vynořivší Rovnější. Někteří ze Světlonošů poté zmoudří, hledí s odporem na papalášské řádění, i když jen málokterý má sílu přiznat, že to byl on, kdo je pomáhal pustit z řetězu. Jiní, pevnějšího žaludku, dosáhnou nakrátko svého, ale neobstojí v líté konkurenci s Rovnějšími; při pohledu na hlavy Světlonošů, kutálející se zpod gilotiny, mívají pak lidé sklon říkat, že revoluce požírá své děti. Není to tak úplně přesné. Spíš se navzájem požírají dvě odrůdy revolucionářů, přičemž požírajícími jsou téměř vždy cyničtí papaláši, kdežto požíranými idealističtí, inteligentnější, obětavější, ale darem vychytralosti jen málo vybavení Světlonoši.

Kladu si otázku ... a nemýlíme se vůbec my ostatní, třídními a jinými hněvy neplanoucí, v předpokladu, že ty zapálené mládence vedou k jejich nekompromisnímu nesouhlasu s přirozeným uspořádáním světa jeho zjevné či zdánlivé nesrovnalosti? Je jejich vášnivá chuť k revolučním změnám opravdu výrazem soucitu s chudými a utlačovanými této planety, jak se tak říkává? Nevysílá nám v podobě hněvivých výkřiků daleko spíš své signály zrcadlo jejich vlastní zmatené, neurovnané duše? Považoval bych to za pravděpodobnější. Svými postoji a skutky člověk vůbec vypovídá spíš o sobě než o světě kolem. Doposud jsem znal mladé radikály pouze z televizních záběrů jejich demonstrací a jiných rumrejchů, pro něž jsem jim obvykle říkal ti blázni. Teď jsem pronikl do jejich kruhu osobně a zblízka, což jinak není snadné; málokdo má sklon se tak sektářsky oddělovat, málokdo jeví tak malou chuť se pouštět do diskusí s lidmi jiného názoru jako majitelé světa spásných receptů.

A odnesl jsem si pronikavý dojem - vždyť ti lidé ani nechtějí žádný lepší světa řád, nebo přinejlepším až v druhé řadě. Ba snad ani tu revoluci tak moc nechtějí, leda jako prostředek k svému zvýraznění. Oni chtějí kázat. Předvádět se. Rozkročit se v epicentru veřejného zájmu a poučovat, kárat, odsuzovat. A pokud by se revoluční dílo zdařilo, tedy komandovat. Hluboké pohrdání lidským stádem je všem přátelům chudých a utlačených společné, ne nadarmo přišel marxismus s představou mas jako tupého, poslušně souhlasícího davu. V tomto smyslu hodlají i Světlonoši přivést beztvarou lidskou masu na oprátce k jejímu štěstí, o němž nemá sama co mudrovat, nýbrž poslouchat a radostně následovat. Pohroužíme-li se do duše revolucionářovy ještě hlouběji, nalezneme v ní příčinu všeho. Nikoli požadavek spravedlnosti a rovnosti, neboť on sám se ve vztahu ke zbytku lidstva naprosto nechová jako k sobě rovným, nýbrž odvěkou touhu nevyzrálých dušiček připoutat na sebe pozornost. Pohleďte všichni sem, tady stojím já, já neobyčejný, já pozoruhodný! Tokajícího samečka, roztřásajícího chlubné peří před přihlížejícími samičkami, pak najdeme pod nánosem všeho ostatního nejhlouběji. Pravěká pudovost, sloužící zachování a rozmnožení života, bývá příčinou mnoha hnutí mysli současného člověka, zvlášť není-li obdařen dostatečnou porcí skromnosti a sebekritické soudnosti.

Nu, zdržel jsem se až příliš u charakteristiky živočišného druhu zvaného Světlonoš, prosím o prominutí. Ale něco mi ten krátký pobyt v Nikaragui přinesl. Teď už budu vědět přesněji, oč a o koho jde, až zase budu při pohledu na rozličné blbnutí kroutě hlavou říkat - ti blázni. Pomalu se také už můj pobyt v této zemi chýlí ke konci. Zvečera přišla větrná bouře a nechala za sebou na jezeře dost hrozivé vlnobití, trochu váhám, mám-li vstoupit na nevalně vypadající lodičku, směřující do San Jorge na západním břehu. Ale všechno šlo dobře, ostrov Omotepe se mi ještě jednou promítl svou krásnou siluetou z nezvyklého úhlu, a pak už zbývá jen hodinka ve společnosti zamlklého Kanaďana k hranici Kostariky. Vzpomínám si, že na ni nebyli Světlonoši na Finca Magdalena dobře k mluvení, jelikož čímsi budila nelibost v jejich revolučně planoucích srdcích. Ale zdržím se předběžných soudů, hned budu mít příležitost si do duše namalovat první z obrázků té země.

K o s t a r i k a

12. Otrava svatého týdne a lechtivá úvaha o rasismu

Ukazuje se, že v jedné věci měli mladí horlivci na ostrově Omotepe zřejmě pravdu: je to tu samý policajt. Tak totiž odráželi můj poukaz na to, že na rozdíl od kostelní myši jménem Nikaragua si Kostarika nevydržuje armádu, takže jí zbývá peněz na rozumnější věci. A skutečně. Autobus z hranice do města Liberia zastavuje snad po kilometru, pokaždé do něj naleze rota pistolníků v černých tričkách s nápisem Policia a zkoumá doklady cestujících. Zpočátku jsem počítal, kolikrát už se to stalo, ale když jsem vytahoval pas pošesté, nechal jsem toho. Bylo mi to divné a trochu směšné, ale časem jsem se dozvěděl, co na tom ti pistolníci mají: snaží se zabránit zástupům ilegálních přistěhovalců, aby se vetřeli do podstatně blahobytnější Kostariky. Nepředstavujme si ten blahobyt nijak přenáramně, ale ještě pořád je na nesrovnatelně vyšší úrovni, než jaký je stav u severnějších sousedů. Tisícům beznadějnou chudobou stižených lidí to stojí za pokus o štěstí. Není asi náhoda, že na jedné straně právě překročené hranice stojí skupina zemí dopřávajících si armád, revolucí a jiných přepychů, takže lidé hledají, kde v nich tesař nechal díru. Na druhé straně jsou pak státy dávající přednost věcem méně halasným, ale úživnějším, což se třídně neuvědomělým individuím zdá být lákavější než osud osvobozeného, leč cvrčky louskajícího proletáře. Za městem Liberia už ostatně policajta není vidět, což řečený údaj potvrzuje.

Krajina v blízkosti tichomořského břehu vypadá trochu arizonsky: rozsáhlé pastviny, teď koncem suššího období dost vyprahlé, ohrady, občas mohutný, ale osamocený strom, to aby se do jeho stínu mohla v poledním žáru uchýlit dobytčata, tu a tam ranč, rovněž dosti divokozápadního vzhledu. Není to takhle nehezký pohled, ale prospektové představě Střední Ameriky jako překypujícího přírodního ráje zrovna neodpovídá. Ten prý lze nalézt nedaleko, v rezervaci Santa Rosa, a má to být hotový zázrak: poslední zbytek opadavého pralesa, jaký ještě nedávno pokrýval velkou část tichomořského pobřeží Kostariky. Mimoto se zde odehrálo jediné válečné střetnutí v dějinách země: to když proslulý dobrodruh William Walker ve své snaze o vytvoření soukromé středoamerické říše to roku 1855 zkusil i s Kostarikou. Jako dnes, neměla ani tehdy žádnou armádu, ale prezident Mora sehnal narychlo devět tisíc dobrovolníků a u Santa Rosy Walkerovi napráskal. Nebýt toho, ani by dnes neměla proč a komu stavět pomníky. Ani tak jich nemá mnoho, neboť nemajíc armády, postrádá i generálů a jiných hrdinů, jimž se pomníky obvykle stavívají.V Kostarice je národních parků a rezervací velká síla, snad jako ve všech ostatních středoamerických republikách dohromady. A nutno uznat, že jsou dobře vedené a pečlivě vybrané, ne nějaké zbytečky, které už nikomu nestály za vykácení, ani opuštěné cvičáky. Ukazují původní přírodu ve všech jejích podobách, od suchého pralesa Santa Rosa až k rozlehlým horským džunglím, a potká-li konečně poutník opice, lenochody, tukany a jiné zástupce středoamerické zvířeny, je to až zde, darmo jsem si namáhal zrak všude od Guatemaly po Nikaraguu. Jistě, pomalu už začíná být jednotvárné o tom stále mluvit, ale nač sousedy přijde jedna stíhačka, nadto ještě zastaralá a zbytečná jak ten hrb, z toho už lze zřídit a udržovat pár pěkných přírodních rezervací. Velmi rád Kostarice tu čest přiřknu. Jenom ... ano, je tu jisté jenom ... jenom kdyby se také vyskytoval kousek téže přírody tu a tam i mimo hranice národních parků.

Ještě před čtyřiceti lety byla prý Kostarika jedno zelené, vlnící se moře s roztroušenými ostrovy lidských sídel. Stačila tak krátká doba, aby se poměr obrátil. Co bude dál? Nechci opakovat ponurou předpověď, již jsem vyslovil v kapitole o Hondurasu, Kostarika je přece jen něco trochu jiného. Je ale natrvalo možné udržet vybrané útržky přírody úředním výnosem? Ve společenském prostředí, jemuž je s výjimkou několika obětavých zanícenců veškerá příroda víceméně lhostejná, nekyne-li z ní nějaký zisk? Jsou na světě místa, v nichž se podařilo zastavit destrukci přírody: velká část Evropy, Severní Amerika, Japonsko. Jak se to povedlo? Jak to vlastně, že nacházíme i v Čechách pěkné kusy lesa se srnkami a veverkami, aniž by byly obráceny buď v přísnou a mnoha zákazy hájenou rezervaci, nebo v nudnou užitkovou step? Co se mě týče, je mi existence nechráněné, ale fungující přírody pádnějším dokladem vztahu k ní než mandel sebekrásnějších rezervací. Začnu měnit svůj názor, až uvidím, že v zemích třetího světa započalo obnovování přírody, byť i přírody hospodářsky využívané. Zatím k tomu nemám příležitost, zatím v nich není existence rezervací víc než ústupový boj, v případě Kostariky celkem úspěšný, jinde a většinou už dávno ztracený.

Putování po Kostarice je proto s malými výjimkami běh po rezervacích, čímž se už předem chci obhájit proti námitce, že o ničem jiném nepíši. Ono také není příliš o čem; navzdory svému mnohoslibnému jménu (Costa Rica = Bohaté pobřeží) zůstávala dlouho končinou za okrajem zájmu, jejíž bohatství se nedalo počítat ve zlatých prutech, takže si jí španělská koruna nijak zvlášť nehleděla. Nevyvinula se v ní typická koloniální kultura, jejímž památníkům se můžeme obdivovat v Mexiku a v Guatemale; veškerá starobylost se scvrkává na město Cartago v sopečném vnitrozemí, a i tam ji oběhneme za čtvrt hodiny. Podstatněji se začala Kostarika vyvíjet až úspěšným pěstováním kávy, což spolu s neexistencí armád a osvobozovacích bojů položilo základ dnešní zámožnosti, aspoň ve srovnání se severnějšími končinami.

Mám na Kostariku nejvýš tři týdny, takže si musím mezi jejími pozoruhodnostmi vybírat; po nějakém přemýšlení zamířím tedy do hor, k dvojici národních parků Santa Elena a Monteverde. Ten posledně jmenovaný je pozoruhodný tím, že jej nezaložila vláda, nýbrž náboženská obec kvakerů, přistěhovavších se z USA. Jsou to lidé pracovití a zbožní, i když ne tak starosvětsky jako belizští mennonité, a s elánem i s velkou odborností se pustili do zemědělského podnikání. Protože jim bylo líto zanikající přírody, odkoupili jí pěkný kus, obrátili ve vzornou rezervaci, a s úspěchem ji provozují. Nebudu příliš vyprávět o jejích stromech, ptácích a horských panoramatech, protože by to mohlo být jednotvárné. V městečku Santa Elena, vzniknuvším v důsledku kvakerské snahy, jsem však přišel do samoobsluhy, takhle kousek dobrého sýra někde sehnat, je zvláštní, jak je celá západní polokoule, velmoc USA nevyjímaje, v tomto ohledu zaostalá.

Nějaký by tu byl, koukám, nevypadá tuhleto úplně jako oštěpek? Pravý slovenský, bačovský? I takové ty hrbolky to má, i ozdobný věneček - čichnu, voní to jako oštěpek, ukrojím kousek a ochutnám - je to oštěpek. Made in Costa Rica, Monteverde. Jak se sem dostal? Že by některý bača z Liptova ... což, vystěhovalo se takových do Ameriky dost. Možná že se tam stal kvakerem, spolu s jinými odešel založit kolonii Monteverde a zavedl v ní výrobu oštěpků, jak si ji přinesl ve vzpomínce ze své tatranské vlasti? Leží mi ta sýrová hroudička ve dlani a cosi mi vypráví, nějaký zvláštní, zajímavý lidský osud. Kolik nenapsaných knih leží v zapomenutých koutech světa!

Musím říci, že z celé rezervace Santa Elena je nejpěknější šňůra u vchodu a na ní zavěšená řádka krmítek pro kolibříky. Vypadají jako obrácené muchomůrky, jsou naplněné cukrovou vodou a mají otvory pro zobáčky. Slétají se k nim kolibříci různých druhů, od těch největších, zvících sýkorky, až po snad nejmenší ptáčky vůbec, velikosti čmeláka. Kolibřík dovede divné věci: chvíli se nehnutě třepe v povětří - a najednou hrc! přemístí se nezjistitelným způsobem o metr dál. Ve volné, uměle nedoslazované přírodě jich tolik vidět nebývá, snad že se v těch houštinách to malé tělíčko snadno přehlédne. Je to takhle pěkná podívaná, ale nevím - děláme kolibříkům dobře, když jim věšíme pod zobák snadno dosažitelnou potravu? Nepřestane je pak bavit létání od květu ke květu a sbírání kapiček nektaru, když tady se mohou nacucat naráz až k puknutí? A není tomu tak vůbec s veškerou lidskou dobročinností? Je krásné a ušlechtilé poskytovat nuzným obyvatelům zaostalých zemí dary v podobě potravy, šatstva a finančních příspěvků. Ale neničíme tím i něco zároveň? Jejich vůli a schopnost uživit se sám? Nepěstujeme si rozvojové kolibříky, kteří zakrátko už nebudou vědět kde, jak a z kterých květů lidského snažení se získává nektar?

Pomalu míjí slunečná část roku a začíná se měnit počasí. Ne že by bez ustání lilo; to se neděje ani v plném období dešťů. Ale vstávám do mlžného rána, lehounce mží, hory jsou zahaleny v cáry mračen a teprve před polednem se ukazuje trochu celistvější modři. V tom je zápor déletrvající výpravy: nelze ji zorganizovat tak, aby bylo pořád hezky. V lednu a v únoru je ve Střední Americe jasno, pak se začne zatahovat, ještě později přijdou nevyhnutelné deště. Já jsem procoural suché měsíce v Mexiku, a teď, v dubnu, musím počítat nejen s nějakou kapkou, ale hlavně se zataženým nebem a zamlženými obzory. Moje další zastávka je sopka Arenal poblíž městečka Fortuna a už tuším, že přicházím pozdě. Arenal je spolehlivý divácký vulkán, mezi jehož erupcemi neleží roky a staletí, nýbrž přijdete, postavíte se na místo s pěkným výhledem, a on se dá úslužně do malebného soptění. Ano, jenže to platí o beozoblačném období. Minul jsem je o tři dny, bylo mi sděleno. Nic naplat, okolí je sice i jinak pěkné, s velikým, dramatickým vodopádem, ale vulkán si soptí pro sebe někde v mracích, a kdybych si nekoupil pohlednici, ani bych nevěděl, jak vypadá. Až příště. Kdybych se sem zase někdy vydal, zařídil bych si už, aby to bylo v lednu nebo v únoru. Arenal by mi stál za to, vždyť jsem ještě nikde neviděl takovou pěknou sopku uprostřed akce.

Majitel malého hotýlku ve Fortuně je starý pán, Američan. Sedá s hosty na verandě, klábosí s nimi, občas jde některého doprovodit k horkým pramenům nebo kam se mu zachce. S hotelem mnoho práce nemá, tu za něj vyřídí zaměstnanci. Ve srovnání s jinými cizinci, rovněž usedlými v tomto okolí, je to živobytí ještě skrovné. Všude míjím výstavné vily v tropických zahradách, svědčící o tom, že v nich nebydlí žádný chudák. Stala se Kostarika oblíbeným místem pobytu pro penzisty z USA i Němce a přesídlence jiných západoevropských národností. Dokonce nějaký Čech zde prý pobýval, ale už tu není, snad se odstěhoval, snad zemřel.

Co chcete, je to země příjemná, podnebí ve vyšších polohách mírné, pozemky jsou laciné, a nadto Kostarika nedělá s povolením k pobytu velké okolky; kdo se prokáže prostředky postačujícími k živobytí, může se zde zakoupit a v pěkném prostředí, v příjemném podnebí lacino žít. Prozradím, že jsem se jeden čas sám tou myšlenkou zaobíral. Nechci si stěžovat ani na Německo, ani na svůj důchod, ale zvlášť vysoko si s ním vyskakovat nemohu. V Kostarice se dá koupit úhledný domeček za čtvrtinu evropské ceny, i ostatní životní náklady jsou nízké, a zbavit se té ubrečené středoevropské zimy, lezavé, šedivé, dlouhé, což, mělo by to také něco do sebe. Doma jsem o tom pro jistotu nemluvil, ale podnikl jsem své prodloužení středoamerické cesty i s touto úvahou někde vzadu v lebce. Podívat se nejdřív, jak to v té Kostarice chodí. Pak ... uvidíme.

A viděl jsem. Všechno by celkem odpovídalo představě: i ty ceny, i ostatní předpoklady. Jen jaksi ... mohl bych zde natrvalo žít? Mohl bych říkat - u nás doma, v Kostarice? To je ta otázka. Dokázal bych si k ní vytvořit srdečný vztah, identifikovat se s ní? Nešli by mi její obyvatelé, třebaže hodní a přátelští, za nějaký čas na nervy? Zjišťuji, co jsem dřív jen tušil: ne, nepatřím sem, nikdy bych sem nemohl patřit. Nedělalo by mi velké potíže se na stará kolena ještě jednou zvednout a vyměnit prostředí, ale ne za ledakteré. Mohl bych se naučit říkat u nás doma dejme tomu v Austrálii, USA, Holandsku, Švédsku, ve všech ostatních zemích způsobu myšlení a konání, jemuž se říká západní. Jeho hranice není zcela přesně stanovitelná, ale sem určitě nezasahuje. Jsem trochu zklamán, rozplynul se mi určitý, i když ještě dost vzdálený sen. Ale aspoň přesněji vím, co jsem a kam patřím. Člověk může mít více vlastí, od důvěrně známých luk a mezí své rodné dědinky až po širokou, mnoha jazyky mluvící vlast svého civilizačního způsobu. Tím si upřesňuji i jiný pocit, s jehož vyslovením jsem dosud váhal - ano, jsem vlastenec, vlastenec Západu. Je to moje vlast, stojím k ní v jejích přích a zastanu se jí, je-li pomlouvána. Snad by i jiní měli podniknout své cesty světem, aby věděli přesněji, kam patří. Možná by pak trochu zaváhali rozliční mudrlanti, horlivě odsuzující svůj vlastní západní způsob, ubylo by onoho uřezávání větve pod zadečkem, v současné době tak oblíbeného mezi povrchnějšími intelektuály.

Slunce, potvora, povyleze z mlh, zrovna když opouštím městečko Fortuna i s jeho sopkou, ale nedá se nic dělat. Neboť se blíží pohroma strašlivá, před níž se musí cestovatel spasit útěkem, děj se co děj: dny zmatku a nudy, zvané Semana Santa. Jinak též velikonoční týden. Trvá od pondělka před Velikonoci až do Božího hodu; pondělí velikonoční se zde už, zaplaťpámbu, neslaví. Vyšel bych z toho snadněji, kdyby mi Semana Santa udeřila v Guatemale nebo v jiné chudobné končině, ale Kostaričané dosáhli jistého blahobytu, což kromě jiného značí, že pořádají výlety a pikniky, jezdí na dovolenou a vůbec tráví svůj volný čas mimo domov, což je patrně už takový pud civilizovaného člověka. Semana Santa znamená všeobecné prázdniny, a kdo má ruce a nohy, spěchá k moři a do horských letovisk. Byl jsem ujištěn, že jsou tam tím časem pronajmuty i psí boudy; i trápí mě otázka, kam se mám vrtnout, abych po ty dny měl aspoň střechu nad hlavou. Hlavní město Kostariky je San José, uvažuji; nebude nakonec nejlepší přežít ten rumrejch tam, když veškeré obyvatelstvo prchá z města ven?

Úvaha je to v zásadě logická, ale ukáže se, že jsou i tací, kteří se odjinud naopak stahují do San José, aby si užili velkoměsta. Hledání střechy nad hlavou je tudíž perná záležitost, nakonec přece jen najdu jakýsi ... říkat tomu hotel je nestydatá nadsázka. Kdosi se zmocnil polozříceného baráku, překryl ruiny plechovou střechou, nadělal v tom komůrek, a pronajímá je jednak chudším pocestným, jednak podivným postavám na samé hranici bezdomovectví. V tom tedy musím strávit pět nocí, než se cestovatelské živobytí zas vrátí do normálních kolejí. Ale což, aspoň si pořádně prohlídnu San José, ba, až příliš pořádně. Také s řádkou rázovitých lidí se seznámím, i když je třeba dobře volit stupeň přátelské důvěrnosti a předvídavého odstupu. Jakýsi mužský, nemladý, nestarý, bydlí hned vedle mne v překližkou oddělené komůrce; oslovím ho, a vida, on je to Němec odkudsi z Porýní, skoro soused. V bouřlivých letech šedesátých totiž západní mládež téměř šmahem opovrhla měšťáckým živobytím svých tatíků a jala se hledat nové, nekonvenční životní formy. Tehdy se mnozí rozhodli pro existenci, jíž se po německu říká Aussteiger - osoba vystoupivší z běžného společenského způsobu. Jedni zakládali komuny, v nichž se ověnčeni květinami mínili oddávat Míru a Lásce, jiní se stěhovali do končin, od nichž si slibovali, že v nich budou mít pokoj od toho protivného, spořádaného, měšťáckého, všechno pouhými penězi poměřujícího kvaltování, jakému propadli jejich rodiče. Minul nějaký čas a všechno bylo poněkud jinak.

Z Míru a Lásky se obvykle vyklubala konzumace drog, rovněž tak se ukázalo, že ani stranou civilizace se nelze tak zcela obejít bez peněz. Též přirozený proces zmoudření rozjásaných hlav sehrál svou roli, takže květinových dětí i jiných zastánců nekonvenčních životních forem drahně ubylo. Někteří to však vydrželi, zpravidla proto, že za sebou příliš dokonale spálili mosty ke své rodině a zemi. Německý človíček v podřadném hotýlku v San José ... už obstárlý, nemocný, zatrpklý, vyřezával na dvorku z bambusu píšťalky, jež se pak snažil rozprodat mezi turisty. Jelikož se mu podařilo vyrazit z německého eráru i nevelkou invalidní rentu, nějak se z obojího uživil. Ale bylo to živobytí neveselé, osamělé a nic dobrého do budoucnosti neslibující.

Říkám si tak ... nebylo by užitečné vyhledat někdejší květinové děti v těch pochmurných koutech, kde skončily, když se rozpadl jejich sen o světě Míru a Lásky? Ukazovat je například ve školách - koukejte, dětičky, takhle můžete dopadnout i vy, vezmete-li si do hlavy, že na sobě budete zkoušet nekonvenční životní formy. Že to vezmete za jiný a daleko správnější konec než vaši měšťáčtí rodiče. Vědátoři takové věci nejdřív zkoušívají na myších a na králících, víte; a chytřejší z proroků sice také na lidech, ale na jiných. Nikdy ne na sobě, dětičky, pamatujte si, nikdy nezkoušet lepší zítřky na sobě!

Co tak lze dělat ve svátečním San José: potloukat se po městě, což, jeho střed není tak zcela nudný, má pěknou pěší zónu, národní divadlo v obvyklém slohu takových budov a roztomilé policajty na horských kolech, oděné v cyklistické šortky a přílbu. Není to tak špatný nápad; policajt na kole se snadněji proplete vřavou chodců a může efektivněji zasáhnout proti všelijaké nepleše. Není jí mnoho, San José je daleko bezpečnější než jiné středoamerické metropole, ale přesto je znát, že kostarický blahobyt je dost nerovnoměrně rozdělen, jak to v takových případech bývá. Nechci ten stav povýšeně kritizovat, nerovnost prostředků je patrně nezbytná daň za hospodářský vzestup, již lze později částečně vyrovnat sociálními opatřeními. Ale musí na ně být peníze a obráceně to nejde, nejdřív opatření a pak vzestup. Na ulicích je vidět mnoho chudáků bez domova, nejvíc hned ráno po rozednění, když ještě dospávají na chodnících, zalezlí do lepenkových kartonů. Na rozdíl od nuzáků v západoevropských městech, přižebrávajících si k slušné sociální podpoře na kořalku a cigarety, jsou tohle lidé opravdu potřební, takže sáhnu do svého již drahně splaského měšce a utrousím sem tam nějaký ten colón, i když vím, že to není řešení problému chudoby, nýbrž spíš náplast na vlastní nepokojné svědomí.

Jiná sorta, již pocestný také tu a tam potká, jsou bledé tváře, snažící se vyloudit pod nejrůznějšími záminkami peníze. Tady už, zvláštní věc, se mi svědomí tak hlasitě neozývá, takže povím - ano, hochu, chápu tě, já bych taky potřeboval prachy. Mám totiž soucit s chudobou, ale ne s lehkomyslnou hloupostí, s níž se leckdy mladí dobrodruzi vydávají do světa. Ono už nějak bude. Nějak už se protluču. A snad to opravdu funguje, protože umírat hlady jsem ještě žádného neviděl, ale nemám pocit, že bych to jejich nějak musel financovat.

V okolí města jsou dvě významné sopky a k oběma jezdí autobus až pod samý vrchol, takže se tím způsobem dají zabít další dva dny. Říkám zabít, protože nic náramného to není. Sopka Poás by byla krásná, pravidelný vulkanický kužel s hlubokým kráterem, v němž to vře a bublá, ale muselo by se přijít tak nejpozději v únoru, za jasného počasí. O Velikonocích všechno zahaluje hustá kapičkovitá mlha, takže mi jako jediná pozoruhodnost toho místa utkvělo v paměti hejno pruhovaných amerických veverek. Dováděly mi přímo před nosem, což byla zrovna tak vzdálenost, na niž bylo ještě vidět. Druhá ze sopek, Irazú, je vyšší, i počasí jsem na ní chytil celkem přijatelné, ale není tak pěkně pravidelně sopkovitá a na dně jejího kráteru se zelená jen louže jakési sirnaté vody. To je už zajímavější Cartago na jejím úpatí. Bylo to první město založené v Kostarice a sídlo španělské správy, ale milá Irazú je občas zasypala popelem, občas je zbořilo zemětřesení, až si to Španělé rozmysleli a přemístili guvernérský úřad do klidnějšího San José. V Cartagu zůstala z těch dob jen romantická kostelní ruina, proměněná v pěkný park.

Ze San José stoupá silnice k rozlehlému národnímu parku Braulio Carillo, skýtajícímu možnost zajímavě strávit opět jeden den svatého týdne. Samozřejmě se hned po překročení jeho hranice znovu náramně zatáhne a rozprší, s čímž ale musí poutník v tuto dobu počítat. Ostatně to není tak zlé, déšť tady ještě neznamená zkažený výlet. Naopak je to docela pěkné: velké, tmavozelené listí pralesa se leskne, voda s tajemným šuměním prokapkává korunami, neznámé květy visí na tenkých vláknech z větví, a když na okamžik prosvitne slunce, je to hned barev a jasu, až oči přecházejí. I jakýsi velký pták usedá na větvi nade mnou a dělá - tiú, tiú - není to tukan? Opravdu, je, konečně tedy vidím tvora, po němž se tady jmenuje kdejaká hospoda, je vyobrazen na kdečím tričku, ale vidět jej je čím dál větší vzácnost.

Jinak si nikdo nesmí představovat Braulio Carillo jako příležitost ke kdovíjakým zálesáckým dobrodružstvím; divočina je to sice rozsáhlá, ale proniknout do ní mimo nevelkou síť naučných stezek by znamenalo uspořádat složitou expedici, pořídit si mapy, místního průvodce, ostatně ani nevím, jestli je to přípustné. Ale i tak je to pěkný zážitek. Hlavně se člověk nesmí obout, jak je zvyklý z domova; do rozmoklého tropického lesa a k brodění rozburácenými říčkami nejlépe poslouží pevnější sandály. Voda do nich nateče, voda z nich vyteče a jde se dál. A že zmoknu ... to se ví, že zmoknu. Nachlazení z toho žádné nekouká, je teplo, jak vyjdu z deště, hned zase uschnu.

Pátého dne dopustil Hospodin na Kostariku Velký Pátek, což je den z celého svatého týdne ten naprosto nejposvátnější. Neděje a nehýbe se absolutně nic, autobusy nejezdí, hospody jsou zavřené, a nebýt jednoho nebo dvou strejců prodávajících na chodníku manga, snad bych neměl ani do té huby co dát, což je věc v těchto končinách jinak zhola nepředstavitelná. I nezbývá než se trpělivě nudit, neboť mapu všech parků a jiných procházek města San José bych už mohl poslepu nakreslit.

Naštěstí úderem pondělka svatý týden končí a s pocitem vysvobození se vydávám na cestu k pacifickému pobřeží, do městečka Quepos. Jsou prý tam neobyčejně krásné, romantické pláže v skalnatých zátočinách, a nadto i národní park Manuel Antonio, který však není jako jiné národní parky, v nichž návštěvník nevidí víc než stromy, nýbrž se má přímo hemžit nejrozličnější zvířenou. Také počasí má být v tu stranu ještě teplé, slunečné, což může tvořit příjemný kontrast k rozpršenému vnitrozemí. Uvidím.

A musím říci, že pověst nepřehání: oceánský břeh je opravdu takový, jak se říká, rozeklaný, skalnatý, hustý deštný prales dosahuje až nad pláž, a o pár kilometrů dál sám slavný národní park. Jedva do něj vstoupím - koukejme, co se to tam hýbe ve větvích? Tvor podivný, štětinatě chlupatý, s obličejem trochu jako ježek a s dlouhými chápavými pažemi jako opice ... lenochod! V životě jsem to zvíře neviděl, natož ve volné přírodě. Připomíná ze všeho nejvíc hračku, jíž právě docházejí baterky, jak pomalu, zdlouhavými pohyby tápe kolem sebe, zvolna se posouvaje po větvích. Někdy se mu stane, že žádnou dál nenajde a musí se spustit na zem, což je ale malér; lenochod má na všech okončetinách po třech mohutných, zakroucených drápech, dobrých k šplhání po větvích, ale po zemi na nich chodit nemůže. Dokonce se ani na nich neudrží, takže připomíná vojína, obdrževšího právě povel - plížením plazením vpřed. Přes cestu se nedostane vůbec; hlídači parku po ní zrána jezdí džípem, sbírají ztroskotané lenochody a sázejí je znovu na větve. Také o opice není žádná nouze a ukazují se pěkně zblízka. Manuel Antonio je totiž relativně starý park, takže si v něm zvěř na lidské návštěvníky zvykla a nevidí v nich nebezpečí, spíš něco jako živou televizi. Je až zarážející, jak zvědavé ty opičí potvory dovedou být, málem drzé. Nehybné polední vedro se ozývá dunivým křikem vřešťanů, ve větvích cvičí dlouhými skoky chápani, ale ten obojí druh málokdy sestoupí níž k zemi, takže člověk vidí pouze jakési hemžení černých skvrn vysoko v korunách. Zato se na dosah předvádějí jiné opičky, trochu větší než kočka, černé, s bílým obličejíčkem a růžovým nosem, a na hlavě mají černou kulatou čepičku. Pro tu čepičku se jim říká kapucíni, ale já vám nevím, mně spíš připadají děsně židovsky, víte, ta černá čepička, to je přece jarmulka, žádný rabín by se za ni nemusel stydět. Drbou se vzájemně, probírají si kožich, odpočívají na rovné větvi se všemi pěti (včetně ocasu) svěšenými dolů, a tady se přímo proti mně po cestičce ubírá statný opičák. Dojde až na metr, načež se zastaví a vycení výhrůžně zubatou tlamičku: koukej uhnout, nevidíš, že jdu já? I uhnul jsem, jakáž pomoc, on je tu doma.

Pozoruji, že už jsem v této zemi třetí týden, a vydržel bych to i déle, ale datum odletu se blíží a já bych ještě rád aspoň zběžně prozkoumal i kus Panamy. Vrátím se tedy do San José a velmi přepychový vůz - kde jsou ty guatemalské a honduraské rachotiny - mě odváží do karibského přístavu Puerto Limón. Krajina se mi jeví vcelku příjemná, zelená a kosmatá, ne tak vyprahlá jako protilehlé pacifické pobřeží. Ledaže tu tři sta dní do roka prší, to je cena za tu zelenou kosmatost. Mám i takový poněkud šimravý pocit; jsem ve Střední Americe už nějaký ten čas, takže vím, jak se to má s tou její prohlášenou násilnou zločinností, ale přece jen. Byl jsem totiž v San José z více stran varován: tady že to ještě ujde, ale v Puerto Limón abych si dával sakramentský pozor. Ta holota černá raubířská že pro násilné přepadení nejde daleko a již mnohý gringo že tam špatně skončil. Vystoupím tedy z klimatizovaného autobusu, vedro nížiny mě polije, a obezřetně se rozhlížím. Opravdu, je to zde jiné než ve zbytku země, jako vesměs v Karibiku zde sídlí obyvatelstvo černošské, anglicky mluvící, nepožívající u ostatních Kostarikánů nejlepší pověsti. A musím hned říci, že neoprávněně. Naopak, zalíbilo se mi v Puerto Limón, znovu jsem si ověřil, že černí lidé jsou srdeční, bezprostřední, veselí, rozumějí vtipu, něco žertem prohodíte a oni vám hned, hubu od ucha k uchu, jiným vtipem odpovědí, není zde té jisté zamlklosti až nechápavosti jako v hispánské Střední Americe. Černý chlapík jménem MacKenzie mě veze k místu, kde si mohu na zítřek objednat plavbu po příbřežním kanálu Tortuguero, a okamžitě se s ním cítím tak důvěrně doma, jako bych opravdu byl někde poblíž skotského Glencoe, odkud klan onoho jména pochází. Nevím, jestli je to také rasismus, když povím, že dávám černým lidem v mnoha ohledech přednost před jinými Neevropany. Aspoň je s nimi legrace. Jak by to ovšem mohlo dopadat po půlnoci v osamělé uličce ... nu, raději to nebudu zkoušet. Nezkouším to ani jinde, proč zrovna tady.

Jen jedno z upozornění bylo zřejmě pravdivé. Vyjdu celý nevyspalý z hotelu - nevšiml jsem si, já trouba, že v jeho štítu stálo menším písmem psáno disco - a koukám, proti mně si to kroutíc půvabně boky valí černá holka. »One dollar for me!« Nikoli, nežádá ten dolar za žádnou službu, jak se možná čtenář domnívá, nýbrž jen tak, mimochodem. Nebo snad za to vnadné kroutění prdelkou. I odpovím česky, co se běžně dámám neříká, načež ona, jako by rozuměla, vece: »You are a racist!« Tak. A mám to. Jsem rasista, jelikož jsem černé holce nedal dolar. Zajímalo by mě, jestli to také funguje obráceně: jestli by se stala rasistkou černá holka, kdybych si jí řekl o dolar já. Skoro bych byl v pokušení si to vyzkoušet, ale jedno noční disko mi stačilo, večer už budu koukat být z Puerto Limón v nějaké klidnější končině.

Zdá se mi, že tady šlo západnímu etickému karatelství zase něco šejdrem: tak dlouho sypalo samo sobě na hlavu popel rasismu, až vešlo u černých lidí ve známost, že bílí nemají rádi, označí-li je někdo za rasisty, helemese, na tom se dá něco trhnout. Slyšel jsem později od jiných cestovatelů, že prý má být běžný mrav vmetat cizincům do tváře obvinění z rasismu, když nechtějí třeba zaplatit skleničku, a asi se to opravdu vyplácí. Mnohý je na rasismus háklivý, takže raději vytáhne ten dolar. Je to ... abych tak řekl, malá, nehezká chybička na jinak sympatické černé duši. Ale pravda, půlnoční disko mi vadilo víc.

Poslyšte, co ono to vůbec je, ten rasismus? Není tomu tak, že čím hojněji se některé slovo proplachuje hubou, tím řidší bývá jeho obsah? Rasismus ... je jím prosté zjištění, že stejně jako rasy psí, koňské a hovězí existují a po světě chodí i rasy lidské? Už jen za tu stovku kilometrů jízdy ze San José do Puerto Limón jsem přešel z oblasti jedné rasy do druhé; díval jsem se špatně? Nebo nedíval, ale raději jsem to neměl vidět? Co? Že by to bylo přehánění, a notně pokrytecké k tomu? Inu, to jsem sám rád. Dobře. Tak tedy jinak: jsem rasista, říkaje, že se lidské rasy od sebe všelijak liší, majíce jinak barevné a jinak zahnuté nosy? Také ještě ne, viďte, inu zaplaťpámbu. Postupme tedy dál. Je rasistické tvrzení, že se lidské rasy od sebe liší nejen těmi nosy, nýbrž i různými vlastnostmi duševními? Jistými nadáními i nenadáními, schopnostmi i neschopnostmi ... prosím? Co to slyším? Že tady už se dostávám na povážlivě šikmou plochu? Že i kdybych si takové věci myslel, mám si je nechat pro sebe? Ale když ona je to pravda, k sakru.

Nedám si nakomandovat, že si mám z paměti vyškrtnout ... třeba vzpomínku na Jižní Afriku. Nezačnu hned o apartheidu, ó ne, jen o tom, jak jsem tam na každém rohu viděl chodit a tancovat černé lidi, a co krásy a přirozené elegance bylo v těch pohybech! A když jsem si pak dokonce zašel na představení kmenových tanců, to už jsem vůbec nevycházel z úžasu. Kdyby se sám balet Národního divadla sloučil se všemi tancmajstry světa, nedal by dohromady takovou pohybovou dokonalost, jaké je schopen každý usmrkaný africký harant, kam se hrabeme my běloši s olšovýma nohama ... jsem rasista, když to říkám? Když v punktu tancování, běhání, chození a vůbec pohybu stavím schopnost černého člověka vysoko nad naši bělošskou? Nebo, abych nemluvil pořád jen o černých, když povím, že Japonci, Číňané i jiní obyvatelé východní Asie daleko převyšují nás bílé schopností trpělivé, důkladné, ukázněné práce? Nebo šetřivou skromností? Také ne, řeknete, že ano.

Pak tedy je asi rasismem, pouze označím-li nějakou schopnost západního člověka za převyšující schopnosti jiných. Organizační nadání například, prozíravost, tvořivé úsilí, cílevědomé budování zítřka. Stačí objet pár koutů světa, aby člověk zjistil, že v nich tyto dary Páně v té míře chybí. Ale mluvit se o tom nemá. Nesluší se, že, být si vědom vlastních schopností. To ovšem ... asi vám nedám ten dolar sebepokoření, o který si říkáte, slovutní karatelé. Z vašeho vlastního postoje shledávám, že je slovo rasismus prázdné jak škopek od syrovátky, nic než berlička, pomocí níž je možno se vypínat nad jiné - ovšemže nad příslušníky vlastní společnosti. Kdo jsi rozumný, nech toho. Jsou lidské rasy na tom božím světě a všelijak se od sebe liší. Co jim z té rozlišnosti vyplyne, prospěch a náskok nebo naopak neprospěch a zaostání ... což o tom může rozhodnout někdo jiný než ony samy?

Ještě v hustém dešti podniknu plavbu po kanálech Tortuguero, projdu si přímořský park Cahuita, pak už se silnička rozběhne k východu, banánové plantáže nalevo i napravo, až se objeví vysoký železniční násep a dál to nejde. Leda honem skočit do hokynářství a zakoupit pestrý kolek do pasu, to aby se cestovatel naposledy v Kostarice trochu proběhl. Ještě setkání s mladými lidmi, už jsem je kdesi cestou potkal a teď se ke mně bouřlivě hlásí. Asi jsem nápadný jak falešná pětka s těmi svými bílými fousy, ještě kousek pěšky po dosti zchátralém železničním mostě přes hraniční řeku, a tamty upršené baráky na druhé straně, to už je Guabito a leží v Panamě. Adios, Costa Rica.

P a n a m a

13. Poutník shledává, co jest duše tulákova

A abych to pověděl rovnou, oblíbil jsem si Panamu nejvíc ze všech krajin středoamerických, a lituji-li něčeho, tedy že se jaksi nechává překřičet slávou svých konkurentů, takže jsem si pro ni rezervoval jen necelé dva týdny. Caballero v hraniční boudičce je bodře přátelský, vyslovuje uznání mému cestování na stará kolena, vrazí mi do pasu razítko a vůbec nic za to nechce, ani zlámaný cent. To je, vězte, mezi středoamerickými republikami, vždy chtivými připodojit pocestného při příchodu i při odchodu, naprosto ojedinělé. Na rozdíl od jejich měnové pestrosti Panama dokonce ani nemá vlastní peníze, nýbrž se v ní platí americkými dolary. Jen drobné jsou dvojí, místní i americké, obojí téže hodnoty. Místní se jmenují balboa a je na nich vyobrazen takový rytíř v plechovém šišáku, jehož jméno bylo Vasco Núňez de Balboa a zasloužil se tím, že jako první přešel Panamskou šíji od Atlantiku k Pacifiku. Později mu Španělé dali useknout hlavu, nevím přesně, jestli za tento výkon. Neexistence vlastní měny může snad mrzet panamského vlastence, ale jinak je to věc hodná uznání: vedle neexistence armády svědčí o rozumné úspornosti panamského státu. Zato má Panama pěkný prapor, trochu připomínající slávistický dres.

Obec Guabito je rozdělena železničním náspem, a kdo chce dál, musí přelézt koleje a najmout si na druhé straně taxík. Jelikož se čeká, až je taxík plný, obnáší jízdné do města Changuinola pouhý dolar, což není moc. Neznalec by se mohl ptát, proč cestovatel hýří za taxíky, když tudy vede železnice, ale to by byl omyl, jelikož železnice již dávno doželeznicovala. Pamatuji si ze svých mladých časů, kterak čeští cestovatelé Hanzelka se Zikmundem, octnuvší se v těchto místech půl století přede mnou, museli naložit svou tatřičku na vagon a jet dál po kolejích, jelikož silnic nebylo. Nyní, jak vidno, se situace obrátila. Je vůbec pozoruhodné, jak dráha, to starodávné a úctyhodné zařízení, všude na světě vypouští svého mourem a olejem čpícího ducha. V Evropě ještě za pomoci miliardových injekcí jakž takž žije, v ne tak rozdávačných zemích západní polokoule už víceméně dokonala svůj život. Jeť dráha zařízení z uplynulých dob císařpánských, kdy nebyl problém živit nevelkými mzdami početnou modrou armádu; dnes, kdy náklady na lidskou sílu jsou vysoké a každé přebytečné pracovní místo ohrožuje bilanci podniku, je, obávám se, veškerá snaha oživit železnici pouze balvanem, valeným před sebou. V Panamě se už dovalil. I když, koukám, ne tak docela: přijedu do zmíněného města Changuinola, a co vidí oko mé: na kolejích stojí vlak, sestávající z řádky vagonů jisté banánové společnosti, a na jeho konci připřažený osobní vagon, plný lidstva. Že by přece?

Nikoli, jsem poučen. To jen známé společnosti Chiquita a Dole, obhospodařující obrovské plantáže v těchto místech, převzaly kus osiřelých kolejí a vozí po nich banány do přístavu Almirante. A jelikož jsou při penězích, dovolily si kus té velkorysosti, že k banánovému vlaku připojují i osobní vagon. Nestojí to nic; kdo chce, přijde, posadí se a čeká, až budou banány naložené a pojede se. Tak se ve vagonu schází pozoruhodná společnost: jednak vášniví vláčkaři ze všech koutů světa, dychtiví svézt se jednou v životě tímto reliktem zašlých časů, jednak nejchudší z nejchudších domorodců, nemající ani těch pár centů na autobus. Sám jsem byl v pokušení to zkusit, abych se pak mohl chlubit, že jsem dokonce jel i panamským vlakem, heč, taková rarita, ale nechtělo se mi čekat; co kdyby sklizeň banánů probíhala zdlouhavě.

Banány nalevo, banány napravo, nekonečné lány širokolistých rostlin a na nich pečlivě v modrých plastikových pytlích zabalené dozrávající trsy, to aby se na ně nedostali škůdci. Teď teprve vidím, proč se těmto republikám říká banánové. Krajina banánových plantáží není tak pěkná jako kávových nebo dokonce révových, ale pořád ještě se mi líbí víc než řepné pole, jsemť ještě z časů všelijakých brigád na tuto plodinu jaksi alergický. Přístavem Almirante dosahuji rozlehlé mořské zátoky Laguna de Chiriquí, se svými nesčetnými přepěknými ostrovy asi jedné z nejhezčích mořských krajin vůbec a v Střední Americe docela určitě. Nebude špatné tu strávit několik zbývajících dnů mořskými radovánkami, i naloďuji se na motorový člun a vyplouvám přes lagunu směrem k městu Bocas del Toro. Všechno jde spořádaně, bez zmatku, čistotně, mám z Panamy čím dál lepší dojem.

Je to zvláštní. Totéž moře, tatáž spleť ostrůvků, mangrovové houštiny, tatáž korálová bludiště pod křišťálově průhlednou hladinou i dřevěné domečky na břehu, také lidé jsou stejní jako na turisticky proslavených ostrovech karibských Antil, a přesto se do Bocas del Toro nesjíždí mondénní svět, aby zde utrácel své peníze. Nebo snad právě proto? Že tady lze mít snídani za dolar a večeři za čtyři místo za dvacet a za padesát, což zřejmě v někom nebudí ten správný pocit exkluzivity? Patrně jej potřebuje lidská duše prostřední, aby si jednou do roka nikoli odpočinula, nýbrž si popřála iluze, že náleží k těm, o nichž během svého šedivého občanského roku s obdivem a účastí čítá v šestákových časopisech. K herečkám a tenistům, princeznám a vůbec všem, kdo jsou doma v mramorových palácích, naplněných šelestem uctivého služebnictva. Dejte mi týden toho pocitu, říká prostřední duše, a já za něj vyprázdním do dna peněženku, načež se pokorně a svědomitě vrátím k svému obvyklému, nikterak zvlášť exkluzivnímu živobytí. Až do příští dovolené, kdy se opět na týden změním v imitaci onoho skvělého světa, jak jest lidstvu znám z televizních seriálů.

Nebo je v tom i něco víc? Je cosi jako kult ostrova uzavřeno v lidské, přesněji v západní duši? Nikoli bílý korálový písek, koruny kokosových palem skloněné nad modrou hladinu, vlnky dorážející z nedohledna moře, protože to všechno lze mít na pevninském pobřeží zrovna tak. Ale právě že jen ostrov, skvrnka suché půdy osamělá v širém oceánu budí v člověku romantický pocit Robinsona. Napadá mě zrovna, že vlastně nevím, chovají-li i lidé jiných civilizací v duši onoho romantického raracha, pudícího nás do míst odlehlých, vzdálených hluku světa, zasněných, a jen ďas sám ví, jakých ještě. Najde se jednou ten, kdo přesněji vyzkoumá, z čeho pramení romantický pocit a k čemu jej je člověku třeba? A proč právě jen člověku západnímu a žádnému jinému? Lidé jiných kultur hledí na evropské turistické hemžení zčásti pobaveně, zčásti nechápavě, neboť si nedovedou představit, co vlastně z toho ti cizinci mají, vláčet se ve svém volném čase vzdálenými končinami a ještě za to utrácet peníze. To oni by se nevláčeli. Seděli by na zahradě pod ořechem, upíjeli by mátového čaje, podřimovali, občas se zvedli a zašli si do kavárny poklábosit se sousedy. A kdyby měli ty úžasné peníze, co z každého cizince jen tak padají, to už by teprve nikam nejezdili, nýbrž by si koupili velké auto a s ním objížděli obec, aby každý koukal. Nebo by si pořídili po třech zlatých prstenech na každý prst. Nebo by vůbec nějak dali znát, že jsou Někdo. Ti divní lidé ze severních končin běhají po světě jak ďáblem posedlí - nejspíš že to u nich doma patří k společenské prestiži, takhle kolem sebe házet penězi. Kdyby zase nebylo těch s ruksaky na zádech, kteří se také vláčejí světem, ale peníze z nich ukapávají jen potenku. Ďábel aby se v těch cizácích vyznal.

Rozmysliv si to všechno, došel jsem k tomuto závěru: duše západního člověka je naplněna potřebou romantiky, což je patrně hluboký pud, zkombinovaný z neukojitelné zvídavosti a potřeby rizika a dobrodružství. Snad je to pozůstatek z dob, kdy náš předek přišel do studené severnější Evropy a rozhodl se živit se v ní zemědělstvím. Vhodnou půdu musel za stálého nebezpečí vyhledávat a pracně klučit, vydávat se za ní za vzdálené obzory, nenaskýtala se mu tak snadno jako nomádskému pastýři jeho pastvina. Tisíce let tak žil a rval se s přírodou a klimatem, až se mu ten způsob usadil v genech, stal se potřebou a touhou. Proto nás dodnes vzrušuje představa dobrodružství, v níž lidé jiných kulturních okruhů vidí spíš nesnáz a nepohodlí; a proto se také vydáváme na cesty. Leda že leckdo ještě navíc cítí potřebu občasné exkluzivity, aby si dodal iluze příslušnosti k vysněnému světu bohatství a společenského lesku. Jiným postačí k naplnění romantické touhy krajina, moře, hory, ostrovní krajina, zvlášť tak nádherně členitá jako zde kolem Bocas del Toro. Ale zcela zbytečná potřeba exkluzivity není, i když ji sám necítím a třeba se jí i pošklebuji. Izoluje přepyšnické zákaznictvo na jeho pětihvězdičkových rájích, takže osamělému poutníku zůstávají k potěše po celém světě rozseté ony nenápadné, reklamou nenabízené koutky téže romantické krásy, avšak krásy skromné, nic nepředstírající,v nichž zůstal zachován domorodý živel nikoli pouze v podobě číšníků a portýrů.

Čtyři dny podmořských radovánek na ostrůvcích zátoky Laguna de Chiriquí minuly a už jedu přes lagunu zpátky do Almirante, delfíni vyskakují nad hladinu, ale vždy jen krátce a nečekaně, potvory, abych je nestačil vyfotografovat. Z Almirante to jde dál autobusem, nejdřív podél pobřeží k východu a pak nekonečnými serpentinami do hor; a je to krajina tak úžasná, že kdyby se mi dny přece jen už nekrátily k odletu, snad bych zvolal - parada! (což nemá nic společného s parádou - dává se tak najevo řidiči, že chci vystoupit) a šel bych ... ani nevím kam. Tady teprve, kde se krajina strmě svažuje od horského hřebene ke Karibskému moři, nacházím Střední Ameriku, jak jsem si ji doma maloval a poté nenašel, leda v chráněných zbytečcích. Širé plochy tropického pralesa s jeho nesmírným bohatstvím rostlinných druhů a jistě i s všelijakou divokou zvěří, již je ovšem snadnější tušit než zahlédnout. Tady nalézám přírodu nechráněnou, a přece kypící a neporušenou, jako by nebylo ničivosti chudého člověka s jeho sirkami a sekyrou. Tady, jak se zdá, zatím nebylo nutno všechno dohola vypálit a vykácet, aby se napáslo pár kraviček. Snad to tak zůstane, bohové. Snad panamský člověk pomalu, nenápadně, bez chlubného křiku, bez revolucí a osvobozování dosáhne oné skromné míry blahobytu, v němž není nutno pustošit krajinu. Přál bych to mimo jiné i sám sobě, protože zde se mi teprve za celé mé středoamerické cesty dostavuje pocit - sem bych se chtěl ještě někdy vrátit.

Kordillerský hřeben, táhnoucí se oběma Amerikami od Aljašky po Patagonii, se v těchto místech musí vtěsnat do poměrně úzkého pruhu Panamské šíje, takže to jde dost zprudka vzhůru, poté přijde zlom a stejně strmými zatáčkami se vine pěkná silnice až k horkému pruhu pobřežní nížiny na pacifické straně. To už je krajina o něco sušší, ne tak džunglovitě zelená jako na deštivém Karibiku, i lidského osídlení je zde víc. Zbývá mi ještě pár dnů a tichomořské pobřeží ... jsou tam nějaké pláže, prý docela pěkné, slyšel jsem. Ale jsem zhýčkaný z Bocas de Toro, takže necítím, že bych měl potřebu jen tak poplavávat podél pláže, sto metrů sem, sto metrů tam. Opálený jsem taktéž dostatečně, ostatně si tolik necením odstínu pokožky. Jsou lidé, že tráví obracením z boku na bok celé týdny a zřejmě tím dosahují stavu jakési blaženosti nebo extáze, nu, touha mé duše to není. Spíš se tak zase pro změnu projít někde v horách ... a tu se dozvídám, že má být pěkné místo v pacifickém svahu, jmenuje se Boquete a lze tam strávit nějaký den.

Kromě všelijakých vycházek k vodopádům a horkým pramenům je tamější kraj proslulý kávou, prý nejlepší na světě. Bývá označena jménem zdejší provincie, Chiriquí, prosím, kdybyste ten název někde zahlédli.

Nedám na to moc, pochopitelně bych našel v samotné Střední Americe aspoň tucet jiných krajin, produkujících rovněž nejlepší kávu světa. Mimoto nejsem kafepitel, kávě nerozumím, a třebaže ji tady z nouze konzumuji (objednávka čaje mívá všude mezi Mexikem a Ohňovou zemí za následek dodávku břečky tak úděsné, že se to blíží zločinu travičství), nerozeznám kávu dobrou od špatné. Spíš jsem nakloněn úsudku onoho šlechtice, jejž prý vyslal francouzský král na dvůr tureckého sultána doslechnuv se, že tam přišel do módy jakýsi nový nápoj. »Vypadá to jako rozpuštěné saze a chutná to zrovna tak,« hlásil prý svému králi ten bystrý muž. Ale zato vytváří káva půvabné kulturní krajiny, podobně jako réva nebo čaj.

I lze se dosyta natoulat po drobných silničkách v okolí Boquete a zachycovat si do duše podivuhodné kouzlo kávových plantáží, což, víme, není nic jako bramborový lán, nýbrž místo, kde se lidská práce spojila s přírodní sílou do výslednice, jejíž jméno je malebnost. A hle - tady mezi temně zelenými kávovými keři cosi pestrého poletuje - a on je to ten bájný, ba posvátný pták quetzal, co jsou po něm nazvané guatemalské bankovky. Teprve zde se mi dal vidět, ptáček s dlouhými, zelenými ocasními brky, pro něž byl tak dlouho domorodci loven, až byl skoro do posledního vyhuben. Naštěstí se do Panamy nikdy nerozšířila žádná z předkolumbovských říší, které ke své větší slávě musely stavět pyramidy, vyřezávat lidem zaživa z hrudí srdce a zdůrazňovat vznešenost svých králů korunami z quetzalího peří.

Do hlavního města Panamá Ciudad je to ještě čtyři sta kilometrů, ale jízdy civilizované, pohodlné, a přitom o nic moc dražší než to úmorné kodrcání jinde. Skoro jako bych byl na některé kalifornské dálnici, kterýžto dojem ještě zesílí po prvních krocích městem. Neboť Panamá ... ne že by neměla i své ponuré chudinské, kriminalitou prolezlé čtvrti, takový ráj pokroku a blahobytu to zase není. Ale je to první skutečně moderní a přitom hezké město na jih od hranice USA, všechny ostatní středoamerické metropole jsou proti němu stísněné, hlučné, upatlané díry. Panamská skyline, pozorovatelná nejlépe z nábřeží Avenida Balboa, by dělala čest každému severoamerickému velkoměstu, ledaže je tu drobet horko, jak by také ne, když jsem málem na rovníku. Svým západním koncem vybíhá město do poloostrova, na němž je položeno - aspoň podle mého vkusu - nejpůvabnější koloniálně historické sídliště celé Střední Ameriky, čtvrť Casco Viejo.

Zároveň je to místo, v němž jsou soustředěny téměř všechny cenově dostupné hotely a restaurace, což je mi v dané situaci - každý den přepočítávám zbývající dolary, vystačí-li mi až do odletu - jednoznačný pokyn. Prý není zcela bezpečno v Casco Viejo, dozvídám se, ale rozhodnu se vzít na sebe ten kříž. Už vím, jak se mám chovat, abych nepadl do rukou nějakým temným postavám. A půvabné okolí koloniálních staveb, barokních chrámů, výstavných domů pamatujících doby, v nichž bylo město Panamá překladištěm pokladů, směřujících z Peru do pokladnic španělského krále, odmění poutníka za nezbytnost té trochy obezřetnosti.

Ledaže se poutník může z neznalosti dostat úplně na druhý konec dosti rozlehlé metropole, hledaje panamské Staré město; jsou zde totiž dvě. Casco Viejo je místo, kam se přemístila španělská koloniální správa poté, co opustila sídlo původní, nazývající se na rozdíl od něj Panamá Viejo. Stojí rovněž za podívání, rozlehlé prostranství s rozvalinami mohutné katedrály, radnice, měšťanských domů a přístavu. Do toho stavu jej uvedl roku 1671 slavný pirát Henry Morgan, který se nespokojil s obvyklým přepadáním španělských korábů, nýbrž si dokročil přímo tam, kde se poklady celé oblasti soustřeďovaly. A vykonal ten skutek tak důkladně, že ze slavné metropole nezbyla málem ani ta příslovečná kůlnička na dříví. Španělé se už pak ani nepokoušeli své sídlo renovovat, nýbrž je přenesli o něco dál na poloostrov Casco Viejo, který se jim zdál zřejmě být hájitelnější. Snad měli pravdu, protože pirát Morgan se už od toho času neobjevil.

A ještě zbývá výlet do hor k malebnému místu El Valle, položenému v obrovské kaldeře bývalé sopky ... a plavba k ostrůvku Taboga, což bylo sídlo španělské kolonie ze všech nejstarší, založené roku 1515, dva roky poté, kdy Balboa přešel Panamskou šíji a první vjel na svém oři do vln Tichého oceánu (nebo tak aspoň se ten skutek předkládá na mnoha vlasteneckých vyobrazeních). Odtud startoval Pizarro k dobytí Peru a zde stojí nejstarší kostelík země. Významnost nejnáramnější jsem si ale nechal až na poslední den, a je jí samozřejmě slavný panamský kanál. Jeho divy lze nejlépe zhlédnout ze zdymadla Miraflores, k čemuž náleží i názorná přednáška v klimatizovaném návštěvním centru, a všechno je to - pro Střední Ameriku jev naprosto nevídaný - zdarma. Snad že má společnost panamského kanálu jiné příjmy a nepotřebuje tahat dolary z návštěvníků. Jistým pasivem celé akce je skutečnost, že den mé návštěvy připadl právě na první máj, i v Panamě slavený jakožto svátek práce, což paradoxně značí, že se nepracuje. Nepracují ani lodivodi, ani obsluha zdymadel a jiní takoví lidé, takže lodi, které z nedopatření v ten den uvíznou v průplavu, musí počkat na zítřek, až svátek pomine. Maňana, dozvídal jsem se, když jsem se ptal, kdy uvidím proplout nějakou loď. Zítra. Což značí, že už průplav v provozu neuvidím, neboť maňana poletím domů.

Ostatně musím sdělit případnému zájemci, že se zdymadlo Miraflores dohromady ničím neliší od stejného zařízení ve Vraném nad Vltavou, ledaže mezi Chuchlí a Štěchovicemi nebrázdí hladinu zaoceánské koráby.

Sbírám naposledy svůj ranec a je mi nějak divně. Už jsem se těšil domů, proč to nepřiznat, a počítal jsem dny k odletu; najednou je tu ten poslední a já zjišťuji, že se mi ani zvlášť nechce. Zvykl jsem si na potulné živobytí; tohle byla nejdelší cesta, již jsem kdy vykonal, a někde během ní jsem překročil onen bludný kořen, jímž se z cestovatele stává tulák. Mohl bych tak jít dál, den za dnem, měsíc za měsícem, za žádným zvlášť přesným cílem, někde se zastavit, někde přespat, něco sníst, ráno se podrbat za uchem ... co udělám dneska? Nu, půjdu se někam podívat, je-li na co ... anebo mohu i jen tak ležet, něco si přečíst, poklábosit s pocestnými, jež zrovna potkám ... kampak, kamarádi? Ale, do Brazílie. Do Peru a odtud možná na nějaký tichomořský ostrov. A pak zase dál, třeba do Afriky. Hej, kamarádi, ví někdo, jaké je to teď v Zimbabwe? Do Zimbabwe radši nelez, ale zkus Malawi! Malawi je fajn! Nebo jeď do Zambie! Děkuji, bráškové, zkusím to, a třeba se tam někde setkáme. Uvidí se.

Z onoho chladného kusu světa zvaného Evropa se stává čím dál bledší obrázek v poutníkově duši a někomu snad i vybledl nadobro. Divil jsem se vždy těm opáleným, pohublým postavám se splasklým rancem přes rameno, potloukajícím se celé roky od země k zemi, od rovnoběžky k rovnoběžce, zjevně netoužícím po místě, jemuž kdysi říkaly domov. Už se jim nedivím. Kdybych měl nějakou tu stovku dolarů v kapse navíc, neměl v téže kapse letenku vystavenou na dnešní datum, a kdyby mě v té vzdálené končině nečekali ti, jež přece jen nechci opustit ... kdoví. Kam, parde? Ale, do Venezuely. Do Guyany a na Amazonku.

Hodím ranec na záda a raději jdu, neohlížím se, z náměstí Cinco de Mayo jezdí městský autobus k letišti, už abych tam byl, nebo ještě... Příště už se raději nebudu vydávat do světa na celého čtvrt roku, protože kdoví, co bych udělal pak. Dospěl jsem do dosti již pokročilého věku, aniž jsem přesněji věděl, co je to tulácká duše. Teď už to vím.

(Září 2001)

Na závěr

Tož tedy - až sem jsem dovedl své potloukání po rovnoběžkách a polednících, dál zatím kromě několika krotkých vyjížděk do Švýcarska či jiných spořádaných evropských zemí nebylo nic. Spořádané země, víte, mají tu nevýhodu, že se toho o nich moc nenapíše. To takhle třeba do Iráku - ha! Příjemné by to asi nebylo, ale zato těch překvapení a poučení, těch kamínků do mozaiky poznání! Nu, do Iráku se zrovna nerychtuju, ale už jsem stačil zase nahromadit skrovné jměníčko, jež opět bezezbytku probendím na cestách. Celkem náhodně jsem se dozvěděl o nabídce jihokorejských aerolinií - za jednu cenu lze obletět Nový Zéland, Koreu a Fidži, na každém z těch míst zůstat libovolně dlouho, uznáte, že takovému lákání nelze odolat! Ještě bych také rád někam vyjel na kole, mám teď v tomhle podnikání dvouletou mezeru, ale snad jsem od posledka tak docela nezchátral, a kdyby mi nebesa byla úplně milostiva, rád bych se zase vydal na vandr pěšky. Jedno kam, od obzoru k obzoru, ode vsi ke vsi, za větrem, za nasliněným prstem, však ony to nemusí být jen samé světové proslulosti, kudy se poutník ubírá, obyčejná krajina, obyčejný život mu poskytnou zážitků a pozorování dost. Nebo v to aspoň doufám.

Člověk by neměl dělat velké plány, když mu začíná klepat na dveře sedmdesátka, může být vděčen, když mu život ještě dovolí posbírat pár drobtů toho, co dosud nestačil. A já jsem toho nestačil moc. Zčásti svou všelijakou pošetilostí, otálením, ale hlavně že jsem nejaktivnější část života promarnil v systému, který si troufal sám nejlépe vědět, co je pro nás, obyčejné lidi, správné a dobré. Vést a postrkovat nás na každém kroku, a kdo by povykoukl stranou z poslušně mašírujících řad, hned mu nějakou vlepit, aby si nevyskakoval. Až příliš mnoho let jsem ztratil tím, že jsem se všelijak vrtěl a pokoušel se v tom systému zabydlet, měl jsem lépe vědět, že nejsem k mašírování v jednotných řadách stvořen, sebrat se a odejít dřív. O deset, o dvacet let ... oč plnější mohla dnes být moje mozaika!

Ale snad aspoň mohu vyslovit poučení těm, kteří rovněž nejsou stvořeni k mašírování v řadách. Hledejme si svou vlastní cestu, bratři poutníci, a hledejme ji důsledně. Rozhlížejme se po světě vlastníma očima, a co uvidíme, to si srovnejme ve vlastní hlavě. Ne proto, abychom za každou cenu předváděli lidstvu něco extrovního a nekonvenčního, protože i to je jen jiný druh opičení. Spíš že vlastní poznání a vlastní zkušenost jsou cennější a obvykle i pravdivější než plný regál přelouskaných traktátů a knih, byť i od hlav nejověnčenějších. Ony se ty ověnčené hlavy rády zahledí do nadzemských výšin a zkoumají, nikoli jaký tento přepestrý svět prostě a skutečně je, nýbrž jaký by dle jejich osvíceného názoru měl správně být. Bůh jej totiž, rozumějme, udělal špatně a oni jej teď po něm, vrtákovi starém, musí opravit. Zkušenost praví, že jim z toho obvykle vyjde zase nějaké mašírování.

Buďme skromnější a neúčastněme se této hry. Jaký svět je, to poznáme z každého kamínku u cesty, z každého lístku v křoví, z každého sebe drobnějšího kousíčku lidského konání. Stačí se pozorně dívat, sbírat drobty zkušeností, a když jich máme nasbíranou už poctivou hromádku, můžeme pokročit dál a započít s přemýšlením o tom, proč je ten boží svět takový, jaký je. Pomůže nám při tom jeho minulost: už od miliard let se točí podle týchž přírodních pravidel, a můžeme předpokládat, že se zrovna teď nezačal točit jinak. Nehledejme v jeho dění Dobro a Zlo, což je labyrint, do nějž se zamotávají opravci světa, nýbrž zákonitost. Najdeme-li ji, netažme se příliš, líbí-li se nám nebo nelíbí, protože Bůh neudělal svět proto, aby se nám líbil, zrovna tak jako jej neudělal k líbení dinosaurům. Dokážeme-li se v analýze zákonitostí a dění světa vystříhat pokušení nastrkat ji do škatulek vlastního líbení a opravárenských choutek, nestaneme se asi proroky, za nimiž by se hrnuly davy.

Ale můžeme přikročit, opět jen sami v sobě a sami pro sebe, k stupni třetímu, jímž je odhad toho, jaký svět asi tak v důsledku a pokračování všeho bude. Pochopitelně se v tom budeme dopouštět omylů, protože můžeme svými lidskými smysly postihnout jen část toho, co je; ta druhá a možná větší část se nalézá v prostoru, pro jehož vnímání nám nenarostla tykadla. Ale až dějiny pokročí, ukáže se, že jsme přece jen obvykle hádali lépe než ti, kdož shledávají na světě jeho dobra a špatnosti a míní je napravovat. Ale snad jsem zašel příliš daleko. Nechci, aby vznikl dojem, že se vychloubám nebo že snižuji úsilí těch, kteří se namáhají o lepší, snesitelnější svět. Snad i je Bůh tak udělal a pověřil nějakým úkolem, zapadajícím do jeho věčných zákonitostí. Ale vždyť nemusíme dělat všichni totéž. Nám, bratři, postačí, budeme-li chodit po světě, dívat se, přemýšlet, srovnávat si nalezené kamínky do obrázku světa. Je-li správný, nebo spíš do jaké míry je správný, to neposoudí naši kritici, nýbrž budoucnost.

(Červenec 2002)

Doslov nakladatele

Cestovat do dalekých krajin, poznat širý svět bez jakýchkoliv limitů či omezení - pro koho by to neznělo lákavě! Stejně jako autor této knihy i já jsem však měl tu smůlu, že jsem dobu největšího toužení po této nejnormálnější věci pod sluncem prožil za ostnatými dráty komunistického koncentráku. Stejně jako Luděk Frýbort i já jsem se třásl na devizový příslib, tehdy jedinou to šanci vystrčit alespoň na tři týdny nos do svobodného povětří blízkého Západu. Než jsem nakonec v roce 1980 přes dráty skočil trvale, povedlo se mi ho ukořistit třikrát - Londýn, Paříž, jižní Francie, Švýcarsko - o moc více (ale hlavně o moc dále) to tehdy nešlo. Tenkrát jsem si myslel - a myslel jsem si to ještě donedávna ... než jsem se při přípravě této knížky od Luďka Frýborta - jen tak náhodou mezi řečí - dozvěděl, že si v té samé době, také jen na »devizák« a výjezdní doložku, určené tehdy pro řadové smrtelníky, zajel až do Japonska! Okamžitě mi bylo jasné, že ač to autor neměl v úmyslu, musí tento příběh do knihy nutně také. Nejen coby jakási dílem smutná, dílem humorná předmluva, jak se cestovalo za bolševika, určená pro ty později narozené, ale také jako důkaz toho, že autorovi této knihy byly vášeň a organizační talent k nevšednímu cestování zřejmě vloženy sudičkou již do kolébky.

Rád cestuje skoro každý, dobře si vše zorganizovat umí také leckdo. Naštěstí, jak známo, sudičky bývají vždy tři. Ta druhá dala Luďku Frýbortovi vzácnou schopnost vidět. Vidět nejen to, co najdeme v turistických příručkách na křídě v barvách a posléze pak nacházíme i na místě samém my, běžní smrtelníci, ale mnohem víc! (Připusťme - i díky tomu, že je na rozdíl od nás ochoten příslušnou exotickou zemi projet v často neuvěřitelných podmínkách místní dopravy či dokonce jen tak na kole.)

Nejdůležitější dar však Frýbortovi dala sudička třetí: brilantní schopnost, ba vpravdě umění dát viděné do širších souvislostí a pak se s námi o vše svou nevšední, poutavou formou podělit. Kolega Petr Zavoral to vystihl hned v první řádce své předmluvy k této knížce: Procestoval jsem skoro celý svět, aniž jsem vytáhl paty z domu. A stejně tak to cítím a tvrdím i já...

Po mém odchodu do exilu už jsem mohl cestovat do sytosti. Leč tehdy existovaly pro mě jiné priority - učit se jazyk, budovat si existenci, starat se o rodinu. No a když už jsem byl hotov, tak se začalo budovat nanovo - po deseti letech exilu vznikla ANNONCE i v mé rodné zemi. Nějaká ta dovolená mezitím samozřejmě také byla, ale s mými dávnými cestovatelskými sny to mnoho společného nemělo. Člověk oslaví nějaké ty kulaté narozeniny ... a najednou zjistí, že když už se někam vypraví, tak si chce hlavně odpočinout - však to znáte: hotel, pláž a nějaký ten výlet po okolí. Je to pohodlnost, lenost? Nevím.

O to více však oceňuji schopnost autora této knihy, že ač o řadu let starší než já přímo hýří aktivitou a chutí cestovat i nadále (dříve holt ty sudičky svou práci dělaly asi opravdu poctivě), a já tak mám možnost mnoho zajímavých míst na Zemi poznat v pohodlí domova alespoň prostřednictvím jeho vyprávění.

Stát se alespoň v duchu Frýbortovým společníkem na cestách je však i jedinečný zážitek estetický. Neboť v dnešní uspěchané době, kdy se komunikace mezi lidmi stále více omezuje na e-maily a textové zprávy SMS, není mnoho příležitostí k pohlazení duše brilantní květnatou češtinou, tak charakteristickou pro autora této knížky. Svět bez růžových brýlí je krom svého přínosu po obsahové stránce také hold naší mateřštině, jejž jí vzdává spisovatel, u něhož by se spíše dalo předpokládat, že po dlouhých letech používání německého jazyka pomalu ztrácí českou slovní zásobu. Opak je pravdou. K hanbě většiny autorů zdejších bestsellerů je Frýbortovo psaní výjimečné právě obohacováním současné strohé češtiny o pozapomenuté výrazy, které mu dodávají jiskru a neopakovatelnost. I to je jeden z důvodů, proč jsem se - uhranut znovu objevenou krásou české řeči - rozhodl ke skromnému nakladatelskému podílu na rozšíření knižního trhu o skutečnou literaturu.

Vím, že Frýbortův styl každému nesedí, že povrchnějším čtenářům možná připadá příliš rozvláčný až nezáživný, ale chci věřit, že je snad u nás pořád ještě dost lidí vnímavých, kteří i v počítačovém věku ocení vypravěčské mistrovství.

Autor nám hned na několika místech sděluje, že by čtenář neměl jeho knihu brát jako cestopis. Považuji za vhodné to zde znovu podtrhnout. Je skutečně s podivem, jak dnes - v době, v níž jsme ze všech stran zahrnováni obrovským množstvím nikým neomezovaných informací ze všech koutů naší planety - se i nadále masmédia tvrdošíjně drží mnoha zažitých klišé, ba občas až vyložených nepravd. Hlavní hodnotu Frýbortovy publikace vidím právě v tom, co je vyjádřeno již v jejím titulu - odložení oněch nešťastných a škodlivých růžových brýlí, jimiž si příslušníci západní civilizace (především pak ekologičtí aktivisté, jakož i většina intelektuální elity a politiků) idealizují poměry v zemích onoho tzv. třetího světa. Dosud jsem si myslel, že o mnohém na planetě Zemi jsem poměrně slušně informován. Teprve po přečtení této nesmírně užitečné knihy mi došlo, že i já jsem na nose velmi často podobné brýle nosil. Jsem vděčen jejímu autorovi, že mi je pomohl sundat.

Luděk Frýbort je znám jako spisovatel a esejista, své politické úvahy publikoval v řadě exilových časopisů (ve švýcarském Polygonu vycházejí dodnes). V devadesátých letech pravidelně vycházely i v Českém deníku, který jsem tehdy vydával, a nyní je již čtvrtý rok každý týden publikuje ANNONCE. Ale již v Českém deníku se mezi jeho moudrými politickými komentáři občas jako protiváha objevilo nějaké to povídání z cest. Vždy mě zaujalo svým osobitým stylem a (po vší té politice) představovalo vítanou změnu - četl jsem je tenkrát jedním dechem. Čím více jsem jich měl možnost poznat, tím častěji jsem si říkal, že by si zasloužily ocitnout se jednou společně v úhledném svazku na knihkupeckých pultech ... což se tímto tedy konečně děje. Věřím, že pro většinu z vás budou Frýbortovy příběhy stejným zážitkem, jakým byly pro mne.

Jak jsme se v závěrečné kapitole dozvěděli, v době, kdy šla tato kniha do tisku, nacházel se její autor kdesi na druhé straně zeměkoule mezi Novým Zélandem, Koreou a Fidži. Budiž nám to všem příslibem, že za nějaký ten rok dostane tento svazek svého mladšího bratříčka. Už dnes se na něj těším!

Josef Kudláček

KONEC