Prosinec 2006

Žije, žije duch frajerský

Luděk Frýbort

Celý žasnu. Obdivem až omdlévám. Co se nedozvídám tadyhle z Lidovek: konečně po těch letech je dálnice Praha - Mnichov z české i z německé strany propojená, a kdo chce, může si ji ozkoušet. Jak vyplývá z údajů řečeného listu, učinili tak hned začerstva dva páni reportéři, a co nyní zvěstují ohromenému lidstvu, je prostě úžasné. Neboť, vězme, vězme, ujeli tu trať za pouhé - očím se věřit nechce - dvě hodiny a čtyřiačtyřicet minut! Nenalézám slov. Já, břídil, bych se tamtudy vlekl pět hodin, a kdybych se šel cestou vyčurat, třeba ještě o pět minut déle. Oni, lvi silnic... Leč nechme zaznít jejich vlastním slovům: »Omezení rychlosti přestává platit... můžeme beztrestně(!) vyzkoušet kvality zapůjčeného vozu... bez větších problémů se dostáváme až k dvousetkilometrové hranici, když se ručička tachometru objeví na ukazateli 230, dáváme nohu z plynu.« Sláva, sláva!

Jen bych ještě rád věděl, než podám návrh na vyznamenání řádem Nejvyššího Kvaltéře Království českého, jak ti dva naložili s ostatním provozem. Dle jejich vlastního údaje vykonali svou gerojskou jízdu v pátek odpoledne; to je v celém Německu čas, kdy spěchají domů všichni cesťáci, rodiny se vydávají na víkend a náklaďáky dohánějí, co přes týden nestihly, což vše dohromady slibuje vlekoucí se provoz, hojnost stresových situací a vydatné zácpy. Kdo touží po co nejhorších cestovních podmínkách, nemůže si vybrat lépe. Krom toho znám zmíněnou dálnici a vím, že v Německu nepatří právě k oddechovým. Dvousetkilometrovou rychlostí se snad po ní může někdo řítit... vidí se občas takový blázen, ale nejdéle do půl minuty dojede zadek nějaké kolony. Co dál? Byl snad zapůjčený vůz (to lze chápat, s vlastním by to nikdo nedělal) vybaven zařízením k přeskočení překážejících automobilů? Takový zázrak byl kdysi představen v dětském programu německé televize a nazýval se DuDu - došlo snad k jeho realizaci? Ne? Pak tedy naši nedostižní Mistři všechny před sebou odhoukali, odblikali stranou... ale to by mohl být dost drahý špás, takový způsob jízdy je dnes v Německu trestný a dopouštějí se jej leda pubertální hošíci původem z Kazachstánu.

Nebo oba páni prostě přehánějí? Zaměňují svůj frajerský sen za skutečnost? To taky znám. Už v předdálničních dobách, kdy se drncávalo přes Beroun, Zdice a Rokycany, jsem občas od různých Mistrů slýchal: »Plzeň, vole? Praha - Plzeň já dělám za pětatřicet minut!« Inu, jsou duše nedostatečné, které nemajíce se čím jiným prokázat, vytahují se aspoň, že dělají Praha - Plzeň po okreskách za pětatřicet minut. Nebo Praha - Mnichov (jen propletení Mnichovem může trvat k hodině) za 2:44, jak sebeobdivně stojí v záhlaví článku.

Nedivím se chlubivým frajerům, neboť takový jest odedávna jejich způsob. Komu se spíš divím, je redakce zmíněných novin. O pár stránek dál vyjadřuje starost nad tím, že čeští řidiči po přechodném umravnění už zase začínají jezdit jako šílenci, body nebody, počty mrtvých stoupají, plechy lítají přes svodidla, občas se vymázne i některý ministr, herec či jiná veličina... nedochází ctěné redakci souvislost? Neměla by raději odrazovat od takových kousků? Je to totiž alarmující a ve vyspělém světě se nevyskytující, leda až zase v tom Kazachstánu. Doporučoval bych každému, kdo propadne chtíči vyzkoušet si na německé dálnici svůj skvělý stroj, několik pravidel. Držet se předepsaných rychlostí. Kde předepsané nejsou, nemyslet si, že nastalo eldorádo k beztrestnému vybláznění; dojde-li k nehodě (ovšem Mistrům se nehody vyhýbají) při vysoké rychlosti, bývá to pokládáno za přitěžující okolnost, čehož se s velkým potěšením chytají pojišťovny. Odblikávání a odhoukávání překážejících ploužilů nebývá moc platné, spíš ještě každý frajerského jezdce drobet přibrzdí, maje legraci z jeho vztekání. A především si představit - jde-li frajerova fantazie tak daleko - co asi říkají ti, jež právě v rychlosti 230 km/hod odtlačil do pravého proudu. Neboť vesměs nehovoří o obdivuhodném pilotovi, nýbrž o pěknému hovadu, jemuž přejí, aby se co nejdřív zabilo a byl od něj na silnicích pokoj.