Prosinec 2006

Zlatý hoch z Gruzie

Alexandre Gajdamacký

George W. Bush přijíždí na návštěvu do Tbilisi a svého gruzínského kolegy Saakašviliho se ptá: „Prosím tě, to jste pojmenovali tu vaši zem po jednom z našich států anebo rovnou na mou počest?“ Anekdota vychází ze slova Georgia, anglického označení Gruzie. Především ale vystihuje výrazně proamerickou politickou linii nejmladšího prezidenta na světě, která mu vysloužila nenávist jedné části postsovětského publika a obdiv té druhé. Právě od této linie se odvíjí současné tažení Moskvy proti Gruzii – proti její diplomacii, jejím hospodářským zájmům i jejím občanům působícím v Rusku.

Propaganda Kremlu vykresluje Michaila Saakašviliho jako pouhou loutku v rukou západních nepřátel Ruska, kteří chtějí odtrhnout co nejvíce bývalých sovětských republik od Moskvy nejen formálně, ale i politicky, ekonomicky a vojensky. Přívrženci Saakašviliho naopak tvrdí, že mladý a Západem respektovaný prezident je jedinou nadějí této země. Nadějí na to, že Gruzie, posledních patnáct let zmítaná válkami, táhlými konflikty, chudobou a ekonomickým kolapsem, se obrodí, přiblíží se k evropské civilizaci a časem se začlení do NATO a EU.

Kde najít spojence

Michail Saakašvili se narodil 21. prosince 1967 v Tbilisi. Dnes si již málokdo vzpomene, že týž den v roce 1879 spatřil světlo světa jiný proslulý Gruzín – Josef Vissarionovič Džugašvili alias Stalin. Pro mnohé Gruzíny jeho jméno pořad znamená hodně, jsou tak trochu pyšní na to, že jejich krajan tak zásadně zasáhl do dějin planety. Možná i tato náhoda přispívá k Saakašviliho popularitě.

Pochází z prominentní rodiny. Otec Nikoloz je známý tbiliský lékař, ale rodinu opouští dříve, než se Míša stačil narodit. Matka Giuli Alasanija je profesorkou historie, její otec ovšem pracoval v KGB – podle fám kolujících po Gruzii právě tyto kontakty přispěly k rychlé kariéře mladého politika. V 80. letech získal mladý Saakašvili doporučení gruzínského ministerstva zahraničí i strany, aby mohl nastoupit na Vysokou školu mezinárodních vztahů v Kyjevě. Hlavním „tahounem“ v rodině byl prý strýček Temur, diplomat v OSN.

Po absolvování elitní školy odchází mladý muž studovat do ciziny: Štrasburk, americký Kongres, Columbia University v New Yorku, George Washington University, Akademie evropského práva ve Florencii, Akademie mezinárodního práva v Haagu. Tam se seznamuje s budoucí manželkou. Nicméně i když je první dáma Gruzie občankou Nizozemska, její otec Eduard Rulovský do království emigroval z Československa. Ať tak nebo tak, léta pro rodnou zemi nejkritičtější strávil Saakašvili mimo Gruzii, což mu političtí odpůrci dodnes vyčítají. Vrátil se až v roce 1995 na pozvání kamaráda Zuraba Žvanii, jejž prezident Eduard Ševardnadze pověřil úkolem dostat ze zahraničí co nejvíce mladých a vzdělaných Gruzínů.

Slibná kariéra loajálního poslance parlamentu, dokonce šéfa klubu proprezidentského Svazu občanů Gruzie, skýtá dojem, že Saakašvili nikdy nepůjde proti všemocnému Ševardnadzemu. Ten ho v říjnu 2000 jmenuje i ministrem spravedlnosti. Tady se Saakašvili proslavil tím, že se snažil například prosadit povinné krevní testy na alkohol a drogy pro státní úředníky. Bojoval o zabavení majetku státních zaměstnanců, nebudou-li moci prokázat, že ho nabyli legálně. V září 2001 ale nastává nečekaný zvrat: Saakašvili rezignuje, prezidenta Ševardnadzeho a ostatní členy vlády obviní z korupce a odchází do opozice. Vrací se až v listopadu 2003, kdy je jmenován společným opozičním kandidátem na prezidenta. Volby v lednu 2004 vyhrává na plné čáře. Jak ale bude vládnout? Ví, že to záleží na politice velkého severního souseda. Proto musí hledat dost silného spojence, jenž by mu umožnil vytvoření skutečné suverenity.

Kavkaz patří nám

Rusko je přesvědčeno, že od časů gruzínského panovníka Iraklije, jenž v roce 1783 podepsal dohodu o faktickém připojení své země k impériu, Gruzie patří do sféry ruského vlivu. Proto už od roku 1991 čeká, až vysílená Gruzie svou prosbu o přijetí do impéria zopakuje.

Hlavním problémem gruzínské společnosti je její obrovská odstředivost, neschopnost vytvářet trvalé spojenectví na úrovni státu – a k tomu se přidává separatismus Abcházie, Jižní Osetie a do jisté míry i Adžarie. Prvního postsovětského prezidenta Zviada Gamsachurdiu, jenž vládl jen 8 měsíců v roce 1991, svrhli včerejší spojenci a spolubojovníci Tengiz Kitovani, Tengiz Sigua a Džaba Ioseliani. Jenže vítězní vzbouřenci se nakonec spojili s někdejším ministrem zahraničí SSSR a bývalým šéfem gruzínských komunistů Ševardnadzem. Ten byl zvláštním druhem „sametového“ diktátora. Zlikvidoval skoro všechny politické soupeře, ale zároveň si pečlivě hlídal dobré kontakty se Západem i s Ruskem. Proč ale nezatočil s novou opoziční generací? Že by byla „revoluce růží“ v říjnu 2003, kdy Saakašviliho hnutí Kmara (Dost) skrze masové protesty proti zfalšovaným volbám donutilo Ševardnadzeho k rezignaci, výsledkem dohody mezi starým pánem všech Gruzínů a generací prozápadních třicátníků? Vysvětlení schází.

Jisté je, že Putinovo Rusko od začátku pochybovalo, zda změny v Tbilisi znamenají pro Moskvu plus. Ševardnadze jednal stejným způsobem jako ukrajinský prezident Kučma – mluvil o „přátelství“ s Ruskem, ale současně vytvářel pevné vazby na USA a Evropu. Jenže byl pro Kreml pochopitelný. Naproti tomu mladý Saakašvili představoval pro Putina složitější typ politika – zejména se svou západní minulostí a orientací na euroatlantické hodnoty. Putin zprvu zřejmě doufal, že Saakašvili si jen hraje na „civilizovaného Gruzína“, a odpojí-li mu Rusko v zimě párkrát plyn či elektřinu, rychle na Američany zapomene. Jenže tato úvaha se brzy ukázala jako mylná. Již během roku 2004 (zvláště když při prezidentských volbách na Ukrajině podpořil opoziční blok Juščenka a Tymošenkové) dal Saakašvili jasně najevo: tento chlapík si z Moskvy poroučet nedá a Gruzii povede cestou osamostatnění vůči Rusku.

Saakašvili rozšiřuje vztahy s USA. Američané pomáhají budovat novou gruzínskou armádu a modernizovat policii. Saakašvili potírá adžarský separatismus, obnovuje kontrolu Tbilisi nad touto důležitou oblastí a jejího prezidenta přiměje k odchodu do Moskvy. Ale obdobné pokusy s Abcházií a Jižní Osetií neuspějí. Tbilisi trvá na co nejrychlejším odchodu ruských vojsk a zrušení ruských vojenských základen. Moskva vrací úder zákazem dovozu gruzínského vína, šťáv i známé minerálky Boržomi.

V září 2006 se rusko-gruzínské vztahy prudce zhoršují. V Tbilisi jsou zatčeni čtyři důstojníci ruské vojenské rozvědky i jejich gruzínští agenti. Moskva to označuje za protiruskou provokaci, evakuuje svou ambasádu v Tbilisi, opačným směrem začíná deportovat stovky ilegálních přistěhovalců z Gruzie, zahajuje její dopravní blokádu – a další akce namíří proti „gruzínské mafii“, která prý ovládá velkou část ruského podsvětí.

Potraviny jen na tři měsíce

Jak to vypadá dnes? Podle listu Izvestija Gruzie již cítí následky „ekonomických opatření“ a ceny potravin nezadržitelně rostou. Kilo fazolí přijde v Tbilisi v přepočtu skoro na dva dolary. Přitom maximální důchod v zemi činí 28 dolarů. Stoupají ceny pečiva, krup, rostlinného oleje, soli, mouky, zkrátka všeho, co se dříve dováželo z Ruska.

Gruzínští obchodníci s potravinami komentují situaci tak, že ještě je čas uzavřít dohody o dodávkách s Tureckem, Arménií a Ázerbájdžánem. Fakt, že Gruzii se dostává potravin jen na tři měsíce, prý není žádná tragédie, říká předseda hospodářského výboru parlamentu Niko Lekišvili. Ministr zemědělství Michail Svimonišvili prohlásil, že země hledá alternativní zdroje potravin. Pšenici z Ruska může nahradit kazašské nebo americké zboží.

Jiní experti jsou naladěni spíše pesimisticky. Vždyť Moskva už pohrozila, že za zemní plyn bude chtít od Gruzie 170 až 250 dolarů za metr krychlový místo dnešních 120 USD. To by se následně promítlo do cen nejenom potravin, ale veškeré místní produkce. Plynovod z Baku ke Středozemnímu moři bude totiž plně zprovozněn až v příštím roce a stejně pokryje jen polovinu gruzínské spotřeby.

Michail Saakašvili tvrdí, že je připraven setkat se osobně s Putinem a o všem se s ním domluvit. Bylo by to asi nejrozumnější pro Gruzíny i Rusy. Zatím by ale na takové setkání nevsadil nikdo.

(Respekt, www.respekt.cz)