Prosinec 2006

Náš člověk v Izraeli

Jan Gazdík

Jeho uniforma visí v letecké expozici Vojenského historického ústavu v Praze-Kbelích asi deset let. V pátek (13. 10. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) se k ní na chvíli a symbolicky vrátil její majitel: plukovník izraelských vzdušných sil Nori Harel. Ten den jej v Praze ministr obrany Jiří Šedivý vyznamenal Záslužným křížem za hrdinství ve druhé světové válce a spolupráci s českou armádou. Proč si však vybral právě jeho?

Přítel Čechů v Izraeli

Jeho neuvěřitelný životní příběh odkazuje na jednu málo známou, ale významnou kapitolu českých dějin: totiž na pomoc poválečného Československa vznikajícímu izraelskému státu. Na úspěšné spolupráci měl velký podíl i letec Harel. Žid, narozený v Německu, měl úzký vztah k Československu už z dřívější doby: v tuzemsku našel útočiště před Hitlerem. Jeho pražští přátelé říkají: "Je to největší přítel Čechů v Izraeli. On sám se ostatně v rozhovoru opakovaně zmiňuje, jak v letadle pookřál, když kapitán oznámil, že letadlo je nad Českou republikou. "Do Izraele jsem odešel před osmapadesáti lety, ale doma jsem přece jenom tady - v Česku. Těžko to vysvětlit: mé rodině jste poskytli už před druhou světovou válkou azyl, když utíkala z Německa před nacisty. Ale také bez Československa by nebylo Izraele," připomíná.

V Izraeli prý o pomoci z Prahy v roce 1948 vědí i školáci. Naopak to však neplatí. "Vy si ani neuvědomujete, jak důležité to pro nás tehdy bylo. Byli jste jedinou zemí, která nám pomáhala dodávkami letadel, pěchotních zbraní i s výcvikem vojáků. Všichni ostatní se na nás vykašlali a jen čekali náš konec," vzpomíná Nori Harel.

Tátu máš na dvorku někde mezi nebožtíky

Harel byl německý Žid, jeho rodina pocházela z okolí Frankfurtu nad Mohanem. Ale doma se cítil v Československu. Tam totiž emigroval po nástupu nacistů. Usadili se v Českém Těšíně. Jenže netušili, jak je střední Evropa neklidným místem k životu. Těšín obsadili nejdřív Poláci a pak nacisté, takže Harelova rodina zase utíkala. Až do tehdejšího Sovětského svazu. Tam pochopitelně skončil s tatínkem a bratrem Hermanem v gulagu. Mezitím většina rodiny skončila ještě hůř - v nacistickém koncentračním táboře, odkud se už nevrátila.

"Z gulagu vedla jediná cesta: jen pokud se Herman přihlásí do Rudé armády. Udělal to, takže mne s tátou poslali do kyrgyzského kolchozu sklízet bavlnu. Až později jsem se dozvěděl, že bráška padl kdesi pod Stalingradem. Zachránil mne před jistou smrtí," přiznává Harel. Zbýval mu už jen tatínek, ale i ten později zemřel v nemocnici, kam ho Nori chodil navštěvovat. Jednou ho nenašel a sestřička ho poslala s kahanem na zadní dvorek, aby si tam prý otce mezi nebožtíky našel. Bylo mu tehdy třináct, ale pamatuje si to velmi dobře.

"Obracel jsem jednoho nebožtíka po druhém, až jsem ho konečně našel... Zůstal jsem ve zcela neznámém Kyrgyzstánu docela sám. Vůbec jsem zoufalstvím nevěděl, co budu dělat, co se mnou bude... Přežil jsem jen zázrakem. Malinko jsem si přece jen musel občas pomáhat krádežemi jídla," vypráví. Se štěstím se po válce vrátil i do Československa, kde využil svou "životní univerzitu" při studiu vojenské školy leteckých mechaniků v Liberci.

Přítelem prezidenta-stíhače

Byly tři roky po válce, ale on nezaváhal. Hned vstoupil do formujících se izraelských jednotek, které se v roce 1948 začaly cvičit v tehdejším Československu. A k paradoxům doby patřilo i to, že Židé, letci jako on, vyfasovali trofejní uniformy německého letectva - Luftwaffe, na nichž byly patrné obrysy po čerstvě odpáraných nacistických insigniích. Ostatně i československé stíhačky Avia S-199 vycházely z upravených německých letadel z druhé světové války. Vše bylo tak trochu naruby. Židovští piloti, kteří válku strávili v kokpitech spitfirů britského Královského vojenského letectva (RAF), seděli najednou ve strojích, jichž se dříve obávali. Na československé Avie S-199 se v Žatci přeškoloval i pozdější prezident Izraele Ezer Weizman. Někdy v té době také vzniklo celoživotní přátelství Noriho Harela a Ezera Weizmana.

"Z řadového stíhače se Ezer postupně vypracoval na velitele letky, šéfa letecké základny a nakonec i velitele letectva. A mne vždy táhl za sebou. Nejdříve jako mechanika 105. perutě a po mých studiích v Británii už jako hlavního leteckého inženýra. Weizman byl mým celoživotním pilotem a já jeho mechanikem," vzpomíná Harel. Prošli spolu většinu izraelsko-arabských válek.

Dodnes se stará o Weizmanovu osobní černou stíhačku Spitfire, kterou Židům dodali Čechoslováci. "Je stále v perfektním technickém stavu, takže až dosud létá. Než Ezer zemřel, musel jsem mu to slíbit," vypráví prezidentův přítel. Nejvíc vzpomíná na prezidentovu lásku k Československu. "Vždy, když jsem odlétal do Prahy, tak mi prezident připomínal: Nori, až budeš v Praze, tak tam pozdravuj. A dvojnásob ty, bez nichž bychom v osmačtyřicátém nepřežili."

Weizman však nakonec stál za Harelovým odchodem z letectva. "Řekl mi, že mne potřebuje jako generálního manažera letecké fabriky Cyklon, a tak jsem v armádě skončil," dodává. Zbyly mu na válečná léta vzpomínky, někdy hodně bolestné.

Přišel o přátele

Jakkoliv je plukovník izraelského letectva zkušeným válečníkem, tak o svých bojových zážitcích mluví jen neochotně. Ve válkách totiž ztratil nejlepší kamarády. Zvláště v té jomkipurské, která vypukla v roce 1973 a Izrael v ní porazil egyptská i syrská vojska. Izraelská armáda sice Harela nedlouho před jomkipurskou válkou po pětadvacetileté službě v letectvu propustila do zálohy, ale jakmile válka vypukla, plukovník musel okamžitě narukovat. Stal se velitelem malé letecké základny. "Zajímá vás, proč o válce nerad hovořím? Pro každého velitele základny či technického inženýra je těžké, když mu vzlétnou čtyři letouny a vrátí se jen dva. A ještě horší je, když zahyne velitel letky. Se smrtí velitele Munika Tadmora jsem se dodnes nevyrovnal. Stál jsem bezmocně na letišti a stále doufal v jeho návrat. Přestože mi něco říkalo: Smiř se s tím, smiř. Jeho stíhačce došlo přece už dávno palivo a žádná z izraelských základen nehlásí jeho návrat."

Plukovník byl v šesti izraelsko-arabských válkách, ale v té poslední, letošní, s libanonským Hizballáhem, už ne. "Je mi přece jen sedmasedmdesát. Své jsem si odbojoval." Když to tedy letos v červenci opět začalo, "opevnil" se ve své vile a rodinu poslal do bezpečnějšího vnitrozemí. Z balkonu pak pozoroval nízko letící izraelské stíhačky i výbuchy nepřátelských raket Hizballáhu. Jedna z nich dopadla jen pár desítek metrů od jeho domu. Harela ani nenapadlo, aby ho vyklidil, naopak. Své přátele v Česku "zásoboval" z počítače nejčerstvějšími zprávami i fotografiemi z bojiště.

Nejvíc šokují snímky rozstřílené izraelské nemocnice v Kirjat Šmona. "Stejně mi to ale celé přišlo nějaké divné. Byla válka a já seděl poprvé doma. Nemohl jsem ji už nijak ovlivnit, nemohl jsem pomoci našim vojákům. Prostě nic. Jen jsem se díval a hlídal se svými vrstevníky - válečnými vysloužilci - domy lidí, kteří před válkou ve strachu odjeli," popisuje.

Kdo je Nori Harel

Narodil se v německé Bochumi v roce 1929 jako Norbert Kurzberg v židovské rodině. Jeho předkové pocházeli z okolí Frankfurtu nad Mohanem na západě Německa. Poprvé utíká celá rodina po nástupu Hitlera k moci. Stěhují se do Českého Těšína v Československu, kde v roce 1935 umírá Harelova matka. Když v roce 1938 obsadili Těšínsko Poláci, utíká Harel s rodinou podruhé. Na Polsko ze západu útočí Němci, z východu Rudá armáda. Nakonec Harel skončil s otcem a bratrem Hermanem v gulagu na Sibiři. Herman pak padne na frontě, otec za války zemře. Po druhé světové válce se Harel vrací do Československa. Vstupuje do izraelských ozbrojených jednotek, které se cvičily na československém území. Tehdy se seznámil i s pozdějším prezidentem Izraele Ezerem Weizmanem. V Izraeli se zúčastnil šesti izraelsko-arabských válek. Jako letecký konzultant se podílel na významných česko-izraelských projektech.

(MFDNES)