Prosinec 2006

Tschechen, klauen Sie bitte nicht!

Ross Hedvíček

Na následující jsem si vzpomněl, když jsem nedávno četl jakýsi EU-průzkum, který došel k závěru, že z evropských a východoevropských národnosti nejvíce kradou Češi. Když jsme byli flüchtlingové v Rakousku, tak se nás Rakušani (óóó, lásku a poděkování vám) snažili nedržet v Traiskirchenu příliš dlouho, ale postupně nás rozesílali po celém Rakousku do takzvaných "penziónu", které v některých případech byly skutečně penzióny, v některých ne tak úplně. Já sám (se spoustou dalších) jsem obdržel ubytování v blázinci.

Oficiálně se to jmenovalo Betreuungsstelle Thalham, ve vesničce Thalham, blízko městečka St. Georgen u jezera Attersee, do Salzburku (kam jsme potom často jezdili) bylo odtamtud asi 60 km nebo tak nějak. Léčebna pro starší a mentálně postižené pacienty měla volných několik pavilónu a tak je zřejmě nabídla rakouské vládě k ubytování flüchtlingů. Pohyb tam byl všeobecně volný, žádné omezování a tak jsme tam žili promícháni s pacienty pod vedením šéfa, který se jmenoval Nagler a starého šéfdoktora, kterému jsme říkali Mengele - ten ohyzdný český humor z nás tehdy ještě nevyprchal. Dnes by mi to k smíchu už nebylo. Tehdy ano. Omlouvám se.

Že zajímavých případů mezi pacienty bylo několik, tehdy už postarších bývalých vojáků německé Kriegsmarine, kteří sloužili na ponorkách a nějak jim z toho jeblo. A nebo starší Maďar s rakouským občanstvím, který ovšem žil většinu života v Rhodesii, kde vlastnil jatka. Při převzetí moci pracujícím lidem Rhodesie a přeměně prosperující a bohaté Rhodesie v hladové a AIDS prosáklé Zimbabwe byla jatka tohoto Maďara použita k fyzické likvidaci velkého množství bělošského obyvatelstva města, ve kterém byla. Nebylo divu, že mu z toho dlouhodobě nebylo dobře.

A že jsme nebyli normální Češi, tak nás rekreace v blázinci přestala bavit hned druhý den a začali jsme se shánět po práci. Práce se tak nějak dědila z flüchtlinga na flüchtlinga. Já jsem tu svoji zdědil od Františka Brunackeho z Košic, který emigroval s manželkou, dvěma dospělými dětmi a bratrem (taky s manželkou a dvěma velkými dětmi) a mluvili maďarsky, takže vůči mně neměli předsudky jako by měl běžný Slovák. Jejich třetí bratr byl tou dobou už pár roku v Jižní Africe a protože tam viděl ten děs a hrůzu, tak všichni dohromady pak odešli do Austrálie.

Můj zaměstnavatel byl majitel reklamní agentury a bydlel v Altmünsteru, ve svahu nad Traunsee, s výhledem na Gmünden. Dělal jsem mu zahradníka, šoféra, poslíčka a všechno, co potřeboval dělat a nechtělo se mu to dělat samému. Jeho dům byla třípatrová budova stylu "Swiss-Chalet", která měla ve sklepě saunu a bazén dvakrát tak velký, než býval v Přerově na Černé. No, zíral jsem na to, ale snažil jsem se tvářit se unyle. Vedle byla zahrada a na konci zahrady do ulice byla trojgaráž, která byla podsklepená a v tom sklepě bylo něco na způsob atomového krytu - kompletně s nábytkem, palandami a vzduchotechnikou s filtry. Moje poslední práce pro něj byla stavba fontány a vodopádu s malým bazénkem uprostřed obýváku v druhém patře. Trpajzlík tam nebyl. Myslím, že se mnou byl spokojen a platil mne dobře. Když po pár měsících přišel dopis, že odlétáme do Kanady, oznámil jsem mu to a navrhl, že za sebe přivedu náhradníka, někoho, kdo po mne ten job zdědí, tak jako já jsem ho zdědil po Brunackem z Košic.

Zatvářil se smutně, jako že je mu to líto, ale okamžitě mi popřál hodně štěstí za mořem. "Ale přived někoho, kdo je Čech!" řekl k mému návrhu, že dovedu náhradu. "Proč Čech?" divil jsem se. "V Thalhamu jsou Maďaři, Rumuni, Poláci, proč to musí být Čech?" "Tschechen klauen nicht!" (Češi nekradou!) dostalo se mi překvapivě odpovědi. Pravda to byla, kradení se v naší generaci nevyskytovalo, byli jsme rádi, že jsme konečně pryč, že máme práci, všichni jsme stejně chtěli někam za moře a neměli jsme v úmyslu si to tady pokazit. A tak jsem potom jako svého nástupce dovedl Jarka Řebíka, který dnes žije v Huntington Beach, California. Ten měl manželku a dvě dcery a peníze byly potřeba.

A tak jsem si na to vzpomněl, jak se časy mění a jak ten Rakušan ani nevěděl, jak se mýlil. Přišla sametová revoluce a roky potom a slovo Čech se v Rakousku stalo synonymem zloděje. Vídeň byla polepená nápisy "Tschechen, klauen Sie bitte nicht!", "Češi, prosím, nekraďte!", "Záchody jsou pro Čechy zdarma, když ukážete cestovní pas", s nevysloveným podtextem: hlavně nám tady neserte a nechčijte po ulicích, "Zaparkujte před městem a jeďte tramvají". Nápisy nepomohly.

A podle shora zmíněného článku a průzkumu, lepší to není a nebude.