Prosinec 2006

Odsoudili mě k smrti

Marie Homolová

Před padesáti lety, 23. října 1956, vypuklo v Maďarsku protikomunistické povstání, o deset dnů později ho rozdrtily sovětské tanky. Za účast v něm byl Imre Mécs, tehdy student a dnes poslanec, odsouzen k smrti. Nakonec přežil. Jak?

Pod oknem jeho budapešťské poslanecké kanceláře plyne Dunaj a poklidná hladina řeky se leskne. Po otázce, co proběhne hlavou člověku, jenž vyslechl osudový ortel, třiasedmdesátiletý Imre Mécs chvíli mlčky pozoruje protější kopec. „Ve skupině, se kterou mě soudili, bylo patnáct lidí, šest nás dostalo trest smrti,“ říká. „V první chvíli jsme zůstali jako opaření. Pak jsme se ohlédli jeden na druhého, hrdě zvedli hlavy a upřeně se soudci i prokurátorovi dívali do očí. Nechtěli jsme dát najevo, že nás to zasáhlo.“

Milí soudruzi…

V roce 1953 zemřel Stalin, tři roky nato Chruščov pronesl na sjezdu sovětských komunistů legendární projev, který i v Maďarech vzbudil velké naděje. „Zprvu se mírné náznaky reformního chování objevovaly jen uvnitř komunistické strany, ale začátkem roku 1956 se rozšířily i mimo ni,“ vzpomíná Imre Mécs, tehdy posluchač budapešťské techniky. „Aby Svaz mladých komunistů napětí ventiloval, založil už na jaře 1956 tzv. Petöfiho kruh. Byl to typický komunistický výtvor, přesto se nám podařilo jeho limity rozšiřovat. Postupně se kolem něj shromáždili spisovatelé, vědci, mladí dělníci i my studenti. Mládež je vždycky nadšená, pokud se jedná o revoluci.“ Během těch měsíců se na scénu vracelo jméno Imreho Nagye, který byl po Stalinově smrti krátce premiérem. V roce 1954 ho paradoxně vystřídal tuhý stalinista Mátyás Rákosi, ale Nagy stačil zmírnit komunistické represe a zrušit internační tábory. V létě 1956 padl i Rákosi, na jeho místo se dostal jen maličko mírnější Ernö Gerö, ale tehdy už se z vězení vraceli lidé odsouzení v procesech 50. let a šokovaným Maďarům vyprávěli o hrůzách, které prožili.

„V té atmosféře jsme v září nastupovali do nového školního roku a samozřejmě jsme rozpoutali tvrdé diskuse,“ říká Mécs. „S údivem jsme pozorovali, jak se profesoři, do té doby věrní členové partaje, snaží převzít iniciativu, ale nám se ji podařilo udržet v rukou.“ Šestého října se konal nový, manifestační pohřeb László Rajka, postavy podobné Rudolfu Slánskému - i tvrdého komunistu Rajka v roce 1949 semlely zinscenované procesy. V den pohřbu pršelo, foukal silný vítr, přesto přišlo víc než sto tisíc lidí. „O deset dnů později založili studenti segedínské univerzity Svaz maďarských vysokoškoláků a svoje požadavky na reformy formulovali do dvanácti bodů,“ vypráví dál Mécs. „Krátce nato, 22. října, se nás v aule budapešťské technické univerzity sešlo snad na šest tisíc a za bouřlivé diskuse jsme segedínské body doplnili. Právě jsme debatovali o tom, jestli má, či nemá být Imre Nagy premiérem, když mezi nás vtrhnul Nagyův spolupracovník s tím, že ve Varšavě se dějí dramatické věci.“ Polské povstání tehdy osobně letěl krotit Chruščov, sovětská vojska obklíčila Varšavu. Situace byla napjatá k prasknutí. Maďarští studenti se rozhodli Polákům vyjádřit solidaritu a další den, 23. října odpoledne, se vydali na pochod Budapeští. V jejich řadách šel i Imre Mécs. „Postupně se k nám přidávali lidé vracející se z práce a nakonec se před parlamentem sešel obrovský dav. Pak se objevil Nagy a svůj projev začal tak, jak byl po desetiletí zvyklý: ,Milí soudruzi…‘ To nás zaskočilo. Nastalo ticho, během několika dlouhých vteřin si Nagy očividně nechal hlavou proběhnout svou minulost a pokračoval: ,Maďaři, přátelé…‘ Když domluvil, dav se dal znovu do pohybu. Já šel s proudem, který zamířil k rozhlasu. Chtěli jsme, aby přečetli naše požadavky, což slíbili, ale z přijímačů, které lidé v ulici stavěli na okna, jsme dál slyšeli jen klasickou hudbu. Pak k mikrofonu přišel Gerö a nazval nás kontrarevoluční sběří. Jako by chrstnul olej do ohně. Pokusili jsme se vyrazit vrata rozhlasu, přivolaná státní bezpečnost odpověděla ostrou střelbou a padl první člověk. V tu chvíli nám vojáci, kteří tam hlídkovali v obrněných vozech, předali zbraně. Vypukla přestřelka. Pro mne to byl šok. Chtěli jsme pokojnou demonstraci, byť za radikální požadavky, a teď jsme cítili, že se nám revoluční vlna přelila přes hlavu.“

Druhý den brzy ráno se v ulicích objevily první sovětské tanky, které tehdy v souladu s Varšavskou smlouvou v Maďarsku pobývaly. Bylo jasné, že začal boj za svobodu. Odpor propukl naplno. Lidé stavěli barikády, bojovalo se na mnoha místech Budapešti, přidala se armáda, která ulice zásobila zbraněmi. Během několika dnů se po celé zemi tvořily revoluční organizace. Režim se prakticky rozpadl.

Divoké záběry z maďarských ulic se rozletěly po světě, naši pamětníci si vybaví především ty, které vycházely v československých novinách: oběšenci na kandelábrech, s výstražnou cedulí na krku. Už se však nenapsalo, že oběťmi „lynčujících kontrarevolucionářů“ byli výhradně členové tajné bezpečnosti a udavači, kteří se podepsali na teroru první poloviny 50. let. Lynčem přišlo o život 37 lidí. Ve srovnání s počtem obětí následujícího sovětského zákroku to bylo mizivé číslo.

Mrtvých? Tisíce…

Ačkoli se na politické půdě rozpoutaly spory o to, jak situaci zvládnout, události se už nedaly zastavit. Do čela vlády znovu vynesly Imreho Nagye, postavu, kterou snad můžeme přirovnat k Alexandru Dubčekovi. I Nagy byl symbolem reformního komunismu, ale vývoj revoluce ho přece jen zaskočil. Přesto se, ačkoli spíš pod tlakem okolností, pochlapil. Mimo jiné odmítl návrh, aby podepsal dopis, kterým by Maďaři oficiálně požádali Sovětský svaz o pomoc. (Dějiny se prostě opakují.) Na situaci v ulicích už velký vliv neměl, revoluce běžela samospádem. Zbraň držel v ruce snad kdekdo.

I Imre Mécs, ačkoli jeho práce spočívala v něčem jiném: „V těch dnech jsem se pohyboval hlavně na univerzitě a organizoval ozbrojenou národní gardu. Okolo 30. listopadu už jsme měli pocit, že jsme vyhráli, protože sovětské síly byly z centra Budapešti odsunuty. Lidé odklízeli trosky a všichni se připravovali, že 5. listopadu se začne normálně pracovat a normálně žít.“ Chruščov váhal, jestli zasáhnout. Nakonec se nechal přesvědčit. Pro byl kromě Sovětů zejména čínský vůdce Mao Ce-tung a jugoslávský prezident Tito. Navíc americký prezident Eisenhower jaksi tajně vzkázal, že se do maďarských záležitostí nebude vměšovat, protože má jiné starosti.

Chruščov měl volnou ruku a 4. listopadu sovětská armáda zahájila generální útok. „Bylo tady víc tanků, než kolik měl v roce 1939 k dispozici Hitler,“ vzpomíná Imre Mécs na děsivé hodiny. „Město bombardovala letadla, ohniska revoluce ostřelovala děla a minomety. Budapešť byla poškozená víc než po obléhání na konci války.“ Parlament byl obklíčen a Nagy se (paradoxně) uchýlil na jugoslávském velvyslanectví. Fotografie rozstříleného města plného mrtvých šokovaly svět. Jedenáct let po válce, znovu apokalypsa uprostřed Evropy. Odpor proti obrovské vojenské přesile trval čtyři dny, pak byl konec… Zahynulo kolem čtyř až pěti tisíc lidí (některé zdroje uvádějí až dvacet tisíc), zůstalo téměř čtrnáct tisíc raněných.

„Přesto jsme se nechtěli smířit s tím, že je revoluce ztracená,“ tvrdí Mécs. „Přesně v poledne 23. listopadu jsme uspořádali němou demonstraci, kdy hodinu nikdo nevyšel na ulici a lidé stavěli do oken svíčky. V tom tichu a prázdnu zůstali jen šokovaní sovětští vojáci. Pár dnů nato se na náměstí Hrdinů sešla manifestace několika tisíc černě oblečených žen. Dělnické rady dál vyjednávaly s veliteli sovětských jednotek i s novou loutkovou vládou Jánose Kádára. Vydávali jsme ilegální tisk, šířili letáky, nová ohniska vzdoru se tvořila v nemocnicích, kde se ke zraněným a stále ozbrojeným povstalcům přidávali lékaři a sestry. Zhruba půl roku se ještě dařilo organizovat podzemní hnutí odporu.“

Od trestu smrti do parlamentu

Na 200 tisíc lidí emigrovalo, do prosince 1961 bylo popraveno víc než 300 osob (mezi nimi i Nagy), vůbec poslední údajně ještě v roce 1966. Stovky především mladých lidí byly deportovány do Sovětského svazu, mnoho zajatců zastřelili bez rozsudku. Zatčeno bylo přes 8 tisíc lidí. „Zatýkání začalo brzy. Nejdřív tu operovala sovětská tajná policie, potom z úkrytů, kam za revoluce zalezli, vyšli příslušníci státní bezpečnosti. Moje spolupracovníky sbírali prakticky už od února 1957, mně přišla domovníkova dcera říci, ať nechodím domů, takže jsem se včas stáhl do ilegality, ale 20. června jsem se přece jen domů vrátil. Přišli si pro mne druhý den ráno. To už byly výslechy mých druhů ukončeny. Oni ještě zažili mlácení, já už ne. Bylo by zbytečné, v rukou na nás měli plno materiálů. Hlavně fotografie z amerického Life a podobných časopisů, kde byli členové dělnických rad a studentských výborů zachyceni. V obrovských zvětšeninách jsme tak viseli na zdech kanceláří vyšetřovatelů.“ Proces se konal 22. května 1958, Imre Mécs dostal trest smrti za „vedení organizace založené k rozvracení lidově demokratické republiky“. Bylo mu pětadvacet. S vědomím, že ho čeká poprava, žil devět měsíců, pak lidový tribunál Nejvyššího soudu jemu a jeho studentskému kolegovi trest zmírnil na doživotí. Čtyřem dalším, mladým dělníkům, trest potvrdil. Dva dny nato byli popraveni.

Šest let strávil Mécs v nejtvrdším vězení, na něž vůbec nechce vzpomínat. V roce 1963 bylo na základě tzv. amnestie OSN propuštěno šest tisíc lidí, Mécs byl mezi nimi. „Žili jsme samozřejmě dál pod policejní kontrolou, sledovali nás, odposlouchávali telefony, v ložnici jsem měl pod podlahou mikrofon. Sehnat místo bylo těžké, ale mě naštěstí přijali do výrobního družstva, kde jsem mohl pracovat jako vývojový inženýr.

Kolem roku 1975 jsem znovu začal navazovat kontakty s filozofy, spisovateli a historiky. Když z Prahy přišla zpráva, že byli zatčeni chartisté, protest podepsalo 250 intelektuálů. Postupně se tak rodila maďarská demokratická opozice. Měl jsem v ní svoje místo, některé věci jsem sám organizoval. Ve volbách jsme se pokoušeli stavět opoziční kandidáty, hodně jsem se angažoval v kauze vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros. Vyhodili mě sice z práce, ale jinak po nás režim moc nešel. Kádár byl chytřejší než Husák. Prohlašoval, že z nás nechce dělat mučedníky.“

Z řad demokratické opozice se koncem 80. let zrodil Svaz svobodných demokratů, v němž Imre Mécs hrál významnou roli. V roce 1989 patřil k těm, kteří prosadili nový pohřeb Imreho Nagye popraveného v roce 1958. Patřil k organizátorům opozičního kulatého stolu, který maďarskými událostmi velmi pohnul. Bylo logické, že po změně režimu šel do parlamentu, jen časem Svaz svobodných demokratů vyměnil za socialisty. Schytal za to kritiku, ale měl svoje důvody. Dnes zachmuřeně hledí na rozhádanou maďarskou politickou scénu, která zřejmě nedovolí, aby oslavy padesátého výročí událostí roku 1956, toho světem obdivovaného výbuchu odvahy, proběhly jednotně a co nejdůstojněji.

(MFDNES)

Marie Homolová

Před padesáti lety, 23. října 1956, vypuklo v Maďarsku protikomunistické povstání, o deset dnů později ho rozdrtily sovětské tanky. Za účast v něm byl Imre Mécs, tehdy student a dnes poslanec, odsouzen k smrti. Nakonec přežil. Jak?

Pod oknem jeho budapešťské poslanecké kanceláře plyne Dunaj a poklidná hladina řeky se leskne. Po otázce, co proběhne hlavou člověku, jenž vyslechl osudový ortel, třiasedmdesátiletý Imre Mécs chvíli mlčky pozoruje protější kopec. „Ve skupině, se kterou mě soudili, bylo patnáct lidí, šest nás dostalo trest smrti,“ říká. „V první chvíli jsme zůstali jako opaření. Pak jsme se ohlédli jeden na druhého, hrdě zvedli hlavy a upřeně se soudci i prokurátorovi dívali do očí. Nechtěli jsme dát najevo, že nás to zasáhlo.“

Milí soudruzi…

V roce 1953 zemřel Stalin, tři roky nato Chruščov pronesl na sjezdu sovětských komunistů legendární projev, který i v Maďarech vzbudil velké naděje. „Zprvu se mírné náznaky reformního chování objevovaly jen uvnitř komunistické strany, ale začátkem roku 1956 se rozšířily i mimo ni,“ vzpomíná Imre Mécs, tehdy posluchač budapešťské techniky. „Aby Svaz mladých komunistů napětí ventiloval, založil už na jaře 1956 tzv. Petöfiho kruh. Byl to typický komunistický výtvor, přesto se nám podařilo jeho limity rozšiřovat. Postupně se kolem něj shromáždili spisovatelé, vědci, mladí dělníci i my studenti. Mládež je vždycky nadšená, pokud se jedná o revoluci.“ Během těch měsíců se na scénu vracelo jméno Imreho Nagye, který byl po Stalinově smrti krátce premiérem. V roce 1954 ho paradoxně vystřídal tuhý stalinista Mátyás Rákosi, ale Nagy stačil zmírnit komunistické represe a zrušit internační tábory. V létě 1956 padl i Rákosi, na jeho místo se dostal jen maličko mírnější Ernö Gerö, ale tehdy už se z vězení vraceli lidé odsouzení v procesech 50. let a šokovaným Maďarům vyprávěli o hrůzách, které prožili.

„V té atmosféře jsme v září nastupovali do nového školního roku a samozřejmě jsme rozpoutali tvrdé diskuse,“ říká Mécs. „S údivem jsme pozorovali, jak se profesoři, do té doby věrní členové partaje, snaží převzít iniciativu, ale nám se ji podařilo udržet v rukou.“ Šestého října se konal nový, manifestační pohřeb László Rajka, postavy podobné Rudolfu Slánskému - i tvrdého komunistu Rajka v roce 1949 semlely zinscenované procesy. V den pohřbu pršelo, foukal silný vítr, přesto přišlo víc než sto tisíc lidí. „O deset dnů později založili studenti segedínské univerzity Svaz maďarských vysokoškoláků a svoje požadavky na reformy formulovali do dvanácti bodů,“ vypráví dál Mécs. „Krátce nato, 22. října, se nás v aule budapešťské technické univerzity sešlo snad na šest tisíc a za bouřlivé diskuse jsme segedínské body doplnili. Právě jsme debatovali o tom, jestli má, či nemá být Imre Nagy premiérem, když mezi nás vtrhnul Nagyův spolupracovník s tím, že ve Varšavě se dějí dramatické věci.“ Polské povstání tehdy osobně letěl krotit Chruščov, sovětská vojska obklíčila Varšavu. Situace byla napjatá k prasknutí. Maďarští studenti se rozhodli Polákům vyjádřit solidaritu a další den, 23. října odpoledne, se vydali na pochod Budapeští. V jejich řadách šel i Imre Mécs. „Postupně se k nám přidávali lidé vracející se z práce a nakonec se před parlamentem sešel obrovský dav. Pak se objevil Nagy a svůj projev začal tak, jak byl po desetiletí zvyklý: ,Milí soudruzi…‘ To nás zaskočilo. Nastalo ticho, během několika dlouhých vteřin si Nagy očividně nechal hlavou proběhnout svou minulost a pokračoval: ,Maďaři, přátelé…‘ Když domluvil, dav se dal znovu do pohybu. Já šel s proudem, který zamířil k rozhlasu. Chtěli jsme, aby přečetli naše požadavky, což slíbili, ale z přijímačů, které lidé v ulici stavěli na okna, jsme dál slyšeli jen klasickou hudbu. Pak k mikrofonu přišel Gerö a nazval nás kontrarevoluční sběří. Jako by chrstnul olej do ohně. Pokusili jsme se vyrazit vrata rozhlasu, přivolaná státní bezpečnost odpověděla ostrou střelbou a padl první člověk. V tu chvíli nám vojáci, kteří tam hlídkovali v obrněných vozech, předali zbraně. Vypukla přestřelka. Pro mne to byl šok. Chtěli jsme pokojnou demonstraci, byť za radikální požadavky, a teď jsme cítili, že se nám revoluční vlna přelila přes hlavu.“

Druhý den brzy ráno se v ulicích objevily první sovětské tanky, které tehdy v souladu s Varšavskou smlouvou v Maďarsku pobývaly. Bylo jasné, že začal boj za svobodu. Odpor propukl naplno. Lidé stavěli barikády, bojovalo se na mnoha místech Budapešti, přidala se armáda, která ulice zásobila zbraněmi. Během několika dnů se po celé zemi tvořily revoluční organizace. Režim se prakticky rozpadl.

Divoké záběry z maďarských ulic se rozletěly po světě, naši pamětníci si vybaví především ty, které vycházely v československých novinách: oběšenci na kandelábrech, s výstražnou cedulí na krku. Už se však nenapsalo, že oběťmi „lynčujících kontrarevolucionářů“ byli výhradně členové tajné bezpečnosti a udavači, kteří se podepsali na teroru první poloviny 50. let. Lynčem přišlo o život 37 lidí. Ve srovnání s počtem obětí následujícího sovětského zákroku to bylo mizivé číslo.

Mrtvých? Tisíce…

Ačkoli se na politické půdě rozpoutaly spory o to, jak situaci zvládnout, události se už nedaly zastavit. Do čela vlády znovu vynesly Imreho Nagye, postavu, kterou snad můžeme přirovnat k Alexandru Dubčekovi. I Nagy byl symbolem reformního komunismu, ale vývoj revoluce ho přece jen zaskočil. Přesto se, ačkoli spíš pod tlakem okolností, pochlapil. Mimo jiné odmítl návrh, aby podepsal dopis, kterým by Maďaři oficiálně požádali Sovětský svaz o pomoc. (Dějiny se prostě opakují.) Na situaci v ulicích už velký vliv neměl, revoluce běžela samospádem. Zbraň držel v ruce snad kdekdo.

I Imre Mécs, ačkoli jeho práce spočívala v něčem jiném: „V těch dnech jsem se pohyboval hlavně na univerzitě a organizoval ozbrojenou národní gardu. Okolo 30. listopadu už jsme měli pocit, že jsme vyhráli, protože sovětské síly byly z centra Budapešti odsunuty. Lidé odklízeli trosky a všichni se připravovali, že 5. listopadu se začne normálně pracovat a normálně žít.“ Chruščov váhal, jestli zasáhnout. Nakonec se nechal přesvědčit. Pro byl kromě Sovětů zejména čínský vůdce Mao Ce-tung a jugoslávský prezident Tito. Navíc americký prezident Eisenhower jaksi tajně vzkázal, že se do maďarských záležitostí nebude vměšovat, protože má jiné starosti.

Chruščov měl volnou ruku a 4. listopadu sovětská armáda zahájila generální útok. „Bylo tady víc tanků, než kolik měl v roce 1939 k dispozici Hitler,“ vzpomíná Imre Mécs na děsivé hodiny. „Město bombardovala letadla, ohniska revoluce ostřelovala děla a minomety. Budapešť byla poškozená víc než po obléhání na konci války.“ Parlament byl obklíčen a Nagy se (paradoxně) uchýlil na jugoslávském velvyslanectví. Fotografie rozstříleného města plného mrtvých šokovaly svět. Jedenáct let po válce, znovu apokalypsa uprostřed Evropy. Odpor proti obrovské vojenské přesile trval čtyři dny, pak byl konec… Zahynulo kolem čtyř až pěti tisíc lidí (některé zdroje uvádějí až dvacet tisíc), zůstalo téměř čtrnáct tisíc raněných.

„Přesto jsme se nechtěli smířit s tím, že je revoluce ztracená,“ tvrdí Mécs. „Přesně v poledne 23. listopadu jsme uspořádali němou demonstraci, kdy hodinu nikdo nevyšel na ulici a lidé stavěli do oken svíčky. V tom tichu a prázdnu zůstali jen šokovaní sovětští vojáci. Pár dnů nato se na náměstí Hrdinů sešla manifestace několika tisíc černě oblečených žen. Dělnické rady dál vyjednávaly s veliteli sovětských jednotek i s novou loutkovou vládou Jánose Kádára. Vydávali jsme ilegální tisk, šířili letáky, nová ohniska vzdoru se tvořila v nemocnicích, kde se ke zraněným a stále ozbrojeným povstalcům přidávali lékaři a sestry. Zhruba půl roku se ještě dařilo organizovat podzemní hnutí odporu.“

Od trestu smrti do parlamentu

Na 200 tisíc lidí emigrovalo, do prosince 1961 bylo popraveno víc než 300 osob (mezi nimi i Nagy), vůbec poslední údajně ještě v roce 1966. Stovky především mladých lidí byly deportovány do Sovětského svazu, mnoho zajatců zastřelili bez rozsudku. Zatčeno bylo přes 8 tisíc lidí. „Zatýkání začalo brzy. Nejdřív tu operovala sovětská tajná policie, potom z úkrytů, kam za revoluce zalezli, vyšli příslušníci státní bezpečnosti. Moje spolupracovníky sbírali prakticky už od února 1957, mně přišla domovníkova dcera říci, ať nechodím domů, takže jsem se včas stáhl do ilegality, ale 20. června jsem se přece jen domů vrátil. Přišli si pro mne druhý den ráno. To už byly výslechy mých druhů ukončeny. Oni ještě zažili mlácení, já už ne. Bylo by zbytečné, v rukou na nás měli plno materiálů. Hlavně fotografie z amerického Life a podobných časopisů, kde byli členové dělnických rad a studentských výborů zachyceni. V obrovských zvětšeninách jsme tak viseli na zdech kanceláří vyšetřovatelů.“ Proces se konal 22. května 1958, Imre Mécs dostal trest smrti za „vedení organizace založené k rozvracení lidově demokratické republiky“. Bylo mu pětadvacet. S vědomím, že ho čeká poprava, žil devět měsíců, pak lidový tribunál Nejvyššího soudu jemu a jeho studentskému kolegovi trest zmírnil na doživotí. Čtyřem dalším, mladým dělníkům, trest potvrdil. Dva dny nato byli popraveni.

Šest let strávil Mécs v nejtvrdším vězení, na něž vůbec nechce vzpomínat. V roce 1963 bylo na základě tzv. amnestie OSN propuštěno šest tisíc lidí, Mécs byl mezi nimi. „Žili jsme samozřejmě dál pod policejní kontrolou, sledovali nás, odposlouchávali telefony, v ložnici jsem měl pod podlahou mikrofon. Sehnat místo bylo těžké, ale mě naštěstí přijali do výrobního družstva, kde jsem mohl pracovat jako vývojový inženýr.

Kolem roku 1975 jsem znovu začal navazovat kontakty s filozofy, spisovateli a historiky. Když z Prahy přišla zpráva, že byli zatčeni chartisté, protest podepsalo 250 intelektuálů. Postupně se tak rodila maďarská demokratická opozice. Měl jsem v ní svoje místo, některé věci jsem sám organizoval. Ve volbách jsme se pokoušeli stavět opoziční kandidáty, hodně jsem se angažoval v kauze vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros. Vyhodili mě sice z práce, ale jinak po nás režim moc nešel. Kádár byl chytřejší než Husák. Prohlašoval, že z nás nechce dělat mučedníky.“

Z řad demokratické opozice se koncem 80. let zrodil Svaz svobodných demokratů, v němž Imre Mécs hrál významnou roli. V roce 1989 patřil k těm, kteří prosadili nový pohřeb Imreho Nagye popraveného v roce 1958. Patřil k organizátorům opozičního kulatého stolu, který maďarskými událostmi velmi pohnul. Bylo logické, že po změně režimu šel do parlamentu, jen časem Svaz svobodných demokratů vyměnil za socialisty. Schytal za to kritiku, ale měl svoje důvody. Dnes zachmuřeně hledí na rozhádanou maďarskou politickou scénu, která zřejmě nedovolí, aby oslavy padesátého výročí událostí roku 1956, toho světem obdivovaného výbuchu odvahy, proběhly jednotně a co nejdůstojněji.

(MFDNES)