Prosinec 2006

Vše, co jste chtěli vědět o Praze

Ondřej Horák

V rámci edice Český atlas vydalo nakladatelství Freytag & Berndt „obrazového vlastivědného průvodce“ Prahou, který sestavil kolektiv pod vedením Jaroslava Kocourka. Na téměř pěti stech velkoformátových stranách se podařilo shromáždit informace, které jistě není nutné si beze zbytku osvojit, ale které rozhodně nepostrádají svou atraktivnost.

Třeba hned v úvodním oddílu s názvem Historie se lze dočíst, že průměrná roční teplota v Praze je 9 stupňů Celsia a že nejvyšším bodem je vrch Teleček u Zličína (399 metrů nad mořem), nejnižším hladina Vltavy pod Suchdolem (177 metrů nad mořem). Mezi popisem jednotlivých historických období je pak taktéž umístěna ilustrace ukazující vývoj zástavby území Pražského hradu, průřez budovami Národního divadla a České televize, plakát na Všeobecnou zemskou výstavu roku 1891 i mapka zaznamenávající spojenecké nálety na konci druhé světové války.

Tichý smích satalických skřítků

Ve druhém oddílu zas procházíme jednotlivými pražskými oblastmi. V úvodu jsou vyobrazeny některé vzácné druhy hmyzu nacházející se na území hlavního města: ploskoroh žlutý, housenka lišaje pryšcového či zákeřnice červená. Dále se dozvíme, jak patrně vznikl název Bohnice („po muži jménem Johannes Bohemus, který zastával v polovině 13. století úřad kanovníka vyšehradské kapituly a svého času spravoval zdejší pozemky“) či Kampa („odvozeno od jména Tacha Ganzneba z Kampu“), jinde zas o pověsti o satalických skřítcích: „Zvláště v letních měsících se prý lze v Satalicích v blízkosti zdi bažantnice setkat se třemi přihrbenými postavičkami, které zvláštním způsobem pomalu pochodují. Občas se některý z těchto skřítků tiše zasměje.“

Kdo zas chodí kolem podivně ze země vyčnívající kopule v parku na Folimance a myslí si, že jde o jakousi ventilaci metra, je uveden na pravou míru: „Poblíž opevnění Nového Města se pod nenápadným zakrytím nachází obranný podzemní prostor, vytvořený v období 2. světové války, který má i v současnosti význam pro případnou ochranu civilistů. Rozlehlý podzemní dvoupatrový protiletecký kryt prozrazují pouze mohutná vrata a železobetonová kopule s pozorovacími otvory.“ A pojmenování jedné z ulic - Zapomenuté - má zas pro změnu na svědomí pouze lidská nepozornost: „název připomíná, že při pojmenování spořilovských ulic se na jednu zcela zapomnělo“.

Co se týče osobností pochovaných na hřbitově Malvazinky, zapomnělo se také na filozofa a spisovatele Ladislava Klímu, opomenuti však bohužel nezůstali jiní: „V Řeporyjích se narodil režisér Jan Hřebejk a dalšími osobnostmi spjatými s obcí jsou podnikatel a moderátor Petr Novotný a zpěvák Petr Kotvald.“ Třetí oddíl Objekty přináší podrobné popisy jednotlivých součástí Pražského hradu, Pražského orloje, Karlova mostu i botanické a zoologické zahrady, otevřené v roce 1931: „V prvním roce své existence se v areálu nacházelo 94 zvířat ve 43 druzích. Do roku 1934 zde žili například vlčice Lotta (vůbec první zvíře v zoo), koně Převalského Minka a Ali, tygři Mitau a Bengali, slon Baby, hroch Petr, nosorožec Max a lvi Šárka a Ctirad. Herec Vlasta Burian v roce 1934 daroval zoo lachtany Hýtu a Batula.“

Místo pro budoucí generace

Nejrozsáhlejší část knihy představuje závěrečný oddíl, který Prahu člení pro změnu podle jednotlivých témat. Architektura je zde rozdělena na jednotlivé slohy, nechybějí galerie, kostely, divadla, sochy, věže, zámky, muzea, mosty, pasáže, pivovary, nádraží, vily či hřbitovy. O Olšanských hřbitovech tak můžeme získat poměrně přesné informace: „Na ploše 50, 17 ha se zde nachází přibližně 110 000 hrobů z celkového počtu asi 200 000 hrobů v celé Praze. Záložní prostranství pro budoucí generace představuje areál bývalého zahradnictví. Na Olšanech dnes leží ostatky dvou milionů lidí.“ Připojen je i přehled pražských nej...: „Za největší náměstí nejen v Praze, ale v celých Čechách je považováno Karlovo náměstí s rozlohou 79 650 m2.“

Ve výčtu pražských soch je zmíněno rovněž dílo kanadské sochařky českého původu Ley Virot s názvem Lavička neřesti (2001), které je umístěno před budovou Sazky: „Sousoší představuje čtoucího muže, sedícího na lavičce, který je rozptylován dívkou v minišatech, klečící před ním na zemi a zvoucí ho k sexuálním hrátkám. Stejná socha ve větším provedení je umístěna v kanadském Torontu.“ Až z Kanady tedy museli přijet, aby nám řekli, co bylo dávno nabíledni: Kluci by si nejraději četli, ale copak je holky nechají?

Z přírodních „parametrů“ potom můžeme vyhledat soupis a charakteristiky pražských ostrovů, parků, zahrad, přírodních rezervací, potoků a mlýnů na nich postavených: „Na Botiči stálo v minulosti až 30 mlýnů, všechny však zanikly. Název Botič byl používán již ve 12. století a je odvozen buďto od mlýna pod Vyšehradem nebo od výrazu ,botění‘, což vyjadřuje nabývání na objemu, rozvodňování. V období husitských válek se potoku říkalo Cebron, v 18. století Potanka, Zasav a Podanka.“

Tato objemná publikace tedy přináší vskutku impozantní sumu informací týkajících se české metropole, a je tak vhodná nejen pro případné nabytí konkrétní vědomosti, ale i pro listování „nazdařbůh“. A při tak bohatém menu čtenář pak i přimhouří oko nad tím, že se do konečné podoby knihy nepatrně otiskla doba, v níž vznikala. Jinak to ostatně u takových publikací asi stejně být nemůže.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)