Prosinec 2006

Poslední polyhistor

František Houdek

Před 360 lety se narodil Gottfried Wilhelm Leibniz. Génius, který „už jako děcko přečetl Aristotela,“ se narodil 1. července 1646 v Lipsku, kde byl jeho otec notářem a profesorem etiky. Od šesti let (po otcově smrti) se sám učil v jeho knihovně, v patnácti začal na lipské univerzitě studovat práva, filozofii a přírodní vědy. Přítel o něm tehdy píše: „Učený ve všem, co jen se dá říci.“

Diplomatické úkoly ve službách míšeňského kurfiřta ho zavedly do Paříže, kde se dozvěděl o Pascalově počítacím stroji. Jím inspirován vyrobil s nejlepším pařížským mechanikem počitadlo vlastní, schopné všech čtyř základních početních úkonů. V roce 1675 ho předvedl ve francouzské Akademii věd. Jeden z exemplářů pravděpodobně daroval caru Petru I. Velikému při jejich setkání roku 1712 v Karlových Varech.

V roce 1679 Leibniz zveřejnil ideu dvojkové číselné soustavy, v níž lze každé číslo vyjádřit souborem nul a jedniček. Tvrdil, že libovolnou informaci lze zakódovat do čísel a pak pro ni najít „obecnou metodu, jejímž použitím bude možné všechny pravdy, na které přijde rozum, převést na nějaký druh výpočtů“. Roku 1673 se Leibniz poprvé dostal do Londýna. S Newtonem se patrně nesetkal, ale jistě se dozvěděl o jeho metodě fluxí a kvadratur. Ve stejné době začal i on používat diferenciální počet a o něco později počet součtový (pojem integrál vznikl až roku 1690). První druh kalkulu publikoval roku 1684, druhý o dva roky později (téhož roku zavádí symbol tečky a dvojtečky pro násobení a dělení). Teprve takto podnícen, zařadil Newton přehled svých fluxí a kvadratur do prvního vydání Matematických základů přírodovědy z roku 1687. Úplný výklad vydal šest let nato.

Mezi oběma učenci se rozpoutal spor o prioritu. Matematická obec zprvu přisuzovala prvenství Leibnizovi, ale postupně uznala prioritu Newtonovu. Nyní převládá názor, že oba vědci přišli na derivace a integrály nezávisle na sobě. Newton dřív, Leibniz pak v úplnější, a především srozumitelnější formě včetně návrhu dodnes platných označení derivace a integrálu.

Zatímco Leibnizovy matematické výkony nedošly za jeho života uznání, slávu mu přineslo učení o monádách - nedělitelných a nehmotných „útvarů“ různé kvality (nejvyšší monáda je Bůh). Každá monáda je identická s celkem světa, proto každý jednotlivec v sobě nosí představu světa jako celku.

Když míšeňský kurfiřt v roce 1673 zemřel, Leibniz přechází do služeb vévody hannoverského, ale jeho nástupce (pozdější anglický král Jiří I. Ludvík) už si Leibnizových služeb moc necenil. To pruský vládce Fridrich I. ano, dokonce pro něho v roce 1700 založil v Berlíně Společnost věd.

Leibnizovým asi nejvýznamnějším filozofickým dílem jsou Nové úvahy o lidské soudnosti (1704), kde mimo jiné anticipoval pojem nevědomí. O všestrannosti pak svědčí třeba konstrukce důlních čerpadel či vynálezy aneroidu a masového výtažku, známějšího dnes pod termínem masox.

Poslední polyhistor Gottfried Wilhelm Leibniz zemřel roku 1716. Kritický katalog jeho děl čítá 75 tisíc položek.

Rozlučme se s ním jeho patrně nejznámějším výrokem: „Bůh stvořil svět, který je ze všech možných světů ten nejlepší. Kdyby existoval ještě lepší svět, znamenalo by to, že jej Bůh buď neznal, nebo neuměl či nechtěl stvořit. Je však možné s něčím takovým počítat, věříme-li, že Bůh je vševědoucí, všemohoucí a neskonale dobrý?“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)