Prosinec 2006

Střední Evropa zažívá kocovinu

Anneke Hudalla

S Kai-Olafem Langem o návratu politiky, sporech a vůbec životě v nové EU. Kai-Olaf Lang (1967) se narodil ve Tuttlingenu. Po studiu politologie a veřejné správy pracoval od roku 1999 ve Spolkovém institutu mezinárodních a východních studií (BI-Ost) v Kolíně na Rýnem. Od roku 2001 působí v Nadaci věda a politika (SWP), nejdůležitějším zahraničně-politickém think tanku německé spolkové vlády v Berlíně, kde se zabývá problematikou střední Evropy a EU. Kai-Olaf Lang mluví německy, anglicky, česky, polsky a maďarsky. Je ženatý a má dvě děti.

V Maďarsku se perou policisté s demonstranty, v Polsku vládne či nevládne nevypočitatelná koalice, nový slovenský premiér si jako koaličního partnera vybral notorického nacionalistu. Co se to ve střední Evropě děje?

To, co dnes pozorujeme, by se dalo nazvat kocovina ze vstupu do Evropské unie. Důvodem, proč se novým členům dělá špatně, je rozpor mezi očekáváním, které provázelo vstup do EU, a zjištěním, že bude trvat nějaký čas, než členství přinese pozitivní důsledky pro víc obyvatel. Tato kocovina, nebo vystřízlivění, není ale jediným důvodem nestability. Je tu ještě něco, co bych nazval návratem politiky: za posledních patnáct let se totiž ve střední Evropě vůbec nediskutovalo o tom, kam má politická a ekonomická transformace vést, o vizích a cílech. Z politického procesu se vytratila ideologie – a první obětí se stala diskuse o postkomunistickém sociálním státu. Tato zameškaná debata se teď dohání.

Takže současnou situaci nemusíme nutně vnímat jako krizi?

Podle mého názoru má ten vývoj v sobě dokonce pozitivní aspekty. Populisté totiž otevírají témata, která dosavadní politické elity ignorovaly: například Robertu Ficovi se podařilo proměnit slovenské volby v referendum o Dzurindově reformní politice. Důležitou roli hraje také snaha vytvořit něco jako společenství: s populisty se hlásí o slovo „Polska B“ nebo to „druhé Slovensko“, tedy síly, které z dosavadní ekonomické transformace příliš neprofitovaly.

Nemůže dojít k násilnému střetu uvnitř států střední Evropy, nebo dokonce mezi nimi?

Nepokoje v Maďarsku považuji spíš za výjimku a neměly by nás příliš znepokojovat. Podobné výtržnosti jsme zažili ve Francii nebo i tady v Berlíně. Pokud jde o vztahy mezi státy v regionu, jsem přesvědčen, že úspěch populistických stran nepřinese žádnou zásadní změnu orientace v zahraniční nebo evropské politice těchto států. Například bratři Kaczyńští se sice prezentují jako euroskeptici, ve skutečnosti ale žádnou konzistentní koncepci vůči Bruselu nesledují. Když ponecháme stranou otázku práv menšin, ani Robert Fico pro EU nepředstavuje žádný problém: nemá nic proti ústavě, chce zavést euro. A Viktor Orbán usiluje o sjednocení Maďarů v Evropě – a proto se zasazuje o další rozšíření o státy, kde žijí maďarské menšiny. Problémy vznikly jenom na bilaterální úrovni mezi Slovenskem a Maďarskem nebo mezi Německem a Polskem.

Sociální politika a budoucnost sociálního státu v globalizovaném světě je jedno z hlavních témat politických debat také na západě kontinentu. Diskutujeme tedy vlastně o stejném problému?

To ne, protože východiska jsou odlišná. Ve střední Evropě můžeme pozorovat určitou ekonomickou netrpělivost. Lidé byli ochotni nějaký čas snést těžkosti transformace, ale v poslední době stále častěji slyšíme: Naše ekonomika už je dost silná na to, abychom si mohli dovolit politiku sociálního blahobytu. To by nikdo před pěti deseti lety neřekl. Ve střední Evropě navíc vždycky existoval určitý paradox: zatímco politické elity mluvily o nutnosti tvrdých tržních reforem, většina společnosti se držela hodnot, které zdědila z komunismu, a preferovala politiku přerozdělování a silnou roli státu. Prostor mezi hodnotami, které vyznávají elity, a hodnotami většinové společnosti nyní vyplňují populisté.

Jsou na tom všichni noví členové EU stejně?

Nejsou, především Česká republika se velmi liší od ostatních zemí regionu. V Polsku, Maďarsku a na Slovensku se momentálně tvoří úplně nová společenská konfliktní linie, která rozděluje „plebejce“ a „globalizátory“. Zatímco „plebejci“ počítají se silnou ekonomickou rolí státu a jsou skeptičtí vůči zahraničí, „globalizátoři“ jsou otevření liberálové. Česká republika do toho schématu nezapadá. Vytvořila si už poměrně ustálený a průhledný stranický systém, kompatibilní s tím, který převažuje na Západě. Všimněte si, že žádná ze stran, které se v současnosti podílejí na polské či slovenské vládě, není součástí evropského stranického společenství. V Čechách naopak všechny relevantní strany jsou členy této rodiny.

Čím to je, že se Česko tak liší?

Podle mého názoru to souvisí především s faktem, že Česká republika byla vždycky „sociálnější“ než ostatní země regionu. Na rozdíl od Polska a Slovenska a navzdory tomu, že Klaus používal rétoriku ekonomického liberalismu, fakticky sledovala spíš mírnou transformační politiku. Na rozdíl od sousedů má taky sociálně demokratickou stranu, která svou existenci vedle komunistické strany musí nějak legitimovat. Další důvod, proč česká politika probíhá v trochu stabilnějších drahách, snad spočívá v tom, že se Češi zabývají víc sami sebou než například Poláci nebo Maďaři.

Vidíte Českou republiku skoro jako ráj stability, ale co současná vládní krize?

Podle mého nejde o nic dramatického: náhoda volební aritmetiky, to se stane. To je něco úplně jiného než výtržnosti v Maďarsku nebo Kaczyńští u moci v Polsku. V červnových volbách extremistické strany moc neposílily, jedinou novou stranu v parlamentu představují zelení, kteří jsou koneckonců také součástí politického středu. Skutečnost, že se dosud ani jednomu ani druhému táboru nepodařilo koupit jeden potřebný hlas v parlamentu, svědčí o existenci určité politické hygieny. Oba faktory jsou spíše znaky politické stability.

Nicméně hlavní aktéři se nemohou dohodnout na spolupráci.

Hlavním důvodem, proč čeští politici mají problémy sestavit koaliční vládu, je, že KSČM žije v politické karanténě. Nejzajímavějším prvkem vývoje od voleb proto je, že Jiří Paroubek tvrdí, že má za sebou sto hlasů. Vypouští tím KSČM z izolace a vytváří politickou levici, která by podle usnesení sjezdu ČSSD vůbec neměla existovat.

Je podle vás lepší KSČM dál izolovat?

Bylo by rozumnější jít cestou „podmíněné spolupráce“, výměnou za určité ústupky především s ohledem na minulost nebo na zahraniční politiku. ČSSD se částečně už tímto směrem vydala, ale ocitla se při tom v dilematu: má prakticky podporovat transformaci KSČM v moderní levicovou stranu, která by pro ni představovala ještě větší konkurenci?

Jak by byla česká vláda s účastí KSČM vnímána na Západě?

V médiích by to asi vyvolalo pár otázek, protože se jedná o partnera, který je problematický přinejmenším ze dvou důvodů: prvním je minulost, s níž se komunisté zatím nevypořádali, druhým jejich zahraniční politika, vztah k Číně, Severní Koreji nebo Kubě. Jinak se Západoevropané vždycky chovali velmi pragmaticky, pokud komunisté dodržovali pravidla hry – a já si myslím, že KSČM by je dodržovala. Jejím strategickým cílem je vyjít z izolace, vytvořit levicovou koalici a dosáhnout politické rehabilitace. Proto by komunisté v otázkách sociální a ekonomické politiky asi byli velmi krotcí. A to by také bylo měřítkem Západu: jaký postoj by taková vláda zaujala vůči důležitým ekonomickým problémům? Jak by se postavila k evropské ústavě? Zavede euro? Já si myslím, že KSČM by tam žádné velké problémy nezpůsobila.

V německých novinách se už téměř vůbec nepíše o česko-německých vztazích. Je to dobré, nebo špatné znamení?

Určitě dobré, protože to naznačuje, že konflikty mezi Prahou a Berlínem nepřekračují určitou hranici. V minulosti tomu tak nebylo.

Vztahy mezi Berlínem a Varšavou ale určitou hranici už určitě překročily. Proč k tomu došlo?

Téměř zázračné smíření Německa s Polskem, které jsme zažili v 90. letech, bylo založeno na třech momentech. Za prvé se německá a polská vláda domluvily na zajímavé praxi: pokud se v otázkách minulosti nedohodly, dohodly se na tom, že se nemohou dohodnout. Pak se tím konkrétním problémem už nezabývaly a doufaly, že se nějak vyřeší sám. Druhým tajemstvím úspěšného smíření byla depolitizace, což znamenalo, že kvalita německo-polských vztahů byla téměř nezávislá na barvě vlády v té či oné zemi. A za třetí obě země svůj vztah „poevropštily“ tím, že záležitosti týkající se obou stran vřadily do multilaterálních souvislostí. Od roku 2002 ale vidíme, že se všechny tři recepty na úspěch vyčerpaly – a že se dokonce proměnily ve svůj opak.

Jak to?

Je stále zřetelnější, že společné členství v EU problémy nejen řeší, ale také vyvolává. V důsledku neustálých sporů kolem evropských otázek (pohyb pracovních sil, válka v Iráku, pravidla hlasování v EU apod.) přestalo být „poevropštění“ prostředkem smíření mezi Berlínem a Varšavou. Stejně tak už nefunguje zásada „dohodli jsme se, že jsme se nedohodli“, pokud jde o minulost, a Poláci začali Němce podezírat, že chystají revizi pohledu na historii. Obavy vyvolává německá politika vůči Rusku. Nějaký čas také Poláci vnímají Německo jako moc, která s Francií usiluje o hegemonii v Evropě a přitom tlačí jejich zemi na okraj. Důležitou roli hraje také určité zklamání z výkonnosti německé ekonomiky. Na začátku 90. let mnoho Poláků považovalo Německo za vzor pro polskou transformaci. Dnes je pro ně symbolem strnulosti a neschopnosti se reformovat.

Nesledují ale německo-české vztahy podobný model smíření? Berlín a Praha se taky dohodly na tom, že se už nebudou zabývat minulostí a že EU zhojí všechny rány. Nezažijeme za pár let podobný zlom?

Musíme počítat s tím, že se historické otázky čas od času vrátí i do česko-německé agendy. Ale vztahy Německa s Polskem a Českem se velmi liší. Polsko má ambice být evropskou mocností a jeho prioritou je bezpečnostní politika, v níž hraje velmi důležitou roli ruský faktor. To je měřítkem, kterým posuzuje politiku Německa, a cítí se být ohroženo. Ve vztahu Berlín-Praha je všechno jinak. Z českého hlediska Rusko nehraje tak důležitou roli. Česko je si vědomo, že není dost velké na to, aby mohlo být regionální mocností. Necítí se však být na okraji EU, diskuse kolem třeba Ukrajiny se mu jeví dost exoticky. Pro nějaké napětí s Berlínem není tedy důvod. Česká politika nebyla ve velkých otázkách, například když šlo o evropskou ústavu, příliš konstruktivní, ale je považována za přizpůsobivou. To platí taky o transatlantických vazbách. Češi se nechtějí rozhodovat buď – anebo, ale sledují strategii jak – tak. Celkem je jasné, že mezi Berlínem a Prahou neexistuje společná představa o tom, jakého velkého cíle v Evropě musí společně dosáhnout. Je to spíše pragmatická spolupráce.

Jsou tu ale historické reminiscence, které bezproblémové vztahy občas ruší.

Na to si už všichni zvykli. Tak například po sporu kolem Benešových dekretů v roce 2002 se veřejné mínění o česko-německých vztazích zhoršilo, ale za pár měsíců bylo všechno v pořádku. Předmět sporu mezi Berlínem a Prahou, sudetští Němci, je institucionalizovaný a tím předvídatelný. Mezi Německem a Polskem se naproti tomu v současnosti může prakticky všechno stát podnětem pro další eskalaci sporu.

Co doporučujete spolkové vládě, jak se má vůči východním sousedům v otázce minulosti chovat?

Jde o to, jak vybalancovat domácí a zahraničněpolitické zájmy. Podobně lze třeba vnímat všechny otázky evropské politiky. Vezměte si například plynovod pod Baltickým mořem: ta stavba je jasně v německém zájmu, otázka ale zní, jestli je vláda připravená akceptovat spor s Varšavou. Schröder byl ochoten spor do určité míry vydržet. Současná vláda se snaží obě strany, domácí a evropskou, sladit. Podobné je to s minulostí. Tak třeba v CDU/CSU existují skupiny, které jsou ochotné akceptovat škody, jež by prosazování jejich zájmů způsobilo v zahraničí.

Jak se spolková vláda podle vás rozhodne? Bude nakonec pro to, aby Centrum proti vyhánění fungovalo?

Naše vláda v posledních měsících projevuje větší otevřenost k tématům vyhnanců, ale nechce tyto zájmy prosazovat proti středoevropským partnerům. Určitou roli bude hrát efekt solidarizace. Když Miloš Zeman v roce 2002 mluvil o „páté koloně“, nerozzlobil tím jen sudetské Němce. Pokud jde o Centrum proti vyhánění a výstavu v Berlíně, kterou připravil Svaz vyhnanců, mnoho mých krajanů si myslí: Přece nedovolíme, aby nám bratři Kaczyńští diktovali, jakým způsobem se máme vypořádat se svou minulostí.

Na rozdíl od Varšavy Praha proti výstavě v Berlíně téměř neprotestovala. Je to strategie, lhostejnost?

To je dobrá otázka, na kterou nemám jednoznačnou odpověď. Varšava chápe výstavu jako kardinální útok na smíření, navíc jako pokus o revizi historie. V Česku se výstava nepovažuje za nic příliš dramatického, všichni jsou si vědomi, že vyhnanci mají své názory a snaží se prosazovat určité věci. Pro Poláky je to něco nového. Češi si řeknou: No, s tím jsme přece museli počítat.

Je dnešní Evropská unie jiná, než byla před rokem 2004?

Myslí si, že je jiná. Ale je jiná méně, než si myslí. Hodně konfliktů uvnitř Unie totiž nemá původ v rozšíření – rozšíření je jenom posílilo. Například spor kolem války v Iráku: říkalo se, že s novými členy přišli do EU trojští koně Ameriky, kteří zničí společnou zahraniční politiku. Tak tomu ale nebylo: šlo jen o polarizaci mezi táborem „atlantiků“ a „gaullistů“. Noví členové se rozhodli pro „atlantiky“, ale nebyli příčinou té polarizace. Fungování Unie je poměrně bezproblémové. Noví členové neblokují rozhodnutí, a ačkoli EU stále pracuje na základě smlouvy z Nizzy, běžný provoz se nezastavil. Očividně tu působí mechanismus, který jsme pozorovali po dřívějších vlnách rozšíření: všichni členové si sami ukládají disciplínu, říkají si: Pokud budeme všichni sledovat jenom vlastní výhody, nedostaneme se nikam.

To zní skoro vzorově: takže noví členové dokáží sledovat taky zájmy celé EU?

To snad ani ne. Většinou se přizpůsobují. Před nedávnem jsem se zeptal jednoho Estonce, proč vlastně schválili evropskou ústavu? A on řekl: Abych řekl pravdu – nejsme z ústavy příliš nadšení, ale kdybychom ji neschválili, všichni by nám nadávali. Teď máme pozitivní image, nestálo nás to vlastně vůbec nic, a ta ústava pravděpodobně stejně nikdy nevstoupí v platnost. Je to tedy velmi pragmatický přístup. Jediná výjimka existuje tam, kde noví členové mají důležité ekonomické a sociální zájmy. Mnohé z toho je ale jenom rétorika.

Když jsme u rétoriky: jak Západ vnímá evropské postoje českého prezidenta?

Moc lidí to už nezajímá, většina to nebere příliš vážně. Kdo se tím zabývá, ví, že musí rozlišovat mezi fundamentalistickou hlavou státu a potenciální vládou ODS, která je podle všech zkušeností mnohem pragmatičtější.

V posledních týdnech se vyostřil spor kolem rozšíření schengenské dohody na nové členské země. Existují podle vás technické problémy, nebo chybí politická vůle?

To asi už nikdo nevypátrá. Domnívám se ale, že z pohledu mnoha zúčastněných se jedná o šťastnou souhru okolností, protože politická vůle k rychlému otevření schengenského prostoru na Západě samozřejmě neexistuje. Co by z toho měl například premiér Sárska?

Zbygniew Brzezinski doporučil polské vládě, aby co nejrychleji napravila narušený vztah s Berlínem, protože prý jinak Varšava už nebude vyslyšena ani v Bruselu ani ve Washingtonu. To zní překvapivě. Jsou noví členové Unie skutečně odkázáni na dobré vztahy s Německem?

USA mají zájem na ekonomicky silné, ale také politicky vlivné „Nové Evropě“ v EU. Chtějí se opírat o partnery, kteří sledují atlantický kurs, ale mají také blízko do centra moci v EU – a to v současnosti znamená především: do Berlína. Z amerického hlediska má Polsko, které samo sebe izoluje, jenom poloviční cenu. USA chtějí udržet EU v atlantickém kursu – a proto potřebují většinu „atlantiků“, která by se měla seskupit kolem Německa a Polska.

Kdyby se historie opakovala – postavili by se noví členové znovu za USA, jako tomu bylo v případě Iráku?

Ve střední a východní Evropě vlastně nikdy neexistoval většinový souhlas se zásahem, ale nekonaly se tam ani masové demonstrace proti válce, žádný premiér nemusel mít strach o svoji funkci. Nicméně si myslím, že středoevropské vlády by se dnes víc snažily, aby přesvědčily veřejnost. Ale kdyby šlo do tuhého, řekl bych, že alespoň Polsko a pobaltské země by se zase rozhodly pro USA. Zajímavá otázka je, proč se některé nové členské státy cítí méně bezpečné než před vstupem do EU a NATO. Souvisí to s nejistotou okolo Německa a Ruska, ale také s proměnou EU a NATO. Státy, pro které zahraniční politika je především politikou bezpečnostní, cítí potřebu mít privilegované vztahy s USA. Proto si kupují americké letouny, proto se nebrání základně amerických raket. Především Polsko je v tom velmi zajímavé: má vládu, která je prý euroskeptická, protože se nechce vzdát suverenity. Pokud by v zemi ale skutečně vyrostla americká základna, znamenalo by to mnohem větší transfer suverenity než vstup do EU. Tam mají Poláci alespoň možnost spolurozhodovat. Při startu americké rakety tuto možnost určitě mít nebudou.

Jak vidíte vyhlídky rozšíření Unie o další státy?

V zemích, které vstoupily do EU v roce 2004, existuje realistická naděje na sblížení, kterému nezabrání ani současné vnitřní problémy některých států. Tento krok tedy byl správný – ale pak podle mne EU měla počkat, aby své občany nepřetížila. Jedním z důsledků neustálého rozšiřování je fakt, že představa o „Evropě různých rychlostí“ už není jen akademickou hrou.

(Respekt, www.respekt.cz)