Prosinec 2006

Jižní Morava

Franz Chocholatý-Gröger

Oblast tvoří politické okresy Mikulov (Nikolsburg), Znojmo (Znaim) ve kterých Němci, kde dle sčítání obyvatel v roce 1910 tvořili 97,4 % a 78,9 % obyvatelstva a kde rovněž žila silná menšina židovského etnika, a dále soudní okresy Slavonice (Zlabings), Jemnice (Jamnitz), Hustopeče (Auspitz), Moravský Krumlov (Mährisch Kromau) s početnou německou menšinou. Musím na úvod upřesnit, že sčítání obyvatel v Rakousko–Uhersku vycházelo z metody zjišťování jazyka denního styku, tzv. obcovací řeči (Umgangssprache), sčítání tedy nevyjadřovalo příslušnost podle mateřského jazyka či subjektivně vyjádřenou národnostní příslušnost. V daném regionu se nacházela rovněž početná skupina hlásící se k chorvatskému jazyku žijící v soudním okrese Břeclav.

Soužití Čechů a Němců na Moravě mělo odlišný vývoj než v Čechách. Převážné část obyvatel upřednostňovala zemské pojetí příslušnosti k národu – příslušnicí obou jazykových skupin se cítili více Moravany než Čechy nebo Němci. Vzhledem k tomu, že německé obyvatelstvo, s výjimkou několika okresů, nevytvářelo ucelené celky a bylo rozptýleno v převážně etnicky českých oblastech, neměli Deutschmähren zájem na územním rozdělení korunní země, nýbrž požadovali záruku své národní državy (Besitzstand). Jako zprostředkovatelka mezi oběma národnostmi vystupovala na Moravě tzv. Strana středu působící od roku 1879. Výsledkem byly čtyři zákony, které byly chápany jako jeden celek a jako takové byly 27. 11. 1905 schváleny. Namísto územního vymezení volebních obvodu vstoupila poprvé do praxe řešení národnostních poměrů zásada individuálního respektování jednotlivých voličů - vznikly tak paralelní české a německé voličské seznamy. Jeden ze zákonů zajišťoval národnostní oddělení škol a pro jazykově smíšené obce předpokládal vytvoření dvou místních škol. Další pak dvojjazyčnost samosprávních orgánů a úřadů od obcí až po zemský výbor. Přes všechny nedostatky a nedokonalosti přispělo moravské vyrovnání z roku 1905 k podstatnému uklidnění česko – německého konfliktu na Moravě. Byla tak částečně realizována zásada rodáka z Dolních Dunajovic (Unter Tannowitz) Dr. Karla Rennera, že národy by se měly konstituovat jako personální svazy. V Čechách se pro odpor Čechů model moravského vyrovnání neprosadil.

Poslední rok války znovu rozjitřil národnostní spory. V  českém prostředí zvítězila idea samostatného státu v historických hranicích. Obavy z toho vedly v německém prostředí ke snaze zabezpečit budoucnost národa. V Čechách se domáhají oddělení území a utvoření Deutschböhmen. Na Moravě nejsou Němci ve svém programu jednotní. Vědí sice, že musí zabezpečit moravské Němce (Deutschmähren), ale v tom, jakým způsobem se to má stát, se rozcházejí. Vznikají v podstatě dva proudy: první obdobně jako v Čechách chce vytvořit Deutschmähren složenou z řady nesouvislých celků, druhý trvá na jednotě země a na autonomii personální, která vytvářela základ moravského vyrovnání. Hlavním zástupcem druhého proudu je poslanec Franz Jesser, který odmítá autonomii teritoriální. Inspektor Hilmer navrhuje však v březnu 1918 zavedení krajského zřízení (7 krajů). Naše oblast by se tak nacházela v kraji jihomoravském obsahující německé obce hejtmanství Hustopeče, Hodonín, Mikulov, Mor. Krumlov, Znojmo, Ivančice – celkem 161 286 Němců.

Pro německou část obyvatel byla myšlenka národního státu Čechů cizí, jedinou formou pro ně mohl být jen stát národnostní se zajištěním práv národních pro jejich „menšinu“. Vezme-li v úvahu ještě projekt K. Kramáře z května 1914 (Kramářová Ústava Slovanské říše) a memorandum otištěné v knize „Náš stát a světový mír” Hanuše Kuffnera, se zábory území v Německu a Rakousku pro český stát, nelze se divit ostré negativní reakci německých obyvatel. Již dlouho se mezi nimi projevoval jev propadání úzkosti a obavám tzv. Abwehrpsychose (obranná psychóza). Nyní bylo již jasné, že roztržka došlo tak daleko, že naleznou partnery pro dialog.

Otázka, zda budoucí český stát zahrne do svých hranic také německé okresy se stala aktuální po prohlášení Českého svazu z 30. 5. 1917, i když samo prohlášení se definici hranic vyhýbá. Tříkrálová deklarace již byla jednoznačná - západní hranice nového státu bude totožná s hranicí zemskou. Německá reakce přišla brzy na to. Na schůzi Říšské rady dne 22. 1. 1918 odmítli poslanci R. Pacher, dr. Elvert, dr. Oberleither začlenění 3 227 214 Němců (1910) do českého státu a Tříkrálovou deklaraci považují za pokus o podrobení Němců a zbavení je práva na sebeurčení.

Po uznání Národní rady československé v průběhu června a září 1918 spojenci bylo jasné, že otázka budoucích hranic nového státu a také otázka, zda nový stát bude národnostní či čistě národní, stává se pro německou menšinu životně důležitou. Situaci již nemohl ovlivnit ani manifest císaře Karla z 16. 10. 1918. Němečtí poslanci ve Vídni ustanovili 21. 10. 1918 Prozatímní Národní shromáždění Deutschösterreich (Provisorische Nationalversammlung für Deutschösterreich) a opustili tím linii rakouskou a hlásili se k linii jednotného německého státu. Nový státní útvar měl zajišťovat práva a ochranu všech Němců.

Němci přijali převrat z 28. na 29. 10. 1918 s klidem a pohraničních okresů se v podstatě nedotkl. V těchto oblastech zůstala nadále fungující moc rakouských centrálních úřadů .Dne 29. 10. 1918 se sešli němečtí poslanci v budově dolnorakouského sněmu a rokovali o situaci. Dr. Rudolf Lodgman von Auen oznamuje vytvoření böhmische Provinzen německého Rakouska a přečetl deklaraci, která bude odeslána do Prahy, Paříže a především presidentovi Wilsonovi. Následující den je vyhlášena provincie Sudetenland. Na krajském sněmu ve Znojmě je 3. 11. 1918 je rozhodnuto o připojeni oblasti Deutschsüdmähren k Deutschösterreich jako součást provincie Dolní Rakousko (Niederösterreich). Deutschsüdmähren o rozloze 1840 km? tvořil politický okres Mikulov a velká část politického okresu Znojmo a částí soudních okresů Slavonice a Jemnice se 173 033 obyvatel, z toho bylo 159 263 Němců. Hranice území je definovaná 14. 11. 1918, když předtím 12. 11. prohlásilo provizorní Národní shromáždění Deutschösterreich demokratickou republikou a součástí Německé republiky. V listopadu t. r. začala československá vojska obsazovat Němci obývaná území a do 16. 12. 1918 je obsazeno celé území Deutschsüdmähren. Proti tomuto postupu protestovala vídeňská vláda nótou z 13. 12. 1918 u spojenců a 12. 1.1 919 zástupci 195 obcí jižní Moravy shromáždění v Retzu zaslali rezoluci presidentu Wilsonovi požadující právo na sebeurčení pro jejich oblast.

Na mírové konferenci v Paříží předkládá Dr. Beneš 11 memorand. V Mémorial III. uvádí mapu obyvatelstva, kde území osídlena Němci jsou výrazně zmenšena (např. území jižní Moravy) a roztrhána. Také delegace Deutschösterreich předkládá memoranda, avšak bez vlivu na průběh jednání. Mezi experty této delegace je Anton Klement za Südmähren a Hieronimus Oldofredi za okres Znojmo. Podepsáním mírové smlouvy 10. 9. 1919 bylo stvrzeno připojení Deutschsüdmähren k Československu a tato oblast byla rozšířena o území Valtic (Feldsberg) s 5366 Němci a 5120 Čechy, které bylo připojeno k okresu Mikulov.

Nové sčítání obyvatel v roce 1921 ukázalo pokles německého etnika. Důvodu pro tento pokles můžeme být několik, prvním je především okolnost, že poprvé se obyvatelstvo nevyjadřuje, jaký obcovací jazyk používá, ale svůj postoj k národností předkládá na základě svého mateřského jazyka a subjektivně vyjádřeného postoje k té či oné národnostní skupiny. Druhou okolnosti přihlášení se k národností skupině jsou sociální a společenské důvody: chceš – li mít práci či zachovat své místo ve státní správě, přihlas se k české národnosti. Třetím důvodem byl často tlak ochranářských organizaci na té či oné straně, a to především u sociálně nevyhraněného obyvatelstva (např. smíšené rodiny). Ve dvou politických okresech se silnou německou menšinou byl tento pokles mezi 10% (Mikulov z 97,4 na 87,2 %) a více než 14% (Znojmo z 78,9 na 64,1 %). Poklesy podílu německého obyvatelstva byl znatelnější u správních středisek a větších měst, menší byl na vsích. Zároveň byl zahájen proces české kolonizace pomoci pozemkové reformy. To vede na obou stranách k aktivizaci ochranářských organizaci, ale také vzdělávacích a kulturních organizací a zařízení. Ve Znojně sídlí Bund der Deutschen Südmähren sdružující v 165 místních organizacích 7420 členů. V tomto městě působí také Verein Deutsches Haus spravující odbornou knihovnu o 10 000 svazcích..

Návrat k určité normalitě se projevuje, mimo jiné, v aktivitách politických stran. Oblast jižní Moravy je pro parlamentní volby zařazená do volebního kraje Jihlava (Iglau). V prvních volbách v roce 1920, zde získává dvě křesla koalice DCSVP (Deutsche Christlich–Soziale Volkspartei) a prvními poslanci jsou Franz Pittinger z Vranova (Frain) za BdL (Bund der Landwirte ) a Dr. Emmerich Radda z Mikulova (Nikolsburg) za DNP (Deutsche Nationalpartei), ve volbách 1925 získávají po jednom poslanci za BdL (Johann Wagner z Lechovic – Lechwitz) a DCSVP (Erwin Zajicek z Valtic – Feldsberg), kteří svá poslanecká místa obhájili také v roce 1929. V roce 1929 jsou to tři poslanci: BdL, DCSVP a KSČ (Dr. Viktor Stern, redaktor v Praze). V posledních volbách v roce 1935 získává 3 křesla SdP (Dr. Theodor Jilly ze Znojma – Znaim, Ing. Franz Karmasin, Anton Sogl z Drnholce - Dürnholz a 1 DCSVP (Johann Wagner).

Sledujeme – li vztahy mezi jednotlivými národními skupinami z pohledu dokumentů, zápisů v obecních kronikách zjišťujeme, že aktivita negativistických stran a skupin nenašla úrodnou půdu. Ke zhoršení dochází až s růstem aktivit SHF (zakládajícím místním vedoucím ve Znojmě byl Dr. Theodor Jilly, lékař ve Znojmě). Senátorem za SdP se v roce 1935 stává Gottfried Krczal.

Sčítání obyvatel v roce 1930 potvrdilo klesající podíl německého etnika v struktuře obyvatel. Podíl německého etnika v okrese Mikulov klesl 81,9 % a v okrese Znojmo na 60, 2 %. Důvody poklesu jsou obdobné jako v předcházejícím období, roste však počet případů, kdy ke změně národní příslušnosti dochází z čistě sociálních důvodu – získání práce či zachování společenského postavení, to především u státních zaměstnanců. Jde především o přihlášení se Němců se k české národnosti.

Důležitou roli v kulturním a hospodářském životě oblastí sehráli židé, kterých zde v roce 1930 žilo 2879. Jde jen o oficiální počet, neboť část Židů však udávala často německou národnost, menší pak českou. Hlavními centry byla města Mikulov a Znojmo. Dále zde byl chorvatský ostrůvek čítající 1850 Chorvatů v obcích Jevišovka (73,5 %), Nový Přerov (64%) a Dobré Pole (48,2%).

Zhoršující se hospodářská situace a nástup nacionálního socialismu v Německu se odrazil také na vztazích mezi českým a německým etnikem a dochází k stále tvrdším střetům. Ukazuje se, že mírové dohody z roku 1919 sice slibovali stabilitu, ale tato se ukázala jako více než křehká. Na místo mnohonárodnostního Rakousko–Uherska vznikly, na základě vůle vítězných mocnosti, tři věrné kopie mnohonárodnostního státu, kde však roli vládnoucího národa převzaly dřívější tzv. utlačované národy monarchie. Tyto nově vznikle vládnoucí národy nedokázaly vytvořit ani zárodek občanské společnosti, naopak útlak národnostních skupin byl mnohdy větší než za času monarchie. Národnostní skupiny hledaly pak podporu národních státech z nichž byly násilně vytrženy. Wilsonem bylo sice slíbeno právo na sebeurčení, toto právo však bylo poskytnuto jen vítězům první světové válce.

Mnichovskou dohodou dochází pak k rozpadu systému malých národních států vzniklého na základě mírové smlouvy z Versailles a tím také k destabilizaci míru a rozpadu bezpečnostního systému budovaného po roce 1919 Francii. Od ČSR byly tak odtržená území, jejíž obyvatelstvo v říjnu 1918 deklarovalo své právo na sebeurčení. Na základě této dohody stává se součástí Německé říše celý politický okres Mikulov (Nikolsburg ,42 obcí), z politického okresu Znojmo (Znaim) pak celý soudní okres Jaroslavice (Joslowitz) a části soudních okresů Vranov(Frain) a Znojmo (79 obcí). Dále pak části soudních okresů Jemnice (Jamnitz), Slavonice (Zlabings), Břeclav (Lundenburg), Hustopeče (Auspitz) a Moravský Krumlov (Mährisch Kromau). Celkem to bylo 195 městských nebo vesnickým obcí. Vzhledem k tomu, že hranice odtržených území byly v podstatě určeny na základě sčítání obyvatel z roku 1910, kdy byla národnost zjišťovaná na základě obcovacího jazyka, zahrnoval tento zábor také obce s vysokým podílem českého obyvatelstva. Na území městských i vesnických okresů, které se staly po Mnichovu součástí Říše žilo v roce 1930 202 106 obyvatel, z nichž bylo 65 523 Čechů, 2879 Židů, 1850 Chorvatů a dalších 6657 obyvatel jiných národností a 181 227 Němců.

Podíl českého obyvatelstva v jednotlivých obcích byl různý. Určitým vodítkem k jeho odhadu může sloužit souhrn statistických údajů ze sčítání lidu v roce 1930. Tehdy ve většině zvláště venkovských obcí však v zabraném území nepřesahoval 20% všeho obyvatelstva, jenom v menším počtu obcí byl vyšší, v některých obcích i nadpoloviční byl nadpoloviční, ale byly zde také ryze české vesnice (např. Mašovice). Pokud se týká městských obcí (především Znojmo, Miroslav, Moravský Krumlov, Břeclav) byla česká část obyvatelstva početnější než německá část. Bývalá oblast Deutschsüdmähren byla rozdělená do okresů (Landkreis) Znojmo (Znaim – 992,9 km?, 66 obcí, 91 565 lidí, z toho 4032 české národnosti), Mikulov (Nikolsburg - 793,48 km?, 56 obcí, 77 918 lidí, z toho 7 741 české národnosti), Horn (5 obcí s 1845 lidí, z toho 92 české národnosti), Waidhofen a. d. Thaya (37 obcí, 10 425 lidí, z toho 361 české národnosti), Bruck a. d. Leitha (16 526 lidí, z toho 38 české národnosti) a tyto byly součástí říšské župy (Reichsgau) Niederdonau.

Podle sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 (bez obcí Engerau a Theben v okrese Bruck a. d. Leitha) zde žilo 181 753 obyvatel, z toho bylo 157 039 Němců a 19 000 české národnosti. Říšské občanství mělo (Reichsangehörigkeit) 169 320 obyvatel, z toho 12 262 české národnosti. Porovnáme- li počet obyvatel se sčítáním z r. 1930 poklesl jejich počet o 20 333 obyvatel na 181 773 obyvatel, největší pokles byl v okrese (Landkreis) Znojmo, a to o 11 044 obyvatel, v okrese Mikulov pak o 8280 osob.

Vývoj po roce 1945 již zcela změnilo národnostní složení oblastí, neboť dochází vyhnání (tzv. divoký odsun ihned po osvobození, kdy byla vyhnána většina německých obyvatel) a odsunu Němců (první transport s 1172 Němci vyjel z Moravského Krumlova - Mährisch Kromau 17. 2. 1946 a mířil do Bayreuthu, další byly 2. 3. 1946 ze Znojma - Znaim s 1200 Němci do Schweinfurtu, poslední pak 25. 10. 1946 z Mikulova – Nikolsburg s 336 Němci do Würzburgu. Celkem bylo vypraveno 29 transportů z Moravského Krumlova /1/, Mikulova /16/, Znojma /7/ a Miroslavi – Mißlitz /5/ s celkovým počtem 33 977 Němců).

V roce 1947 došlo také k vysídlení Chorvatů. Chorvati byli vysídleni do okresů Šternberk (44 rodiny), Vítkov (48 rodin), Rýmařov (25 rodin), Svitavy (20 rodin), Bruntál, Litovel, Mikulov a do dalších moravských okresů. Na jejich místa přišli reemigranti z Bulharska (883 osob do obcí Jevišovka a Nový Přerov), Rakouska (Dobré Pole) a Jugoslávie (Jevišovka, Dobré Pole) a dále osídlenci z okresů Vsetín, Hodonín, Břeclav, Uherské Hradiště a Mikulov.

Osidlování německých obcí lze rozdělit do několika základních typů:

a) Osídlení bylo ovlivněno stavem v roce 1930, tj. početnosti starousedlých Čechů a jejich blízkým vztahem k českému obyvatelstvu v sousedních českých obcích. Příkladem toho je město Břeclav, kde k 5075 starousedlých Čechů přibylo 3982 osob především ze sousedního okresu Hodonín.

b) Jiným typem bylo osídlování obcí v bezprostředním sousedství českých vesnic. První osídlenci zde přicházejí ihned po osvobození. Příkladem jsou obce z okresu Hustopeče a Pohořelice, kde většinu novoosídlenců tvoří obyvatele nejbližších obcí nebo z přilehlé oblasti předhůří Českomoravské vrchoviny.

c) Obce na Mikulovsku a ve východní části Znojma jsou osídlované z velké části organizovaným přesídlováním za řízení osídlovací komise ZNV. Převážná část přicházela ze Slovácka, Valašska a Horácka.

d) Obce osídlené novoosídlenci přicházejícími v menších skupinách nebo i jednotlivě, jde především o obyvatele střední Moravy, západních Moravy a východních Čech.

Největší přiliv novoosídlenců směřoval k nejúrodnějším částem tohoto území, do okresů Mikulov, Znojmo a Hustopeče, ačkoliv šlo o okresy, v nichž byla četná místa postižena válečnými událostmi. To se odrazilo také v určení okresů odkud novoosídlenci přicházeli – Uherský Brod, Uherské Hradiště, Kyjov, Hodonín, Tišnov a Vyškov a dále z okresů Vsetín a Zlín. Podíl osídlenců z Čech byl velmi malý. Zvláštní skupinu zde tvoří reemigranti z Volyně (Ukrajina), Jugoslávie, Rakouska, Rumunska a Bulharska, kteří mnohdy vtiskli obcím zvláštní ráz. Nejobtížněji probíhala novoosídlení nejzápadnější části jihomoravského území – okres Dačice – šlo o obce při samé rakouské hranici nepříliš hospodářsky přitažlivé. Namnoze šlo o místa, z kterých již dříve odcházeli obyvatelé do jiných míst a kde počet usedlíku trvale klesal.

Pokud se týká sociálního původu novoosídlenců jedná především o novoosídlence z rodin zemědělského proletariátu – v průměru kolem tří pětin. Jejich hlavní představou bylo založení nejčastěji středního hospodářství, na které by stačili silami vlastní rodiny. Většina z nich vytrvala (např. v letech 1946 – 1949 odešlo z 42 obcí v okrese Mikulov jen 954 osídlenců, nejvíce ze samotného města Mikulov, většinou proto, že nestačili na převzaté usedlosti), což je jistou výjimkou v osídlovaní Sudet. Protože velká část nových osídlenců pocházela ze starousedlých českých rodin a z okruhu jim blízkých a známého, vytvářeli snadno kvazistarousedlickou vrstvu, reklamující pro sebe zvláštní postavení ve vztahu k dodatečně přicházejícím osídlenců, například vůči reemigrantům. Novoosídlenci pak mění zcela charakter oblasti.