Prosinec 2006

Konec 1. světové války nebo jen příměří na dvacet let?

Franz Chocholatý-Gröger

Před 84 lety, 11. 11. 1918, došlo k uzavření příměří mezi Německem a státy Dohody. Nastal klid zbraní na italských, francouzských a balkánských frontách. Německá armáda odpochodovala zpátky domů. Maršál Foche při této příležitosti prohlásil „Bojovali dobře. Ať si ponechají zbraně“, za to požadoval, aby francouzské hranice napříště tvořil Rýn. Skončila (první) světová válka a téhož dne abdikoval rakouský císař Karel I. Následujícího dne Prozatímní národní shromáždění ve Vídni vyhlásilo republiku Deutsch-Oesterreich, k níž se do federace připojily německé alpské země a německé oblasti na území Čech, Moravy a Slezska, jejíž obyvatelé se domáhali práva na sebeurčení, které jim bylo upíráno.

Rok 1918 v středoevropském prostoru byl největším národním převratem, při kterém dosud nerovnoprávné národy poprvé realizovaly své právo na „sebeurčení“. Na druhé straně ze své pozice „vítěze“ odepíraly toto právo národním skupinám, které se dostaly do těchto nových států v rámci nového územního uspořádání. Původní politikou Wilsona v průběhu I. světové války bylo učinit základem nového uspořádání Evropy ideu „sebeurčení. Dne 8.1.1918 president W. Wilson předložil veřejnosti svých 14 bodů, kde v bodě 10 bylo uvedeno: „Národům Rakouska - Uherska, jejichž místo mezi národy přejeme si míti zachováno a zajištěno, budiž dána co nevolnější možnost autonomního rozvoje“ (The peoples of Austria-Hungary, whose place among the nations we wish to see safeguarded and assured, should be accorded the freest opportunity of autonomous development). To však nebyl požadavek rozbití Rakouska-Uherska, spíše náčrt hlubokého reformního programu. Požadavkem nebyl rozpad monarchie, ale její reorganizace směrem k federalizaci. Britové považovali monarchii rozšířenou o území Polska za protiváhu Německa a nově vzniklého sovětského Ruska.

Wilsonova koncepce uspořádání Evropy, postavená na idejí sebeurčení , se v průběhu roku 1918 několikrát proměnila. Byl to Wilsonův program, ale program vítězů to nebyl. Byly to především závěry kongresu potlačovaných národů v dubnu 1918 v Římě, které ovlivnily stanoviska vlád Dohody, kde zejména vláda USA, ve svém prohlášení ze dne 26.6.1918, požadovala osvobození slovanských národů od rakouského jha. Jako kardinální chybu považoval Winston S. Churchill rozpad Rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saint-germainské a Trianonské smlouvy. Rakousko-Uhersko bylo vtělením Svaté říše římské umožňující po staletí společný život, přinášející výhody ve sféře obchodu a bezpečnosti celé řádě národů. Ani jediný z nich neměl ve své době - jak se ukázalo, také po celé 20. století - v sobě sílu ani vitalitu čelit sám o sobě tlaku znovu oživeného Německá a Ruska. Balkanizace střední Evropy a jihovýchodní Evropy odkryla slabiny nových států. Všechny národy monarchie, respektive jejich vůdcové, toužili se odtrhnout se od struktury „staré monarchie“ Podpora jejich touhy byla ze strany spojenců považovaná za projev jejich liberální politiky.

Nebylo jediného národa ani území patřícího kdysi k rakouské monarchii, jemuž nezávislost nepřinesla utrpení, které staří básníci a teologové připisovali výhradně zatraceným a prokletým, jak uvedl ve svých pamětech Churchill. Vznešená Vídeň, srdce to zaniklé monarchie, byla ponechaná nahá a hladová. Jen Prusko nabylo na významu a německá říše, ač vyčerpána a pošramocená, zůstala rozhodující silou v oblasti střední a východní Evropy.

Časově i věcně byla nejvíce náročná rozhodnutí Spojenců týkající se Německa. Výsledný kompromis mezi wilsonovským idealismem, francouzskou touhou Německo co nejvíce oslabit a britskou touhou zabránit přílišném posílení Francie, vyžadoval zdlouhavá a podrobná jednání. Návrh na text mírové smlouvy byl vypracován v koncem dubna 1919 a 7.5. předán německé delegaci. Mírová smlouva znamenala kompromis mezi Spojenci, nikoliv mezi Spojenci a Německem. Výsledkem byly rozsáhlé válečné reparace a omezení výroby, odstoupení území na východě se silnou německou menšinou, ztráta kolonii a odzbrojení. Důsledky těchto snah především Francie se ukázaly právě sebezničující pro Spojence. Ztráta území a pokoření Německa vedla k růstu nacionalistických tendenci a v Německu a touze po znovuzrození Německa.

Mírové smlouvy s Rakouskem vedly k rozbití Rakouska do následovnických států kopírujících národnostní složení monarchie. Rok 1918 v středoevropském prostoru byl největším národním převratem, při kterém dosud nerovnoprávné národy poprvé realizovaly své právo na „sebeurčení“. V SHS (Jugoslávii) se vůdčím národem stali Srbové, kteří ihned začali budovat národní stát Srbů utlačujících Chorvaty, Slovince, Bosňany, Maďary. V Polsku Poláci tvrdě vystupují vůči Ukrajincům, Rusínům a Židům. Vznikají tak separatistické tendence a všechny nástupnické státy, s výjimkou ČSR, opouštějí demokraticky způsob vlády a nastupuji cestu diktatur. Situace poražených byla taková, že Maďaři nejenže nezachránili své národní území, ale velká část příslušníků tohoto národa se stála součásti nově vzniklých států, kde tvořila podstatnou národnostní menšinu (467 658 v Jugoslávii, 8 % v Rumunsku, 5,6 % v ČSR). Němci přišli o část svého národního území, i když německý národní stát zůstal zachován.Také situace vítězů není dobrá.

ČSR se dostává do sporu s Polskem o území Těšínska, ztráta hospodářského prostoru monarchie vede ke krizi. ČSR sice jako jedině zachovává demokracii, bohužel nespokojenost národnostních skupin vehnaných do hranic nového státu se brzy projevuje. Němci se odvolávají na právo na sebeurčení, Slováci na nedodržení Pittsburské smlouvy a potlačení národní svébytnosti v rámci čechoslovakismu. Němci se nedočkali slibů o zajištění svých práv slibované Benešem: „nemá být žádným národním státem, nýbrž státem moderním, pokrokovým a demokratickým“. Obdobně se k otázce Němců staví „Memorandum č. 3” v kapitole VI.: „Němci by měli v Čechách stejná práva jako Čechoslováci. Němčina by byla druhým zemským jazykem a nikdy by se proti německé části obyvatelstva nepoužívalo žádných potlačovacích prostředků. Režim by byl podobný režimu švýcarskému”. Bohužel zůstalo jen u slibů.

Ukazuje se nestabilnost nově vzniklých států a místo demokracie se prosazuje diktatura a nacionalismus. Důsledky neuvážených rozhodnutí z Paříže se brzy projevují. Právě toto národnostní složení nových států a neschopnost jejich vlád řešit národnostní otázku se stalo příčinou pozdějších krizových jevů a vedlo k nestabilitě těchto států. Již v roce 1919 prohlásil maršál Foche, když se dověděl, že byla podepsána Versailleská smlouva, „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let“. A měl pravdu. Nedochůdčata (takto nazývá Hanuš Kuffner v knize „Náš stát a světový mír“ nově vzniklý stát Obce českého národa) v prostoru mezi Německem a Ruskem se rozpadávají a prostor je znovu vyplněn Německem a Ruskem. Po druhé světové válce se tato nedochůdčata z Versailles dostávají do sféry sovětského impéria, aby jejich další balkanizace po 45 letech ukázala jejich neživotnost. Potvrzuje se jedná pravda, rozhodují-li velmoci ve svém sobeckém zájmu, jako Francie v roce 1918, a snaží se prosadit své představy bez ohledu na vůli těch o kterých rozhodují, pak tento stav je nestalý plný utrpení těch, kteří byli to těchto umělých státních útvarů začlenění. Takto slepené státní útvary se s první krizi rozsýpají jako domky z karet. Tragické je, že s rozpadajícím domem roste zášť provázená vyháněním a genocidou.

Literatura:

Cihlar, V.S.: Hrvatsko pitanje i amputacja, Osijek 1994

Galandauer J. : Vznik československé republiky 1918, Praha 1988,

Churchill, W. S.: Druhá světová válka, I.díl., Lidové noviny 1992, s.15-19

Kučera R.: Komentář. Benešova memoranda na pařížské mírové konferenci, Memorandum č. 3.

Problém Němců v Čechách, in: Střední Evropa, r. 8, č. 25, s. 16-21 Praha 1992

Kuffner H.: Náš stát a světový mír, J. Springer, Praha–Vinohrady 28.11.1918 s mapami územních nároků nového státu a plánů na rozdrobení Německa

Memoire III “Problematika Němců v Čechách” in: Eduard Beneš a střední Evropa, ISE Praha 1994, s.18-25

Tudjaman, F.: Dějinný úděl národů, HF Studio, Praha 1997, s.86-192,193-208